Nemorálnost veřejného parku
Mises.cz: 20. ledna 2013, Josef Tětek, komentářů: 70
Veřejná správa je ze své podstaty nepředvídatelná a chaotická. Tam, kde je dnes plně využívaný park vhodný k návštěvám s dětmi, může být zítra mrtvý areál pro cyklisty či rozestavěné muzeum úspěchů EU.
Při nedávné procházce parkem jsem si uvědomil jednu pozoruhodnou věc – daný veřejný park spravovaný městskou částí se mi líbí a chodím do něj rád. Samozřejmě si uvědomuji, že finance na údržbu parku jsou získávány zdaněním, tj. vynucenými platbami rovnající se krádeži; přesto však zrovna v tomto případě za své peníze získávám alespoň nenulovou protihodnotu. Vzhledem k tomu, že drtivá většina veřejných výdajů ve mne obyčejně vyvolává pouze zlost a smutek, bylo mé poznání užitku z veřejného parku poměrně velkým překvapením.
V tom jsem si však uvědomil hned několik zádrhelů, které můj požitek poněkud zmírnily. Zaprvé, v současnosti si možná procházku parkem užívám, za půl roku tomu však může být jinak a raději bych své peníze užil na nákup jiných statků. Žijeme v nejistém světě, kdy se okolnosti našich životů mohou změnit ze dne na den – díky daru svobodné vůle však můžeme jednat flexibilně a změnám se přizpůsobovat a neustále tak zlepšovat svou situaci. Veřejný sektor však popírá dynamiku reálného světa a uvaluje na mne povinnost platit za jím poskytované služby, ať chci, nebo ne.
S tímto faktem souvisí i druhý bod: zajisté existuje mnoho spoluobčanů, kteří do daného parku nikdy ani nevkročí, přesto jej musí také platit. Ačkoli já sám z parku mohu momentálně čerpat užitek převyšující můj podíl na jeho financování, pro ostatní je park čistá zátěž, následkem které si nemohou pořídit statek, který by jim užitek zvýšil. Vzhledem k subjektivní povaze lidského hodnocení okolního světa nemůžeme totiž nikdy prohlásit, že by určité zboží či službu vnímali všichni lidé stejně. Koncept tzv. veřejných statků je ekonomický mýtus, kterým politici a jím naklonění pseudoekonomové ospravedlňují své choutky po sociálním inženýrství.
Zatřetí, veřejná správa je ze své podstaty nepředvídatelná a chaotická. Jelikož poskytování služeb a platba za tyto služby jsou v rámci veřejného sektoru oddělené, správce nemá pražádnou motivaci vycházet vstříc svým zákazníkům. Tam, kde je dnes plně využívaný park vhodný k návštěvám s dětmi, může být zítra mrtvý areál pro cyklisty či rozestavěné muzeum úspěchů EU. Politik či úředník rozhoduje často o majetku obří hodnoty bez jakékoli přímé odpovědnosti. Nejvýhodnějším jednáním tak pro něj často bývá majetek rozkrást či využít ke svému zviditelnění dle toho, odkud zrovna vítr vane (sovětské přátelství/multikulturalismus/cykloaktivismus/ekofašismus...).
Docházím k závěru, že veřejnou správu majetku musím kritizovat i v případě, kdy mi zrovna její přímý výstup nevadí. I na sebehezčí veřejný park totiž padá stín vynuceného financování a arbitrárního rozhodování bez ohledu na zákaznické preference.
100,-