Spontánní řád v metru
Mises.cz: 09. června 2012, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 50
Čemu nás může naučit spontánní řád v pražském metru?
[Pro mises.cz napsal Vladimír Kmeť.]
Během času, který trávím v prostředcích pražské MHD většinou čtením knih nebo časopisů, se všude kolem mne odehrávají činnosti, které jakoby byly vystřiženy z propagačních letáků Spartakiády. Když se však pozorně rozhlídnu na všechny strany, nikde ani stopy po aktivní regulační autoritě v uniformě, s plácačkou v ruce, píšťalkou mezi rty a proklatě nízko zavěšeným obuškem. Jak je možné, že se lidi dohodnou i beze slov, případně posunků, a to dokonce i ti, kteří se vidí vůbec poprvé v životě? Abych byl konkrétní, popíši zde tři nejviditelnější situace z prostředí pražského metra, které jednoznačně dokazují existenci spontánního řádu a které nás mohou mnohému naučit.
Situace první: Ukončete výstup a nástup
Jedna z typických „chaotických“ aktivit cestujícího MHD je samotný začátek nebo konec cesty, kdy se dotyčný snaží nastoupit na svůj očekávaný spoj, respektive se z něj dostat. Vše probíhá v poměrně krátkém čase, proto zde není prostor ke hledání složitého všeobecného konsenzu. I navzdory tomuto omezení je možné pozorovat jistá „pravidla“, která se postupně mezi lidmi zažila.
I když pomineme etické konvence typu kočárek a invalidi mají přednost, pořád máme v procesu nástup/výstup jasný projev spontánního řádu. Ve zkratce ho můžeme nazvat „výstup středem, nástup bokem.“
Podívejte se na následující obrázek.
Snímek pořídil autor textu ve stanici metra Můstek. Cestující hodlající nastoupit do soupravy stojí po pravé a levé části otevřených dveří (bokem nebo zády k objektivu), zatímco lidé opouštějící vagon míří středem (čelem k objektivu). Bez jakéhokoliv verbálního dorozumívání se jsou ochotni k téměř okamžité spolupráci, která je ku prospěchu všem.
Ilustrovaná situace proběhla (a probíhá) v rušném časovém intervalu provozu, kdy pražským metrem jezdí mnoho lidí. Pokud se na stejnou situaci podíváme v méně frekventovaném čase, zjistíme, že se tato spontánní konvence vytrácí. Důvod je zřejmý. Pokud si ve stejném časovém intervalu má vyměnit místo jen třeba pět lidí, není nutné se jakkoli dohadovat.
Podíváme-li se na tuto situaci očima ekonomické teorie, jedná se o typický příklad důsledků omezených zdrojů. Zde jsou těmito omezenými zdroji čas a prostor. Čas mezi otevřením a zavřením dveří soupravy, který není nikterak dlouhý, a úzký prostor dveří soupravy. Pro malý počet cestujících tento prostor nepředstavuje žádný omezený zdroj, protože nastoupit a vystoupit je možné libovolně (téměř) bez omezení. Situace se stává radikálně odlišnou v dopravní špičce. To se čas a úzký prostor dveří stávají velmi lukrativními veličinami a nutí lidi ke spolupráci.
Při dobrovolné spolupráci se tak i při omezených zdrojích (kterým je v tomto případě čas a prostor) dostane na každého potřebné množství. Regulace by zde brzy ukázala svou nevlídnou tvář. Kdyby stál u každého vchodu regulátor, který by nařizoval: „Nejdřív vystoupí pán v červené košili a tahle paní s velkým drdolem a pak nastoupí tamten tlusťoch s igelitkou,“ zřejmě by se nejednou stalo, že pár lidí přejede svou stanici nebo nastoupí až na další spoj.
Osobně jsem rád, že nástup a výstup ze soupravy metra zatím nikoho nenapadlo regulovat. Kéž by to tak bylo i s ostatními lidskými činnostmi. Regulace totiž jednoznačně vedou k tomu, že jistá skupina lidí bude znevýhodněna oproti možnosti spolupráce na dobrovolné bázi.
Situace druhá: Ve škole nás učili, že chodit se má po pravé straně
Následující situaci je možné pozorovat ve stanici metra Dejvická (viz obrázek níže). Cestující po levé straně schodiště opouštějí stanici a lidé na pravé straně právě přicházejí na nástupiště.
Proč, když nás ve škole učili, že chodit se má vpravo, je tomu v tomto případě naopak? Odpověď nespočívá ve speciální geopatogenní zóně Dejvického metra, ale v jednoduchém faktu, že metro v této stanici přijíždí z levé strany pohledu fotografa a odjíždí z pravé. Proto se cestující už rovnou na schodech řadí na stranu, která je blíž jejich cíli.
Co to má společného s ekonomií? Tak jako jakékoli lidské jednání: vše!
I navzdory pravidlům silničního provozu si cestující dobrovolně zvolili odlišné chování, které snadněji vede k naplnění jejich potřeb, bez omezení svobody volby ostatních. Tak jako v předchozím příkladu, mé srdce hřeje pocit, že aktivní páni poslanci nejezdí prostředky hromadné dopravy, aby je napadlo něco s tím dělat.
Možná si řeknete, že je to speciální situace a že se tedy nedá zevšeobecnit. Speciální situace to je. A právě proto jsou regulace škodlivé. Kdo ze zákonodárců dokáže zaručit, že pravidla, která stanovují, nejdou v některých případech proti zdravému rozumu?
Situace třetí: Rychlejší ať si jdou
Když v Praze opustíte soupravu a zůstává vám už jenom závěrečný výstup na eskalátoru k východu na ulici, nejspíš vaše oči upoutá následující obraz (snímek byl pořízen ve stanici metra Anděl):
Všimněte si, že lidé směrující k východu se shodně tisknou k pravé straně schodů, nechávajíc tím volný pás pro ty, kteří se rozhodli po pohybujících se schodech šlapat. Lidé využívající pouze pohyb schodů tak umožňují jiným, kteří se rozhodli zapojit i vlastní svaly, aby měli možnost rychlejšího pohybu směrem nahoru.
Opět není nikde v okolí přítomen žádný regulátor s píšťalkou, který by danou scénu řídil. Navzdory tomu to vypadá jak na promoci. Cestující dobrovolně přijali úzus, že uvolní místo rychlejším. Zřejmě proto, že tím nijak nezhoršují svoji situaci – ven z metra se dostanou ve stejném čase, když je nechají jít rychleji i když je nenechají. Pokud by se někdo rozhodl zastoupit cestu rychlejším, nijak tím svoji situaci ani nezlepší (nahoru se nedostane dřív).
Jaké z toho plyne poučení? Zde se přímo nabízí paralela s daňovým systémem. Zlepší se situace obyvatel s nižším příjmem (těch stojících) tím, že více zatížíme ty s příjmem vyšším (ti kráčející)? Odpověď zní: nezlepší. Proto nemá smysl aplikovat diferencovaný přístup k lidem na základě výšky příjmu.
Závěr
Skutečné situace, které dnes a každodenně nastávají v podzemí pražského metra, nám říkají, že navzdory přesvědčování zastánců státních intervencí, lidé jsou ochotni a schopni se dohodnout a nepotřebují k tomu soustavu nařízení a omezení. I když patrně jen malé procento z těchto cestujících rozumí poznatkům teorie frontů a optimalizaci procesů, stejně našli společnou řeč a řešení vyhovující všem. Pokud je regulace škodlivá (a tedy nežádoucí) už v takto jednoduchých situacích, pak ve složitějších musí škodit o to víc.
Situace běžného života, i když jim nevěnujeme přílišnou pozornost a podvědomě je považujeme za příliš všední a nezajímavé k tomu, abychom o nich hlouběji přemýšleli, nás naopak mohou hodně naučit o ekonomii. Proto se podobným obyčejným situacím běžného života a poučení z nich vyplývající budu věnovat i v dalších příspěvcích.