Míra, do jaké lidé přirozeně důvěřují svým vlastním úsudkům a schopnosti vypořádat se s běžnými záležitostmi života, je spolehlivým vodítkem k tomu, jak svobodnou společnost budou tvořit. Čím větší sebedůvěrou budou disponovat, tím svobodnější společnost lze očekávat. Na druhou stranu, neurotický a nesebevědomý člověk, a potažmo populace, bude tvořit opresivní společenské uspořádání, které je ve skutečnosti nevhodnou, zoufalou obrannou reakcí na jejich vlastní úzkosti.

Naprostá většina státistů (včetně mne ještě před pár lety) neboli lidí věřících v nezbytnost existence vládnoucí třídy - státu, která údajně zajistí pořádek ve společnosti, zastává tento postoj: "Nejsem to konkrétně já, kvůli kterému je nutné, aby někdo určil co je "správné" a co je "nesprávné". Já věřím, že vím, jak bych se měl chovat. Problém je v ostatních. Většina ostatních lidí to neví, a proto je třeba, aby existovala autorita, která bude mít moc a prostředky tyto lidi umravnit.”

Po určitou dobu v minulosti jsem byl názoru, že rozdíl v pohledu na svět mezi státistou a neautoritářsky svobodně smýšlejícím člověkem by se dal zjednodušit takto: státista je přesvědčen o tom, že většina lidí je "špatná" (a bez rákosky v podobě státu by nás tato většina okamžitě okradla a zlynčovala) a neautoritář je přesvědčen o tom, že většina lidí je v podstatě "dobrá" (a tudíž jím může být důvěřováno i bez násilné externí autority). Oba postoje jsou mylné.

Ve skutečnosti je tato nedůvěra v ostatní pouze projevem nedůvěry v sebe sama, ve vlastní úsudek. (Pozn.: to, zda se takový vlastní úsudek nakonec ukáže být moudrým či nikoliv, není důležité. Důvěra ve vlastní úsudek obsahuje důvěru ve vlastní schopnosti v případě, že uděláme chybu, a to je možná ještě důležitější.)

Je pravdou, že můžeme jen ztěží na 100% důvěřovat ostatním. Pokud můžeme někomu plně důvěřovat, tak jedině sobě samým. Naše důvěra v ostatní je do značné míry pouze reflexí důvěry v sebe sama.

Když někdo říká, že i přes všechny chyby a nevýhody násilného autoritářského zřízení je ho potřeba, protože se ostatním lidem nedá věřit, ve skutečnosti je to důkazem jeho vlastní nízké sebedůvěry. Nízké sebedůvěry ve vlastní schopnost za a) potenciální nekalé úmysly ostatních odhalit a rozpoznat a za b) bránit se jim v případě, že jsme nebyli schopni je rozpoznat a nechali jsme se ošálit. Výsledkem nízké sebedůvěry ve vlastní úsudek je uměle vykonstruovaný, totálně nelogický a sebe-popírající autoritářský aparát ve formě státu-chůvy, jehož nesplnitelným (stát je tvořen lidmi) úkolem je tento deficit důvěry "ve vlastní mysl" nahradit.

Stát je projevem nedostatečné důvěry ve vlastní úsudek člověka, potažmo společnosti. Nízká sebedůvěra ve vlastní úsudek je důsledkem způsobu výchovy v dětství a zotročení v dospívání v podobě povinného školství.

Z důvodů popsaných výše jsou pokusy o logické vyvrácení nesmyslnosti a nemožnosti existence (jde o mytologii) autoritářství (státu) bohužel předem odsouzeny k neúspěchu. Logika a rozum můžou být úspěšně aplikovány pouze na tu lidskou mysl, která není zahalena strachem a nedůvěrou. První obrannou vlnou člověka s nízkou sebedůvěrou ve vlastní úsudek je totiž vlastní úsudek a rozum nepoužívat. Autoritářství obecně a státismus konkrétně nejsou založeny na racionálním a logickém úsudku. Proto bombardovat státisty logikou a racionálními filosofickými, ekonomickými a dalšími argumenty je jako říct člověku trpícími depresemi, aby se snažil myslet pozitivně, když víme, že ztráta schopnosti myslet pozitivně je jednou z hlavních příznaků deprese. Analogicky to

znamená, že vzývat rozum tam, kde je většina "pravd" založena na dogmatu a mytologii, se musí minout účinkem. Je snad v historii i v naší současnosti málo důkazů potvrzujících toto tvrzení?