Státismus, nikoliv státista, je zdrojem zla

Mises.cz: 08. října 2015, Přemysl Holub, komentářů: 42

Naprostá většina lidí, včetně státistů, nemá v úmyslu ubližovat jiným. Bohužel, všichni se narodíme do kultury, kde jsme nepřetržitě indoktrinováni, že autoritářství je oním dobrem a spásou lidstva. Centrální řízení se všemi svými nedostatky na straně jedné, předpokládaný totální chaos na straně druhé. Autoritářské systémy neférovým způsobem zneužívají lidské empatie a soucitu. Lidská tendence pomáhat druhým, a nebo alespoň neubližovat druhým (u většiny lidí z vlastního přesvědčení a hodnot, u malého procenta lidí pouze ze strachu z vlastní újmy), je do jisté míry, paradoxně, tím, co umožňuje existenci státismu a autoritářství.

Lidské emoce jsou autoritami zneužity a lidé jsou přesvědčeni, že když budou věřit státu, bude učiněno dobru a spravedlnosti zadost. Lidem důvtipně není umožněno zvolit jinak. V době, kdy dospějí do věku, ve kterém jsou schopni koncepčně uvažovat, je státismus tou nejsamozřejmější samozřejmostí. A to je nefér. Poměr sil a vlivů je po mnoho let vývoje mladého člověka nakloněn v neprospěch svobodě, a později proto vyžaduje velké úsilí k “odprogramování” zpět k pomyslnému neutrálnímu rozcestí, aby byl schopen nezaujatě pohlédnout na lidskou civilizaci a její potenciál.

Pouze díky lidským emocím a strachu jsou opravdoví psychopaté schopni manipulovat masami lidí. Důkazem nechť jsou jejich nejčastější argumenty při žadonění, abychom jim udělili více moci na úkor individuální svobody a volby: zabezpečení a pomoc chudým, starším lidem a obecně ohroženým skupinám, zvýšení naší bezpečnosti obecně, zajištění pohodlného stáří, pomoc postiženým a opuštěným dětem, zabezpečení našich úspor, ochrana před kriminálníky, zastavení globálního oteplování/ochlazování/změny klimatu, boj proti terorismu, atd. Autority vědí, že lidem nejsou tyto a podobné problémy lhostejné a parazitují na jejich emocích.

Nebýt lidských emocí a strachu, neměly by tyto žádosti o postoupení individuální svobody a volby nikdy šanci na úspěch. Někdo by mohl navrhnout, abychom z lidí proto odstranili emoce, a tím se zbavíme autoritářství. Tím bychom ale ještě na míle překonali ty nejautoritářstější režimy, které kdy existovaly, vyznačující se především tím, že se předbíhaly o to, kdo odstraní z lidí více lidskosti.

Lidské emoce, schopnost empatie a soucitu jsou dvousečné zbraně, ale zároveň to nejvzácnější a nejdůležitější, co máme a co nás činí lidmi. Je třeba proto k těmto charakteristikám přistupovat jako k největší lidské síle, naději a přednosti, nikoliv slabosti. Ve skutečnosti potřebujeme tyto lidské charakteristiky podporovat a nadále rozvíjet, nikoliv dusit. Lidství se stane v budoucnu právě tím, bez čeho by individuální svoboda nikdy nebyla možná. Současný stav je do jisté míry, zjednodušeně řečeno, pouze důkazem “nedospělosti lidství”. Existence individuální svobody jako základní a nedotknutelné lidské hodnoty je projevem toho, že lidství “dospělo” a plně využilo svého potenciálu. Dojde k tomu tehdy, když většina lidí pochopí, že jejich dobrotivost a důvěřivost byla zneužita. Tehdy, až nám dojde, že jsme se nechali napálit absurdním tvrzením, že “odstranit násilí a nespravedlnost je možné pouze jiným, ještě větším násilím”.

Jsem příliš optimistický? Myslím si, že oprávněným důvodem k pesimismu by byla až situace, ve které by většina lidí byla schopna rozpoznat destrukci a chaos způsobené vírou v autoritu (státismus), a přesto by jí pořád podporovala. Až tehdy by opravdu nedávalo smysl věřit, že může dojít ke změně. Znamenalo by to, že lidé ze své přirozenosti vyhledávají možnosti k páchání násilí na jiných. Není tomu tak (státisté – včetně mne ještě donedávna – podporují státismus, protože si upřímně myslí, že jeho prostřednictvím bude lidem lépe, nikoliv hůře). Lidé stále věřící v politickou autoritu páchají násilí nevědomě, protože byli oklamáni, že podporou státismu konají tu největší laskavost pro lidstvo. Pro to mám naprosté pochopení. Přihodilo se mi totéž, a není to tak dávno. Odsoudit a hanit lidi, kteří se nechali takto oklamat, by znamenalo odsoudit sám sebe, pokud bych si chtěl zachovat alespoň špetku konzistentnosti a upřímnosti nejen vůči sobě samému. Co je ovšem nejdůležitější – fatální chybou by bylo útočit na symptom zla namísto jeho zdroje.