Rudolf Tomšů: Krize pohledem starého praktika

Mises.cz: 03. května 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 39

Vážení, po odchodu do penze jsem cítil nutnost vyjádřit se k té krizi, z níž v žádném případě nejsme venku a která je tragickým potvrzením geniálního díla Ludwiga von Misese… Budu rád, pokud najdete sílu a čas přečíst si názory starého praktika. Ještě předtím, než si přečtete následující řádky chtěl bych poznamenat, že byly napsány pro 17. ročník „Letní akademické  školy" v Chebu v srpnu 2009. Následovala  exkurze ve firmě, kterou jsem  v lednu 2009  předal svému nástupci. Rekvizitou – jak z textu vyplývá – byl ve zlatém papíru zabalený balíček. Rudolf Tomšů

Krize sedmkrát jinak, aneb úvahy  spíše nevědecké

Dovolil bych si rozdělit moje dnešní pojednání  na dvě části. Nejdřív bych se zmínil o dramatu právě probíhajícím -  o světové finanční a dnes už i hospodářské krizi. Ve druhé bych se  zamyslel  nad obecnými otázkami a důvody, které ke krizím vedou, případně mohou vést.

A jelikož stejně jako mnozí z vás nemám rád takové to plané nadávání na poměry, zazní po každé úvaze  moje představa o řešení problému – spíše námět k přemýšlení,než hotový recept.

Vycházet budu z mých zkušeností a hovořit budu o firmě, kterou jsem vybudoval. Teď však nejdřív do Ameriky, odkud to celé přišlo.

Pro lepší pochopení vám položím jednoduchou otázku: Vidíte před sebou skvěle zabalené zboží, doporučené třemi nezávislými ratingovými velmi důvěryhodnými společnostmi s hodnocením  AAA. Tím ho označily za kvalitní a prověřené. Rating je posouzení kvality… Toto zboží stojí pouhých 490  korun a je pro Vás tak výhodné, že se musíte rozhodnout  rychle, protože před týdnem stál tento balík 390  korun a všichni očekávají, že za měsíc ho bude možno dál prodat za 590  korun.

No – nekupte to!

Pouze zaostalý a nemoderní člověk – jako jsem například já – by se v této chvíli plné radostného očekávání zeptal:“ A co je uvnitř?“

Sklidil by útrpný úsměšek účastníků této dobrodružné jízdy, při níž přece všichni vydělávají, a do níž nenastoupí pouze ňouma, který ničemu nerozumí a nechápe, že bez risku není zisku. Je s podivem, že se v tomto léta trvajícím boomu (neboli nafouknuté bublině) najednou našel ještě větší ňouma než já a zeptal se znovu:

„A co je uvnitř?“

Konečně to někdo rozbalil a po okolí se rozšířil nelibý pach. Balík byl opravdu dobře zabalen, takže nebylo  cítit ven, co je  s k u t e č n ě  uvnitř. Ten zápach nasáli úplně všichni po celé zeměkouli a ona prázdná bublina obsahující právě  o n o  praskla. Smrduté vakuum, které tím vzniklo, způsobilo uragán. Ten smetl burzovní kurzy, bilance bank, perspektivu rozvoje a způsobil tu největší představitelnou škodu, která se jmenuje ztráta důvěry.

Banky, které zajišťují pohybem peněz krevní oběh celého světového hospodářství,  si náhle přestaly věřit a tedy si mezi sebou půjčovat. Tím zaškrtily ten krevní oběh a nastal  rychlý kolaps. Globální rozsah celé katastrofy donutil k zásahu jediného hráče, který měl, a doufejme ještě má dost peněz na její odvrácení: jsou to státní rozpočty všech zemí světa.

Ano – zisky byly privatizovány a ztráty zaplatíme všichni. Jak se to mohlo stát?

Historie této katastrofy je krásným příkladem toho, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Není snad dobrým úmyslem, aby každý Američan měl svůj dům? Aby u měst nevyrůstaly slumy plechových přístřešků? O takovém úmyslu hovořil už po válce prezident Roosevelt ve svém New Dealu. Velikou razanci pak tomuto zákonu dodal u nás velmi populární Bill Clinton novelou z roku 1995, která nutila banky dávat hypotéční úvěry  lidem, na jejichž majetkové poměry se nesměly zeptat…

Pokud se do toho bankám nechtělo, (čemuž se nelze divit), byly k tomu donuceny  dokonce  před soudem, u čehož například v Chicagu úspěšně – jako advokát chudých – asistoval u nás ještě populárnější Američan, jistý Barack Obama.

Politika zasáhla do podnikání – a to je vždycky špatně. Začal tím proces, na jehož konci je tahle finanční krize. Takže krátce: Možnost půjčit si vysoký hypotéční úvěr  - pro každého kdo přijde – znamenala rapidní růst cen těchto domů. Ten za sebou táhnul růst hypotéčních úvěrů, které jsou při rostoucích cenách domů stále výhodné. Banky však věděly, že tyto úvěry – lidově – smrdí. Usilovně tedy vymýšlely, jak se jich zbavit, nejlépe je „šoupnout“ někomu jinému – a co nejdál. Vymyslely právě takovéhle balíky a zamořily jimi doslova celý svět – aby se zbavily rizika, které jim bylo vnuceno. Říká se jim „ nové produkty“.

Není divu, že - mně nejbližší-  ekonom, ředitel mnichovského IFO institutu, Hans Werner Sinn pojmenoval svoji novou knihu o této krizi „Kasino  - kapitalismus“. Poslechněte si jak tento renomovaný německý ekonom popisuje jen jeden z mnoha způsobů spekulace takzvaného „Hedge“ fondu. Ostatně „Hedge“ znamená houští. Cituji: Jde o takzvané výprodeje. Těmi byly tyto fondy schopny vydělat i na prudce padajícím kurzu akcií, což je jinak znamení konce. Fond si vypůjčil určité cenné papíry za jistý poplatek.  Se slibem, že je do určitého termínu vrátí. Okamžitě je na trhu prodal spolu s papíry stejného druhu, které vlastnil. Vyslal tím signál, kterého si ostatní majitelé těchto papírů všimli a prodali také.

Když to fond udělal šikovně, v okamžiku nejhlubšího poklesu cen koupil tyto papíry levně zpět  - a vrátil je majiteli. Rozdíl cen, který sám způsobil, byl jeho ziskem. Konec citátu.

To by se v kasinu nepovedlo nikomu. Ještě šílenější je historie pojišťovacích smluv na tyto balíky. Bylo  - a je totiž možno je pojistit proti riziku a objem jen těchto pojišťovacích smluv činil ve druhém pololetí roku 2007 přes 60 bilionů dolarů, což je o 5 bilionů víc, než byl výkon celého světového hospodářství.

Rozsah těchto spekulací překročil jakoukoli představitelnou mez.

Hodinu by trvalo všechny ty finanční vynálezy jen vyjmenovat.  Ty byly( a jsou i nadále)  doslova a do písmene takovými balíky s neznámým obsahem. Bankám a jejich akcionářům totiž  také přestaly už dávno stačit úroky z půjčených peněz a začaly vytvářet tyto takzvané nové produkty – a půjčovat na ně. Namíchaly předražené americké hypotéky s akciemi investičních fondů jihoafrických dolů a s třeba dvaceti dalšími  nečitelnými záležitostmi do přesně takového balíku. A poslaly ho do oběhu s doporučením ratingových společností, které mohly obsah nanejvýš tušit ale nikdy ne znát. Inkasovaly za své nezávislé služby samozřejmě skvělá procenta, takže o nějaké nezávislosti nemůže být řeč. Možná , že se zeptáte, jak můžu vědět, že nic nevěděly?

Jistě bude stačit jediný oficiální údaj ze sousedního Německa. V této zemi existovalo a existuje přes sto tisíc druhů – pozor -  nikoliv kusů – druhů takových produktů, rovná se takovýchto balíků. Umí si někdo představit zkontrolování jejich obsahu?

Mnozí  z vás se jistě pamatují na takzvanou IT krizi z devadesátých let,kdy praskla uměle nafouknutá bublina informačních technologií. Odborníci soudí, že ztráty byly rovněž velké, byly to však ztráty konkrétních investorů. Tahle nová ruleta je na dluh a  proto mohla narůst do těchto rozměrů a postihnout bankovní systém, jehož vina je jasná: Vytvořil a svými úvěry financoval něco, čemu nerozumí dodnes nikdo a co možná způsobilo větší škody než válka…

Trh má ale své velmi silné samoregulační síly. Stále platí, že dlouhodobého úspěchu může dosáhnout pouze čestně a rovně jednající firma, jejíhož majitele, případně šéfa známe. Většinou dokonce stačí stisk jeho ruky…Jak je to ale s manažerem, který pracuje pro pětadvacet tisíc akcionářů?Které navíc zajímá hlavně ta letošní dividenda? Po nás potopa?

A to právě signalizuje tahle bankovní krize. Žádná branže na světě není tak závislá na na dobrém jménu a pověsti jako banka. Už ten název býval přímo synonymem solidnosti… A co zjišťují v těchto dnech statisíce zákazníků slavných bankovních domů? Že byli podvedeni, že jim byly do nebe vychváleny šance a ani slovo o rizicích, že to, co je na těch smlouvách vzadu a malinkým písmem, je připravilo o třeba celoživotní úspory. Banka jako symbol solidity? Bejvávalo.  Silnou větev solidnosti, na které seděly – si samy pod sebou podřízly.  Naše banky utrpěly - díky přísné restrikci České národní banky – podstatně menší ztráty.  Jsou však většinou pouhými pobočkami…Ono by vůbec neškodilo uvědomit si naší sílu: Jediná německá firma – Volkswagen má větší roční obrat, než  kolik činí  náš státní rozpočet.

V rozsáhlé anketě, kterou jeden z velkých německých deníků uspořádal mezi  řediteli největších bank, byla položena otázka: „Jak to, že jste se toho zúčastnili?“ Odpovědí bylo ve většině případů pokrčení ramen: „Dělali to všichni…“

To je odpověď absolventů Harvardů, Oxfordů a dalších špičkových univerzit, manažerů s milionovými platy a odměnami.

Před pár lety bylo  ještě  samozřejmostí, že banky musely mít  desetiprocentní rezervu- vlastní kapitál - aby mohly krýt případné ztráty. Obzvláště v Americe byly tyto -v uvozovkách- překážky podnikání v podobě zákonů ve vší tichosti  odstraněny  a teď se  ukázalo , že banky nejsou společnostmi s ručením omezeným –ony jsou už dlouho společnostmi s ručením žádným. Některé z nich mají totiž vlastní kapitál menší, než jedno procento bilanční sumy. Jinak řečeno – jedním procentem ručí za případný krach. Pro ten případ však mají své rukojmí – a tím je stát. Ten totiž nemůže připustit bankrot velkých bank, protože by to znamenalo zhroucení celého hospodářství – absolutní chaos – něco, čemu se musí zabránit za každou cenu. Ano slyšíte dobře a slyší to i ti bankéři: Za každou cenu.

• To řešení musí být v každém případě takové, aby případný další bankrot byl jednoznačně bankrotem banky, byl beze zbytku vyrovnán z jejích rezerv a vlastního kapitálu a ne ze státních rozpočtů. Nesmí být možné ručit jedním procentem  a pětadvacet  procent  zisku sklízet. Přesně to konstatovali účastníci říjnového setkání „G – dvacítky“ v Pittsburgu. V závěrech tohoto zasedání zaznělo mnohokrát ono známé :“ Musí se…“ Konkrétního a vymahatelného – nic…  Sázím se, že jsou právě verbovány pluky nejlepších lobbyistů, aby  takovému  omezení moci bank  i v parlamentech zabránili.Globalizovaná finanční síť už dávno přerostla státům přes hlavu a teď se ukáže neproveditelnost globální regulace.
• 
  
• Zjištění  bankovních manažerů, že jejich instituce jsou „příliš velké, než aby mohly zkrachovat“ bude mít pro světovou ekonomiku z dlouhodobého hlediska horší důsledky, než kdyby banky v minulých měsících zkrachovaly a následky obřích bankrotů nesli jejich akcionáři a střadatelé.

Zkusme se teď vrátit na naší – řekněme – tachovskou úroveň a zamysleme se nad otázkami obecnými, které však s krizí velmi úzce souvisí.

Úvaha číslo 1: V kasinu za cizí?

Zeptám se tedy znovu: Koupili byste ten balík? Určitě ne, protože byste ho museli zaplatit ze svého. Nikdo normální přece nekoupí v krámu krabici, když neví co je v ní.
Něco jiného je ale hrát v tom kasinu ne svými, ale cizími penězi.To se potom jinak riskuje…A v tom je podle mého názoru ono pověstné „jádro pudla“.

Teď je ta chvíle kdy musí nastoupit státní moc – nikoli proto, aby do podnikání zasahovala, nýbrž aby pro něj vytvořila podmínky a právní rámec. Budeme-li se držet našeho případu – nesmí být možné hrát ruletu s cizímí penězi bez souhlasu jejich vlastníka.

Rozčilovat se nad faktem lidské chamtivosti je úplně zbytečné. Je to přirozená lidská vlastnost a je dokonce motorem veškerého pokroku. Všichni, kdo si koupili ty balíky, tak udělali z chamtivosti. Oni nemuseli jít do žádného rizika, nikdo je nenutil. Mohli nechat peníze v bance za běžný úrok. Jenže: úrok je málo – chceme víc – a teď nemáme nic. To má sice krutou, ale přece jen logiku.

Tady ale jde o to, že obzvlášť přísná kontrola musí být tam, kde je možno to přirozené riziko pro sebe vyloučit, kde je možno sázet cizí peníze Není-li ta  chamtivost  brzděna strachem o vlastní peníze, musí být omezována soustavou zákonů a pravidel.

• V kasinu za cizí? Ne – v kasinu jedině za své...

Úvaha číslo 2: Pryč s kapitalismem?

Ne – žádná krize kapitalismu. Je to krize způsobená nedostatečností pravidel při zacházení s cizími penězi, krize zneužití důvěry, která způsobila onu škodu největší – ztrátu důvěry.

Tržní hospodářství, jinak řečeno kapitalismus je jediným hospodářským systémem, který přežil všechny pokusy o likvidaci, prokázal svoji životaschopnost a prokazuje ji i nadále. I tato krize je toho důkazem.

Mám zcela jednoduché vysvětlení toho, proč tomu tak je. Podle mne je to tím, že se tento systém podobá přírodnímu výběru: vítězí silnější, šikovnější, chytřejší – prostě lepší. Je to živelná a někdy i brutální síla a všichni ti slabší, nešikovnější a ne tak chytří dělají všechno pro to, aby se jí nemuseli postavit. Aby to, že oni nevítězí, nebylo tak vidět, usilovně vymýšlí různé manévry, politické strany, státní úřady, teplá místečka, kde ten drsný vítr nefouká. Všemožně se snaží tu živelnou sílu omezovat, spoutávat a vyhýbat se jí. Nejsou schopni se jí postavit, ale chtějí se také nějak uplatnit, chtějí se také uživit,což je v pořádku a úplně normální.

Mají navíc zásadní výhodu: jsou v naprosté přesile.

Těch nejsilnějších, nejšikovnějších a nejchytřejších je přirozeně málo… Jistě i Vás napadne: Proč s touto směšnou menšinou ta většina prostě „nezamete“? A už jsme u komunismů, socialismů a všech těchto krásných, ale zkrachovalých pohádek pro dospělé, které stály miliony zmařených lidských životů. My jsme s jednou takovou skončili právě před dvaceti lety. Je tedy jasné, že k tomu, aby se tahle směšná menšina mohla této nepřátelské většině postavit, musí mít velmi silné argumenty a velikou odvahu   Jaký je tedy ten hlavní argument?

Oni totiž všechny ty, kdož na nich nenechají ani jednu nit suchou, nadávají jim do vykořisťovatelů, vydřiduchů, lupičů, tunelářů, zbohatlíků – oni je totiž všechny živí. Svým spolupracovníkům platí mzdy a ostatní živí ze svých daní.

Ano, oni je všechny živí z daní, které platí ze zisku, jehož dosahují. Cítíte, jak se Vám to strašně příčí? Stejně jako mojí sestře učitelce, kterou dodnes úplně slyším: „Moment – já přece taky platím daně!“

Ano – ale z čeho? Celý její plat přišel ze státního rozpočtu (to je z těch podnikatelských daní) a ona z něj část odevzdala zpět k dalšímu přerozdělování.
Je opravdu strašně těžké se s tím smířit. Státní rozpočet opravdu nemá jiný zdroj než daně, které jsou částí zisku podnikatelů. Oni jediní jsou totiž schopni ten zisk  v y t v o ř i t  .

Pro snadnější pochopení: z obyčejných pár prken se udělají pěkné dveře a prodají se za násobek ceny těch prken.

Z toho násobku se zaplatí: ta prkna, mzda truhlářů, stroje, elektřina, laky a spousta dalších nákladů. A z toho, co zbyde – to je totiž ten zisk – se zaplatí daně, které jediné jsou zdrojem našeho rozpočtu. Podobně u obchodníka:Za sto koupí – za sto dvacet prodá a z těch dvaceti zaplatí své náklady a odvede daň. Opravdu není jiný zdroj.

• Titul této úvahy zněl: Pryč s kapitalismem? Ano, pryč s ním – ale jen v tom případě, že víte o něčem lepším. V té chvíli jste také jistým kandidátem na Nobelovu cenu a nejslavnějším člověkem na Zemi. Pravděpodobnost ale není velká. Nikdo zatím nevymyslel nic lepšího.Je totiž stejně dobrý a špatný, jako jsme my lidé…

Úvaha číslo 3: O svobodě a riziku

Být svobodný, dělat si co chci já, to je věc, po níž touží úplně každý z nás. Jen málokomu se to však podaří, protože cena svobody je velmi vysoká. Tvrdím, že lidé se pouští do podnikání právě z touhy po svobodě, po možnosti sami rozhodovat o svém životě.

Existují totiž - jistě mi dovolíte nutné zjednodušení - jen dvě možnosti: buď můžete poroučet a nebo musíte poslouchat.

Ale – to přece ne – to se nám nelíbí! V demokracii přece nikdo nic nemusí!

A tím jsme došli k dalšímu velmi nepříjemnému poznatku: demokracie je skvělá, ale končí před bránou podniku, v němž pracuji – nebo v tom lepším případě – který mi patří. A protože podnikatel  nese veškeré riziko, tak má také právě tak veškeré rozhodovací právo.

Často vidíte v televizi záběry z demonstrací   pracujících, protestujících proti propouštění a zavírání továren. Můžu si vždycky vykroutit hlavu: Oni totiž protestují proti sobě! Kdyby se vrátili do obchodů a pokračovali v šíleném nakupování, kdyby si koupili to třetí auto – mohli by v těch fabrikách zůstat. Podnikatelé, kteří je zaměstnávají,(ne stát, proti němuž omylem protestují) by je nepropustili, protože by měli zakázky a všechno by jelo dál. Jak je může zaměstnavatel zaměstnávat – když pro ně nemá práci? Z čeho je bude platit? Proboha lidi – vzpamatujte se!

Ano – je to hrozné – ale: jeden poroučí a ostatní poslouchají. Jedině tak může dobře fungovat firma, a spousta z vás to dobře ví, a zná z vlastní zkušenosti. A komu se to nelíbí – projde ven tou bránou, a je zase na svobodě. A znovu se může rozhodovat: poroučet – nebo poslouchat, protože je zpátky v demokracii a ta mu tu možnost výběru dává.

Podnikat u nás skutečně není jednoduché. Po tom převratu před dvaceti lety( a zaplaťpánbůh za něj) bylo jasné, že po čtyřicetileté vládě soudruhů to s obecnou morálkou u nás nebude žádná sláva. Jaká hrůza to ale bude – to netušil nikdo.

Nejdřív byly v takzvaném bankovním socialismu Václava Klause rozkradeny banky. Škoda? Čtyři sta až sedm set miliard – odhady se různí. Jisté však je, že do basy za to nešel nikdo. Nezbankrotoval také nikdo. Pak byla zřízena takzvaná Konsolidační agentura, v níž si mohli tuneláři přes nastrčené hejly koupit své vytunelované a zbankrotované firmy za zlomek ceny zpátky, což znamenalo opět miliardové ztráty. Ano, budovali jsme kapitalismus bez bankrotů, což je možno přirovnat k organismu bez ochranných látek, bez bílých krvinek. Není tedy divu, že se v něm jako lavina šířila nákaza: neplacení faktur. Ano – velmi jednoduché: ty mně dodáš zboží a já ti za něj nezaplatím…Nevěříte? Zeptejte se kteréhokoli podnikatele a on vám bude vyprávět příběhy. Neuvěřitelné – a stále o tomtéž. Neplacení faktur – toto hrozné  svinstvo- ohrožuje ale samu podstatu celého hospodářství,takže řešení musí být velmi razantní. Můj návrh, který jsem zveřejnil poprvé před dvanácti lety pouze zopakuji:

Termín splatnosti faktury musí být stanoven zákonem a částka v tomto termínu nezaplacená musí být považována za ukradenou se všemi důsledky.

Jiné řešení nevidím. Nezaplacení faktury nemůže být otázkou svobody podnikání – to je prostě zločin. Zločin, zasahující  samou podstatu systému,který doslova rozvrací.
A teď do toho ta krize. Pro gaunery skvělá výmluva, pro slušné ztráta poslední možnosti být od gaunerů k rozeznání. Oficiální, v tisku uveřejněné údaje hovoří o tom, že faktury svým dodavatelům  neplatí v současné době dvě třetiny firem…Umíte si představit mladého člověka, který by chtěl  začít podnikat a přitom měl dvoutřetinovou jistotu, že za své výrobky nedostane zaplaceno? Uvědomuje si někdo tu hrůzu? V této zemi totiž není způsob, jak se legálně domoci svých peněz. Proč?  Už jsem se o tom zmínil -  státní instituce, které si na to platíme, prostě nefungují. Proč nefungují? No – protože jsou státní…

Já si ve své firmě sakra ohlídám, aby každý fungoval – protože to platím ze svého.

Kdo to kontroluje ve státním? Nikdo, protože to nikdo neplatí ze svého.

A pak už si stačí položit jednoduchou otázku: co je pro policistu jednodušší – zasáhnout, nebo nezasáhnout? Chodit po ulici a honit grázly – nebo sedět v kanceláři (nanejvýš v autě). Kdy jste naposled potkali na ulici policistu – natožpak v noci?Kdo z nás ještě nebyl okraden? Co je pro soudce jednodušší a bez rizika: Rozhodnout – nebo nerozhodnout? Když je navíc neodvolatelný a skvěle placený – z našich daní?

Kdo kontroluje  produktivitu  státních úředníků? Státní úředníci?

Skoro se stydím za ten prastarý vtip: Už jste viděli kapry, kteří by si vypustili vlastní rybník?

Takže se vlastně nedivím, že sedm let čekám na prosté rozhodnutí o dědictví, že už přes rok čekám na provedení soudního platebního rozkazu, který má být podle zákona proveden do čtrnácti dní. Jde o čtvrt milionu – polovinu výplat pro tehdy mé zaměstnance. A teď do toho krize…

To všechno jsou následky  omylu, že prý je možno vybudovat bezbolestný kapitalistický systém, kde všichni vítězí a nikdo neprohrává.

Stát zachraňoval a z našich daní dotoval zbankrotované firmy, což je proti všem pravidlům tržního hospodářství i prosté logiky. Populistický blábol.Bylo dokonce možno nechat „oddlužit“ firmu… To je pojem, který žádnému svému zahraničnímu  partnerovi nevysvětlíte – jeho absurdita překračuje veškeré myslitelné meze. Tenkrát by logický postup – bankrot - bolel těch pár nepoctivých… V tom  dnešním  pseudosystému už dávno  nerozeznáte jedny od druhých.

My totiž nežijeme v právním státě. Teoreticky snad ano – parlament chrlí zákony jeden za druhým.  Státní aparát je však není schopen vymáhat, prosazovat a hlavně jejich nedodržování  účinně trestat. Kriminály jsou plné malých zlodějíčků – od  pár milionů výš jsi ale „za vodou…“ Vymáhat, prosazovat a účinně trestat – obzvlášť tu  rafinovanější kriminalitu „bílých límečků“ je totiž pracné a nepohodlné. To na státních úřednících skutečně nelze chtít…Nevidím sílu, která by to chtěla -  a mohla změnit.

A teď o tom normálním riziku.  Mluvím teď o mojí fírmě,  kterou jsem před šestnácti lety rozjel v garáži, z ničeho s jedním kamarádem a kterou jsem letos v lednu předal svému nástupci i s pětadvaceti zaměstnanci, abych mohl odejít na odpočinek. Za těch šestnáct let dosáhla firma čtrnáctkrát zisku a  vytvořila celkový obrat přes 224milionů . Na daních,  sociálních, zdravotních a ostatních odvodech odevzdala do státního rozpočtu přes 25milionů korun.

Tato čísla nejsou nijak omračující a vůbec nejsou důvodem k vychloubání. Vyrábíme „jenom“ rámečky na dveře a nábytek… Snad mi ale tyto výsledky dávají jakés takés právo na tyto  úvahy.

Každý podnikatel, jako jsem byl já, hospodaří pouze se svými penězi. Často také s vypůjčenými, za které se však zaručil celým majetkem, domem, pozemky, riskuje jednoduše všechno co má. Celou svoji existenci.

Proč to dělá? Protože to jinak nejde. Podnikání bez rizika neexistuje, a to riziko je většinou skutečně absolutní. Něco podnikat znamená něco risknout. A protože ty osobní příklady jsou nejlepší – tady je:

Před osmi lety jsem potřeboval výrobu diversifikovat (rozložit rizika) a zároveň rozšířit. V té chvíli mi bývalý majitel nabídl celý areál, v němž jsem byl do té doby v nájmu, za skutečně dobrou cenu. Tou dobou  byla celá budova obsazena, a vydělávala na nájmu milion ročně. Jeden za druhým navíc jezdili němečtí sousedé a hledali prostory pro své filiálky.

Bylo ale nutno vyměnit okna, postavit kotelnu, instalovat nové topení, a když to bylo všechno hotové, nájemníci jeden po druhém zkrachovali, němečtí sousedé přestávali hledat a mimo prostorů, kde vyrábíme a skladujeme, je půlka budovy už roky prázdná. Z investice, z níž byla i banka tenkrát nadšená (a která je dnes už naštěstí zaplacená), není žádný zisk.

Risknul jsem – a prohrál.

Svoboda podnikání  je i tohle…

Já jsem ovšem podnikal za své.

Globalizace ale vytvořila tak velkou koncentraci podniků,(jednoduše řečeno – jsou tak veliké), že už je neřídí podnikatelé, ale manažeři. Manažeři řídí, ale nevlastní -  není to tedy  „za své“, protože vlastníků – akcionářů je  třeba dvacet tisíc. Manažer má svoji smlouvu, na jejímž základě třeba vyinkasuje svůj zlatý padák  i kdyby firma zkrachovala a vlastníkům – akcionářům nezbývá, než tiše doufat že se tak nestane. Jsou v  podstatě  bezmocní, protože takové giganty jsou  těžko kontrolovatelné.

Abych to ilustroval a přitom tento text odlehčil, uvedu jeden ze zákonů profesora Parkinsona :  Na zasedání správní rady ohromné akciové společnosti se za deset minut schválí investice za pět milionů dolarů, protože jí rozumí jen ti dva, co ji navrhují. Hodinu pak trvá debata o tom, kam se půjde na oběd, protože tomu rozumí všichni.

• A teď už zase vážně: Svoboda  bez vyššího principu mravního se může změnit v anarchii, jejíž konce raději nedomýšlet. Není totiž nikde  psáno, že dobro samo vítězí nad zlem. Odvážní a slušní lidé vítězí nad zlem.

Úvaha číslo 4: O jednom gigantickém omylu

Hospodaření firmy (hovořím o malé, kontrolovatelné firmě)  je prakticky stejné, jako hospodaření rodiny. Můžu si koupit jen to, na co si vydělám. V dobrých, tučných a stabilních časech si můžu půjčit, abych si něco mohl pořídit rychleji, a snáz pak dluh splatit. Že to nemusí vždycky vyjít, jsem před chvílí popsal na vlastním příkladu.

A teď k tomu gigantickému a neuvěřitelně rozšířenému omylu: Hospodaření státu je prý něco jiného. Omyl: Hospodaření státu je totéž. Zásadní rozdíl je právě v té otázce z úvahy číslo jedna: Za vlastní nebo za cizí?

Ve firmě za vlastní, v rodině za vlastní, ve státním rozpočtu za cizí.

Odpovědnost za nasekané dluhy nenese žádný konkrétní člověk, nýbrž anonymní masa poslanců ve vládě a parlamentu, kteří ten průšvih nebudou platit ze svého. S velkou pravděpodobností už nebudou ani při tom, až to bouchne. Podle mého názoru ale není nic jistějšího, než že to bouchne. Že ne?

Podle oficiálních údajů OECD přesáhne celkový dluh Německa hodnotu šestašedesáti procent HDP, u Francie je to sedmdesát devět procent HDP, u Belgie devadesát dva procent a dluh Itálie se blíží sto šestnácti procentům. Znamená to, že jsou tam dlužni víc, než jsou schopni za rok vyprodukovat. Náš dluh je zhruba třicet pět procent hrubého domácího produktu, což například v březnu dělalo přesně bilion korun. Je nás deset a půl milionu, z čehož pět milionů tři sta tisíc je ekonomicky činných – na každého  z nás 190 tisíc dluhu.

30 korun regulačních poplatků zahýbalo s volebním výsledkem – 190 tisíc dluhu, na který by většina z nás vydělávala devět měsíců - jaksi s nikým nehne…Přitom jen úroky dělají 40 miliard korun ročně.

Celá léta se o těchto dluzích hovořilo jako o něčem abstraktním, normálním, nedůležitém. Dokonce vznikl dojem, že se to jaksi nikdy nebude řešit. A teď je tu krize a poprvé zaznělo cosi předtím neslýchaného – státní bankrot. On opravdu může zbankrotovat celý stát. Hovoří se o Pobaltských státech, o Maďarsku, Irsko už je v bankrotu, Island také. Investoři dosud ochotně nakupující státní dluhopisy šlápli na brzdu a teď přijde účet za ten gigantický omyl: Státní dluhy jsou zase jenom dluhy, které se budou muset splatit. Dlouhodobá ztráta se stejně jako doma nebo ve firmě jmenuje bankrot.

Veškerý ten blahobyt, ta nízká nezaměstnanost u nás a všude kolem nás – a úplně nejvíc v Americe – to všechno je na dluh.

Každému rozumnému člověku dojde, že se bude muset šetřit. Každému rozumnému…

• Rozumný člověk totiž ví, že si nemůže půjčit milion, když vydělává taktak na živobytí.

Úvaha číslo 5: Pasti  populismu a lobbyismu

Všechny ty obrovské, naprosto nepředstavitelné a možná ani nesplatitelné státní dluhy vznikají z dědičné choroby demokracie, choroby nevyléčitelné, z populismu.

Jedna ze základních demokratických svobod – svoboda projevu – zahrnuje i svobodu říkat nesmysly. Rozlišit smysluplné myšlenky od nesmyslů je na občanovi – voliči a jeho schopnostech. A to je ten problém. Je lidské, že lépe se poslouchají věci jednoduché a příjemné, snáze se jim věří, a ten kdo maže med je nám příjemnější – je populárnější – než ten, kdo nás obrazně kope kamsi, abychom se konečně vzpamatovali. Jasně se to ukazuje právě na této krizi. Ta je totiž právě takovým  kopancem. Umožňuje nám v tom šoku  na chvíli se zastavit a zamyslet nad  nakupováním zbytečností, vysmát se stupidní reklamě malující svět na růžovo, rozmyslet si, zda opravdu koupit to druhé auto, když nemám kam postavit ani to první…

Všichni vědí, že  příčinou jsou  snadno dosažitelné  peníze, nesplatitelné hypotéky a půjčky, hory výrobků, které nikdo nepotřebuje, auta, kterých chrlí automobilky o třetinu víc, než je možno prodat. Produktivita výroby v mnoha oborech už dávno překonala možnosti trhů – není problém vyrobit , problém je prodat.

Můj německý známý si koupil nový Mercedes a dal mi se smíchem přečíst v návodu k použití řadu stránek o tom, jak je to auto skvělé – když nejede. Co všechno umí, když stojí v zácpě. Je to smutná absurdita a moc k smíchu mi to nepřišlo. Stejně jako fakt, že tele, než je z něho telecí ujede osmsetpadesát kilometrů napříč Evropou.

A jaký je recept populistů, kteří nechtějí ty  problémy  řešit – oni chtějí být zvoleni?!

Tisknou další peníze, vyhlašují šrotovné na auta, lijí stamilióny do bank, které si jimi  řeší svoje dluhy a stejně nepůjčují… Místo aby to zasviněné prostředí nechali vyčistit očistnými bankroty. No ano – bylo by to logické a dokonce nutné, ale bankrot není populární. Naopak – je velmi nepopulární. Takže pryč od něj. Ta krize je ale - znovu opakuji – důkazem životaschopnosti systému, varováním, že takhle dál nelze. Všechny současné pokusy to ošidit jen odsunou problémy do budoucna.

Ale populisté skutečně hasí požár benzínem, opakují stále stejné chyby, řeší dluhy děláním dalších dluhů; chyby, které by každou rodinu, každou normální firmu hospodařící za své, okamžitě zabily.

Aby byli zvoleni…

Spoléhají totiž na to, že jsme hloupí. A jak ukázaly krajské volby, které si koupili za dvě piva – třicet korun zdravotních poplatků – mají pravdu. Byl to podle mého názoru zatím vrchol populismu. V demokracii – lépe řečeno v této naší karikatuře demokracie však existuje víc takovýchto nebezpečných rizik . Další se jmenuje lobbyismus.

Tvrzení, že lobbyismus je legitimní součástí demokracie považuji za omyl. Připouštím, že tomu tak kdysi bylo. Vše se však vyvíjí a to ne vždy k  lepšímu. Řeči o tom, že jsou to poradci poslanců… Směšné . Dnes je to podle mého názoru nejúčinnější forma korupce…

Stačí si zase  položit  tu základní otázku „Za vlastní – nebo za cizí?“ Za vlastní si poslanci přece platí vlastní poradce. Takže za cizí. Když ale ty lobbyisty někdo platí, tak jim také říká, co mají těm poslancům poradit. Nejúčinnější korupce a navíc zcela legální.

Pro ilustraci: v Bruselu je kolem Evropského parlamentu oficiálně přes deset tisíc lobbyistů.  A  nedávno tam zazněla krásná ilustrace toho, jak to chodí… Bude prý zakázáno, aby pozměňovací návrhy poslanců byly podávány na papírech s hlavičkou lobbyistických firem. Ano – oni to ani neopíšou…

Dovolte, abych zde uvedl  pár názorných a konkrétních příkladů jak to pak funguje, když je to za cizí.

Jistě si umíte představit, co bych jako podnikatel asi řekl dodavateli těch zmíněných prken, kdyby mi je  vyfakturoval za trojnásobnou cenu.  On by si to také ani nedovolil. Nikdo se ale nediví obecně známému faktu, že se v této zemi staví kilometr dálnice  o třetinu dráž  než u sousedů v Německu. Před mnoha lety, ( to  se ještě dálnice dostavovala)  za mnou přijel lehce opilý kamarád z vojny a nabídl , že mne seznámí se „šestkou“. Šestce dám stovku (rozuměj tisíc) ,ona mne seznámí s pětkou,ta za dvě stovky se čtyřkou - a tak dále – a na konci mám zakázku na dálnici. Když  viděl jak jsem vyjevený a neschopný slova, mávnul rukou a byl pryč.

Proto je u nás kilometr dálnice dražší než v Německu. A proto je snem a cílem každé firmy u nás: být „nacucnuta“ na státní rozpočet…

Přestože jde o miliardy, nikomu to nevadí, protože to jde z cizího – pardon – z našeho. Korupci v mnoha podobách se vůbec nelze vyhnout a pokud to zkusíte, můžete firmu rovnou zavřít. .

Další příklad: je tady krize – musíme šetřit. Takže ministr vnitra těsně před svým odchodem přidá státním zaměstnancům obrovskou sumu na platech, místo aby  jich třetinu propustil, což by byla jediná logická reakce na krizovou situaci.

To ale nestačí: on k tomu ještě přidá zdůvodnění, že je třeba „podpořit spotřebu“… To už skutečně hlava nebere.

Umíte si představit, že bych já- jako podnikatel – místo účetní- jediné administrativní síly na pětadvacet dělníků – jich přijal pět a ještě jim přidal na platu: abych podpořil  spotřebu?

To bych se musel sám nechat odvézt na psychiatrii. To prosím řekne ministr s vážnou tváří a – provede to. Protože se ho nikdo nezeptá, jestli by se nechtěl nechat vyšetřit, ale hlavně proto, že to jde z cizích peněz. Pardon -  z našich.

Vrátíme-li se ke krizi, je v jejím pozadí totéž: spolehnutí se na stádní, davové chování nemyslících lidí, kteří pak na svojí obhajobu řeknou tu neuvěřitelnou pitomost:„No- když to dělali všichni…?“

Máme demokracii a každý uvažující člověk je za to šťasten. Jen bohužel nikdo neví, jak ji zbavit těch výše zmíněných slabin.Veškerá nutná opatření jsou nepopulární a tedy populisticky neprodejná. Všichni ví,stejně jako já, že by to chtělo změnit – nikdo ale neví jak. Kdo na to přijde -  má rovněž Nobelovu cenu jistou…

• Ano – je gigantickým omylem myslet si, že státní rozpočet je něco jiného, než rozpočet rodinný nebo firemní. Je to totéž – jen v gigantických rozměrech. A protože prakticky není možné nezvolit neschopné a všehoschopné, vidím jediné řešení, které je – předesílám -  neprosaditelné . V historii tu však už několikrát bylo: volební právo pouze pro ty, kdo platí daně. Ne, nebojte se, nešlo by o vytváření nějakých elit. Oddělilo by to pouze ty, kdo tu káru táhnou, od těch, co se v ní vezou…

• Populisty nelze odstranit, je však nutno jim zásadně nevěřit. A také je nevolit. Jediným účinným opatřením proti jejich řádění by bylo: uzákonit vyrovnaný státní rozpočet. A lobbyismus? Musí z demokracie zmizet, protože ohrožuje její důvěryhodnost.

         Moje dnešní pojednání se chýlí k závěru. V průběhu práce na něm jsem vyřadil i na radu mých konzultantů řadu bodů a odstavců, které asi opravdu nebyly tak docela k tématu. Dva z nich jsem vyřadit nedokázal  protože si myslím, že jejich souvislost pochopíte a přijmete. Je to

Úvaha číslo 6: Peníze, peníze, peníze

Ano, správně – celé tohle pojednání je o penězích, protože peníze jsou důležité. Dávají nám svobodu a nezávislost, což jsou statky velmi, velmi vzácné. Přes všechna pozitiva však nejsou hodnotou absolutní, což je podle mne třeba zdůraznit právě teď, před koncem mého uvažování. Pokusím se o výčet toho, co si za ně koupit nelze.

Nevnucuji – předkládám k zamyšlení:

• nekoupíte si za ně své zdraví (pouze snad lepší léčení)
• nekoupíte si za ně klidný spánek
• nekoupíte si za ně skutečnou lásku
• nekoupíte si za ně vyrovnanost, vnitřní klid a dobrý pocit
• nekoupíte si za ně veselou mysl
• nekoupíte si za ně radost z dobře udělané práce
• nekoupíte si za ně skutečné přátelství
• nekoupíte si za ně lásku svých dětí
• nekoupíte si za ně vážnost v očích vašich bližních
• nekoupíte si za ně nesmrtelnost.

Tou druhou nevyřazenou je

Úvaha číslo 7: Chovej se tak, aby…

Dovolte mi prosím v této poslední z mých nevědeckých úvah jednou jedinkrát citovat vědce. Před jeho dílem pokorně stojím, neschopen ho ani přečíst, natožpak interpretovat.

Velký filosof Immanuel Kant je autorem takzvaného kategorického imperativu, který v mém laickém podání zní:

Chovej se tak, aby se podle tvých činů mohly psát obecně platné zákony.

To je pro mne věta, spojující jako křišťálová, nedotknutelná věž výšiny jeho díla s námi,kteří se pachtíme tady dole… a tam nahoru nám prostě není dáno…

Možná je opravdu ta naše mizerie způsobena tím, že svoboda sama bez vyššího principu mravního zřejmě nestačí…Snad nejvýstižněji tento náš problém definoval významný ekonom profesor Wilhelm Röpke, když řekl:“ Trh, aby fungoval, je odkázán na kulturní a mravní síly, které sám vytvořit nedokáže, předpokládá je však a konzumuje.“

Pokud tedy tyto principy nemáme v sobě, pokud nám není nejsilnější zábranou, že „to se přece nedělá…“ – pak skutečně začíná džungle. Není totiž možno ke každému vykukovi postavit dva policisty, aby ho hlídali. Dříve bylo tím korektivem – tím omezením- desatero božích přikázání a respekt před tou vyšší mocí. Tomu se dnešní mocní pouze unaveně pousmějí…

Cituji Tomáše Baťu, největšího z našich podnikatelů,

“ To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, pracovat a šetřit tak, aby to bylo žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“ Tato sedmdesát sedm let stará slova mi poslal můj syn s poznámkou: „Tohle tesat do kamene a zlatit…“
Svatá pravda.

Děkuji vám za pozornost.

(Přednáška pro Tachovský den při „Letní akademické škole v Chebu.“ Rudolf Tomšů, Srpen 2009)

Autor je český podnikatel v penzi.