Policejní stát je osobní

Mises.cz: 31. srpna 2011, Mises.org (přidal Jakub Čech), komentářů: 56

Dá se dnešní Amerika považovat za policejní stát? A pokud ano, kde máte máte vy osobně nastavenou hranici říkající: „Ne! Tohle je zákon nebo policejní rozkaz, který odmítám poslechnout“?

Jako anarchistka považuji všechny formy státu za policejní stát, protože každé právo je v konečném důsledku prosazováno policejní silou vůči osobě nebo majetku jedince mimo zákon, bez ohledu na to, jak pokojný může být. Vidím rozdíl jen v míře, ne v typu. Ale i malé rozdílnosti v míře represe můžou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, a proto by neměly být zlehčovány.

Policejní stát je často popisován jako totalitní vláda, která vykonává extrémní sociální, politickou a ekonomickou kontrolu. Udržuje tuto kontrolu vtíravým sledováním svých občanù, drakonickým vymáháním práva a přidělováním nebo odebíráním „privilegií“, jakým je například možnost cestovat. Ve většine případů zde existuje speciální policejní jednotka, jakou byla například Stasi, která operuje bez jakékoliv transparentnosti a skoro bez omezených pravomocí. Narozdíl od tradiční policie, která reaguje na kriminální činnost, je účelem takovéto policie monitorování a kontrola společnosti.

Ráda bych znovu položila svojí prvotní otázku: zapadá dnešní Amerika do tohoto běžného popisu policejního státu?

Bezpochyby ano. Americká vláda uplatňuje nad společností extrémní kontrolu, až do takové míry, že diktuje i jaké jídlo můžete jíst. Její ekonomická kontrola hraničí s absurdností. Zpolitizovala a diriguje i tradičí baštu lidského soukromí - rodinu. Množství kamer a dalších způsobů sledování neustále stoupá, Nejvyšší soud mezitím nedávno rozšířil „pravomoci“ policie o vykonávání prohlídek bez jakýchkoliv povolení. Vymáhání práva je dokonce tak drakonické, že USA má k dnešnímu dni více vězňů na jednoho obyvatele, než jakákoliv jiná země; a několik posledních let dochází k sebevědomému militarizování procedur policejních složek a přístupů. Možnost cestovat, původně právo, je nyní privilegiem přiděleným vůlí vládních agentů. Pár obrovských a tyranických pořádkových agentur monitoruje pokojné chování místo toho, aby reagovaly na zločin. Tyto agentury operují ve velké míře mimo ústavní omezení; například TSA (agentura zodpovědná za bezpečnost při cestování - pozn. překladatele) provádí svévolné prohlídky v rozporu se zárukami čtvrtého dodatku Ústavy.

Internetu by dříve došly elektrony, než bych byla schopná sepsat celý seznam znaků, které poukazují na vytvářející se policejní stát v Americe. Míra, v jaké jste vy osobně utlačováni státem, však může být posouzena odpovězením na několik následujících poněkud abstraktních otázek:

- Jaké množství pokojných aktivit, jejichž provedení by z vás udělalo kriminálníka, vás napadne?

- Jaké množství vašeho času strávíte prací na daně a další státní poplatky?

- Jak volně můžete přemístit svůj majetek a svou osobu mimo státní jurisdikci?

- Jak volně můžete zacházet se svým majetkem a osobou v rámci státní jurisdikce?

Jen pár lidí, statní aparátčíky výjímaje, je schopných na tyto otázky odpovědět tak, že se poté necítí ekonomicky zotročeni a fyzicky uvězněni.

Nikdo by neměl být stavěn před volbu mezi rodinou a státem, nebo vlastním majetkem a zákonem. Tváří v tvář takovýmto volbám neexistuje žádná jednoduchá nebo správná odpověď. Stále více Američanů emigruje do zahraničí kvůli bezpečnosti vlastní a té jejich rodiny. Drtivá většina lidí je však jakoby zakořeněna v zemi v důsledku rodinných vztahů, přátel, práce, bezvládnosti, emocionálních vazeb nebo dalších neúprosných důvodů.  

Ti, kteří dokáží spatřit vzestup policejního státu v Americe, a přesto nemají jinou možnost než zůstat, by se měli sami sebe zeptat: kde je ta hranice, za kterou přestávám spolupracovat a řeknu „Ne!“ zákonu nebo státnímu příslušníkovi? Donesli byste na svého souseda, protože to od vás vyžadují úřady? Pomohli byste známému nebo rodinnému příslušníkovi, i kdyby to z vás udělalo komplice, a pokud ano, komu? Okradli byste nebo ublížili nevinnému člověku na základě rozkazu? Pokud by vám to bylo přikázáno, pomohl byste v něčem takovém policistovi, nebo byste zasáhli a sami se tak vystavili postihu z „maření spravedlnosti“?

Existuje několik důvodů, proč je dobré si na tyto otázky odpovědět právě teď. Například:

- Následky vašeho jednání mohou záviset nejen na tom, kde si svou hranici stanovíte, ale také jakým zpùsobem to učiníte. Příprava vám pomůže stanovit si svou hranici rozumným způsobem.

- Mùžete se zdráhat stanovit si své vlastní hranice, protože se obáváte ohrožení svých milovaných, svého majetku nebo jiné, pro vás hodnotné věci. Pokud můžete, zabezpečte je dopředu. Připravte se.

- Pokud nevíte, kde vaše hranice leží, budete mnohem pravděpodobněji jednat v rozporu se svými zásadami a zájmy, až budete náhle konfrontováni náročnou událostí, jakou je například příslušník policie vykřikující příkazy.

- Pokud znáte své hranice, můžete se mnohem jednodušeji vyhýbat situacím, které by je překračovaly.

- Harry Browne doporučoval lidem zaplatit cenu co nejdříve, protože z dlouhodobého hlediska bude ze začátku nižší; to platí stejně tak o psychologických cenách jako o finančních. Nikdy už pro vás nebude jednodušší si na tyto otázky odpovědět než právě teď, v soukromí a v pohodlí.

Neexistují však žádné správné odpovědi. Celým účelem tohoto cvičení je uvědomění si, jak vy osobně byste byli schopni žít pod policejním státem a zároveň si zachovat svoje bezpečí a sebeúctu.

Tento článek byl původně publikován na Mises.org jako The Police State Is Personal - autor Wendy McElroy.