Návrat starých časů: Kapitola 6

Mises.cz: 17. března 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 10

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Stalenin s dýmkou v ruce přecházel pomalu sem a tam. „Petře, chci ti říct něco, co neví nikdo kromě mého osobního lékaře a tajemníka … Asi před šesti týdny jsem měl mrtvici … “

„Ach!“

„Zotavoval jsem se čtyři dny. Zdálo se, že nezanechala následky. Ale můj doktor mě varoval, že může udeřit znovu a tentokrát to může být daleko vážnější. Může to ovlivnit moje srdce, můj mozek – paralyzovat mě – zabít mě. To proto jsem tě nechal před dvěma týdny přivézt z Karibiku… Nevím, jestli ti tvá matka objasnila, co bylo skutečnou příčinou našeho rozchodu.“

„Říkal jste, Vaše Excelence, že měla námitky proti Velké čistce, při níž byl její bratr – “

„Ano, ano. Ale opravdový rozkol nastal už dřív. Byl ideologický, jako všechny opravdové spory. Ona mě obvinila ze zrady revoluce! Mě! Trvala na tom, že tenhle druh komunismu, který prosazuji, není tím pravým Marxismem-Leninismem! Kdybych ji zlikvidoval už tehdy, tak by odešla na smrt přesvědčená o tom, že má pravdu. Chtěl jsem ji přimět, aby změnila svůj názor, aby ho opravdu změnila, předtím, než zemře. A tak jsem ji nechal naživu, hlídanou a izolovanou na tom ostrově. Chtěl jsem jí ukázat, až moje práce bude hotova, velikou beztřídní společnost, kterou jsem stvořil. Chtěl jsem ji provádět světem oplývajícím bohatstvím a prosperitou. Její obvinění byla hroznou lží! Chtěl jsem dokázat hlavně jí, že jsou lží! Mým posláním přece je dovést revoluci až do jejího osudového naplnění!“

Jeho krok se zrychlil a jeho vzrušení narůstalo, jak mluvil. Náhle si položil ruku na srdce a Petr viděl, jak se pokouší uklidnit se. Po této pauze pokračoval:

„Čas nebyl na mojí straně…. Zemřela příliš brzy. A nyní možná já sám zemřu příliš brzy … A proto jsem pro tebe poslal.“

Pomalu došel ke svému stolu a vyklepal popel z dýmky.

„Protože tvá matka setrvala v tom, že já nevytvořím opravdový komunismus, možná ho vytvoříš ty. Nechám tě to zkusit.“

Petr byl ohromený. „Ale vaše Excelence, já nevím nic – “

„Jestliže nevíš nic, je to tím, že ses nic neučil. Byl jsi vzděláván přesně v souladu s přáním tvojí matky. Vybral jsem ty nejlepší učitele ve Vítězném světě, aby tě naučili věci, které si myslela, že máš znát. A nechtěla, aby tě učili cokoli o politice, ekonomii nebo historii, protože tvrdila, že bys byl indoktrinován naší zkaženou ideologií. Takže uvidíme, co dokážeš s tou ideologií, které tě naučila ona!“

„Ale, Vaše Excelence, já nemám to nejmenší tušení, co bych měl dělat! Přece nechcete, abych Vítězný svět zruinoval a to by se pravděpodobně stalo. Dokonce ani nevím, jaké byly námitky mojí matky proti vašemu režimu. O nich se mnou nikdy nemluvila.“

Stalenin vypadal překvapeně. „Nikdy o nich nemluvila?“
„Zřídkakdy mluvila o okolním světě a zřídkakdy se zmínila o vás.“

Stalenin začal chodit sem a tam, aby tuto informaci absorboval.

Interkom na jeho stole zabzučel. „Ano, přijmu ho hned.“

Otočil se k Petrovi. „To je Bolšenkov. Odejdi támhle zadním vchodem. Stráž na konci chodby ti ukáže cestu. Buď tady zítra přesně v deset.
 
Druhý den našel Petr svého otce v pozměněné náladě.

„I kdyby tvá matka nezemřela, stejně bych stál před volbou co s tebou. Očividně bys nemohl zůstat izolovaný na tom ostrůvku po celý život. Jakmile bych já odešel, tak by tě automaticky popravili.“

„Proč?“

„Zaprvé proto, že jsi můj syn. A za druhé jsi nebyl správně ideologicky vychován … Tvůj život je ve velkém nebezpečí.“

Svalil se do křesla. „Nemůžu věřit nikomu.“

Petr byl ohromen. „Ani Bolšenkovovi?“ Pamatoval si, kolikrát Stalenin veřejně chválil loajalitu a oddanost Bolšenkova. Nepředváděl toto přesvědčení i na májové oslavě?

„Bolšenkovovi nejmíň ze všech,“ řekl Stalenin. „On je tou největší hrozbou pro můj režim, můj život. A tvůj život taky.“

„Ale proč?“

„Byly doby, kdy jsem Bolšenkovovi důvěřoval. Jeho ambice se tehdy nejevily nijak přehnané. Byl ohromně schopný, bystrý - a naprostý fanatik. V těch dobách jsem byl známý jako Číslo 1 a dvanáct zbývajících členů politbyra nemělo žádná čísla. Bolšenkov odhalil spiknutí uvnitř politbyra, které mě mělo odstranit. Vymohl přiznání od tří členů, kteří byli poté zlikvidováni. Měl jsem vědět, že ta přiznání nemusela nic znamenat. Každého můžeš přinutit přiznat cokoliv. Ale byl jsem tehdy pryč, na kongresu vědců Vítězného světa v Paříži. A když jsem se vrátil, tak neexistovala jiná verze událostí, než kterou mi předložil Bolšenkov. Přesvědčil mě, že toto spiknutí bylo důsledkem absence jasné nástupnické linie. Taková spiknutí budou pokračovat, říkal, tak dlouho, dokud jakýkoliv člen Politbyra bude mít šanci dostat se k moci, až mě odstaví. Zeptal jsem se ho na jeho návrh. Doporučil, aby každý v politbyru dostal své veřejné číslo, takže násilné metody pro zmocnění se nástupnictví k moci budou vyloučeny. Souhlasil jsem. A naneštěstí jsem ho z vděčnosti ihned jmenoval Číslem 2. Teprve po čase jsem zjistil, co mě mělo být jasné už zpočátku – že jmenovat ho Číslem 2 znamená veřejně ho potvrdit jako mého nástupce. Takže všechno, co teď potřebuje udělat, je zbavit se mě. A to je přesně to, co plánuje udělat.“

„Ale vaše Excelence, nebylo by jednoduchým řešením přidělit mu nižší číslo?“

Stalenin netrpělivě zamával svou dýmkou. „Muž v Bolšekovově postavení se nedá tak snadno svrhnout. Představ si, že bych ho jmenoval Číslem 3 nebo 4 nebo 5. Takový veřejný důkaz mojí nedůvěry by prostě znamenal, že je v nemilosti, a od té chvíle by už neměl na vybranou. Pokusil by se mě zabít, jakmile by se mu naskytla možnost dříve, než bych zabil jeho. Jedinou možností je překvapivý úder – zatknout ho se všemi jeho spolupracovníky a rodinou, vynutit si přiznání a popravit ho.“

„Ale-“

„Jistě se divíš,“ pokračoval Stalenin, „proč ho prostě nedám zastřelit a potom z toho neobviním nepřátele státu. Přemýšlel jsem o tom. Dvě věci hovoří ve prospěch tohoto řešení. Například bych mohl obvinit některé další, které podezřívám, že jsou moc ambiciózní. Odvrátil bych tak podezření od sebe a zabil několik much jednou ranou. Můžeš si být jistý, že Bolšenkov uvažuje naprosto stejně o mém případě – nechat mě zavraždit, naaranžovat falešný atentát na sebe, nechat některé ostatní členy politbyra – zvláště Adamse – zatknout, vynutit z nich přiznání a tak dále.“   

Jeho dýmka znovu zhasla. Obešel stůl, aby si ji nacpal.

„Tyhle věci vyžadují pečlivou přípravu,“ pokračoval. „Zvýšil jsem svou ostrahu a mám agenty, kteří sledují Bolšenkova. Bezpochyby on udělal totéž. Určitě už ví o tvojí přítomnosti ve městě. Soudruh, co tě sledoval minulé dva týdny, byl mým agentem – měl tě chránit a posílat mi denní hlášení. Ten s dlouhýma rukama bezpochyby patřil k Bolšenkovovi. Ale já budu předstírat, že o téhle záležitosti nemám tušení. Bolšenkov a já musíme jednat tak, abychom nevzbudili podezření. Akce z kterékoliv strany může přijít každým dnem.“

Každý ve Vítězném světě žil ve strachu. Petr nyní zjistil, že Diktátor sám žije ve stejném strachu jako kdokoliv jiný. Musel vládnout strachem, protože byl sám strachem ovládán.

„A k tomu veřejnému vyjádření důvěry v Bolšenkova, které tě tak zmátlo,“ pokračoval Stalenin, „musíš porozumět, že to bylo nezbytné pro moje vlastní bezpečí. Čím více důvěry v Bolšenkova ukážu veřejně, tím obtížnější pro něj bude otevřeně proti mně intrikovat – a obtížněji si bude hledat spojence. Povýšil jsem ho, jak sis jistě všimnul. To abych zakryl svoje podezření vůči němu a taky abych ho utvrdil v přesvědčení, že by svých ambicí mohl dosáhnout bez násilí a zrady. Moje májová řeč měla ještě jeden účel. Mohl bych kdykoli mít paralyzující záchvat mrtvice, takže by bylo nemožné objevit se na veřejnosti a Bolšenkov by mě buď dorazil nebo by prostě převzal moc a už se o mě nestaral. Takže proč neoznámit, dokud vypadám zdravě, že již nebudu vystupovat na veřejnosti? Když se neobjevím, tak se nebudou šířit žádné ošklivé zvěsti. Dále jsem odstranil alespoň jeden zdroj svého vyčerpání, a jak doufám oddálil další záchvat … A pamatuj si, ačkoliv to vypadá, že dávám Bolšenkovi do ruky velkou moc, tak jsem ujasnil, že tuhle moc má jenom jako můj zástupce a že nemůže sám dělat nic, pouze v mém jménu.“

Chvilku potichu kouřil a poté zase chodil po místnosti. „Pravděpodobně se chceš dozvědět, jak do toho všeho zapadáš. Nebudu ti zapírat, že to obvinění tvé matky ve mně hlodalo celé ty roky. Říkala, že jsem zradil revoluci! Tenhle Vítězný svět prý není opravdovým komunismem, o který se snažili Marx a Lenin a Stalin! Ale to přece není pravda! Vždyť je to zhmotnění všeho, o čem kdy psali a pro co pracovali … nebo by alespoň bylo, kdyby nebylo líných, nekompetentních, sabotérů a špionů! Ale ona mě přesto obvinila! Říkala, že Marx volal po beztřídní společnosti a slíbil, že jakmile bude socialismus zdokonalen, tak Stát odumře a zmizí. Nezavedl jsem snad beztřídní společnost? Není už žádných tříd, je jenom rozdíl ve funkcích. Někdo to přece musí řídit. Ale jak by mohl Stát zmizet? V socialismu, v samotném základním konceptu socialismu přece Stát vlastní všechno, kontroluje všechno, plánuje všechno, rozhoduje o všem. Jak by tedy sakra mohl zmizet!?“ Tahle otázka směřovala na Petra, jako by to snad byl on, kdo ho obvinil. „Nebo snad by mohl zmizet, kdybych se dokázal zbavit všech sabotérů a zrádců. Ale zrada je bez konce. Bez konce – “

Petr viděl, jak se jeho otec snaží sám sebe uklidnit stejně jako den předtím.

„Nejspíš chceš vědět,“ vrátil se nyní již klidný Stalenin k původnímu tématu, „jak do toho všeho zapadáš ty … Během těch let jsem přišel na to, že pravděpodobně zemřu dříve, než se mi podaří dokázat, že se zmýlila. A přišlo mi, že bych nalezl alespoň nějakou útěchu v tom, kdybys ty byl mým následovníkem. Vyrůstal jsi podle jejích představ o tom, jak by vzdělání mělo vypadat a tak to třeba budeš ty, komu se podaří vytvořit opravdový komunismus – když já už to pravděpodobně nezvládnu.“

„Ale vaše Excelence, jak jsem vám říkal včera, já jsem naprosto – “

„Samozřejmě, že jsi. Tenhle původní nápad taky nemá žádný smysl. Byl to zkrátka jen emocionální sen o pomstě. Ten se začal rozplývat, jakmile jsem tě viděl poprvé před dvěma týdny.“

„Samozřejmě vaše Excelence, já jsem naprosto nezkušený a neškolený pro politiku, ale to neznamená, že nemám jiné-“

„Tohle nemá co dělat s tím, proč jsem změnil svůj názor. Vždycky jsem o tobě uvažoval jako o jejím synu. Ale když jsem tě poprvé spatřil jako dospělého muže, tak jsem si uvědomil, že jsi můj syn. A nyní chci, abys byl můj nástupce z lepšího důvodu, opravdového důvodu. A proto, když se ukážeš vhodným, tak ti chci dát šanci stát se příštím Diktátorem. Začínám mít rád představu, že krev Uldanovů bude vládnout dál. Už rozumím tomu, jak se cítili staří králové – “

„Vaše Excelence-“

„Když jsme sami, můžeš mi říkat otče.“

„Otče … Já nechci být baším následníkem jako Diktátor Vítězného světa. Vím, že to zní skvěle, ale … Já pro to nemám žádné zvláštní vlohy. Nemám pro to vzdělání … Nemám na to srdce. Já bych se chtěl raději věnovat hudbě – “

Stalenin netrpělivě zamával dýmkou. „Hudba může být dobrým koníčkem, ale rozhodně ne plnohodnotným zaměstnáním pro opravdového muže. Mimo to, jak už jsem ti říkal – jsi ve vážném nebezpečí. Myslíš, že když se mi něco stane, tak kdokoliv, kdo zaujme moje místo, tě nechá naživu? Že tě nechá volně chodit po ulicích a skládat hudbu? Jak to vidím, chlapče, tak ty máš jen dvě možnosti. Nastoupit po mě jako Diktátor nebo nadobro zmizet.“
Petr zůstal chvíli potichu. Nakonec řekl: „Co chceš, abych udělal, otče?“

„První věcí bude, že tě na zítřejším zasedání představím politbyru. Tvoje přítomnost v Moskvě by se již stejně brzy prozradila. Bolšenkov už o tobě ví, i když si asi ještě není jistý, kdo opravdu jsi. Nejlepším způsobem, jak rozptýlit podezření, bude vystoupit přímo a představit tě jako mého syna…  Ale měl bych s tebou zacházet s jistou přezíravostí. To je taky důvod, proč jsem ti přidělil status Proletáře. Stejně bys měl poznat, jaké to je být Proletářem. Další věcí bude, že dohlédnu, abys měl skutečné komunistické vzdělání. Měl bys mít to nejlepší. Takže tím pověřím přímo Bolšenkova osobně.“

„Nedá mu to ale příležitost - ?“

„Rozptýlí to jeho podezření. Už tě sleduje a teď to přestane být nutné. Ale ty bys mohl dát pozor na něj a s perfektní výmluvou. Mimochodem - málem bych zapomněl: každého člena politbyra musíš oslovovat Vaše Výsosti…. Nějaké otázky?“

Petr neměl žádné.

„Schůze politbyra bude ve čtyři. Ty tam buď o deset minut dřív.“    
  
Pět minut po čtvrté příštího dne následoval Petr Stalenina skrze krátkou chodbu vedoucí z jeho kanceláře do další místnosti stejné velikosti. Zde zasedalo politbyro.
Jedenáct mužů v černém a jeden v zeleném kabátě armádního důstojníka sedělo kolem dlouhého stolu, půltucet na každé straně. Ve chvíli, kdy se Stalenin objevil, tak vstali.

„Soudruzi,“ řekl Stalenin, „mám pro vás překvapení. Chci vám představit svého syna Petra Uldanova!“

Vzal Petra okolo stolu a představil ho každému členovi zvlášť, počínaje Jeho Výsostí číslem 2, Bolšenkovem. Bylo to teprve podruhé, kdy Petr Bolšenkova viděl. Byl vysoký a vyzáblý – asi o šest centimetrů vyšší než Petr. Mimo jeho vysokých lícních kostí a nápadného nosu na něm byly nejzajímavější jeho oči. Byly jasně zelené.

Další byl Jeho Výsost Číslo 3 Adams, lišácky vypadající Yankee, podprůměrně vysoký a štíhlý. Ale ve svém scvrklém obličeji měl vepsán humornou a optimistickou povahu a Petr si ho okamžitě oblíbil. Také mu na něm přišlo něco nejasně povědomého, co Petr nedokázal určit.

Následoval svého otce kolem stolu … Číslo 4, Maršál Zachačevský, velitel armády … Číslo 5, André Giraud, Komisař pro provincie …  Číslo 6, Ivan Orlov, Komisař pro propagandu a šéfredaktor Nové Pravdy… Číslo 7, Nikolaj Petrov, „nejstarší člen.“ …Číslo 8, Vladimír Kilašov, Komisař Státní bezpečnosti… Petr se ve jménech začal ztrácet.

Ale udržel si přehled o Sovětských republikách, z nichž jednotliví členové pocházeli. Napočítal osm Rusů, jednoho Američana, jednoho Francouze, jednoho Němce, jednoho Angličana a jednoho Argentince.

Stalenin zaujal svoje místo v čele stolu a pokynul Petrovi, aby si sedl na druhý konec. Všichni se posadili.

Diktátor si nacpal dýmku a začal vyprávět Petrův životní příběh. Vynechal několik skutečností a jeho tón byl nyní hodně uštěpačný.“

„A tak,“ uzavřel, „když jeho matka před rokem zemřela, musel jsem rozhodnout o jeho osudu. Měl být ponechán na tom ostrově až do konce svého života jako břímě a ideologická hrozba Vítěznému světu? Nebo jsem se ho měl zbavit? Nebo se ho pokusíme opožděně obrátit k Marximu a Komunismu a uděláme z něj užitečného člena společnosti?“

Tucet párů očí se obrátilo k Petrovi, jako by byl nějakým podivným nově objeveným živočichem.

„Rozhodl jsem se pro poslední možnost a vzal jsem ho sem. Chtěl bych vědět, soudruhu,“ – Stalenin se obrátil k Bolšenkovi – „jestli bych ho mohl svěřit do tvojí péče? Byl bys ochoten mu věnovat trochu času, abychom se ujistili, že začal dobře? Později mu můžeme najít jiné učitele a ti nás budou informovat o jeho pokrocích, pokud nějakých dosáhne.“

„Kdy chcete, abych začal Vaše Excelence?“

„Jak to jen bude možné.“

Bolšenkov se obrátil na Petra. „Hlas se u mě v kanceláři v deset hodin zítra dopoledne.“

„A ještě jedna věc,“ pokračoval Stalenin. „Nechci, aby tenhle mladík měl jakékoli výhody jen proto, že je náhodou mým synem. Čehokoliv dosáhne nebo nedosáhne, musí záležet jenom na něm. Už jste si určitě všimli, že jsem mu dal status prostého Proletáře. Ovšem během jeho vzdělávání by bylo rušivé, kdyby jako Proletář měl chodit sem a tam po Kremelských úřadech, kde by ho pořád zastavovali stráže. Takže mu udílím dočasný status a uniformu Náměstka.“

Podíval se vážně na Petra. „Bude záležet na tvých pokrocích v učení, jestli ti ten status zůstane.“