Mises.cz

Mises.cz

Utrácením k prosperitě

Výdaje. Ty vládní především. Všelék, nebo ukazatel zbývajících mil na cestě do otroctví?

[Psáno pro časopis PROFIT jako rekace na sloupky Paula Krugmana v NYT.]

Výdaje. Ty vládní především. Všelék nebo ukazatel zbývajících mil na cestě do otroctví? John Stuart Mill napsal: „Mezi chybami [merkantilistických spisovatelů], které byly velmi zhoubné ve svých přímých následcích, … je nejvýznamější nadměrná důležitost přikládaná spotřebě. Velkým cílem legislativy v otázkách národního bohatství … bylo vytvořit spotřebitele… V současném stavu ekonomické vědy není nutné vyvracet tuto doktrínu v těch nejabsurdnějších formách nebo použitích. Na užitečnost velkých vládních výdajů pro účely povzbuzení průmyslu již dnes nikdo nevěří…“ Psal se rok 1830.

Klasik by se pravděpodobně divil tomu, že mohla být doktrína vládního utrácení za účelem povzbuzování ekonomiky ještě dvakrát s velkou pompou reinkarnována, přičemž její dnešní nejkonzistentnější reinkarnací je právě Paul Krugman.

Krugmana samozřejmě nelze ani omylem pokládat za nestrannou ekonomickou autoritu (však to inzeruje už v názvu svého blogu „Svědomí liberála“), a tak by se dalo vše, co píše, smést ze stolu s poukazem na jeho stranickost. Ovšem my k jeho tvrzením chceme přistupovat v rámci předpokladu, že alespoň část toho, co do svých článků píše, jsou vědecké názory. Konec konců reputace, kterou si získal, snad nebyla úplně nezasloužená.

Krugman ve svém článku píše, že „teorie a historie“ dokazují, že nedostatečné vládní utrácení je příčinou pomalého oživení (nebo také hloubky krize). Historie sama nikdy nevypoví o tom, jestli vládní výdaje byly už dost vysoké, nebo nebyly, pokud nemáme nějaké relevantní měřítko toho, co jsou dostatečně vysoké či moc nízké výdaje. Stejně tak totiž mohou zastánci škrtů tvrdit, že škrty nebyly dostatečně veliké, nebo pokud byly udělány na federální úrovni, tak jich nebylo dost na státní a komunální úrovni.

Pokud jde o teorii, tak si musíme odpovědět na následující základní otázku: odkud se mohou brát peníze na vládní utrácení? Pokud nevěříme v to, že stát je nějaká nadpřirozená bytost s neomezenými zdroji stojící mimo společnost či bytost, která může tvořit výnosy bez nákladů, tak musí někde existovat náklady na vládní utrácení.

Pokud stát stvoří deficit ve svém rozpočtu, tak má právě tři zdroje na jeho pokrytí: (1) Půjčí si od vlastního obyvatelstva. (2) Vytiskne si peníze (půjčí si od bankovního systému). (3) Půjčí si ze zahraničí. Nákladem na použití prvního postupu je vytěsňování soukromých investic. (Peníze, které byly použity na půjčku státu, nemohou být použity na jinou investici.) Nákladem na využití druhého postupu je inflace. Nákladem na použití třetího postupu je (v první fázi) vytěsňování exportu do zahraničí a úpadek exportních odvětví. (To si můžeme představit tak, že do USA přijede loď se zbožím a na zpáteční plavbu místo amerického zboží poveze státní dluhopisy USA).

Americká administrativa historicky postupovala tak, že vždy využívala na pokrytí deficitů hlavně jeden zdroj a když už se jevil jako vyčerpaný, tak přešla ke druhému. A právě to je zásadní a chybějící částí Krugmanova příběhu o výdajích Reaganovy administrativy.

Do doby prezidenta Nixona se administrativa spoléhala hlavně na domácí půjčky. Na konci šedesátých let se již mluvilo o credit crunchi, úrokové míry vzrůstaly a domácí úspory byly vysávány do sucha. Přešlo se tedy k financování schodků tištěním peněz. To na konci sedmdesátých let za prezidenta Cartera vyústilo v pádivou inflaci, kterou bylo potřeba zkrotit. To se – za cenu rozsáhlé a hluboké krize – také stalo. Reaganova administrativa objevila kouzlo půjčování si na mezinárodním trhu a od té doby narůstá obchodní disbalance USA. Nákladem se tak stalo podstatné oslabení exportních odvětví amerického průmyslu.

Krugman se snaží svým čtenářům ukazovat výnosy utrácení – počítá s 1,3 miliony pracovníků dostávajících výplaty od státu, ale bohužel dělá, jakoby neviděl náklady (včetně ztracených pracovních míst) takové politiky. Kdyby tyto náklady neexistovaly, tak se vtírá otázka, proč se omezovat jen na zaměstnání 1,3 milionů lidí a nedat práci rovnou všem nezaměstnaným v USA, nebo dokonce všem nezaměstnaným na téhle planetě? Bavme se o ambiciózních projektech jako přemostění Atlantiku nebo zalesnění Sahary – však prostředky na ně nám nikdy nedojdou, protože si je vždycky budeme umět zkrátka natisknout. Není překvapivé, že to zní podezřele. Ve skutečnosti, řečeno jeho slovy, škodí vládní výdaje (nejen) Americe hned dvakrát.

Vládní výdaje jsou zaručeným zdrojem tolik skloňované a všemi svorně nenáviděné korupce. Všichni dobře víme, jak moudře vlády spravují a rozdělují své rozpočty. Co je však důležitější, jsou Krugmanem oplakávané budoucí generace. Budou mít nových sedm divů světa, ale za jakou cenu? Jsou to právě oni, kdo zaplatí dluhy, které jim dnešní generace skrze dluhem financované vládní výdaje vytváří. Na první pohled všelék. Na ten druhý a bližší jsou vládní výdaje jen zkratkou tam, kam by ani liberál nechtěl, alespoň ne ten, který má svědomí.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed