Peníze a ekonomický cyklus

Mises.cz: 08. února 2012, Gottfried Haberler (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 16

 [Text níže je záznam přednášky Gottfrieda Haberlera na téma ekonomický cyklus. Originál naleznete zde.]

I

Když budu během mé přednášky mluvit o ekonomickém cyklu, nemám tím na mysli pouze či primárně takové finanční a ekonomické zemětřesení, které v posledních letech celosvětově prožíváme. Bylo by možná zajímavější mluvit o těchto dramatických událostech – spekulacích, kolapsu burzy, brokerských úvěrech, masových bankrotech, panice, akutní finanční krizi vnější i vnitřní, odplývání zlata a ekonomických i politických odezvách toho všeho. Pokusím se ovšem odolat pokušení svou přednášku přehnaně dramatizovat a budu se snažit dobrat se fundamentálních ekonomických pohybů, které jsou základem těchto viditelných fenoménů.

Pro celkové porozumění ekonomickému cyklu je absolutně nezbytné rozlišit mezi prvotními fundamentálními a druhotnými náhodnými pohyby. Fundamentální podoba ekonomického cyklu je vlnový pohyb obchodní aktivity – pokud smím v tento okamžik použít takové vágní vyjádření. Vývoj našeho moderního ekonomického života není stejnoměrný a kontinuální růst; je narušován nejen externími vlivy, jako jsou války a obdobné katastrofy, ale vykazuje inherentní diskontinuitu; období rychlého růstu jsou následována obdobími stagnace.

Pozornost ekonomů se zprvu soustředila na sekundární a náhodné fenomény – nápadné úpadky a finanční paniku. Snažili se je vysvětlit jako individuální selhání, chyby a riskantní spekulace vedoucích bank a firem, které v nich byly primárně zapojeny. Ale po pravidelném opakování těchto událostí během devatenáctého stoletní ekonomové pochopili, že se nejedná o izolované nehody, ale o symptomy vážnější choroby, která postihuje celé tělo ekonomiky.

Ke konci devatenáctého století existovala očividná tendence zmenšování závažnosti těchto poruch. Úpadky, bankroty a panika byly stále řidší a dokonce se vyskytly ekonomické cykly, kde tyto události zcela chyběly. Krátce před [první světovou] válkou panovala mezi ekonomy všeobecná víra, že tato tendence už bude trvalá a dramatické úpadky a panika, jichž bylo svědkem devatenácté století, patří již definitivně minulosti.

Současné události ukazují, že tato naděje byla předčasná, a že jsme se ještě nezbavili této metly kapitalistického systému.

Nicméně tolik se můžeme a musíme naučit z naší minulosti: pokud chceme dosáhnout hlubšího vhledu do mechanismu těchto cyklických pohybů našeho kapitalistického systému, musíme se pokusit vysvětlit fundamentální fenomén a abstrahovat od oněch doprovodných událostí, které mohou a nemusejí být přítomny.

Pokud zanedbáme tyto sekundární fenomény, uvidíme ekonomický cyklus sám o sobě jako periodický vzestup a následný pokles všeobecné ekonomické aktivity, nebo, pokud to budeme chtít vyjádřit přesněji, objemu produkce. Nárůst produkce nevykazuje kontinuální nepřerušovaný rostoucí trend, ale vlnový pohyb okolo pomyslného průměrného ročního růstu. Klesající pohyb ekonomické vlny se pak může projevit jako absolutní pokles objemu produkce nebo jako prosté zpomalení míry růstu.

V této přednášce se nebudu zabývat sofistikovanými nástroji, které vyvinuli statistikové, aby dovedli izolovat tento cyklický pohyb od jiných náhodných pohybů, které je mohou překrýt nebo být jimi překryty. Zaprvé předpokládám, že existuje ekonomický cyklus, který není identický se sezónními pohyby v průběhu roku či s nepravidelnými poruchami způsobenými válkami, vládní hyperinflací a podobně; to je nezbytné říci, protože i o samotné existenci zkoumaného fenoménu někteří vyslovují pochybnosti. Zadruhé předpokládám, že tento pohyb jsme schopni statisticky izolovat.

Náš hlavní zájem bude vysvětlit tento pohyb a zvláště roli, jakou v něm mají peníze - v nejširším významu tohoto termínu, včetně úvěrových a bankovních peněz.

II

Pravděpodobně neexistuje žádné vysvětlení ekonomického cyklu – poněkud váhám říci „teorie ekonomického cyklu,“ protože proti tomu termínu mají lidé jisté předsudky – v němž by peníze nehrály jednu ze zásadních rolí. Následující úvaha odhalí, že to tak nezbytně musí být: Jedním z nejočividnějších externích symptomů ekonomického cyklu je růst cen v období prosperity a pád cen v období deprese. Na druhé straně nárůst objemu produkce se odehrává během růstové a pokles produkce během sestupné fáze cyklu. Nejenže je vyrobeno a prodáno více komodit, ale také v dalších odvětvích ekonomiky se odehrává vyšší počet transakcí – např. na burze. Tudíž můžeme bezpečně říci, že během růstové fáze cyklu se značně zvyšuje objem plateb, který během sestupné fáze opět citelně klesá.

Je jasné, že aby za takových podmínek došlo ke zvýšení objemu plateb, nezbytně musí dojít k rozšíření platebních prostředků – platebních prostředků v nejširším významu tohoto termínu. Musí dojít k jedné z následujících věcí:

(a) Zvýšení množství zlata či zákonného platidla.
(b) Zvýšení množství bankovek.
(c) Zvýšení objemu bankovních vkladů a úvěrů.
(d) Zrychlení oběhu šeků, faktur a dalších platebních prostředků, které jsou obvykle či příležitostně užívány jako substitut běžných peněz.
(e) Zrychlení oběhu některého nebo všech těchto platebních prostředků.

Netvrdím, že tento výčet je vyčerpávající nebo systematický. Je hlavně věcí terminologické konvence, jak se kdo rád vyjadřuje. Jeden pisatel preferuje nazývat bankovní vklady, na něž mohou být vypsány šeky, penězi, bankovními penězi nebo úvěrovými penězi. Jiný pisatel termín „peníze“ vyhrazuje pouze pro zákonné platidlo a o bankovních vkladech mluví jako o prostředku ke spoření peněz nebo ke zefektivnění plateb zrychlením jejich oběhu. Další má averzi k termínu „rychlost oběhu“ a dává přednost nazývat to změny v poptávce po penězích a dalších platebních prostředcích.

Aniž bychom zacházeli do technických detailů, je, jak doufám, jasné, že během růstové fáze cyklu musí tím či oním způsobem nastat expanze platebních prostředků a během sestupné fáze zase odpovídající kontrakce.

Žádná seriózní teorie, žádné vysvětlení ekonomického cyklu, si nemůže dovolit přehlížet, zanedbat či popřít tento fakt. Rozdíly mohou nastat pouze (a) vzhledem ke konkrétnímu způsobu, jímž se tato expanze odehraje – jestli se jedná primárně o expanzi úvěrových peněz či zákonného platidla nebo zlata nebo jen o zrychlení oběhu – a (b) vzhledem ke kauzálnímu vztahu.

Co se týče kauzálního vztahu, obecně řečeno existují dvě možnosti:

1. Člověk může předpokládat, že počáteční impuls vyšel ze strany peněz, že jejich oběh byl expandován úmyslnou akcí bankovního systému a peněžních autorit, a že právě tohle uvedlo do pohybu celý související řetězec událostí.
2. Člověk může mít za to, že peněžní autority sehrály pasivní roli; že počáteční iniciativa vzešla ze strany komodit, že na počátku byla změna v poptávce po určitých komoditách, změna ve struktuře výroby, vynálezy a zlepšení či psychologické síly, vlny masového optimismu a pesimismu, a že některý z těchto fenoménů byl impulsem pro nastartování ekonomického cyklu, zvýšení objemu výroby, což následně způsobilo nasátí většího objemu platebních prostředků do ekonomiky. Zvýšený pohyb zboží tak indukoval zvýšení pohybu peněz.

Teorie náležející do první skupiny, které tvrdí, že příčina vzniku ekonomického cyklu leží na straně peněz, mohou být nazvány „peněžními teoriemi“ ekonomického cyklu. V širším smyslu sem ale můžeme zahrnout i skupinu těch teoretiků, kteří sice věří tomu, že prvotní impuls vzešel ze strany komodit, ale mají za to, že patřičná politika peněžních autorit a efektivní regulace objemu oběživa může předejít všem vážnějším poruchám.

Jak jistě víte, nejčastěji doporučované kritérium pro takovou monetární politiku je „stabilizace cenové hladiny“ - v jednom z mnoha významů tohoto nejasného termínu. Všichni jistě budete souhlasit, že je nemožné probrat tento problém vyčerpávajícím způsobem během jedné hodiny. Takže se omezím jenom na poukaz na nedostatečnost tohoto typu peněžní teorie a jejího doporučení pro léčení ekonomického cyklu, které se soustředí na změny cenové hladiny. Pak se pokusím načrtnout daleko propracovanější teorii cyklu, která byla vyvinuta v několika posledních letech, ačkoliv v této zemi není dosud známá tak, jak by si zasloužila. Tato propracovaná teorie, jak se zdá, velmi dobře vysvětluje charakteristické vlastností ekonomického cyklu, zvláště toho posledního, který není celkem kompatibilní s mnohem hrubším monetaristickým přístupem, jenž odhaluje peněžní vlivy jen skrze změny ve všeobecné úrovni cen.

III

Tradiční peněžní teorie, kterou představují dobře známá jména jako švédský ekonom profesor Cassel a pan Hawtrey z Britské státní pokladny, považuje vzestupný a sestupný pohyb ekonomického cyklu za odraz prosté vládní inflace či deflace. Zajisté to je daleko mírnější forma inflace či deflace, ale v základu je to totéž. Pan Hawtrey to vyjádřil celkem nekompromisně ve svém slavném výroku: „Ekonomický cyklus je čistě peněžní fenomén“ a v principu týž, jako je inflace během války a deflace po jejím skončení, tedy redukce objemu oběživa, které vědomě podnikly některé vlády, aby obnovily předválečnou paritu svých měn.

Pan Hawtrey samozřejmě rozpoznává a zdůrazňuje odlišnost mezi oběma druhy inflace a deflace, jmenovitě to, že expanze a kontrakce v průběhu ekonomického cyklu je způsobena hlavně manipulací s úrokovou mírou, což není typický způsob, kterým probíhá vládní válečná inflace. Dnes je všeobecně přijímanou doktrínou, že snížení úrokové míry bankovním systémem, a zvláště centrální bankou, vede lidi k tomu, aby si více půjčovali, takže množství oběživa se zvyšuje a ceny rostou. Zvýšení úrokové míry pak má opačný efekt a vede ke snížení cen nebo k zabrždění jejich růstu. Vím samozřejmě, že toto hrubé tvrzení vyžaduje jisté předpoklady, věřím ale, že před tak kompetentním publikem stačí upozornit na to, že to platí jen tehdy, pokud nějaká jiná síla nezbrzdí ochotu podnikatelů si půjčovat. Ale za nezměněných ostatních okolností, tedy ceteris paribus, změna v úrokových sazbách bude mít na ceny popsaný efekt. V jakékoliv situaci pak existuje míra, která udrží cenovou hladinu konstantní. Pokud je úroková míra uměle donucena klesnout pod tuto rovnovážnou míru, mají ceny tendenci růst; pokud je zvednuta nad rovnovážnou míru, ceny mají tendenci klesat.

Podle pana Hawtreyho v našem moderním bankovním systému [s centrální bankou] existuje tendence udržovat úrokovou míru příliš nízkou ve vzestupné fázi cyklu; způsobit nárůst cen a úvěrovou inflaci a dříve nebo později, když jsou banky nuceny podniknout kroky na obranu svých rezerv – zvýšit úrokovou míru, což s sebou nese krize a depresi.

Nemáme nyní čas, abychom prodiskutovali důvtipné vysvětlení, které pan Hawtrey nabízí pro fakt, že banky vždy zajdou příliš daleko a pohybují se jako kyvadlo z jednoho extrému do druhého a nezastaví se na rovnovážné úrokové míře. Důvod, o kterém pan Hawtrey mluví, se liší od toho, který nabízí profesor Irving Fisher a další spisovatelé z této skupiny. Všichni ovšem přijímají tvrzení, že rušivý faktor působí skrze změny v cenové hladině. Skrze změny cenové hladiny expanze a kontrakce úvěru a peněz působí na ekonomický systém a tato skupina věří, že cenová stabilita je dostatečné kritérium racionální regulace objemu úvěrů. Pokud by bylo možné udržet cenovou hladinu stabilní, pak by prosperita byla trvalá a deprese by nikdy nepřišla. Pokud je cenové hladině dovoleno růst a přijde nakonec nevyhnutelná reakce, bylo by možné vyhnout se depresi a obnovit rovnováhu tím, kdyby se podařilo zastavit propad cen.

Dovolte mi nyní stručně naznačit, proč se mi zdá toto vysvětlení nedostačující. Nebo, vyjádřeno jinými slovy, pokusím se ukázat, že (a) cenová hladina je pro monetární politiku často zavádějícím indikátorem, a že její stabilita není dostatečnou zárukou proti krizím a depresím, protože (b) úvěrová expanze má daleko hlubší a zásadnější vliv na celou ekonomiku, zvláště pak na strukturu výroby, který nelze vidět na pouhé změně cenové hladiny.

Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nerozlišuje mezi poklesem cen způsobeným současnou kontrakcí oběživa a poklesem cen způsobeným zvýšením nabídky následkem invence a technologických zlepšení. (Musím ovšem zmínit, že tato konkrétní kritika se netýká pana Hawtreyho, který ve své osobité interpretaci termínu „cenová hladina“ rozlišuje tento rozdíl, avšak nevyvozuje z něj patřičné závěry.)

Je pravdou, že při absolutním snížení množství peněz poklesne poptávka, ceny budou muset jít dolů a výsledkem bude vážná deprese. Podmínky se vrátí k normálu pouze tehdy, až se sníží všechny ceny, včetně cen produktivních faktorů a zvláště pak mzdy. To může být dlouhý a bolestivý proces, protože některé ceny, mzdy a splátky dluhů jsou ve smlouvách pevně zafixovány na dlouhou dobu dopředu a nedají se snadno změnit.

Z výše uvedeného ovšem nevyplývá, že totéž platí pro snižování cen, které je výsledkem zvyšování nabídky. Dnes se všeobecně má za to, že období předcházející současné depresi bylo charakteristické velkým technologickým pokrokem, zvláště v produkci surovin a v zemědělství, ale ve velkém měřítku také ve strojírenství.

V takových podmínkách by mělo přirozeně nastat postupné snižování cen a očividně tento pokles cen by neměl tytéž špatné následky jako pokles cen vyvolaný náhlým snížením množství peněz. Možná bychom měli mluvit o „relativní deflaci,“ relativní ve vztahu množství peněz k nárůstu zboží, jako protikladu k „absolutní deflaci.“

Zvláště ti pisatelé, kteří jako příčinu současné deprese viní relativní vzácnost zlata, přehlížejí tuto radikální odlišnost mezi absolutní a relativní deflací. Vzácnost zlata by mohla vyústit pouze v relativní deflaci, která by nikdy nemohla vést k tak katastrofálním následkům. O nepřímém způsobu, kterým ovlivňuje „malost“ ročního výnosu zlatých dolů akutnost současné deprese a vehemenci cenového propadu řeknu něco později.

Jak jsem již řekl, během let 1924-27 a 1928 jsme zažili bezprecedentní nárůst objemu produkce. Ceny komodit na druhé straně, měřené obsáhlým cenovým indexem, byly poměrně stabilní. Z toho plyne, a přímé statistické šetření to potvrdilo, že se množství oběživa zvětšilo. Můžeme říci, že existovala „relativní inflace,“ tedy expanze platebních prostředků, která nevyústila ve zvýšení cen komodit, protože byla dost veliká pouze na to, aby vykompenzovala efekt paralelního navýšení objemu produkce.

Nyní jsme se dostali k očividnému předpokladu, že to byla přesně tato relativní inflace, která nám způsobila veškeré potíže. Pokud tomu tak bylo – a mě se to zdá velmi pravděpodobné – tak je jasné, že cenová hladina je zavádějícím ukazatelem pro monetární politiku, a že na ekonomický systém působí peněžní vlivy, které nenaleznou adekvátní vyjádření ve změně cenové úrovně měřené hromadným cenovým indexem. A vskutku existuje takový dalekosáhlý vliv určitých monetárních změn na ekonomický systém – mohou a nemusí se projevit změnou cenové hladiny – který je v tradičním monetárním vysvětlení docela přehlížen, ačkoliv vnější symptomy tohoto vlivu byly dobře známy, ale odlišně interpretovány různými nepeněžními teoriemi a deskriptivními studiemi ekonomického cyklu.

IV

Tyto změny, které se nyní pokusím analyzovat, jsou změnami v tom, co budu nazývat vertikální struktura produkce a jsou vyvolány změnou v nabídce úvěrů pro výrobní účely. Pokud máme analyzovat ekonomický systém, můžeme skrze něj udělat horizontální nebo vertikální průřez. Horizontální průřez nám odhalí různá průmyslová a výrobní odvětví rozlišená podle spotřebního zboží, které je konečným výstupem z každého jednotlivého odvětví: zde máme potravinářská průmysl včetně zemědělství, oděvní průmysl, zábavní průmysl, etc. Průmyslová odvětví, která vyrábí kapitálové zboží – například ocelářský průmysl – patří v tomto horizontálním dělení do několika odvětví současně, protože ocel je využívána při produkci většiny, pokud ne úplně všeho, spotřebního zboží. Staré tvrzení, že všeobecná nadvýroba je nemyslitelná, že nikdy nemůžeme mít příliš mnoho veškerého zboží, jelikož lidské potřeby jsou nekonečné, ale že závažný nepoměr může vzniknout v důsledku částečné nadvýroby, toto tvrzení se principielně vztahuje k horizontální struktuře výroby. Nepoměr v tomto smyslu znamená, že z nějakého důvodu byl narušen patřičný poměr výrobních zdrojů věnovaných jednotlivým odvětvím – že například automobilový průmysl byl rozvinut přehnaně, že do něj bylo investováno více práce a kapitálu, než je ospravedlnitelné poptávkou po produktech tohoto odvětví a tyto zdroje pak zase chybí v odvětvích jiných. Doufám, že nyní je docela jasné, co znamená horizontální struktura a horizontální nepoměr ve výrobě.

Na druhé straně můžeme udělat ekonomickým systémem vertikální řez, pokud budeme sledovat všechno hotové zboží, připravené ke spotřebě skrz rozdílné fáze jejich výroby a povšimneme si, kolika fázemi konkrétní zboží projde než se dostane ke koncovému spotřebiteli. Vezměme si například pár bot a sledujme jejich ekonomický rodokmen. Naše cesta nás zavede od obchodu přes velkosklad do továrny na obuv, odkud můžeme sledovat jednotlivá vlákna, která se zde sbíhají, například šicí stroj použitý pro jejich výrobu, jehož původ nás zavede do strojního průmyslu, oceláren a nakonec do dolů na uhlí a železo. Pokud sledujeme jiné vlákno, zavede nás na farmu, kde chovají dobytek, z něhož se získává kůže. A mimo to existuje mnoho mezičlánků, hlavně nejrůznější dopravní služby. Každé zboží musí projít množstvím přípravných fází než je dokončeno a dostane se k cílovému spotřebiteli. Každému konkrétnímu kusu trvá velmi dlouhou dobu než projde celým tímto procesem od jednotlivých pramínků až k ústí, kam doplyne a zmizí v bezedném moři spotřeby. Když je ale jednou celý proces připravený a každá z po sobě jdoucích výrobních fází je patřičně vybavena fixním i oběžným kapitálem, můžeme očekávat nepřetržitý přítok spotřebního zboží.

Ve vybavení jednotlivých po sobě jdoucích výrobních fází je vtělena kapitálová vybavenost země, která byla akumulována často celá staletí. Množství naakumulovaného kapitálu odpovídá délka celého proudu. V bohatších zemích je tento proud velmi dlouhý a většina zboží prochází mnoha fázemi před tím, než se dostane ke koncovému spotřebiteli. V chudých zemích je tento proud mnohem kratší a objem výstupů je odpovídajícím způsobem menší. Pokud dochází v průběhu času k ekonomickému pokroku, pak to znamená, že kapitál je akumulovaný a investovaný a dochází k přidávání dalších výrobních fází, či vyjádřeno ekonomickým žargonem, proces výroby je prodloužen a stává se oklikovějším. Pokud srovnáte naše dnešní výrobní metody s výrobními metodami našich předků, nebo výrobní proces v bohaté a chudé zemi, jistě budete schopni najít nespočet příkladů.

Co má tohle ale společného s ekonomickým cyklem? Když jsem mluvil o vertikální struktuře výrobního procesu a vlivu, jakým na něj mají monetární síly, měl jsem na mysli jeho prodlužování a zkracování. Očividně stejně jako musí existovat určitý poměr mezi jednotlivými horizontálními průmyslovými odvětvími odpovídající poptávce spotřebitelů, tak také musí existovat určitý vztah produktivních zdrojů – práce a kapitálu – směřujících k vyšším a nižším fázím výroby, respektive k současné výrobě spotřebního zboží prostředky existujícího výrobního aparátu a k rozšiřování tohoto aparátu pro zvýšení budoucí výroby spotřebního zboží.

Pokud bylo například příliš mnoho práce vynaloženo na prodloužení procesu a příliš málo na uspokojení současné spotřeby, nastane nerovnováha ve vertikální struktuře výroby. A dá se ukázat, že jisté monetární vlivy, konkrétně úvěrová expanze bank a umělé snížení úrokové míry pod úroveň, která by existovala, kdyby se na kapitálový trh dostaly jenom ty peníze, které byly dobrovolně uspořeny lidmi z jejich současných příjmů – dá se ukázat, že takové umělé snížení úrokové míry přiměje podnikatele k tomu, aby započali s nadměrným prodlužováním výrobního procesu. Jelikož zakončení výrobního procesu vyžaduje značné množství času, ukáže se až příliš pozdě, že nově započaté procesy jsou moc dlouhé a chybí kapitál k jejich zdárnému zakončení. Okamžitě se dostaví reakce – na její mechanismus se podíváme později – která způsobí opětovné zvýšení úrokových měr na jejich přirozenou úroveň nebo ještě výše. Nové investice tak přestanou být ziskové a dokončení nových oklikovějších výrobních způsobů se stane nemožným. Musejí být opuštěny a výrobní zdroje se musí navrátit ke starším a kratším výrobním metodám. Tento proces přizpůsobování vertikální struktury výroby, který s sebou nezbytně nese ztrátu velkého množství fixního kapitálu, který byl již investován a nemůže být přesunut, se odehrává během a tvoří vlastní podstatu období deprese.

Bohužel zde máme málo času, abychom mohli probrat všechny jednotlivé kroky tohoto procesu a srovnat je s odpovídajícími fázemi ekonomického cyklu, jejichž jsou vysvětlením. Doufám, že bude možné poskytnout Vám jasnější představu o tom, co se děje během ekonomického cyklu v naší kapitalistické společnosti prostřednictvím srovnání s obdobnými událostmi v socialistické ekonomice.

To, co dělají Rusové dnes, nebo se snaží dělat – pomocí svých pětiletých plánů – není nic jiného, než zoufalá snaha zvýšit oklikovost výrovy a tím v budoucnu zvýšit výrobu zboží. Místo aby vyráběli spotřební zboží pomocí existujících primitivních metod, omezili výrobu zboží pro okamžitou spotřebu na naprosté minimum a místo bot nebo potravin staví elektrárny, ocelárny, snaží se vylepšit dopravní systém, stručně řečeno budují celý výrobní aparát, který začne produkovat spotřební zboží teprve po velmi dlouhém období.

Nyní předpokládejme, že dokončení tohoto ambiciózního plánu se ukáže jako nemožné. Předpokládejme, že se vláda z nějakého důvodu rozhodne změnit svojí politiku a poskytnout obyvatelstvu více spotřebního zboží v přítomnosti. V takovém případě bude nucená vzdát se prodlužování oklikovosti výroby, zastavit výstavbu elektráren a oceláren a místo nich rychle budovat jednoduchá vylepšení a jednoduché nástroje pro okamžité zvýšení produkce jídla a bot atd. To by znamenalo enormní ztráty kapitálu utopeného v oné opuštěné výstavbě.

To, o čem v socialistické společnosti rozhoduje plánovací komise, je v individualistické společnosti rozhodnuto kolektivním, ale vzájemně nezávislým, jednáním jednotlivců a sděleno pomocí cenového mechanismu. Pokud se množství lidí či firem rozhodne spořit, omezit na nějaký čas svojí spotřebu, klesne poptávka po spotřebním zboží a výrobní faktory se přesunou k vyšším fázím výrobního procesu, který se začne prodlužovat.

Pokud bychom záviseli na dobrovolných úsporách, můžeme předpokládat, že během let by byla ušetřena vždy přibližně stejná část národního příjmu – ačkoli ne vždy těmi samými jednotlivci. Pak bychom měli stálý přísun úspor a přizpůsobení výroby by se neodehrávalo jako náhlý přesun investovaných výrobních zdrojů, ale jako pomalý přesun produktivních zdrojů k jiným odvětvím.

Neexistuje důvod, proč by se to nemohlo odehrávat hladce a průběžně. Násilné fluktuace jsou způsobeny vlivem bankovního systému na tento proces. Účinek dobrovolného rozhodnutí veřejnosti spořit, tj. obrátit produktivní zdroje od výroby současného spotřebního zboží k výrobě kapitálového zboží, může být rovněž vyvolán bankovním systémem. Pokud banky vytvoří úvěry a dají je k dispozici jistým obchodníkům, kteří je chtějí využít pro výrobní účely, pak je zvětšena ta část finančních toků, které směřují k vyšším fázím výrobního procesu. Více výrobních zdrojů je odvráceno od současné výroby spotřebního zboží a použito k prodlužování výrobního procesu, než by odpovídalo dobrovolným rozhodnutím jednotlivých členů ekonomické komunity. O tomhle jevu ekonomové mluví jakožto o vynucených úsporách. Zprvu jde všechno hladce. Ale brzy nastane růst cen, jelikož ty firmy, které se dostaly k novým penězům jako první, je využijí k nákupu výrobních faktorů – zvýší tím poptávku po práci a pracovním kapitálu, které tak odlákají od výroby spotřebního zboží. Mzdy a ceny vzrostou a omezení spotřeby je vynuceno na těch, kteří si nejsou schopni zajistit dostatečně rychlé zvýšení svého peněžního příjmu. Pokud díky předchozím investicím dobrovolných úspor již existuje tendence cenové hladiny k poklesu, nové úvěry, namísto toho, aby způsobili absolutní vzestup cen mohou zkrátka přinést pouhé vyrovnání tohoto přirozeného cenového poklesu.

Ale po určité době se dostaví reakce, která působí na obnovu starého uspořádání, které bylo narušeno peněžní injekcí. Nové peníze se stanou příjmem v rukou těch, kteří byli odlákáni z nižších fází výroby a příjemci tohoto dodatečného příjmu se pravděpodobně přidrží svého navyklého poměru mezi šetřením a utrácením, budou se tedy snažit opět zvýšit svou spotřebu.

Pokud to udělají, zapůsobí na obnovu předchozího poměru peněžních proudů směřujících k nákupu spotřebního zboží a kapitálového zboží. Po určitý čas je možné překonávat tuto protitendenci pokračující expanzivní politikou a novými úvěrovými injekcemi.Tato snaha ovšem povede k progresivnímu růstu cen a musí být dříve nebo později vzdána. Pak bude starý poměr poptávky po spotřebním a kapitálovém zboží definitivně obnoven. Výsledkem je, že ty firmy v nižších fázích výroby, které byly nuceny svou produkci určitým způsobem omezit, budou schopny přitáhnout zpátky výrobní zdroje z vyšších fází. Nové oklikové způsoby výroby, které byly zahájeny pod vlivem umělého stimulu úvěrové expanze, nebo alespoň jejich část, náhle přestanou být ziskové. Budou přerušeny a krize a deprese propuknou.

V

Toto vysvětlení deprese, z něhož jsem zde byl schopen načrtnout pouze hrubý obrys, samozřejmě může být a také je dále rozpracováváno. (Viz. zvláště Hayek, Prices and Production). Pokud je tato interpretace krize a zhroucení velké části výrobní struktury správná, pak se dají snadno vysvětlit i navazující události. Takové zhroucení musí mít velmi závažné odezvy. V naší vysoce provázané úvěrové ekonomice, kde je každá část systému propojena se všemi ostatními, se každá porucha vzniklá v jednom bodě šíří do dalších. Pokud jsou zapojeny některé banky – tato nervová centra, kde se sbíhají nespočetné prameny úvěrových vztahů – a začnou bankrotovat, musí nastat vlna pesimismu, která s sebou přinese jako sekundární fenomén úvěrovou deflaci, jenž je pravděpodobným výsledkem všeobecné nedůvěry a nervozity. Všechny tyto události, na kterých staví své vysvětlení tradiční monetární doktrína, samozřejmě věci zhorší a může se klidně stát, že tato sekundární vlna deprese, která byla vyvolána fundamentální nerovnováhou, svou velikostí zastíní vše ostatní. To ovšem z velké míry závisí na konkrétních okolnostech, na konkrétních vlastnostech struktury úvěrů, na psychologických faktorech a na konkrétním rozsahu „reálné“ distorze výrobních struktur.

Zde je vhodné místo říci pár slov o nepřímém spojení mezi údajným nedostatkem zlata a současnou depresí. Je nepochybně pravdou, že od války nerostlo množství zlata stejně rychle jako objem plateb. Aby byla cenová hladina udržitelná zhruba o 50% vyšší, než byla před válkou, bylo nutno vybudovat nesrovnatelně větší úvěrové struktury na existujících zlatých rezervách. Poté, co byl proces inflace dokončen, by to v normální době nezpůsobilo potíže. V době akutní finanční krize, kdy důvěra mizí a kdy se objevují bankovní „runy“ a panika, je takový systém ovšem extrémně nebezpečný. Pokud je platebním prostředkem v zásadě zlato a zlatem kryté certifikáty, nehrozí, že by mohlo dojít k náhlé eliminaci části oběžného média. Ovšem celosvětový platební systém, který spočívá z velké části na úvěrových penězích, může být postižen rapidní deflací jakmile je tato křehká úvěrová struktura otřesena a začne se hroutit.

Například přijetí zlatého směnného standardu v mnoha zemích vyústilo ve vystavění smělého úvěrového mrakodrapu na existujících zlatých základech; tento mrakodrap může být snadno stržen, pokud by tyto země opustily zlatý směnný standard a vrátily se ke staromódnímu předválečnému zlatému standardu.

Bylo by ovšem naprostou chybou z tohoto vyvodit, že bychom měli obviňovat lakotu přírody, a že by se situace vyvinula jinak, pokud by byla produkce zlata vyšší než v posledních dvaceti letech byla. Zodpovědné jsou jiné faktory, obzvláště válečná a poválečná inflace. Prostřednictvím takových monetárních politik je možné vždy způsobit odplynutí jakéhokoliv množství zlata ven ze země. Přirozenou věcí pak bylo nahradit opuštěný předválečný zlatý standard poválečným zlatým směnným standardem, což znamenalo, jak jsem již řekl, vytvoření úvěrové struktury na existující zásobě zlata.

Tudíž i kdyby byla roční produkce zlata vyšší než ve skutečnosti, stalo by se pouze to, že by úvěrová struktura byla větší a poslední boom by začal z vyšší cenové hladiny. Pokud je toto správný odhad toho, co by nastalo – a to se mi zdá velmi pravděpodobné – ekonomické následky posledního období expanze 1927-29  a současná deflace by byly přesně tytéž.

Je životně důležité umět rozlišit mezi těmito druhotnými a náhodnými poruchami a primární „opravdovou“ nerovnováhou ve výrobním procesu. Pokud by potíže působily pouhé vlny pesimismu a absolutní deflace, pak by byla možná velmi rychlá náprava. Konec konců, jakkoliv silná může deflace být a jakékoliv existují důvody pro její vznik a trvání, může být zastavena drastickými inflacionistickými metodami v poměrně krátké době.

Pokud si ovšem uvědomíme, že pod povrchem tohoto fenoménu leží dalekosáhlá dislokace výrobních zdrojů, musíme ztratit důvěru ke všem ekonomickým a monetárním šarlatánům, kteří se v dnešní době potloukají kolem a vychvalují inflační opatření, která by podle nich měla přinést téměř okamžitou spásu.

Pokud přijmeme tvrzení, že byl zasažen celý výrobní aparát a že pro obnovení rovnováhy jsou nezbytné velké přesuny práce a kapitálu, pak není pravdou, že by ekonomický cyklus byl čistě peněžním fenoménem, jak tvrdí pan Hawtrey; není to pravdou, ačkoliv to byly monetární síly, které způsobily tyto potíže. Taková realokace reálného fyzického kapitálu, na rozdíl od čistě peněžních změn, nemůže v žádném případě proběhnout rychle.

Nechci tvrdit, že by se proti sekundárním fenoménům, jako je přehnaný pesimismus nebo neospravedlnitelná deflace, nemělo vůbec nic podnikat. Toto téma zde nebudu probírat do hloubky, ale pouze chci říci to, že bychom od takového léčení symptomů neměli očekávat příliš mnoho a na druhé straně si musíme dávat pozor, abychom nějakým zásahem opět nevyprodukovali umělou disproporci peněžních proudů, která vede k přeinvestování v některých sektorech a podinvestování v jiných a která je příčinou všech potíží. Nejhorší, co můžeme udělat, je jednostranné povzbuzení kupní síly spotřebitelů, protože je to přesně toto disproporční zvýšení poptávky po spotřebním zboží, které je spouštěčem krize.

Je velkou předností tohoto propracovanějšího vysvětlení ekonomického cyklu oproti tradičnímu vysvětlení, že dokáže objasnit tyto nepeněžní „reálné“ změny vyvolané peněžními silami. To představuje propojení peněžních i nepeněžních vysvětlení cyklu; bere si pravdivé prvky obsažené v obou a kombinuje je do jednotného koherentního systému. Vysvětluje velmi dobře známý fakt, že každé období boomu je charakterizováno rozšiřováním investic do fixního kapitálu. Je to právě tento sektor ekonomiky, který zažívá největší expanzi během boomu a nejsilnější kontrakci během deprese.

Tento fakt byl potvrzen všemi deskriptivními studiemi ekonomického cyklu, ale nebyl součástí tradičního monetaristického vysvětlení, které se soustředí na změny cenové hladiny a na reálné přetvoření ve struktuře výroby se dívá jako na nedůležitou a náhodnou záležitost. Vysvětlení, které jsem zde načrtl, nejenom popisuje tento fakt, jak to dělá i takzvaná nepeněžní teorie ekonomického cyklu, ale vysvětluje i jeho vznik a původ. Pokud jsou úrokové míry sníženy, veškeré druhy investic se najednou ocitnou na dosah praktickému zvážení. Dovolte mi citovat příklad uvedený panem Keynesem na loňské přednášce pro Harrisovu nadaci. „Nikdo nevěří, že by se vyplatilo elektrifikovat železniční síť Velké Británie na základě půjčky na 5% úrok . . . . při 3½% je nemožné pochybovat o tom, že by to stálo za uvážení. Stejné to je s množstvím dalších technických projektů.“[1] Je jasné, že ze snížení úrokové míry mají prospěch zvláště ta průmyslová odvětví, která vyžadují velká množství fixního kapitálu, jako například železnice, elektrárny, atd. V jejich účetních bilancích hrají platby úroků důležitou roli. Ale existuje také nezpochybnitelná obecná tendence nahrazovat práci kapitálem, pokud se kapitál stane levnějším. To znamená, že více práce bude využito na výrobu strojů, železnic, elektráren a méně pro výrobu zboží současné spotřeby. V ekonomickém žargonu: oklikovost produkce se bude zvyšovat. Klíčovým bodem, a také tím bodem, kde se rozcházíme s analýzou pana Keynese, je naše porozumění, že pokud není tato expanze financována reálnými dobrovolnými úsporami jednotlivců nebo společností, ale ad hoc vytvořenými úvěry, pak nevyhnutelně nastane reakce. A co je prakticky velmi důležité – a poslední boom to plně potvrdil – že stabilní cenová hladina komodit není dostatečnou ochranou proti takové umělé stimulaci rozšíření výroby. Jinými slovy, že relativní úvěrová inflace dokáže vyvolat tentýž protipohyb jako absolutní inflace.

Doufám, že jsem byl schopen Vám poskytnout dostatečně jasnou představu o tom, jak vypadá toto vylepšené peněžní vysvětlení ekonomického cyklu. Musím Vás ještě jednou požádat, abyste tuto přednášku nepovažovali za kompletní pojednání o této teorii, ale pouze za stručný náčrt. Dostatečně detailní diskuse v tomto případě vyžaduje rozsáhlou knihu. Prosím Vás tudíž, abyste svůj konečný úsudek odložili, dokud se neseznámíte s její plnou verzí. Chtěl bych pouze předejít jedné námitce. Je pravdou, že tato  teorie má jednu závažnou nevýhodu: je daleko komplikovanější  než tradiční monetární vysvětlení. Ale troufnu si říci, že toto není chybou této teorie, ale přirozeným důsledkem složitosti studovaného jevu. Naneštěstí nejsou fakta vždy tak prostá, jak by si je mnoho lidí přálo mít.

Tento esej byl původně publikován v Gold and Monetary Stabilization (Přednáška pro Harrisovu nadaci), Quincy Wright, ed. (Chicago: University of Chicago Press, 1932).

[1] Unemployment as a World Problem (Chicago, 1931), str. 39.