Prezidentská amnestie, dva roky poté

Mises.cz: 05. ledna 2015, Petr Málek, komentářů: 5

Hospodářské noviny informují, že čtvrtina bývalých vězňů propuštěných před dvěma lety v rámci kontroverzní amnestie odstupujícího prezidenta Václava Klause je již zpět ve vězení. Ačkoliv se Hospodářským novinám naštěstí podařilo udržet článek v emočně neutrální rovině na úrovni prostého konstatování faktu, z diskusí se svým okolím usuzuji, že většina lidí bude tuto zprávu vnímat negativně a bude se pro ně jednat o další argument, proč amnestie byla jen dalším z mnoha špatných Klausových rozhodnutí. Já ovšem půjdu proti proudu a dovolím si tvrdit, že je to naopak velmi silný argument na podporu tvrzení, že amnestie byla jednoznačně správným krokem.

Za prvé, počet recidiv je výrazně nižší, než náš státní aparát očekával. Podle Wikipedie předpovídal náměstek ministra spravedlnosti Daniel Volák hrůzné scénáře, že do dvou let se dvě třetiny propuštěných vrátí do věznic. Dva roky uplynuly a vrátila se pouze čtvrtina, tedy skoro třikrát méně lidí.

Za druhé, je zajímavé se podívat, jaký účel vlastně plní to, že někoho zavřeme do vězení. Ve vězení je člověk naprosto neproduktivní, nikomu neprospívá (ani obětem svého činu, ani komukoliv jinému) a sám degeneruje díky naprosté pasivitě, čímž se mu rapidně zhoršují šance na to, aby se po vypršení trestu úspěšně navrátil do normálního života, a naopak se zvyšují šance, že bude páchat zlo znovu. Z tohoto pohledu je tedy amnestie jednoznačně pozitivní věcí.

Jediná uspokojivá obhajoba držení člověka ve vězení je, že pobytem ve vězení je od něj ostatní slušná společnost chráněna. Ale právě jsme se dozvěděli, že za celé dva roky trestnou činnost opakovala pouze čtvrtina odsouzených. Jinými slovy, tři čtvrtiny vězňů by – nebýt amnestie – nyní seděly ve vězení naprosto, naprosto zbytečně. Dalo by se namítnout, že i za tu čtvrtinu z nich, kteří by tam seděli po právu, to stojí. Ale žijeme ve společnosti, kde ctíme presumpci neviny, tedy princip, že je lepší nechat uprchnout deset pachatelů než uvěznit jednoho nevinného. V případě amnestie se sice nejednalo o nevinné lidi (pokud odhlédneme od možnosti justičního omylu), stále bychom se ale měli držet principu, že je lepší deseti závažným zločincům dát příliš mírný trest, než jednomu méně závažnému zločinci dát trest příliš vysoký. A ve skutečnosti ty poměry byly v tomto případě ještě mnohem menší než deset ku jedné.

Za třetí, podívejme se na statistiky trestné činnosti před a po amnestii. Zatímco v roce 2013 (tj. po amnestii) došlo k nárůstu počtů většiny druhů trestných činů vzhledem k roku 2012 (tj. před amnestií), v roce 2014 nastal opět pokles, a to dokonce pod úroveň z roku 2012:

Ačkoliv tedy v prvním roce po amnestii byly statistiky zhoršeny pravděpodobně důsledkem toho, že jednorázově propuštěná dávka vězňů měla mezi sebou početnou menšinu, která ihned začala páchat trestnou činnost, dlouhodobý trend (zatím) ukazuje, že kriminalita poklesla.

Samozřejmě je těžké zdůvodnit, proč by amnestie měla snižovat kriminalitu, proto se dá očekávat, že zde fungují i jiné vlivy a tyto závěry je třeba brát s rezervou. Rozhodně se ale nekoná žádná apokalypsa – a v takovém případě je určitě dobré, že tisíce vězňů, z nichž mnozí jsou vězněni za nepříliš závažné přečiny (kterých se možná dopustili nedbalostí, ve stresu, v nadměrném afektu apod.), kteří zkrátka v životě jen udělali chybu, ale dlouhodobě nejsou nikomu nebezpeční, se vrátily domů a mají ještě naději na normální život, stejně tak jako jejich rodiny a okolí. A už vůbec nemluvíme o těch, kteří jsou obětí justičního omylu, které se vždy děly a vždy dít budou, protože žádný systém nikdy nebude fungovat dokonale.

Co z toho plyne?

Kromě toho, že amnestie se v tomto světle jeví mnohem lépe, než jak si lidé obecně myslí, je dobré se při této příležitosti zamyslet nad funkcí věznic vůbec.

Je důležité, abychom se mohli cítit bezpečně a svobodně naplňovat své životy podle našich představ, bez obav z násilí páchaného zloději. Nabízí se ovšem ale otázka, jestli hrozba mnohaletého vězení je tou správnou cestou, jak tohoto cíle dosáhnout. Než houfně zavírat lidi do vězení, možná bychom se více mohli zajímat o sebeobranu. Kdyby teoreticky každá žena a každý muž s sebou nosili na obranu střelnou zbraň, kolik by asi bylo znásilnění? Kolik loupežných přepadení? Kolik vražd?

A když už se nějaký trestný čin i tak stane, bez ohledu na snahu o sebeobranu? Možná by bylo lepší nejprve využít všech způsobů, jak odškodnit oběť. Samozřejmě, žádná částka není dost vysoká na to, aby nám nahradila zabitého blízkého, ale je aspoň nesrovnatelně užitečnější než škodolibá radost z toho, že pachatel sedí ve vězení a kouká do zdi. Vězni by tedy měli mít možnost (vlastně by klidně mohli být i nuceni) během výkonu trestu pracovat a vydělávat na odškodné své oběti. A jako bonus bychom měli naději, že takový člověk získá zpět návyky produktivního života a snáze se po propuštění začlení do slušné společnosti. U méně závažných přečinů by se měla v maximální míře využít možnost domácího vězení, a v ideálním případě takové lidi vůbec nevěznit a udělit jim pouze peněžitý trest, který právě může být použit na odškodnění oběti.

Také je na místě zamyslet se nad tím, jestli by všechny trestné činnosti opravdu měly být trestné – za všechny příklady zde uveďme třeba drogy. Proč bychom měli věznit někoho za to, že prodával nějakou chemickou látku lidem, kteří si ji výslovně vyžádali?

A hlavně – je nutné minimalizovat množství justičních omylů, aby do pasti vězení spadlo co nejméně nevinných lidí. Na obžalobu tedy musí být kladeny velmi vysoké nároky co do kvality důkazů. Je samozřejmě smutné, když se nepodaří usvědčit zloděje „jen“ kvůli nedostatku důkazů, ale bohužel neexistuje jiný způsob, jak soudit, aniž bychom do vězení nedostali nevinné lidi a nenapáchali tak víc škody než užitku. Radši umožněme lidem se efektivně bránit a zamezit trestnému činu dřív, než vůbec vznikne.