Moc a "právo silnějšího"

Mises.cz: 17. září 2018, Veronika Tulef, komentářů: 10

Důvodem k napsání této úvahy je mezi běžnou populací často prezentované přesvědčení o tom, že anarchie představuje absenci jakéhokoliv řádu a ponechává pouze „právo silnějšího“. Pod tímto slovním spojením si pak veřejnost představuje beztrestně páchané násilí silnějších subjektů na slabších. Důvodem tohoto přesvědčení je pravděpodobně fakt, že se anarchisté (z logických důvodů) nejčastěji vymezují právě proti vládě, uplatňované formou státu. Nejvíce absurdní na tom, že se mnozí v kritice anarchismu ohánějí právem silnějšího, je však právě existence státu, který je vyvedením tohoto „práva“ do extrému. Opomíjeno však zůstává, že se stejně tak vymezují i proti jakékoliv formě vlády. Z toho můžeme při správné interpretaci vyvodit, že konzistentní anarchista něco takového jako beztrestné páchání útočného násilí silnějších na slabších rozhodně neschvaluje. Pro začátek by bylo vhodné trochu oddělit pojmy „moc“ a „vláda“. Ano, je to jenom otázka názvosloví, pro tuto úvahu jsem se je však rozhodla oddělit, z prostého důvodu. Připadá mi to jako nejlogičtější vyústění často diskutovaného dilematu, zdali je v pořádku, když má někdo „nad někým moc“. Což není, podle mého názoru, zrovna nejšťastnější slovní obrat. Souvisí to i s představou, že svoboda je dána množstvím dostupných informací, prostředků a možností, a nikoliv tím, že nás nikdo k ničemu nenutí násilím.

Moc jako taková nemusí nutně znamenat nadvládu, je však předpokladem jejího vzniku. Představuje pouze jistý vliv či její potenciál. Určuje, jak moc je nějaký subjekt schopný ovlivňovat svoje okolí. Moc může mít různou váhu - podle míry zdrojů, které má daný subjekt k dispozici. Může jít o zdroje jakéhokoliv charakteru (materiálové, informační, schopnost přesvědčovat druhé lidi…). Jde také o to, jakým způsobem a jestli vůbec je budeme chtít využít k dosažení určitých cílů. Může být příčinou i důsledkem nerovnoměrného rozložení bohatství. Nemusí ovšem představovat automaticky násilné donucení. Je nedílnou součástí jakéhokoliv lidského jednání, není možné ji žádným způsobem odstranit ze společnosti, protože ji určují veškeré myslitelné okolnosti tohoto světa.

Naproti tomu vláda v sobě podle mého již obsahuje prvek násilí. I když může mít její následné praktické uplatnění také různou míru, tak sama o sobě buď existuje, nebo neexistuje. Základním předpokladem je, že vládu může uplatňovat vždy pouze silnější subjekt (s vyšší mocí), vůči subjektu slabšímu. Pokud by tomu tak nebylo a někdo s menší mocí by se snažil ovládnout silnější subjekt, neuspěl by, protože by nakonec došlo k fyzickému střetu, při kterém by se silnější subjekt ubránil a nebylo by možné ho ovládat. Přitom ale nemusí platit, že bude chtít každý silnější subjekt uplatňovat násilí vůči slabším subjektům (jak někteří odpůrci anarchie předpokládají). Naopak, ve velkém množství případů nebude pro silnější subjekt morálně přijatelné nebo výhodné napadat slabší subjekty. Už jenom proto, že i při vítězství nad slabším protivníkem utrpí značné škody, zatímco reciprocita mu často přinese výrazně větší celkový užitek.

Pokud tedy někoho například přepadnou lupiči a budou ho chtít zmlátit (nebo mu pouze vyhrožovat se zbraní v ruce) a snažit se ho oloupit o jeho majetek, jedná se v ten okamžik také o formu vlády silnějšího slabšímu. Jednoduše proto, že ho svojí převahou mohou nutit k něčemu, co by dobrovolně neudělal. Je proto vhodné myšlenky anarchismu chápat nikoliv jen jako odmítání státu, ale stejně tak i všech forem vlády, včetně této.

I když nejsou silové složky státu potenciálně schopné ubránit se možné přesile z řad jeho občanů, pokud by si to tito již více nenechali líbit, jeho větší moc a síla je dána právě schopností přesvědčit je o jeho nepostradatelnosti. Tím se z něj skutečně stává reálně nejmocnější subjekt. Tyto přesvědčovací manévry jsou tedy zdrojem státní moci, zatímco státní vláda je pak už jen násilnou demonstrací této síly. Tyto dva pojmy mají tedy mimořádně závažnou souvislost, ale přesto nejde o totéž.

Co se děje u subjektů mimořádně silných a mocných (jako je například stát), je to, že násilná vláda není vyjadřována příliš explicitně a je proto snazší ji zaměnit například s mocí, jaká by fungovala na čistě volném trhu. Kvůli tomu pak dochází k mylné interpretaci skutečného důvodu pro vymáhání zákonů. Všichni tak nějak vnímáme jako velmi špatné, aby silnější ubližovali slabším. Vnímáme to většinou nejen jako amorální, ale dokonce mimořádně srabácké. Právě v tuto chvíli přichází stát s takovými názory, jakože původní důvod pro vymáhání pravidel je spravedlnost. Je zkrátka správné a žádoucí, aby nedocházelo k určitým typům chování. V rámci této „spravedlnosti“ je pak zcela morální, aby pro tento silnější subjekt platila jiná pravidla než pro jeho občany. Krádež nebude nazývána krádeží a omezování svobody nebude nazýváno omezováním svobody. To proto, že jde o pravidla, která jsou údajně prvotně postavená na základu spravedlnosti, a to se skoro každému líbí. Pravdou je, že státní zákony tady rozhodně nemáme kvůli spravedlnosti. Nalijme si čistého vína. Kdyby to stát, nebo jakýkoliv vládnoucí subjekt řekl na plnou hubu, musel by povědět: „Příčinou nutnosti dodržování pravidel je pouze to, že jsem silnější, a když budu chtít, tak vás můžu všechny zlikvidovat.“ Ale k tomu bohužel nikdy nedojde, protože to nezní hezky.

Často slýchám, že potřebujeme demokracii, protože je to údajně nejlepší forma vlády. I kdyby skutečně byla, tak je mi to vlastně celkem jedno. Není mi jasné, proč bychom měli nějaký násilný systém schvalovat jenom proto, že je to „nejlepší“ forma násilí.