Následky bezmezné víry v autoritu

Mises.cz: 11. května 2015, Přemysl Holub, komentářů: 1

Pokud uvažujeme o vlivu existujících zákonů a víry v autoritu na lidské chování, je třeba ve smyslu zábran, působících jako odpuzující faktor při pokusu o zločin, odlišit dvě skutečnosti. Jednak možnost pachatelovy fyzické nebo psychické újmy v důsledku sebeobrany oběti nebo trestu uloženého autoritou. A jednak špatné svědomí z nerespektování příkazu autorit, že zákon se porušovat nemá. Pokud jde o zločince, faktor špatného svědomí z nerespektování příkazu autorit je druhořadý. Jedinou obranou proti takovým lidem je hrozba fyzického násilí. Existence zákonů a víra v autoritu má zanedbatelný vliv na jejich chování.

A jak je to s vlivem zákonů a víry v autoritu na "morálního" člověka, který disponuje smyslem pro respekt k vlastnictví majetku a života ostatních lidí, aniž by v prvé řadě žil dle přikázání, že respektovat zákony je ctnost? Historie ukazuje, že pokud lidé upřednostnili dodržování zákonů a respekt k autoritám před vlastním úsudkem, riskovali hromadné utrpení lidstva a úpadek společnosti. Ke zdaleka největšímu utrpení, nespravedlnosti, vraždění a drancování v historii lidské civilizace totiž nedošlo kvůli jednotlivým lidem nerespektujícím zákony, ale kvůli lidem slepě respektujícím zákony a plnícím rozkazy autority u moci. Kvůli těm, kteří byli přesvědčeni, že správným člověkem je ten, kdo dodržuje zákony a plní příkazy autority namísto vlastního úsudku. Komu se toto přirovnání jeví extrémní, nechť si vyhledá informace o počtu obětí tří z nejbrutálnějších režimů novodobé historie (Maova Čína, Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo), a pokusí se najít srovnatelný počet obětí "ilegálních" vražedných gangů nebo teroristů. Bagatelizace výsledku tohoto srovnání není na místě a postoj, že zmíněné režimy je nutno považovat za něco dávného a u nás nemožného, je bláhová a nebezpečná strategie. Pokud například nějakou autoritu napadne zavést brannou povinnost a vyslat své občany zabíjet na druhou stranu zeměkoule pod heslem obrany demokracie, dostáváme se, alespoň co se principu týče, na nebezpečně tenký led.

Věřím, že pokud by lidé byli stoprocentně imunní vůči víře v autoritu a nekritickému dodržování zákona, byl by svět nesrovnatelně spravedlivějším místem. Množství životů a lidského utrpení, které má na svědomí bezmezná víra v autoritu, je ve srovnání s utrpením způsobeným jednotlivými vrahy a zloději gigantické. Autoritami míním vládnoucí složky v jakémkoliv uspořádání společnosti, víru v boha nevyjímaje.

Můj pohled na pozitivní roli zákonů a úcty k autoritě je velmi skeptický (podotýkám, že většinu svého dosavadního života jsem bezmezně v autoritu věřil, a to do takové míry, že jsem byl odhodlán dodržovat a vynucovat dodržování zákonů jen proto, že šlo o "zákony", i když jsem je sám někdy považoval za nespravedlivé). I kdyby mne někdo přesvědčil, že existují lidé, kteří respektují život a vlastnictví majetku ostatních jen díky tomu, že jim to bylo nařízeno autoritou, a pokud by dostali volnost, okamžitě by se vydali cestou zločinu, docházím k tomuto závěru: i kdyby se tito lidé stali profesionálními vrahy a zloději, historicky by míra utrpení a nespravedlnosti na tomto světě byla mnohonásobně nižší než při agresi z uctívání autorit.

Víra v autoritu nejenže nemá žádný pozitivní vliv na nápravu zločinců, ale dokáže způsobit katastrofu, pokud lidé nebudou samostatně myslet a budou přesvědčeni, že být "dobrým člověkem" znamená být poslušný vůči externí autoritě.

Mým krédem je následující: Pokud žiješ v autoritářské společnosti, považuj všechnu legislativu přinejmenším za absolutně neutrální, i když - více skepticismu hned od počátku nemůže nikdy uškodit. Nikdy však nepodlehni dojmu, že zákon se automaticky rovná spravedlnosti a že každý, kdo ho porušuje, je automaticky zločincem. Naopak, v dnešní době už se dá dokonce bezpečně tvrdit, že každý nový autoritářský zákon může být s čistým svědomím automaticky považován za nespravedlivý - téměř vždy se totiž bude jednat buď o nějakou formu krádeže (přerozdělení majetku od jedné skupiny lidí k jiné) nebo o jinou formu krádeže (poškození soukromých majetkových práv regulací, vyhláškou, nařízením, apod.).