Popil methyl, popil ethyl?

Mises.cz: 12. září 2012, Petr Málek, komentářů: 40

„Metylalkohol zabil už pět lidí, na dvě desítky jich leží v nemocnicích,“ mohli jsme se během dneška dočíst na titulní stránce iDNES.cz. Při rozkliknutí tohoto a jemu podobných odkazů se kromě nestranných informací o lidských neštěstích, která falšovaný alkohol způsobil, dozvídáme také obvyklé „co je třeba udělat“, tedy přesněji řečeno co by měl stát udělat nebo zakázat. Opět se totiž ukázala chamtivost a bezohlednost špekulantů s alkoholem, kteří se nebojí pro mrzký zisk prodávat závadný alkohol, a tím způsobit vážné zdravotní problémy spotřebitelům.

Podívejme se ale na situaci trochu objektivněji. Jaká jsou nyní pravidla výroby a prodeje alkoholu? Stejně jako jakékoliv jiné nápoje nebo jídlo, alkohol podléhá drastické státní regulaci. Nikde jinde pravděpodobně nenajdeme tak silnou státní regulaci jako v potravinářství a zdravotnictví.

Když je nám neustále podsouváno, že tyto regulace jsou nutné, aby bylo zabráněno podobným neštěstím – jak je možné, že se stále dějí? Od čeho si platíme tisíce úředníků v různých státních inspekcích a od čeho jim dáváme moc vměšovat se do našich soukromých záležitostí, když je výsledek takový, jaký je?

Na to je velmi jednoduchá odpověď. Stát je zde od toho, aby chránil zájmy státu a spřízněné elity. Že stát chrání zájmy „obyčejných“ lidí (ať už se pod tím pojmem skrývá cokoliv), je jen tisíce let trvající mýtus naivní veřejnosti.

Státní úředníci zasahují

V praxi se to projevuje tak, že stát na svoji kontrolní funkci kašle. V této souvislosti doporučuji přečíst rozhovor s anonymním účastníkem černého trhu s alkoholem. Výrobci i distributoři vždy dopředu vědí, kdy a kde bude jaká kontrola a na co se bude zaměřovat. K čemu taková kontrola je?

Dalším typickým znakem státních regulací je, že jejich pravidla jsou tak přísná a tak složitá, že je prakticky nemožné je dodržet, a porušují je tedy úplně všichni. Zároveň je znakem to, že jejich vynucení není možné – kvůli nedostatku pracovní síly, která by musela na dodržování takového objemu regulací dohlížet. Logickým vyústěním těchto dvou znaků je, že většině se porušování pravidel toleruje, zatímco se kontroloři „vozí“ na nějaké menšině, která nemá šanci se bránit, protože i kdyby se sebevíc snažila, vždycky „se něco najde“. A tato menšina musí být nějak vybrána. Máme tedy ideální prostor pro úplatky.

Státní kontroly a regulace se tedy stávají, spíš než nástrojem na ochranu spotřebitele, způsobem na odčerpávání peněz ze soukromého sektoru. A nakonec, mohou být výhodné i pro regulované subjekty, pokud jsou tedy dostatečně velké a dostatečně zavedené, aby si dokázaly získat úředníky na svou stranu. Výměnou za drobný peníz pak získají efektivní způsob, jak zlikvidovat menší a méně zavedenou konkurenci (třeba poctivé výrobce domácích lihovin na vesnici) – stačí na konkurenci poslat nějakou státní kontrolu.

Státní monopol

O tom, jak přesně tyto mechanismy fungují, se můžeme jenom dohadovat. Jisté je jedno – pokud stát někde něco špatně zkontroluje a někdo kvůli tomu přijde k újmě, není nad ním žádný majitel ani podnikatel, který by díky tomu přišel o reputaci, zákazníky a peníze. Není zde žádná konkurenční certifikační autorita, jejímiž radami by se mohli lidé řídit, pokud vidí, že ta současná dělá kontroly špatně. Ani nemůže být – kdoví, jestli by ji pak někdo nežaloval za „poškozování dobrého jména“, což je další výtvor našich kreativních politiků, neslučitelný se svobodným trhem. A i kdyby mohla – kdo by ji platil a z čeho, když už si teď nuceně platí ty kvalitní služby státních úředníků?

Kromě svobodné konkurence mezi certifikačními autoritami by na svobodném trhu existoval ještě druhý prvek motivace k odhalování podobných podvodů, který dnes neexistuje. Kdyby třeba nějaký zaměstnanec přišel na to, že se u jeho firmy šidí alkohol, měl by možnost o této věci sesbírat důkazy a předat je advokátní kanceláři. Ta by pak mohla vypátrat a kontaktovat lidi, kteří alkohol kupují, a jejich jménem, za použití získaných důkazů, žalovat výrobce nebo distributora alkoholu za podvod a ohrožení zdraví nebo života (neboť zde bylo implicitní prohlášení, že jsou při výrobě dodržovány určité normy, ačkoliv to nebyla pravda). Výrobce/distributor by musel spotřebitelům zaplatit odškodné, které by si mohly zúčastněné strany (advokáti, spotřebitelé a poskytovatel důkazů) rozdělit. Všichni by vydělali – odhalování podobných podvodů by se tak stalo výnosným businessem.

Jak je to ošetřené nyní? Nijak. Kdybych někde nahlásil porušování zákona, tak jedinou odměnou mi budou hodiny strávené u výslechů a u soudu, ke kterým když se nedostavím, tak zaplatím pokutu v řádech desítek tisíc Kč. Navíc, i kdyby někdo něco odhalil a nahlásil, státem určené pokuty jsou pravděpodobně tak směšně nízké, že se pořád vyplatí podvádět.

Zkrátka, od monopolního dodavatele certifikací a spravedlnosti je nutné čekat odpovídající výsledky. Mnohem víc než přestat pít stánkový alkohol by lidem prospělo přestat slepě věřit ve státní monopol. Nejhorší ze všeho je totiž falešná víra, že stát se o vše postará a že se nemusím mít před ničím na pozoru. (Mimochodem, zákaz stánkového prodeje alkoholu je přesně tím, co stát nyní navrhuje na „vyřešení“ tohoto problému. Pro alkohol prodávaný v kamenné prodejně patrně platí jiné chemické zákony než pro alkohol prodávaný ve stáncích.)

Černý trh

V rozhovoru výše se dotazovaný mimo jiné zmiňuje, že hlavní důvod, proč je výroba nekvalitního alkoholu lukrativním, miliardovým businessem, je, že u takového alkoholu dochází k úsporám na daních, které jsou právě u alkoholu velmi vysoké – díky spotřební dani. Sám přiznává, že nebýt zdanění alkoholu, lidé by neměli sebemenší motivaci levný alkohol nejasného původu kupovat.

Máme zde tedy stejný efekt, na který rakouští ekonomové již desítky let poukazují v případě drog. Zákaz nebo zdanění poptávku po dané věci nevymaže. Pouze vytvoří černý trh, na kterém je mnohem obtížnější kontrolovat kvalitu a porovnávat výrobky mezi sebou. Poučení? Pro vyšší kvalitu a lepší bezpečnost alkoholu se dá udělat i to, že se drasticky sníží daně z jeho prodeje.

Závěr

Několik lidí zemřelo, dalších několik ztratilo zrak, další mají jiná vážná poškození zdraví. Média hysterčí, komise a krizové štáby zasedají, politici zakazují a veřejnost volá, aby hysterčili, zasedali a zakazovali ještě více. Tedy klasická reakce na událost tohoto typu. Přitom by stačilo si uvědomit, že těmto neštěstím se dá předejít i mírumilovnou cestou – stačí kvalitnější kontrola a spravedlivější postihy. Těžko je ale můžeme čekat od organizace, která má na tyto věci monopol.