Tvrdohlaví libertariáni bez pokory

Mises.cz: 15. ledna 2013, Petr Málek, komentářů: 46

O libertariánech [1] se často říká, že jsou namyšlení a myslí si, že ví všechno nejlépe. Zkrátka, že jim chybí pokora. Je takový názor obhajitelný?

Předně je třeba říct, že je takový dojem zcela pochopitelný. Libertariáni obvykle dávají své názory svědomitě najevo a zřídkakdy ustoupí ze své pozice. Není tak překvapující, že si o nich lidé myslí to, co si o nich myslí. Při hlubším zamyšlení ale dospějeme k poznání, že to není tak jednoduché.

Libertariáni jsou tvrdohlaví

Především, pokud v diskusi neustoupím, nemusí to nutně znamenat, že jsem tvrdohlavý. Možná mám prostě jen pravdu. I Albert Einstein mohl být svého času považován za blázna a extremistu, který si myslí bláznivé věci a tvrdohlavě si za nimi stojí. Jistě mohl jít cestou nejmenšího odporu a ustoupit ze své pozice, jenom aby uspokojil masy „slušných“ lidí, kterým připadá špatné, když někdo lpí na svém názoru, který se odlišuje od toho většinového. Sotva by tím ale jakkoliv prospěl vědeckému pokroku a hledání pravdy. Další podobné případy je zbytečné uvádět, každý si jistě vzpomene na mnoho vědců nebo podnikatelů s podobným příběhem – historie jich je plná.

Každý, kdo něco objeví, zákonitě musel jít proti davu. „Objev“ je z vlastní definice něco nového, člověkem dosud nepoznaného, tedy něco, o čem veřejnost nemá nejmenší tušení. Učinění objevu je tak zákonitě zpochybněním současného poznání. Objevitel svým objevem vlastně inherentně dává veřejnosti najevo, že se obrovsky mýlila. Bez zpochybňování současného poznání a bez následného trvání si na svých poznatcích by lidské poznání nemohlo jakkoliv pokročit.

Ačkoliv je tedy jistě pravda, že tvrdohlavost je v určitých případech špatná, existuje řada případů, kdy tvrdohlavost nejen že není špatná, ale je dokonce žádoucí. Neodsuzujme tedy lidi jen proto, že mají extremistické názory a tvrdohlavě si za nimi stojí. Ne každá extremistická tvrdohlavost je špatná a ne každá umírněnost a poddajnost je správná. I požadavky jako „odluka církve od státu“, „demokratické volby“, „svoboda slova“ apod. byly svého času extremistické a jejich autoři byli považováni za blázny, anarchisty, rozvraceče pořádku. Slušný člověk hoden úcty byl naopak ten, kdo poslušně a v zájmu socialistického pořádku udával režimu své sousedy.

Nedostatek pokory

Libertariáni prý nemají dostatek pokory a neuznávají argumenty ostatních věd. Myslí si, že ekonomie je všemu nadřazená. Jak může například libertarián doporučovat přenechání ochrany životního prostředí svobodnému trhu, když není expert na problematiku životního prostředí?

Na první pohled opět logická námitka. Zkusme si ale představit obdobný scénář: stavař postaví sklad o celkovém objemu 1000 m3. Při předání stavby jejímu provozovateli pak stavař řekne, že se do tohoto skladu nevejde více než 1000 m3 materiálu. Provozovatel mu odpoví: „Co se do toho montuješ, vždyť jsi stavař, nikoliv skladník, takže nemůžeš vědět, kolik materiálu se tam vejde.“

Zcela evidentně se skladník mýlí. Je sice pravda, že stavař nemůže znát nejmodernější techniky a postupy pro skladování materiálu, díky kterým se třeba může dosáhnout toho, že se do stejného prostoru vejde více věcí. Nic to ale nemění na tom, že do budovy o 1000 m3 nelze uskladnit více než 1000 m3 materiálu. Je to proti fyzikálním zákonům, které jsou skladníkovi a jeho skvělým metodám pochopitelně nadřazeny.

Stejným způsobem jsou zákony ekonomie nadřazeny všemu ostatnímu s výjimkou fyzikálních zákonů, a to ze dvou důvodů: Za prvé, jeden z hlavních zákonů ekonomie z fyzikálních zákonů přímo vyplývá: zdroje jsou omezené. Lidská práce, půda, materiál i čas všechny trpí objektivní omezeností jejich množství. Z toho pak vyplývá to obvyklé upozornění ekonomů, že když například zvýšíme ochranu životního prostředí, vyžádá si to určité zdroje, které pak budou chybět jinde. Abychom toto mohli tvrdit, nemusíme o ochraně životního prostředí vědět vůbec nic.

A za druhé, co je vlastně ekonomie? Je to nauka o lidském jednání, tj. o tom, že lidé volí prostředky k dosažení cílů. A tyto cíle jsou pro různé lidi odlišné, subjektivní, neustále se měnící a neměřitelné. To je další postulát, kterému se musí všichni, bez ohledu na svojí profesi, podřídit. Environmentalista jistě rozumí lépe než průměrný libertarián problematice znečištění řek. Může říci, kvalifikovaněji než libertarián, jak moc poklesne množství nějaké nežádoucí látky ve vodě, pokud stát nařídí uzavření továrny, která do této řeky vypouští odpad. Co ale nemůže, je odpovědět na otázku, zda pokles množství té látky vůbec chceme. A pokud ano, jak moc ho chceme a jestli ho budeme chtít i nadále, když si uvědomíme, jak moc nám naopak bude vadit, že se v životě budeme muset obejít bez výrobků, které ta zlá továrna vyrábí. Poznatky ekologa tak mohou sloužit jako podklad pro rozhodování o tom, zda tu továrnu zavřít, či ne, ale finální rozhodnutí je předmětem ekonomie a etiky vlastnických práv, a proto jsou k odpovědi více kvalifikovaní libertariáni než environmentalisté.

Nadřazenost ekonomie a etiky vlastnických práv nad ostatními vědami tak není žádný neduh plynoucí z namyšlenosti libertariánů, ale jednoznačně vyplývá ze své podstaty a z podstaty světa kolem nás. Zkoumají totiž lidské jednání, kterým vše začíná. Analýza nějakého technologického postupu může být pouze předmětem lidského jednání, nemůže mu být nadřazena.

Doporučení libertariánů

Právě jsme řekli, že libertarián je kvalifikovanější k odpovědi na otázku, zda je lepší mít čistou řeku a nemít výrobky z továrny, nebo naopak. A jaká je tedy libertariánova odpověď? Zní jednoduše: „Já nevím.“ Nebo lépe: „Já nevím a nikdo jiný to také neví.“ Libertarián uznává omezenost lidského rozumu a je si vědom toho, že nemůže znát subjektivní preference sedmi miliard lidí, ani nemůže řídit dělbu práce ve velké organizaci lidí. Tvrdí, že zná pouze své vlastní preference, a proto je schopen rozhodovat o svém vlastním majetku, svých vlastních zdrojích a svých vlastních cílech. Nikdy by si ale nedovolil rozhodovat o majetku cizích lidí, ani by se neodvážil postavit se do čela velké organizace lidí a řídit ji netržním, direktivně-byrokratickým způsobem. Ví, že výsledkem by byl kalkulační chaos a plýtvání.

Dostáváme se tedy k závěru, který je pro kritiky libertariánů možná paradoxní: je to právě libertarián, který si je nejvíce vědom lidských nedostatků a omezení a jejich důsledků pro život v moderní společnosti. Je to právě libertarián, který má dostatek pokory, aby toho byl schopen. A jsou to naopak právě jeho kritici, kterým občas pokora schází: tvrdí, že životům sedmi miliard lidí rozumí lépe než ti lidé samotní. To rozhodně nevypadá jako známka pokory.

[1] Ačkoliv to není přesné, pro účely tohoto článku budeme pod pojmem „libertarián“ myslet libertariány i rakouské ekonomy, což nemusí být jedno a to samé, nicméně většinou bývá.

Mikina Tu ne cede malis
790,-