Případ Algera Hisse (35. díl - Další osudy Hisse a Chamberse)

Mises.cz: 13. října 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 11

Murray Kempton napsal: „Nevěřím tomu, že by si nejhorší nepřítel Algera Hisse nebo Whittakera Chamberse myslel, že jakýkoliv zločin, který spáchali, zasluhoval tak totální destrukci. Jestli kdy lidé prožili peklo na zemi, byli to tito dva.“

Podle Kemptona byl Hiss ve vězení poměrně populární, protože schovával kontraband ostatních spoluvězňů ve své cele a nebral si z něj za tuto službu žádné obvyklé poplatky. Procházelo mu to, protože na venek se choval tak vzorně, že vedení věznice nikdy nenapadlo nechat prohledávat jeho celu.

Jakmile bylo jeho první odvolání zamítnuto, tak Hiss opustil McCarthyovský tón, který byl dosud přítomen v jeho výpovědích před HUACem a během jeho obhajob před soudy. Začal se vydávat za první oběť McCarthysmu a „honu na čarodějnice.“ Chambers už podle něj nebyl komunistou, kterému se právě kvůli jeho komunismu nedá nic věřit, ale loutkou v rozsáhlé hře pravicové konspirace, která svou úlohu sehrála z obavy, aby na ní nepraskla její homosexuální orientace. Konspirace, jejíž součástí byl pochopitelně HUAC, Nixon a J. Edgar Hoover.

Hiss po propuštění z vězení v roce 1954 byl tak na dně, že se několik dalších let živil jako prodavač dámských hřebenů. Jeho manželství nepřežilo jeho pobyt ve vězení. Bydlel po podnájmech a v domech svých přátel. Kolem roku 1960 žil v Greenwich Village ve třetím poschodí zchátralé budovy s oprýskanou zelenou omítkou nad výlohou opuštěného obchodu zaslepenou kartonovými deskami.

Člověk si může jen představovat pocity tohoto pyšného muže, který byl osobním asistentem ministrů a prezidentů, žijícího v takovém prostředí jako prodavač hřebenů ve stejné době, kdy se jeho pronásledovatel Nixon stal viceprezidentem a poté prezidentem.

Po celou tuto dobu se nikdy nenalomil a nepřestal vyprávět o své nevinně. Zůstával klidný, dával rozhovor komukoliv, kdo o něj měl zájem a svým šarmem okouzlil řadu lidí. Neustále se snažil o revizi svého procesu.

Ve všech soudních jednáních – a poslední z nich skončilo až v roce 1983 – nepřesvědčil jediného soudce, aby mu dal za pravdu v meritu věci, že se v případě jeho odsouzení stal nějaký závažný omyl.

Napsal o svém případu dvě knihy, ale ani jedna z nich se neprodávala moc dobře. Jeden kritik prohlásil, že jeho první kniha byla obdařená pozoruhodnou mocí unavit čtenáře. Byla nazvána jedinou nudnou knihou, která kdy byla napsána o Hissově případu.

Ovšem s tím jak konec šedesátých a začátek sedmdesátých let oslabily antikomunistický zápal, začaly vycházet najevo excesy Hooverovy FBI a Nixon se stal pro levici veřejným nepřítelem číslo jedna, tak si i Hiss pro sebe vytvořil niku, ve které mohl pohodlně existovat z přednášek po vysokých školách.    

Pro některé lidi z vyšších kruhů se stal opět vítaným hostem na jejich koktejlových večírcích. V sedmdesátých letech pak byl Hiss úspěšný ve dvou soudních sporech. V jednom sporu mu byla přiznána státní penze za roky, kdy byl vládním zaměstnancem a v druhém, kdy mu byla navrácena právní licence pro advokátní praxi ve státu Massachusetts.

Jeho kampaň byla tak vytrvalá a pověst druhé strany natolik poklesla, že v průzkumu mínění mezi právníky, novináři a akademiky v sedmdesátých letech věřilo padesát procent dotazovaných v jeho nevinu a v to, že celé jeho odsouzení byla bouda.

Mezi těmito akademiky, kteří pochybovali o Hissově vině, byl historik Allen Weinstein. Ten se rozhodl rozřešit záhadu Hissova procesu. Vyžádal si veškeré vládní dokumenty k Hissově případu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (což bylo přes 30 000 stran dokumentace) a také navštívil samotného Hisse, který mu poskytl šest rozhovorů a přístup do dokumentů a materiálů, které během dvou soudů shromáždili právníci pracující na jeho obhajobě.

Bylo to právě zde, mezi dokumenty Hissovi obhajoby, kde Weinstein došel k závěru, že Hiss byl jednoznačně vinen, a že si totéž myslela i řada právníků, kteří ho na konci čtyřicátých let obhajovali.

Weinsteinova kniha z roku 1978 Perjury: The Hiss-Chambers Case zasadila Hissově obhajobě velmi tvrdý úder a opět zvrátila rovnováhu ve veřejném mínění v Hissův neprospěch.

Několik lidí jí sice kritizovalo, ale kritikům se nepodařilo oslabit hlavní závěry, které z ní vyplynuly.

Hiss od svého pobytu ve vězení nežil se svou manželkou Priscillou, ačkoliv ta nikdy formálně nedala svůj souhlas s rozvodem. Zamiloval se do další ženy, která byla bývalou členkou komunistické strany a jedním z jejích předchozích manželů byl Lester Cole, jeden z „desítky“ komunistických Hollywoodských scénáristů. Vzali se spolu teprve po smrti Priscilly v roce 1984.

Hiss dal o sobě ještě jednou vědět v roce 1992. Tehdy napsal dopis vrchnímu vojenskému historikovi Borise Jelcina, generálu Dimitriji Volkogonovi, aby prohlédl archivy KGB/MGB/NKVD a potvrdil mu, že nebyl placeným sovětským špionem. Volkogonov mu odepsal, že v archivech nenašel nic o tom, že by Hiss nebo Chambers (!) měli styk s některou ze sovětských tajných služeb.

Hiss a jeho tehdejší právník John Lowenthal uspořádali velkou oslavu pro své příznivce a do médií rozeslali články o tom, že toto se rovná definitivnímu očištění Hissova jména. Obvyklí podezřelí – Guardian, New York Times a Washington Post po tom samozřejmě skočili. Několik dní v nich vycházely úvahy, jak byla odhalena první nevinná oběť pravicového běsnění McCarthismu a co to znamená.

(John Lowenthal “A Cold War Case Closed.” Washington Post, 21. listopad 1992, Guardian Weekend, „Framed: The Rehabilitation of Alger Hiss“, 9. leden 1993)

Jejich radost ovšem neměla dlouhého trvání. Asi za čtrnáct dní se ozval Dimitrij Volkogonov s tím, že se o žádné definitivní očištění a uzavření případu nejedná. Hissovi napsal jen z humanitárních důvodů, aby upokojil starého (88 let) umírajícího muže, vůbec netušil, že jeho dopis bude zveřejněn nebo že se stane centrem takové mediální kontroverze. Žádné rozsáhlé pátrání po archivech neproběhlo, a i kdyby proběhlo, tak spousta starých materiálů byla zničená a skartovaná, takže nenález by definitivní odpověď nedal.

(Serge Schmemann, „Russian General Retreats on Hiss“, New York Times, 17. prosinec 1992)

Hissův příznivec Victor Navarsky se ještě pokoušel spřádat konspirační teorie o tom, že Volkogonovo vyjádření bylo vynuceno Nixonem jako podmínka podpory americké půjčky Jelcinovi.

(Navasky, Victor. “Nixon and Hiss.” Nation, 1904 November January 1993.)

Jeden charakteristický detail tohoto příběhu. Hiss Volkogonova v dopisu výslovně žádal o pátrání v archivech KGB/NKVD, byť Chambers jednoznačně svědčil, že byli agenty vojenské rozvědky GRU a tedy jejich složky by byly v jiném archivu. Byla to selhávající paměť starého muže, nebo další záměrné svedení ze stopy?

Hiss zemřel v roce 1996, když přežil Richarda Nixona o osmnáct měsíců.

Těsně po jeho smrti došlo k zveřejnění projektu VENONA – dešifrování tajných depeší ze Sovětského vyslanectví v USA ve čtyřicátých letech. Na základě dešifrovaných depeší byl Alger Hiss identifikován jako agent vojenské rozvědky s krycím jménem ALEŠ, který si za své významné služby přebral při návštěvě Moskvy v roce 1945 (po Jaltské konferenci) vyznamenání od Andreje Vyšinského. Podrobně o textu těchto depeší, způsobu identifikace a jedné kontroverzi okolo ní pojednáme v dalším díle.

Richard Nixon se k Hissovu případu neustále vracel po zbytek svého života. Jeho osobní sekretář H. R. Haldeman popsal, jak byl Nixon do tohoto případu zamilovaný. Nějak vždycky našel přirovnání jakéhokoliv aktuálního dění k Hissovu případu. Nixon zmiňuje Hissův případ několikrát i na Watergateských páskách z Bílého domu (někteří levicoví intelektuálové se z těchto vyjádření snažili kreativní reinterpretací udělat přiznání toho, že Hissův případ byla bouda). Obzvláště tehdy, když mu někdo z jeho pomocníků oznamuje nějakou špatnou zprávu, tak Nixon odpovídá: bojujte dál, pokračujte v boji, tak, jako jsme bojovali v Hissově případu. FBI byla proti nám v Hissově případu a my jsme stejně vyhráli. Média byla proti nám v Hissově případu a my jsme přesto vyhráli. Ironií je, že to byl Nixon, kdo se v tomto případě ocitl na místě štvaného a nakonec skoleného.

Co se stalo s Chambersem?

Chambers na tom po skončení případu nebyl finančně o mnoho lépe než Hiss. Byl nezaměstnaný a nezaměstnatelný. Štědré odstupné od časopisu Time pohltila hora účtů za právníky. Svou farmu vždy provozoval spíše jako koníčka a v dobrém roce z ní mohl mít okolo dvou tisíc dolarů ročního výdělku.

Intelektuální třídy, ke kterým Chambers patřil, sice ve své většině neochotně akceptovaly správnost verdiktu druhé poroty, ale na Chamberse se dívaly s pohrdáním jako na krysu, která zničila život svého nejlepšího přítele. Skutečným důvodem nenávisti pravděpodobně stejně jako u Nixona bylo, že odhalil jejich slabé místo, naivitu a hloupost ohledně komunismu. Chambersovi zbylo jen málo přátel. Jeho starý mentor v magazínu Time Henry Luce se s ním odmítl bavit.

V roce 1950 ještě v Americe neexistovalo žádné konzervativní hnutí. Byly zde prvky toho, co se později stalo konzervativním hnutím, ale to byly ještě navzájem nepropojené ostrůvky v oceánu. Nebyla zde žádná infrastruktura časopisů, vydavatelů, talk show, přednášek, think-tanků atd. mezi kterými by Chambers se svým příběhem mohl pohodlně cirkulovat, najít vděčné publikum a vydělávat si na živobytí.

Chambers byl také neustále v depresi. Myslel si, že selhal ve své snaze ukázat plný rozsah komunistické infiltrace západního světa. Věřil tomu, že to bude Sovětský svaz, kdo vyjde ze studené války vítězně a že se ještě dožije dne, kdy celá lidská rasa padne do temnoty totalitarismu. Když si čtete některé z jeho dopisů z té doby, tak se podivujete nad tím, jak našel sílu vstát ráno z postele.

V jednom napsal: „Všechno to bylo k ničemu. Nic jsme nezískali, pouze jsme několik lidí uvrhli do neštěstí.“

Chambers se nakonec v roce 1951 rozhodl proměnit na peníze jediné aktivum, které mu ještě zbývalo – svůj životní příběh. Sepsal autobiografii s názvem Svěděk (Witness). Začíná jeho popisem, jak se narodil za tmavé a bouřlivé noci a vynořil se z matčina lůna s rozpětím 14 palců mezi rameny. Končí na straně 799 jeho přáním, aby zemřel ve stejný čas jako jeho manželka, aby tak žádný z nich nezůstal dlouho bez druhého.

Tato kniha se stala mezinárodním bestsellerem. Byla žebříčku top-ten za rok 1952, vycházela jako seriál v Saturday Evening Post, který za ní zaplatil tehdy neslýchaných 75 000 dolarů. Příznivé recenze na ní psala i řada intelektuálů nalevo od středu. V den, kdy začala vycházet v Saturday Evening Post, což byl největší novinový magazín v zemi, se prodalo půl milionu výtisků Svědka.

Chambers z ní předčítal v celonárodním rozhlasovém a televizním vysílání na štědrý večer.

Přečtení Svědka velmi ovlivnilo životy Williama F. Buckleyho, novináře Roberta Novaka, a tehdy levicového Demokrata a filmové hvězdy, jejíž kariéra stagnovala a která zvažovala další možnosti – Ronalda Reagana. Toto byla jedna z jeho nejoblíbenějších knih.

Když se Reagan stal prezidentem, udělil Chambersovi in memoriam Medaili svobody (nejvyšší civilní vyznamenání) a nechal jeho farmu v Marylandu vyhlásit národním historickým památníkem. Reagan svůj kabinet nejednou překvapil tím, když zpaměti odcitoval několik stran ze Svědka. Pasáže v jeho slavných proslovech, kde popisuje Sovětský svaz jako říši zla, jsou parafrází úvodu ke Svědkovi.

Další osobou, která si Svědka vysoce cenila, byl francouzský autor André Malraux, který se stal ministrem kultury Charlese de Gaulla. Ten Chambersovi napsal: „Nevrátil jste se z pekla s prázdnýma rukama.“

Svědek zajistil Chamberse finančně na zbytek jeho života. Od jeho napsání dále pracoval na své farmě, jak mu zdraví dovolilo a zůstal samotářem. Nechtěl se stát a ani se nestal veřejným intelektuálem, který by neustále komentoval aktuální dění. Nezačal vydávat jednu knihu za druhou, nepsal sloupky do novin ani nevyrazil na přednáškové turné. V antikomunistickém hnutí zůstal člověkem jednoho tématu.

Pouze v soukromých dopisech dával najevo svoje názory na aktuální události a postavy. Například vyjádřil deziluzi z Nixona, na kterého se začal dívat jako na oportunistu bez hlubší loajality k jakémukoliv ideálu. Krátce před svou smrtí napsal Buckleymu, že si myslí, že Nixon není dost na výši na to, aby se stal prezidentem.

Chambersův vztah k senátorovi McCatrhymu. Chambers dozajista připravil jeviště pro McCarthyho a po určitou dobu s ním byl v kontaktu. Nakonec se ovšem od něj distancoval. V roce 1953 píše Buckleymu, že určitou dobu jsme McCarthyho tolerovali, protože byl ochoten postavit se do ringu a schytávat a vracet rány, ale jeho excesy jsou tak výrazné a je jich tolik, že našemu hnutí působí víc škody než užitku. Žijeme neustále ve strachu, že jednoho dne řekne něco natolik mimo, že nejenže se zřítí v plamenech on, ale strhne nás všechny s sebou. „McCarthy je havranem neštěstí pro naše hnutí. Nedovede vést, protože nedovede přemýšlet.“ Po McCarthyho smrti o něm Chambers prohlásil, že způsobil daleko větší škodu antikomunismu než komunismu.

Co se týče Hisse, tak Chambers se přimlouval za to, aby mu byl vydán pas a mohl emigrovat do Evropy. Ve své korespondenci píše, že pociťuje k Hissovi lítost a jeho i sebe vnímá jako oběti komunismu. „My jsme byli jediní dva opravdoví revolucionáři, které komunismus ve Spojených státech stvořil.“ Říkal, že kdyby se Hiss omluvil, tak by s ním byl klidně opět přítelem. Napsal: „Já rozumím jako málokdo pravidlům války, kterou Alger Hiss vedl, nicméně pokud na chvíli odhlédnete od těchto pravidel, tak se zachoval jako naprostá svině.“

Chambers byl krátce ve spojení s Buckleyho National Review.  V roce 1957 napsal slavnou kritiku Atlas Shrugged Ayn Randové, kde jí vyčetl aroganci a nedostatek lidskosti. V odkazu na Orvellova velkého bratra jí nazval Velká sestra tě sleduje (Big Sister Is Watching You).

Ke konci života vykazoval známky politické umírněnosti a naléhal na to, aby se National Review posunula spíše k politickém středu a opustila svět nedosažitelných ideálů.

Vrcholem jeho posledních let bylo turné po Evropě, které podnikl v roce 1959. Byl zde vřele přijat dalšími ex-komunistickými intelektuály, obzvláště židovsko-maďarským autorem Arhurem Koestlerem.  Koestler ho nazval tou nejméně chápanou osobou naší doby a prohlásil, že když Chambers udal svého nejlepšího přítele, tak tím vědomě spáchal morální sebevraždu, aby na sebe vzal pokání za hříchy celé jedné generace.             

Existuje dlouhý seznam prominentních levicových intelektuálů, kteří přijali pravdivost Chambersova příběhu. Zmíněni byli Lesley Fiedler, John Kenneth Galbraith, Murray Kempton, Arthur Schlesinger, Trillingovi, James Wechsler, Rebbeca Westová, Max Frankel, Christopher Hitchens, Sidney Hook, Irving How, John Judas, Max Lerner. Dokonce i někteří chroničtí minimalizátoři sovětské špionáže nakonec uznali, že Chambers říkal pravdu.

Když Chambers zemřel v roce 1961, tak byl smutným a vyčerpaným mužem, který stále věřil, stejně jako když opouštěl komunistické podzemí v roce 1938, že dezertoval ze strany, která zvítězí a připojil se ke straně, která bude poražena.

Paní Chambersová ho přežila o řadu let. Nikdy neposkytla žádný rozhovor ani neučinila žádné veřejné prohlášení.

Po jeho smrti byla jeho farma v Marylandu rozdělena na několik parcel a místo, kde se nacházela slavná dýně, bylo zastavěno.

Na další díl seriálu od Vládi Krupy se můžete těšit již za týden.