Rozhovor s Robertem Higgsem

Mises.cz: 14. dubna 2012, Lukáš Kovanda, komentářů: 22

ROBERT HIGGS, přední světový ekonomický historik, říká: „Přeregulovanost v Evropské unii je tak enormní, že se toto soustátí stává jedním velkým žertem.“

Říkáte, že první světová válka může za většinu politických a ekonomických problémů, s nimiž se svět potýkal během 20. století. Sahá její neblahý vliv i do 21. století?

Určitě, třeba vzestup státní moci nad ekonomikou má v západním světě na svědomí do značné míry právě první světová válka. Válečné plánování, jakýsi válečný socialismus, se například stalo modelem pro ekonomické programy, které byly v USA uváděny v reakci na velkou hospodářskou krizi 30. let - v rámci New Dealu. Šlo vlastně jen o mírové adaptace válečných programů. Pravda, čas od času byly posléze měněny, ale dodnes lze vysledovat stopu, jež je pojí s první světovou válkou. Obdobné je to například se situací na Blízkém východě.

Můžete to rozvést?

Pád osmanské říše, jenž s první světovou válkou bezprostředně souvisel, dal vzniknout novým státům, které byly kontrolovány Velkou Británií a Francií. Nakonec sice získaly nezávislost, jenže podléhaly pro změnu velkému vlivu Spojených států - v mnoha oblastech, od vojenské po ekonomickou. To, co se dnes odehrává na Blízkém východě, je do značné míry vyústěním lidového odporu proti přítomnosti Američanů, či dokonce jejich přímým zásahům v mnoha zemích blízkovýchodního regionu. Řešení těchto problémů je přitom podle mého v nedohlednu. Myslím si tedy, že problémy, které tam vzniknou ještě za padesát let, budou mít stále kořeny v první světové válce. Ještě v roce 2080 bude její vliv patrný.

Zmínil jste růst regulací v Americe. Do jaké míry je to vlastně ještě tržní ekonomika?

Americký hospodářský systém má nejblíže k tomu, co označuji jako kvazikorporativismus. Dá se to pojmenovat i jinak, třeba jako sdílený fašismus. Takové označení vystihuje skutečnost, že tu existují demokratické procedury, volby, řádná soudní řízení - lidé mají zkrátka pocit, že dění mohou ovlivnit, že rozhodují o vládě, že nejsou podřízeni nějaké diktatuře. Avšak - z ekonomického hlediska - jde o velmi fašistické zřízení, protože vláda uplatňuje svou kontrolu nad mnoha oblastmi, přičemž zájmové skupiny byznysu jsou vysoce organizované a mocné. Podobně byl organizován italský průmysl v éře fašismu.

Jak se tedy mění pomyslná „míra svobody“ v posledních desetiletích - v USA i jinde ve světě?

To je obtížné říci. Domnívám se, že svoboda obecně ve světě roste - díky tomu, co se děje v Číně, v Indii a do jisté míry v celé někdejší sovětské říši. Ale současně to, co se děje v západní Evropě a v USA, vede podle mého soudu k redukci svobody. Není to přitom úplně zjevné, jelikož k nějakým zlepšením dochází, zatímco jiné aspekty se zhoršují. Zejména nárůst regulatorní zátěže jak v USA tak v Evropské unii je nejdůležitější formou ztráty svobody v ekonomickém životě Západu.

Jak vidíte Čínu? Někteří ji považují za „zázrak“, jiní za „ultrakapitalistickou“ zemi...

Je to stále velmi autoritářská země. A rovněž velmi korupční. Není jednoduché tam dělat byznys - právě kvůli nutnosti uplácet vládní úředníky, činit protislužby a tak podobně. Čína je ovšem dobrý příklad toho, jak země, která byla totálně řízena a centrálně plánována, může citelně hospodářsky růst, když uvolní jen nepatrnou část své ekonomiky - když je určitý nevelký prostor otevřen podnikatelům a firmám, aby „volně dýchaly“. To je zejména příležitost pro Číňany samé, pro ty, kteří tamní systém znají lépe než cizinci a vyznají se v tom, koho a jak uplácet a podobě. Čína má před sebou ještě notný kus cesty, aby se z ní stala podobně liberální země jako USA či státy Evropské unie.

Robert Fogel, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, dokonce tvrdí, že je tam méně regulací než třeba právě v Evropské unii.

Tak to nevnímám. Co se týče ekonomických svobod, je na tom Čína v mezinárodním srovnání bledě. Naopak se umísťuje velmi vysoko v žebříčcích korupce. S tím, jak příjmy a zisky porostou, s tím, jako poroste celkový čínský produkt, se ta země přiblíží k úrovním, které jsou běžné v rozvinutějších ekonomikách. Pak ovšem bude pro Číňany stále obtížnější realizovat nové zisky, protože všechny „mezery na trhu“ už budou objeveny. Vláda tedy bude muset udělat další krůček v liberalizaci, uvolnit další část ekonomiky. Pokud se tak nestane, čínský růst se zpomalí.

V Číně jsou údajně dvě základní třídy obyvatelstva. Ti první mohou podnikat, působí ve městech, a pak je tam třída venkovanů, rolníků.

Velký rozdíl vytváří rovněž napojení na vládu. Lidé, kteří jsou v komunistické hierarchii velmi vysoko, uplatňují silný vliv, moc a kontrolu nad ekonomikou. Nezapomeňme, že drtivá většina úvěrů v ekonomice plyne stále skrze státem vlastněné banky. Vysocí komunisti mají tedy velmi silné „páky“, aby mohli kontrolovat a řídit, kdo bude mít přístup k penězům, aby mohl kupříkladu stavět nové projekty, a kdo ne. Samozřejmě, mnozí z těch Číňanů s dobrými vazbami neuvěřitelně bohatnou - posílají své děti na americké univerzity, na Harvard, žijí v luxusu a hojnosti. Zároveň ale stovky milionů jejich krajanů strádají jen těsně nad hranicí životního minima, živí se primitivním zemědělstvím a podobně.

Číňané prý vlastně vidí komunisty a politbyro jako další vládnoucí dynastii v řadě.

(Směje se.) Může to tak být. Čína nikdy neměla možnost zažít svobodu tak, jak ji znají lidé na Západě. Jisté je ale to, že Číňané byli vždy velmi podnikaví. Jakmile dostali příležitost, třeba po emigraci do USA či států jihovýchodní Asie, téměř vždy vytvořili velmi progresivní podnikatelskou třídu. Jak jsem řekl, když si tamní komunistická strana bude chtít udržet za každou cenu moc, myslím, že nakonec čínský ekonomický progres zpomalí a zastaví se. Když ale povolí další liberalizaci a bude schopna vzdát se nakonec i svého politického monopolu, pak má země šanci růst a rozvíjet se po dlouhou dobu.

A co čeká Evropskou unii?

Zdá se, že Evropská unie uplatňuje svébytný typ ekonomického řízení. Regulace a dotace jsou rozbujelé a každý ví, že provoz Unie je extrémně korupční. Lidé s konexemi rovněž velmi bohatnou.

Myslíte ty s konexemi na eurounijní byrokraty?

Ano, s dobrými vazbami na úředníky tam lze vydělat v zásadě na jakémkoli projektu v jakémkoli rozsahu. Byrokrati přitom vytvářejí stále nové a nové regulace, někdy vyloženě titěrné a až směšné. Přeregulovanost je tak enormní, že pro pozorovatele zvenčí se Evropská unie stává jedním velkým žertem.

To zřejmě ubíjí možný hospodářský růst.

Netuším, jak dlouho to takhle může pokračovat. Nakonec totiž, když je jakákoli společnost silně přeregulovaná, se další ekonomický progres stává stále obtížnějším. Všichni víme, že třeba regulace pracovního trhu vede v Unii postupně k tomu, že klesá počet nových pracovních míst, která vytváří privátní sektor. Tento trend už v některých zemích Unie trvá pětadvacet až třicet let. Někde nebyla po desetiletí vytvořena žádná nová pracovní místa v soukromé sféře. Země či region se nemůže rozvíjet, jestliže nenabízí nové příležitosti k práci v produktivním sektoru. Pravda totiž je, že lidé zaměstnaní státem celkové bohatství společnosti spíše ničí, než vytvářejí.

Do toho se přidávají demografické problémy, „stárnutí Evropy“.

Kvůli demografickým skutečnostem musí být drasticky přeměněn koncept evropského státu blahobytu. Je nemožné dále všechny bez ohledu - staré, nemocné i zdravé - vyplácet z „eráru“ i za jinou činnost než za práci.

Co imigranti? Mohou Evropě pomoci?

Těžko říci. Mají odlišné charakteristiky, zejména věkovou skladbu, a často i odlišné preference a náboženství. Budou další velkou zkouškou pro mnoho zemí západní Evropy. Jakmile ale bude nevyhnutelné evropský stát blahobytu drasticky omezit, Evropané mohou sami nabýt dojmu, že imigranti vlastně nejsou tak špatní - pokud to bude jediná cesta, jak zachránit jejich nynější benefity...

Robert Higgs (68)

Přední světový hospodářský historik a člen Independent Institute studoval na univerzitách v Oxfordu a Stanfordu. Proslul mj. díky takzvanému „efektu západky“ („ratchet effect“), podle něhož moc uplatňovaná státem nad ekonomikou a lidmi při hospodářské či politické krizi (válce) vzrůstá, aniž ovšem po skončení vyhroceného stavu klesne na původní úroveň. Každé záchranné či krizové opatření tak vládě otevírá nový prostor k dalším zásahům i v dobách „klidu a míru“.

Převzato z blogu autora.