Není anarchista jako anarchista

Mises.cz: 01. srpna 2015, Urza, komentářů: 21

Většina lidí si pod pojmem „anarchista“ v dnešní době představí nějakého člena organizace Antifa s černým šátkem, který se rád pere s „neonacisty“, odmítá soukromé vlastnictví, tíhne k ideám komunismu a považuje za správné prosazovat klidně i násilím jakousi rovnost mezi lidmi (ať už ekonomickou, sociální, případně jakoukoliv jinou); z toho důvodu bývá anarchismus často označován za extrémně levicový směr, což nedává příliš smysl, neboť dnes jsou většinou pravicové ideály spojovány s co nejmenšími státními zásahy, zatímco levicoví politici prosazují velký a silný stát, ergo by z tohoto pohledu měli anarchisté, kteří volají po bezstátní společnosti, představovat nejextrémnější možnou pravici.

Skutečnost je taková, že anarchistických směrů existuje obrovské množství, neboť myšlenka odmítnutí státu samozřejmě v minulosti oslovila nemálo myslitelů, kteří ji uchopili různými způsoby, čímž pádem vzniklo mnoho anarchistických škol, z nichž některé se od sebe liší i velmi výrazně; a protože mě nejrůznější anarchistické teorie vždy zajímaly (paradoxně jsem se je tak dlouho snažil vyvracet, až se ze mě stal anarchokapitalista), věnoval jsem tisíce hodin čtení rozličných textů na toto téma a diskusím s anarchisty různých směrů, což jsou zkušenosti, o které bych se nyní rád s čtenáři podělil. V článku se pokusím popsat všechny anarchistické školy, o kterých něco vím; více než jejich popis se zde nedočtete, ale i tak ocením jakákoliv doplnění či upřesnění, která mi můžete zanechat v diskusi pod článkem.

Anarchoindividualismus

Anarchoindividualismus je jednou z nejstarších anarchistických škol, která klade důraz na jednotlivce a svým způsobem vyzdvihuje egoismus; jedná se o protiklad k uvažování, které tvrdí, že potřeby „společnosti“ mají vždy přednost před potřebami jednotlivců. Základy tomuto myšlenkovému směru položil již v osmnáctém století William Godwin, aby je později ještě rozvinul Max Stirner; oba měli blízko klasickému liberalismu, který, dalo by se říci, dotahovali do důsledků (s důrazem na práva jednotlivce). Zástupci tohoto filosofického směru obhajovali vlastně i volný trh, ačkoliv spíše argumenty morálními než ekonomickými.
Hlavními představiteli anarchoindividualismu jsou kupříkladu Lysander Spooner, Benjamin Tucker, William Godwin, Max Stirner, Josiah Warren, Anselme Bellegarrigue a v podstatě i Herbert Spencer. Dle některých mezi anarchoindividualisty patří i takzvaný „otec anarchismu“ Pierre-Joseph Proudhon; já osobně s tímto jeho zařazením nesouhlasím, neboť například jeho proslulé tvrzení, že vlastnictví je krádež a kritiku nerovnosti považuji za neslučitelné se základními myšlenkami anarchoindividualismu.

Anarchokapitalismus

Anarchokapitalismus, neboli tržní anarchismus, je poměrně mladý směr, který vznikl asi v polovině dvacátého století; jeho „otcem“, jenž jej formalizoval i pojmenoval, byl Murray Newton Rothbard, který spojil homesteading (John Locke), filosofii přirozených práv anarchoindividualismu (Lysander Spooner, Benjamin Tucker) a poznatky rakouské ekonomické školy (Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, Ludwig von Mises) v jednu konzistentní teorii, na základě které prohlásil: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Anarchokapitalismus není moc „živelný“ směr, je pro něj příznačné používání přísné logiky k odvozování teorií z několika základních axiomů.
Základem anarchokapitalismu jsou vlastnická práva a princip neagrese (často označovaný jako NAP, zkratka pro non-aggression principle), což je myšlenka, podle které je nepřijatelné používat útočné fyzické násilí (obranné násilí je v pořádku; podobně jako násilí v případě, že jeho cíl s tím souhlasí); z toho dále už logicky vyplývá všechno ostatní, tedy láska ke svobodě i kapitalismu, odmítnutí státu (daně jsou placeny pod hrozbou násilí, ergo jejich výběr hrubě porušuje princip neagrese; a to je bohužel jen jeden příklad, státy jsou na útočném násilí založeny) a vlastně vše, co anarchokapitalisté tvrdí.
Coby anarchokapitalista mohu těm, kdo by si chtěli o tomto směru přečíst více, doporučit knihu For a New Liberty od Murrayho Newtona Rothbarda (nedávno jsme vydali její český překlad Manifest svobody); těm, kdo nechtějí číst celou knihu, mohu nabídnout svůj seriál o anarchokapitalismu, ve kterém popisuji jeho základní principy a možnou podobu anarchokapitalistické společnosti.
Mezi přední představitele anarchokapitalismu krom Murrayho Newtona Rothbarda patří například Hans-Hermann Hoppe, Norman Stephan Kinsella, Walter Edward Block, Jesús Huerta de Soto, David Director Friedman, Robert Patrick Murphy či Michael Huemer.

Anarchoagorismus

Anarchoagorismus se velmi podobá anarchokapitalismu, od kterého se jednak liší názorem na úlohu podnikatelů a firem ve společnosti, ale především tyto dvě anarchistické školy velmi odlišuje přístup k legitimitě boje proti státu politickými prostředky; zatímco anarchokapitalisté typicky (ne všichni) označují za legitimní například účast ve volbách, příslušnost k politické straně, ovlivňování státu směrem k jeho oslabení a podobně (že to považují za legitimní, však ještě neznamená, že to osobně dělají, pouze neodsuzují ty, kdo ano), anarchoagoristé tyto metody ostře odsuzují, neboť podle nich vede jediná etická cesta ke zrušení státu skrze účast na černé a šedé ekonomice, zakládání paralelních ekonomických systémů nezávislých na státu, tvorba nestátních peněz (konkurence státním měnám) a nakonec této postupné evoluce prohlášení státu za nelegitimní a jeho úplně odmítnutí. Někteří (radikálnější) anarchoagoristé považují za nelegitimní i účast na transakcích, ze kterých jsou odváděny daně (tedy schvalují jen a pouze šedou a černou ekonomiku, nic jiného).
Nejznámějším představitelem anarchoagorismu je jeho tvůrce SEK3 (celým jménem Samuel Edward Konkin III) a dále například Joseph Neil Schulman či Robert LeFevre; příkladem člověka, který v současné době žije v souladu s ideály extrémního anarchoagorismu (ač nevím o tom, že by se sám za anarchoagoristu označoval), budiž irský „muž bez peněz“ Mark Boyle.

Anarchotranshumanismus

Anarchotranshumanismus je jistou formou technokratického utopismu, který obhajuje vylepšení člověka a odstraňování jeho slabostí pomocí techniky, kybernetiky a biotechnologií; tyto postoje anarchotranshumanisté opírají o sebevlastnictví, svobodu jedince rozhodovat o svém těle a odmítají, aby do takových rozhodnutí vstupoval stát (a to ani takovým způsobem, že by výzkum v tomto směru reguloval, ale ani tak, že by naopak lidem užívání výsledků nějakého výzkumu přikazoval). Není tedy divu, že anarchotranshumanismus je „kompatibilní“ s například anarchokapitalismem, avšak tvoří naprostý protipól anarchoprimitivismu (o tom více níže).
Hlavním představitelem anarchotranshumanismu je Ronald Bailey; dalším může být i Glenn Reynolds, ačkoliv když ten, pokud vím, sám sebe nenazývá anarchistou, nýbrž transhumanistou a libertariánem (i on staví své teorie na konceptu sebevlastnictví, ergo by stát neměl lidem mluvit do toho, jak nakládají se svými těly, ale nevím o tom, že by byl proti existenci státu jako takového).

Anarchopacifismus

Považuji-li nějakou z anarchistických škol za extrémistickou (což je slovo, které mívá často negativní nádech, avšak já jej zde píši rozhodně bez něj), pak je to právě anarchopacifismus, který odmítá násilí za všech okolností, tedy i jako prostředek obrany; a ačkoliv samozřejmě ne každý anarchista musí být pacifistou, domnívám se, že každý konzistentní pacifista, který své zásady nevztahuje jen na sebe, ale hlásá jejich univerzální platnost, musí být zároveň i anarchistou, neboť stát bez násilí postrádá jakýkoliv smysl a přestává býti státem. Anarchopacifismu dali vzniknout především Lev Nikolajevič Tolstoj, Mahátma Gándhí a Henry David Thoreau (přičemž poslední jmenovaný pacifistou ani nebyl).
Anarchopacifismus je vnitřně velice konzistentní směr; teoreticky anarchopacifisté předpokládají změnu společnosti skrze evoluci, nikoliv revoluci (kvůli její násilné povaze). Když se však anarchopacifisté pokoušeli zakládat společenství (a že takových komunit byly stovky), ve kterých chtěli žít podle svých zásad, přičemž plánem bylo, že je pomalu budou přijímat všichni ostatní, až se rozšíří do celého světa, narazili pochopitelně na problém, jak čelit násilné agresi bez použití násilí; bohužel se jim tento problém uspokojivě vyřešit nepodařilo.
Někteří pacifisté sice v minulosti dokázali velké věci (například Mahátma Gándhí), problém však spočívá vtom, že jim k dosažení cílů pomáhali i lidé, kteří násilí jako prostředek užívali; nechci zde rozhodně pacifisty nijak zesměšňovat, ale obávám se, že kdykoliv se skupina pacifistů pokusila něčeho dosáhnout skutečně bez násilí (které by třeba za ně páchali jiní), bohužel selhala, což je sice smutné, ale celkem očekávatelné.
Mezi nejznámější představitele anarchopacifismu patří například Lev Nikolajevič Tolstoj, Bart de Ligt, Dorothy Day či Émile Armand; krom druhého jmenovaného lze tyto autory zároveň považovat za představitele křesťanského anarchismu, což je směr, který se s anarchopacifismem do obrovské míry překrývá (lze se setkat i s názory, že křesťanský anarchismus je jedním z proudů anarchopacifismu).

Anarchoprimitivismus

Anarchoprimitivismus je anarchistický směr kritizující pokročilou a technicky vyspělou lidskou společnost a prosazuje návrat ke kořenům (na stromy); ideálem této myšlenkové školy je společnost lovců a sběračů, případně k ranému zemědělství (mezi anarchoprimitivisty existují proudy hájící práva zvířat a prosazující veganství; v tomto případě se tedy jedná o návrat k rostlinné výrobě). Stát je z hlediska anarchoprimitivistů vnímán přinejmenším jako zbytečný (v prvobytně pospolné společnosti), častěji ale přímo jako škodlivý, což je mimo jiné důsledkem velkého vlivu, který měl na učení anarchoprimitivismu Lev Nikolajevič Tolstoj či Élisée Reclus.
Zásadními představiteli tohoto směru jsou kupříkladu John Zerzan, Henri Zisly, Émile Gravelle či Murray Bookchin; anarchoprimitivisté velmi často vycházejí z některých myšlenek anarchopacifismu, ze kterého více méně anarchoprimitivismus vznikl.

Anarchokomunismus, anarchosyndikalismus

Anarchokomunismus je nejspíše nejznámější a nejrozšířenější anarchistický směr; dost možná i to je důvodem, proč je zároveň také nejméně jednotný a jeho stoupenci zastávají celou paletu různých názorů. Počátkem dvacátého století se z anarchokomunismu odštěpila škola anarchosyndikalismu (původně se jednalo o pejorativní název, kterým častovala jedna frakce anarchokomunistů jinou), avšak vzhledem k obrovské podobnosti, značnému překryvu a absenci přesných definic (respektive neshodě na nich) těchto dvou směrů, se časem objevily snahy o jejich sjednocení, neboť i mnozí představitelé oněch směrů si často brali z každého něco. S možná první ucelenou anarchokomunistickou teorií přišel „anarchistický kníže“ Petr Alexejevič Kropotkin v devatenáctém století, kterého však inspirovali například Michail Alexandrovič Bakunin, Pierre-Joseph Proudhon, William Godwin; ti všichni a ještě Georges Eugene Sorel mohou být svým způsobem považováni za spoluzakladatele tohoto myšlenkového směru.
Největším rozporem v celém konceptu anarchokomunismu je právě kombinace požadavku na bezstátní společnost, ale zároveň také na rovnost a beztřídní společnost (v některých případech i zrušení směny, omezení či změny konceptu vlastnictví a podobně); nebude-li existovat autorita s mocí k donucení, nemá kdo vynucovat výše uvedené, avšak bude-li existovat, pak je tato autorita více či méně státem. Řešení či vysvětlení tohoto rozporu se v očích různých anarchokomunistů liší, což je další důvod, proč je tento anarchistický směr tak názorově roztříštěný; můžeme se setkat s anarchosyndikalisty (často velmi trefně a správně) kritizujícími dnešní stav společnosti (bez návrhu na zlepšení), ale i anarchokomunisty, kteří věří, že se lidé vyvinou do jakési podoby „lepšího socialistického člověka“, který bude žít v rovnosti a beztřídní společnosti dobrovolně bez donucení. Více jsem o tomto směru anarchismu napsal v samostatném článku.
Anarchokomunismus je směr velice „živelný“ a v porovnání s ostatními anarchistickými školami i populární; mnoho jeho přívrženců příliš neřeší nějakou teorii, často prostě spatřují problémy ve státem řízené společnosti, kapitalismus vnímají jako zlo a stojí v opozici. Příkladem budiž třeba organizace Antifa. Pochopitelně existují i teoretičtí myslitelé tohoto směru, avšak mezi jejich díly existují místy poměrně značné rozdíly.
Hlavními představiteli této školy jsou kupříkladu Petr Alexejevič Kropotkin, Pierre-Joseph Proudhon (kterého někteří řadí mezi anarchoindividualisty, další mezi anarchomutualisty a já osobně mám s jeho zařazením též problém), Georges Eugene Sorel, Noam Chomsky (ano, ten geniální vědec současnosti, to není shoda jmen), Johann Rudolf Rocker, Rafael Farga i Pellicer, Varlam Cherkezishvili a do jisté míry i (což bude pro mnohé překvapením) Eric Arthur Blair známější spíše jako George Orwell (toho rozhodně neuvádím jako typického představitele, ale spíše velmi známého, ačkoliv sám o sobě řekl, že je anarchistou tak napůl).

Anarchomutualismus

Anarchomutualismus je anarchistická škola založená na (od roku 1870 Carlem Mengerem vyvrácené) pracovní teorii hodnoty; základy anarchomutualismu položil „otec anarchismu“ Pierre-Joseph Proudhon. Anarchomutualisté tvrdí, že proběhne-li směna, ve které jedna strana obdrží statek, k jehož tvorbě bylo zapotřebí méně práce, než k tvorbě protihodnoty, jedná se o vykořisťování; zcela tedy odmítají „nadhodnotu“ (a kapitalismus), úroky, investice i samotné peníze, jež chtějí nahradit jakýmisi poukázkami na práci, které by měla spravovat vzájemná kreditní banka. Anarchomutualismus se od anarchokomunismu liší tím, že neodmítá soukromé vlastnictví jako takové (nejedná-li se o výrobní prostředky), avšak toto má být přímo úměrné odvedené práci.
Mezi hlavní představitele tohoto směru patří takzvaný „otec anarchie“ Pierre-Joseph Proudhon (ačkoliv jeho legendární prohlášení, že vlastnictví je krádež, s anarchomutualismem úplně nejde dohromady, základy této myšlenkové školy položilo právě jeho dílo), Kevin Amos Carson, Clarence Lee Swartz, William Batchelder Greene (poslední dva jmenovaní byli zároveň anarchoindividualisty).

Anarchokolektivismus

Anarchokolektivismus je směrem celkem podobným anarchokomunismu, s nímž sdílí zejména ideu rovnostářství, touhu zrušit stát, peníze a zároveň soukromé vlastnictví výrobních prostředků; na rozdíl od anarchokomunismu však chtějí peníze nahradit poukázkami na práci a nerušit platy (ty by byly vypláceny v poukázkách). V tomto ohledu je anarchokolektivismus podobný anarchomutualismu, avšak tyto dva směry odlišuje způsob, kterým chtějí určovat odměnu za práci; zatímco anarchomutualismus vychází z (vyvrácené) pracovní teorie hodnoty, anarchokolektivismus počítá s jakousi formou demokracie, kdy by se náročnost různých druhů práce (a tím pádem i odměna za její vykonání) určovala hlasováním. Jedním z nejdůležitějších pilířů anarchokolektivismu je, že každé dítě by mělo dostat přesně rovné příležitosti (stejnou kolektivní výchovu, vzdělání, podporu, materiální bohatství; to mimochodem vyžaduje zrušení konceptu rodiny), avšak v dospělosti už by blahobyt každého závisel na odvedené práci (a odměně za ni).
Hlavními představiteli tohoto směru jsou například Michail Alexandrovič Bakunin, Giuseppe Fanelli, Anselmo Lorenzo, Gustav Landauer, Ricardo Mella Cea, James Guillaume, Luce Fabbri či její otec Luigi Fabbri.

Anarchofeminismus

Anarchofeminismus je další anarchistickou školou, která usiluje o rovnost a beztřídní společnost, avšak za součást třídního boje považuje i (nebo možná především) boj proti patriarchátu, neboť v současné společnosti spatřuje muže a ženy jako dvě různé třídy; krom důrazu rovnoprávnost žen se anarchofeminismus velmi podobá anarchokomunismu. Velkou inspirací pro anarchofeminismus byl Michail Alexandrovič Bakunin, který v rámci svých teorií předpovídal konec buržoázně-kapitalistického modelu tradiční rodiny a sexuální svobodu žen v otevřených komunitách (společným znakem mnohých socialistů bylo, že se dívali na rodinu jako na škodlivý prvek, neboť veškeré její funkce měly podle nich přejít na „společnost“; též odmítali koncept partnerství, protože to připomínalo vlastnictví a žádná žena by neměla být „něčí“, nýbrž všechny všech).
Ústředními představiteli anarchofeminismu jsou například Voltairine de Cleyre, Milly Witkop, Emma Goldman či Lucy Eldine Gonzalez Parsons (poslední jmenovaná razila názor, že nerovné postavení mužů a žen je jen a pouze důsledkem kapitalismu, přičemž byla daleko více radikální socialistkou a bojovnicí za práva žen a dělníků než anarchistkou, která by se vymezovala vůči státu); pro úplnost dodávám, že v době, kdy tyto dámy žily, měl ještě feminismus reálný smysl (ne jako dnes, kdy feministky už pomalu nestačí vymýšlet, proti čemu ještě protestovat).

Anarchoqueerismus

Anarchoqueerismus (nebo queer-anarchismus, chcete-li) je další z anarchistických škol, která usiluje o rovnost; zde se konkrétně jedná o sexuální rovnoprávnost, práva homosexuálů a podobně. Svým způsobem je tento směr podobný anarchofeminismu; na rozdíl od anarchofeminismu však pro zástupce tohoto směru není tak podstatný třídní boj, neboť homosexuály nevidí jako „utlačovanou třídu“, nýbrž spíše vnímají homosexualitu jako přirozenost (ne snad v tom smyslu, že by snad byla normálnější než heterosexualita, nýbrž ji berou jako od přírody přirozenou pro menšinu jedinců mnoha živočišných druhů), kterou společnost potlačuje, což však nemá až tak přímou souvislost se státy (v dnešní době již mnohé právní řády dávají homosexuálům stejná práva jako heterosexuálům, nemluvě o tom, že v praxi lze pak někdy mluvit i o pozitivní diskriminaci). Mimo jiné i proto vnímám queer anarchisty spíše jako anarchisty, kteří zároveň ještě brání práva homosexuálů, než jako lidi, kteří by zastávali jednu ucelenou teorii, která by spojovala anarchismus a boj za práva homosexuálů.
Představiteli tohoto směru jsou například Johannes Holzmann (známější jako Senna Hoy), Adolf Brand, Luigi Bertoni či John Henry Mackay; podobně jako u feministek, i pro tyto aktivisty platí, že v době, kdy žili, znamenal boj za práva homosexuálů něco výrazně jiného než dnes, neboť tehdy byli skutečně stigmatizováni, ergo zastat se jich (či přiznat vlastní homosexualitu) vyžadovalo odvahu.

Nyní je asi zjevné, jak neuvěřitelně nesourodé jednotlivé směry anarchismu jsou; existuje krom odporu ke státu ještě něco, co by tyto všechny myšlenkové školy sjednocovalo? Inu, snad všichni anarchisté shodně tvrdí, že jednu z nejdůležitějších a nejvyšších hodnot představuje svoboda; avšak na tom, co to vlastně ta svoboda je, už se jednotlivé směry absolutně neshodují: zatímco „pravicoví“ anarchisté (více méně první polovina z výše uvedených) mluví o svobodě od útlaku, ti „levicoví“ (zhruba druhá polovina z výše uvedených) mají tendenci klást rovnítko mezi svobodu a rovnost (odmítají tedy i dobrovolnou hierarchii). Ač je těch druhých více, jsou známější a dávají najevo hlasitou nespokojenost s tím, že i ti první se nazývají anarchisty (což je často vzájemné), neznamená to, že všichni anarchisté bojují za rovnost, svornost a bratrství.

Protože některé anarchistické školy jsou spolu poměrně kompatibilní, zatímco jiné si silně odporují, na závěr jsem pro čtenáře sestavil jakousi „tabulku kompatibility“ jednotlivých směrů: Na řádkách jednotlivých škol můžete najít míru, do jaké jsou s nimi kompatibilní ty ve sloupcích (označené svými vlajkami), na stupnici od jedné do deseti, kde znamená desítka absolutní shodu, jednička žádné společné znaky (ta není použita, protože minimálně nepřátelství vůči státu je společné všem); pokud by někoho zarazilo, že tabulka není symetrická, je to proto, že symetrická není ani ta shoda (například anarchopacifismus je velmi kompatibilní s anarchokapitalismem, neboť anarchokapitalisté obranné násilí sice připouštějí, ale nevyžadují; naopak už to neplatí, neboť anarchopacifisté neschvalují použití násilí v obraně).