Sofiina parlamentní volba

Mises.cz: 16. března 2012, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 107

[Pro Mises.cz napsali Martin Pánek a Dominik Stroukal.]

Poměrně mnoho libertariánů zastává názor, že správný libertarián se nesmí účastnit parlamentních (prezidentských atp.) voleb, protože účast na nich by se protivila principu ne-agrese (non-agression principle, NAP, někdy též princip neútočení), tedy univerzálnímu etickému postoji, který říká, že není možné inciovat násilí, tj. narušit cizí fyzickou integritu jeho osoby či jeho majetku, aniž by šlo o obranu. Přestože samozřejmě souhlasíme s NAP jakožto základním kamenem libertariánské etiky, s odmítáním voleb se ztotožnit nemůžeme.

Předně je třeba vyjasnit, o jaké volby jde. Většinové hlasování se ustálilo v naší společnosti jako nízkonákladové řešení všelijakých sporů u dobrovolných sdružení fyzických i právnických osob, a to v nejrůznějších situacích. Zpravidla jde o situace, kde je záhodno dojít rozhodnutí rychle, přestože nemusí být optimální. Je tomu tak např. proto, že oddalování rozhodnutí je mnohem nákladnější než ztráta užitku plynoucí z neoptimálního rozhodnutí.

(Máme na mysli např. skupinku cyklistů, která přijede na křižovatku. Aniž by se kdokoliv díval do mapy, rozhodne se hlasováním, kterou cestou se pojede. Přestože je poměrně pravděpodobné, že se vybere druhá nebo třetí nejlepší možnost, je takové rychlé a nenákladné řešení lepší než dlouhé studování mapy, a to kupř. proto, že cyklisté si přejí být pořád v pohybu, aby nepromrzli.)

Konstatujeme tedy, že na takovém hlasování nemusí být nic špatného. Nositelé menšinového názoru si možná naštvaně odfrknou, ale sami souhlasí (byť konkludentně) s tím, že se takto spory ve společnosti řeší. Libertariáni, kteří šmahem odmítají všechno hlasování, tak činí evidentně nesprávně.

Pozorný čtenář už má v zásobě několik možných argumentů k tomuto závěru. Zjevně není možné srovnávat skupinku cyklistů (tj. dobrovolné sdružení lidí) a stát (tj. nedobrovolné sdružení lidí).

U společenství nedobrovolných, typicky společenství, jež definovala a označkovala nějaká část veřejné správy (centrální nebo městská vláda; v tomto článku myslíme vládu v širokém smyslu – tedy včetně parlamentu, soudů atp.) však nastává zcela jiná situace. Tato společenství se vyznačují tím, že se na účast nikoho neptají a často staví nejrůznější překážky (obecně se příčící NAP) tomu, aby člověk jejich jurisdikci opustil.

I tito „tyranové“ však umožňují svým občanům rozhodovat ve volbách. Zda to dělají z vrozeného altruismu, pro zábavu nebo proto, že jinak by jim hrozila násilná smrt rozlíceného davu, není pro účely tohoto článku podstatné. Podstatné je, že volby se konají.

Tyto volby pak mají s ohledem na NAP několik rovin. Porušení NAP vládou směrem k mé osobě a mému majetku, k jiným a jejich majetku a nakonec legalizace porušení NAP mezi lidmi samotnými. Tedy stručně:

1. Jakou agresi bude nová vláda vykonávat vůči mně samotnému?
2. Jakou agresi bude nová vláda vykonávat vůči ostatním lidem?
3. Budu neoprávněně využívat ostatních lidí a užívat jejich majetku?
4. Budou ostatní lidé neoprávněně využívat mou osobu a užívat můj majetek?

Vtip je v tom, že se hlasuje o všech čtyřech rovinách najednou a nelze se z toho vyvléci. A to, jak se pokusíme ukázat, ani nevolbou.

Problém tak připomíná problém odbrzděné tramvaje, jehož modifikace je známa jako Sofiina volba. Problém odbrzděné tramvaje, jak byl poprvé zformulován Phillippou Footovou, říká:

"Předpokládejme, že soudce čelí požadavkům výtržníků, aby byl nalezen viník určitého činu, protože vyhrožují, že jinak sami spáchají pomstu na určité části komunity. Protože skutečný viník je neznámý, je soudce v situaci, kdy může zabránit krveprolití jedině tak, že někoho falešně obviní a popraví. Vedle tohoto příkladu máme jiný, ve kterém se rozhoduje pilot, jehož letadlo se za chvíli zřítí, zda navede letadlo z více obydlené oblasti na méně obydlenou. Abychom udělali co nejbližší paralelu, můžeme raději předpokládat, že je to řidič odbrzděné tramvaje, se kterou může odbočit jedině z jedné koleje na druhou; pět mužů pracuje na jedné koleji a jeden muž na té druhé; každý, kdo pracuje na koleji, na kterou tramvaj vjede, bude zabit. V případě výtržností má dav pět obětí, takže v obou případech je výměna života jednoho za život pěti." (překlad MMister)

Po našem soudu představují parlamentní volby stejné dilema. Ať už zvolíme současný stav vládní agrese jakkoliv arbitrárně, pokládáme za jasný a nezpochybnitelný fakt, že agrese ze strany vlády je nenulová. Použijeme-li např. míru přerozdělování HDP jako hrubou proxy, pak můžeme například současnou míru státní agrese v mnoha zemích klasifikovat číslem 5 na stupnici od 0 do 10. Volby představují možnost míru této agrese ponechat na stejné úrovni, snížit nebo zvýšit.

Stejně jako řidič odbrzděné tramvaje tak stojíme před rozhodnutím, zda přejedeme 5 kusů. V jeho případě šlo přímo o lidské životy, v případě voleb jde o HDP a o lidské životy „pouze“ nepřímo. I když by se možná dalo souhlasit s tím, že volbou strany X jsme zodpovědní za násilí, které tato strana páchá na našich sousedech, pak zcela logicky pokud k volbám nejdeme, jsme jako ten řidič odbrzděné tramvaje, jehož nečinnost znamená jistou smrt pěti lidí. I nevolba je volba.

Je irelevantní, proč nás vlády staví do pozice řidiče odbrzděné tramvaje, relevantní je však fakt, že to dělají. Řidič může zareagovat jako jistá část elektorátu a tváří v tvář své nemilé situaci sklopit zrak, zapálit si dýmku a spokojeně bafat. Je to pochopitelně volba legitimní, ale domníváme se, že hloupá.

Stejně jako je pro Sofii ze slavného Styronova románu zjevně nejhloupější volbou nevolit. Nechat zemřít jedno své dítě, aby bylo druhé zachráněno, přestože by nadále muselo žít v koncentračním táboře, je zjevně taktéž nemilá volba, domníváme se, že horší životní volbu lze dokonce stěží vymyslet, ale její nevolba by však znamenala tu zdaleka nejhorší alternativu, obě její děti by byly sebrány a zabity. Sofia tak musela čelit obtížnému morálnímu dilematu. Dilematu, které jí způsobila síla používající nelegitimní násilí. Avšak není nám znám žádný důvod, proč by její volba jednoho z dětí nemohla být morálně obhajitelná a správná, přestože je tragická a dechberoucí.

A opět, je irelevantní, proč nás vlády staví do Sofiiny pozice. Jde-li o sadismus jako v případě Styrovnova románu, neznalost nebo omyl. Faktem zůstává, že jsme do této pozice stavěni.

Aby náš příklad byl ještě jasnější, představme si otroka, jenž musí pracovat 15 hodin denně. Jednou za čas mu dává jeho otrokář volbu, zda se mu jeho povinná pracovní doba sníží o hodinu. Otrok by určitě mohl říct, že otrokářova moc nad ním je nelegitimní a že tudíž nemůže v těchto volbách volit. Ale pomohl by si tím nějak? To sotva.

Tak či onak, příklady řidiče, Sofie či otroka jsou všechny vystavěny na jednoduchém a čitelném příkladě. Víme, že volby jsou pro mnoho lidí nečitelné, nepochopitelné a příliš komplexní. Je proto možné, že někteří lidé nevědí, že jsou stavěni do situací výše popsaných osob. Je pochopitelně ospravedlnitelné, pokud by Sofia oznámila dozorci, že si nevybrala, načež by byly do plynu poslány obě její děti, pokud by přeslechla dozorcovy podmínky. Nelze považovat za hloupého otroka, který si nevybral snížení pracovní doby, pokud nerozuměl jazyku svého otrokáře. Tento článek však směřuje k lidem, o kterých se domníváme, že situaci a jazyku svých otrokářů rozumí.

Zřejmě každý libertarián by souhlasil s tím, že ceteris paribus je nižší daňová sazba lepší než vyšší, zrušení regulace je lepší než její existence atp. Avšak pokud mají tuto svou preferenci demonstrovat v parlamentních volbách, svede nedomyšlená libertariánská etika na scestí.

Domníváme se dokonce, že důsledným aplikováním demonstrovaných preferencí na pozorování světa musíme dojít k závěru, že ten, kdo ve volbách nevolí, jasně tak demonstruje, že snížit státní přerozdělování ani regulace nechce, násilí na něm ani na sousedech mu nevadí a veřejné statky, které konzumuje, hodlá konzumovat i nadále. Pokud si (se situací srozuměná) Sofia zvolila nevolbu a nechala zabít obě své děti, musíme konstatovat, že demonstrovala svou preferenci a považovala tuto volbu za lepší, než zabití pouze jednoho ze svých dětí.

Poslední poznámku si proto přejeme přičinit k údajnému úpadku legitimity voleb. Tento argument zní, že pokud nebudeme chodit k volbám a přesvědčíme ostatní lidi, aby k volbám nechodili, bude to mít za následek naprostou ztrátu legitimity parlamentních voleb. Těžko říct, z čeho takové přesvědčení vyvěrá, protože nic takového nebylo pozorováno ani v laboratoři, natož v reálném světě, kde máme i takové volby veřejné správy, kde účast dlouhodobě nepřesahuje 20 procent.

Taková situace je srovnatelná s množstvím řidičů tramvají, množstvím Sofií čelících své nepříjemné volbě či (snad nejvýstižněji) množstvím otroků daného otrokáře. Přesvědčení, že by 80 % Sofií, které poslaly na smrt obě své děti, přesvědčilo sadistického dozorce, aby přestal se svým odporným experimentem, musí vyplývat z předpokladu jeho benevolence, který, jak je známo, nejen že je nereálný, ale dokonce navýsost nelibertariánský.

Je však možné, že obrovské množství Sofií či otroků by nakonec své tyrany dokázalo porazit (neiniciovaným, tedy legitimním) násilím. Z historie a každodenní zkušenosti je taková možnost nepravděpodobná a vlády jsou proti ní dobře vyzbrojeny a pojištěny, ale je nutné ji připustit. Netvrdíme, že situace, do níž jsme se dostali my i osoby z příkladů, je záviděníhodná, správná či příjemná. Naopak, jde o nejhorší možné situace lidského života. Jak lze však snadno vidět na příkladech Phillippy Footové, Sofie nebo na našem příkladu otroka, jehož délka života je přeci jenom omezená, může čekání na ztrátu legitimity způsobit nevratné a závratné ztráty – i kdyby něco takového skutečně mohlo nastat.

A co je nejhorší, nenastane. Protože myšlenka, že by každá jednotlivá Sofia obětovala obě své děti, aby v horizontu, kdy sama patrně nebude žít, mohla nastat vzpoura, která ukončí nadvládu sadistického dozorce, je myšlenkou absolutně ignorující samotné stavební kameny ekonomie, dvojnásob té rakouské a trojnásob libertarianismu. Tedy oblastí lidského poznání, které se měrou nejvyšší možnou zasadily o to, abychom pochopili, kde je problém v příběhu o dělnících pracujících pro dobro socialistické společnosti kvůli vidině blížícího se komunistického ráje.

Murray Rothbard - Anatomie státu

50kč