Odplivnutí

Mises.cz: 16. dubna 2012, Petr Málek, komentářů: 19

Poslední týden byl pro demokracii v Česku opravdu výjimečný. V médiích jsme se dozvěděli, že vládní koalice ODS, TOP09 a Věcí veřejných se chystá zvýšit daně. Volební kampaň před volbami v roce 2010 jsem ignoroval, ovšem něco mi v hlavě přece utkvělo – všechny „pravicové“ strany se nás snažily přesvědčit, že nemají v plánu zvyšovat daně a že vyrovnání státního rozpočtu chtějí dosáhnout osekáním státních výdajů. Vyrovnat státní rozpočet je sice velmi chabý slib a výdaje by se měly osekat i nad rámec vyrovnání rozpočtu a v zájmu snížení daní a státního vměšování se do ekonomiky (proto si také neumím představit, jak mohl nějaký zastánce svobodného trhu tyto strany volit [1]), o to více by ale měly strany alespoň tento chabý slib dodržet.

Inu, nestalo se. Výdaje byly „osekány“ tak, že pár státních úředníků dostalo výpověď [2], a dál to pokračuje pouze zvyšováním povinnosti ovčanů sypat peníze do státní kasy – ať už v podobě vyšších daní z příjmu, zvýšení progresivity zdanění, zvýšení plateb u lékaře, zavedení školného nebo čehokoliv dalšího. Dostalo se i na takové pikanterie jako např. zavedení speciální daně z vína (!) nebo, a to se podržte, zvýšení daně z převodu nemovitosti!!

Je pravda, že daně jsou nemorální, arbitrární a distorzní v jakékoliv podobě, ale jsou určité druhy daní, které jsou nesmyslné dvojnásob. Mezi takové určitě patří daň z převodu nemovitosti. Představte si člověka, který celý život vlastní jednu nemovitost v hodnotě 2 milionů Kč a v té žije. Vedle něj si představte člověka, který za život vystřídá třeba 10 nemovitostí ve stejné hodnotě, například protože se neustále stěhuje za prací. První člověk na dani z převodu nemovitosti zaplatí nula, druhý člověk za celý život zaplatí 10 x 2 000 000 x 3% = 600 000 Kč. Druhý člověk tedy zaplatil daň ze stěhování ve výši 600 000 Kč. Kdyby jeho produktivní život trval 50 let, je to 12 000 Kč ročně neboli 1 000 Kč měsíčně. Zrušení daně z příjmu, DPH nebo sociální a zdravotní daně od demokratických stran rozhodně nečekám, nejsem naivní, ale jestli někdo chce tvrdit, že demokracie aspoň vzdáleně funguje, jak může dlouhodobě přežívat takové monstrum jako daň ze stěhování – a nejen přežívat, jak může být dokonce zvýšena ze 3 % na 4 %, a to ještě pravicovou stranou?! Kolik by taková daň byla, kdyby u moci byla levice?

Soudruzi Nečas a Kalousek samozřejmě hned namítají, že jim zvyšování daní rozhodně nečiní radost, ale že je to jediný způsob jak vyrovnat státní rozpočet. Na to však existují dvě velmi jednoduché odpovědi.

Za prvé, rozpočet se dá vyrovnat nejen zvyšováním daní, ale i snižováním výdajů. Oba pánové asi mají krátkou paměť, protože to ještě před dvěma lety sami tvrdili v předvolební kampani. A protože výše českých státních výdajů je suverénně nejvyšší v historii, nikdo, ani zastánce státu, nemůže tvrdit, že zde není prostor ke snižování. Určitě existují výdaje, které by se daly omezit, aniž by nastala ta etatisty obávaná apokalypsa, že by lidé začali umírat na ulici, případně se vzájemně pojídat.

Za druhé, nikdy jsem nepochopil, proč bych se měl já osobně zajímat o státní dluh. Ty peníze, o kterých se mluví jako o státním dluhu, jsem si já osobně od nikoho nepůjčil, ani jsem nikomu nedal souhlas k tomu, aby si je půjčil mým jménem. Nejsem si vědom toho, že bych hlasoval pro nějakou stranu, která by v programu měla napsáno „Naděláme dluhy“. Státu (= politikům, kteří stát tvoří) už jsem za svůj zatím relativně krátký produktivní život odvedl mnohem víc, než kolik by si na svobodném trhu mohli žádat za tak nekvalitní služby, které nabízí a které jsem od nich skutečně čerpal. Pokud jim ani to nestačilo, aby vykázali nějaký rozpočtový přebytek, je to jejich problém, nevím, proč bych je měl zachraňovat já. Ať si to se svými investory (tedy držiteli státních dluhopisů) vyřeší sami. Je mi jedno jak, klidně ať jim investoři vezmou všechen jejich majetek, nebo ať jim ty dluhy odpustí, je mi to jedno, není to moje věc. Pro mě je klíčové, že ten dluh není můj, a jestli je zde někdo, kdo by měl být odškodněn, jsem to já, protože jsem byl nucen státu platit víc, než jaká je hodnota jeho protislužeb, a protože jsem vůbec byl nucen se omezovat ve svém rozhodování. A pokud zde má být někdo trestán, jsou to politici – za to, že se podíleli na organizaci suverénně největší loupeže a největšího letadla v dějinách Česka.

Nesmíme zapomenout ani na Věci veřejné. Tam nemá smysl hodnotit program, protože ta strana se ideově nijak neprofilovala a nedalo se od ní čekat nic konkrétního. Na jednom si ale zakládali – transparence a boj proti korupci (a proti dinosaurům). Výsledek je, že o dva roky později je její faktický šéf odsouzen za uplácení.

Hezký článek o srovnání předvolebních slibů a reality si můžete přečíst zde. Nikoho to asi ani moc nepřekvapí a o to více mě překvapuje, že se nikdo neptá, jestli náhodou s tímto systémem není něco špatně.

Jako třešničku na dortu se dozvídáme, že podpora vlády je na bodu mrazu. Vláda ztratila podporu ani ne dva roky po volbách? Tento jev se periodicky opakuje každé čtyři roky. Někdo vyhraje volby, národ je spokojený, čeká nás jen světlá budoucnost. O dva roky později podpora vlády klesne na minimum, objeví se protivládní demonstrace a podporu získá naopak opozice. Tato nespokojenost trvá další dva roky, kdy nastanou nové volby, opozice vyhraje a další čtyři roky se opakuje stejné kolečko, jen s opačně rozdanými kartami. Je to pravidelné jak menstruace. A nefunguje to jen u nás v banánovém Česku – úplně stejně to funguje i v „rozvinutějších demokraciích“ v západní Evropě a v USA.

Vážení ovčané, kdy už si uvědomíte, že ta demokracie moc nefunguje? Vlastně nic, beru zpět, zapomněl jsem, že toto není selhání systému, toto jsou pouze špatní politici a příště si zvolíme jiné politiky, kteří už budou dobří...

[1] Aby se dalo s danou reformou souhlasit, nesmělo by se jednat ani o zvýšení daní nebo poplatků ani o snížení kvality (snížení důchodů, snížení zdravotní péče apod.), ale o kompletní eliminaci státního vměšování se do dané oblasti. Tedy např. snížení důchodů a zároveň snížení daňové zátěže, která později jde na důchody, a zároveň odstranění legislativních bariér bránících soukromým podnikatelům, aby spoření na důchod mohli volně nabízet v konkurenčním prostředí.

[2] Že výpověď zcela určitě nedostali všichni úředníci, kteří by se na svobodném trhu pravděpodobně neuplatnili, si můžete přečíst třeba zde.