Obhajoba neobhajitelného: Drogově závislý

Mises.cz: 20. září 2011, Walter Block (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 17

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného - kapitola 5. Drogově závislý]

V současné intenzivní debatě o zlech závislosti na heroinu je dobré dbát na starém rčení o „vyslechnutí obou stran příběhu“. Je pro to mnoho důvodů. Tím patrně nejdůležitějším je skutečnost, že pokud jsou všichni proti něčemu (zejména proti závislosti na heroinu), lze předpokládat, že můžeme říct i něco v jeho prospěch. Po většinu dlouhé a sporné lidské historie se většina většinou mýlila.

Na druhou stranu, i ti, kteří s většinovým názorem souhlasí, by měli útok na svůj názor uvítat. Podle utilitaristy Johna Stuarta Milla je naslouchání druhé straně nejlepším způsobem, jak se naučit pravdě. Nechme napadnout svou pozici a nechme tento útok ztroskotat. Takový postup je podle Milla natolik důležitý, že i v případě názoru, jenž nikdo skutečně nenapadá, bychom měli sami vytvořit náročná obvinění. Proto by ti, kteří věří v naprosté zlo závislosti na heroinu, měli dychtivě toužit po argumentech v její prospěch.

Na fenomén závislosti by mělo být pohlíženo jako na izolovaný problém. To znamená, že předpokládáme vyřešené společenské a mezilidské problémy – nutnost vykonávat kriminální činnost kvůli závislosti. To protože je tento problém způsoben legislativou zakazující drogy a jako takový nesouvisí přímo s drogou. Tím jsou odděleny všechny ostatní problémy, kterým závislý čelí.

Prvním argumentem na seznamu těchto problémů je tvrzení, že užívání heroinu zkracuje život. V závislosti na věku a zdraví závislého a optimismu či pesimismu toho, jenž tento argument používá, se rozmezí, o které se závislému údajně zkrátí život, pohybuje mezi 10 a 40 roky. Přestože je to smutné, stěží to představuje oprávněnou kritiku závislosti a s jistotou to nepředstavuje obhajobu drogové prohibice.

Nejde o oprávněnou kritiku nebo obhajobu prohibice, protože je na každém z nás, jaký život si zvolíme žít – krátký a plný toho, co považujeme za uspokojující, nebo dlouhý, ale prostý těchto aktivit. Jelikož neexistuje objektivní kritérium pro taková rozhodnutí, nelze žádné z nich shledat iracionální a ani podezřelé. Člověk se může rozhodnout maximalizovat šanci na dlouhověkost, přestože to obnáší vzdání se alkoholu, tabáku, hazardu, sexu, cestování, přecházení ulic, vášnivých debat a fyzické námahy. Nebo se může rozhodnout všechno toto provozovat, i když si tím zkracuje délku života.

Dalším argumentem proti závislosti je ten, že závislost brání lidem v plnění svých povinností. Klasickým příkladem je otec, jenž se pod vlivem heroinu stává neschopný plnit své finanční a jiné závazky rodině. Předpokládejme, že závislost otce opravdu takto zneschopní. Stále to neznamená, že by měly být prodej a užívání heroinu zakázané. Nedává smysl zakázat někomu něco z důvodu, že mu to pomáhá fungovat. A proč by měli být omezováni ti, kteří nemají podobné závazky a povinnosti? Pokud by tento argument byl správný, bylo by jistě správné také zakázat hazard, pití, kouření, jízdu autem, let letadlem a další nebezpečné či potenciálně nebezpečné aktivity. To je očividně absurdní.

Měl by být heroin povolen určitým lidem a zakázán těm, kteří odmítají kvůli závislosti přijmout či plnit své závazky? Nikoliv. Rozšíříme příklad; pokud se muž ožení, nevzdává se tím všech potenciálně nebezpečných aktivit. Manželský vztah totiž není otroctvím. Manželství nezakazuje ani jednomu dělat cokoliv, co by tomu druhému mohlo způsobit potíže. Lidé se závazky dostávají při tenise srdeční příhody. Ale nikdo by nechtěl těmto lidem zakazovat sport.

Dalším argumentem je poukazování na neproduktivitu závislých, čímž jako skupina snižují HDP (hrubý domácí produkt) – ukazatel ekonomické životní úrovně celé země. Tím závislí ubližují zemi.

Tento argument je ošidný, protože předpokládá státní blahobyt jako smysluplný koncept, zatímco blahobyt jednotlivce nikoliv. Ale ani tak není přesvědčivý. Je postaven na předpokladu, že HPD ukazuje ekonomický blahobyt. A to není pravda. HDP například předpokládá všechny vládní výdaje za blahodárné, ať ve skutečnosti jsou či nejsou. Nebere v úvahu práci, kterou vykonávají ženy v domácnosti. Dále naprosto překrucuje ekonomický smysl volného času. Jakékoliv měření ekonomického blahobytu musí přiřknout hodnotu volnému času, HDP to nedělá. HDP by se mělo zdvojnásobit, pokud by byl například implementován vynález, který umožňuje okamžitě zdvojnásobit reálnou výrobu zboží a služeb. Pokud se však lidé rozhodnou využít vynálezu k zachování své životní úrovně a ke snížení pracovní doby na polovinu, HDP se ani trošičku nezmění.

Je tedy pravdou, že závislost vede k růstu volného času, čímž snižuje HDP. Ale takový vliv má zvýšení jakéhokoliv volného času. Pokud tedy odmítáme závislost z tohoto důvodu, musíme také odmítat dovolené, poetická rozjímání a procházky v lese. Seznam zakázaných činností by byl nekonečný. Není nic špatného na utrácení bohatství, a tedy zvyšování užitku skrze volný čas. A pokud to sníží HDP, tím hůře pro HDP.

Nakonec, není v žádném případě zřejmé, že závislost nutně vede ke snížení ekonomické aktivity. Většina naší znalosti o závislosti pochází ze studia těch, kteří musí vyhledávat obrovské peněžní obnosy a tráví tím spoustu času, jelikož legislativa zakazující heroin vystřelila jeho cenu. Nemají stálá „tradiční“ pracovní místa, protože musí trávit většinu času krádežemi, vraždami či prostitucí. Protože se zde soustředíme na osobní a nikoliv společenské problémy závislosti, jsou tyto studie irelevantní. Ke studiu závislých, jež nejsou zneproduktivněni zákonem, je potřeba nalézt ty, kteří jsou dostatečně šťastní a mají přístup k levnému heroinu.

Tato skupina je složena především z lékařů, kteří mají moc psát předpisy, a tím si zajistit stálý přísun. Omezené poznání o této malé skupině naznačuje, že závislí osvobození od drogové prohibice dokážou žít docela normální a produktivní život. Tito lékaři poskytují stejně kvalitní služby, jako jejich kolegové. Podle všeho jsou schopni držet krok s nejnovějším výzkumem v oboru, udržovat si vztah s pacienty a vůbec nefungovat v žádném relevantním aspektu jinak, než ostatní lékaři.

Je zřejmé, že i kdyby byl heroin legální, zůstanou některé osobní problémy, které s ním souvisí. Zůstane strach plynoucí z možného znovunastolení prohibice a s ní souvisejícími problémy. Zůstane možnost předávkování, ačkoliv se šance sníží s možností legálního dohledu lékaře. Pozůstatky staré prohibice by se mohly projevit v podobě předsudků vůči závislým.

Není třeba zdůrazňovat, že i bez prohibice budou mít závislí problémy spojené s užíváním drog. Určité aktivity obnáší určité problémy; hráči na housle žijí ve strachu před zraněním prstů na rukou a baletky si nemohou dovolit zranění prstů na nohou. Závislost na heroinu není sama o sobě zlá. Pokud je legální, nemůže ublížit nikomu jinému než tomu, kdo ji užívá. Jsou tací, kteří o tom chtějí mluvit, vzdělávat ostatní, propagovat. Avšak zákaz drog je jasným porušením práv těch, kdo chtějí drogu užívat.