Vysoké daně sociální rovnost nezajistí

Mises.cz: 01. října 2013, Petr Málek, komentářů: 114

Občas se stane, že kolem nás projede Ferrari vezoucí nějakého hodně bohatého člověka z jeho vily za desítky miliónů do luxusní restaurace na večeři, jejíž cena odpovídá průměrné měsíční mzdě. V takové chvíli si řada lidí nemůže nevzpomenout na to, jak je takový luxus nemorální, když jiní lidé se mají mnohem hůře a musí se spokojit s mnohonásobně nižší životní úrovní. Jistě by bylo spravedlivější, kdyby stát tyto zbohatlíky ještě více zdanil a získané peníze rozdělil mezi chudé, a tím zajistil spravedlivější, více rovnostářskou a sluníčkovou společnost.

Obvyklý protiargument je, že zdanění bohatých podkope motivaci lidí usilovat o úspěch v podnikání, což povede k menšímu technologickému pokroku, menší dostupnosti kapitálu, zániku pracovních míst a k celkovému úpadku životní úrovně, který samozřejmě nejvíce pocítí právě chudí. Navíc, protože chudí pravděpodobně nedostanou peníze „na dřevo“, ale spíše ve formě nějakých bezplatných státních „služeb“, bude vznikat i problém ekonomické kalkulace, kdy stát nebude schopen rozhodnout, které služby poskytovat, aby nejlépe uspokojil přání příjemců, a dokonce ani nebude schopen najít nejefektivnější způsob, jak tyto služby zajistit.

Takový argument je samozřejmě naprosto pravdivý, ale nezapomínejme na to, že i kdyby pravdivý nebyl (tj. i kdyby bylo možné více zdanit bohaté, aniž by to mělo dopad na jejich motivaci, a i kdyby chudí dostávali pomoc ve formě peněz, které mohou libovolně utratit u soukromých firem), vysoké daně sociální rovnost stejně nezajistí. Peníze totiž nejsou vše.

Každý člověk je jedinečný a každý má jiný názor na to, jak jsou různé věci v životě důležité. Člověk, který chodí každý týden do divadla, má asi na divadlo jiný názor než člověk, který každý týden chodí na fotbal. Člověk, který se doma stará o hendikepované dítě, hodnotí invalidní vozík jinak než člověk, jehož dítě hraje závodně hokej. Člověk, který právě pobývá na Sahaře, hodnotí litr vody jinak než člověk, který 3. června 2013 vlastnil restauraci v Karlíně poblíž rozvodněné Vltavy.

A platí to nejen v otázce, které hmotné statky nebo služby jsou důležitější než ostatní, ale i v obecnější otázce, zda jsou hmotné statky a služby důležitější než jiné hodnoty, například morálka, láska, přátelství, fyzická krása, zdraví apod., které se za peníze koupit nedají (láska, přátelství) nebo se dají koupit jen částečně (fyzická krása, zdraví).

Příznivci přerozdělování od bohatých k chudým totiž nevědomky předpokládají, že peníze = kvalita života. To je ovšem ničím nepodložené tvrzení, o jehož opaku je možné se přesvědčit už jenom tím, jak často lidé říkají, že peníze nejsou všechno. Ve skutečnosti jsou peníze pouze jedním z faktorů, který určuje kvalitu života, a vedle nich jsou tu faktory další, jejichž příklady jsme si uvedli.

A pokud toto přijmeme, není již těžké vidět, jak nesmyslné ty přerozdělovací choutky jsou. Když bohatému vezmeme a chudému dáme, tak jsme tím nepřispěli ke spravedlivějšímu rozdělení kvality života, ale pouze ke spravedlivějšímu rozdělení jedné z mnoha věcí, které kvalitu života určují, přičemž ty ostatní faktory (láska, přátelství, fyzická krása) se nezměnily ani o píď.

To, že je někdo bohatší, ještě neznamená, že je šťastnější a má lepší život, a měl by se tudíž podělit. Možná je jeho život opravdu mizerný – třeba je ten člověk ošklivý, má problémy s navázáním přátelství, jeho rodiče umřeli při autonehodě a peníze jsou to jediné pozitivní, co ho v životě potkalo. Pak naběhne nějaký levicový intelektuál a v zájmu „sociálního smíru“ tomuto člověku vezme i to. To je opravdu velmi spravedlivé.

V praxi samozřejmě takto zřetelný případ často asi nastávat nebude, to ale na našich závěrech nic nemění. Nikdo – kromě daného člověka samotného – nemůže posoudit, zda se někomu v životě daří, či nikoliv. Nikdo nedokáže posoudit, jestli je šťastný, kolik má přátel, jak dobře se cítí či zda peníze vydělal snadno, nebo musel kvůli nim obětovat své mládí, zatímco jeho vrstevníci si užívali. Stejně tak nelze posoudit, jak moc své peníze potřebuje, co si za ně hodlá koupit (možná si chce koupit alkohol, ale možná také plánuje svým rodičům přispět na byt v přízemí, protože je bolí klouby) a za jakým účelem (benzín do zlého a ošklivého auta si lze koupit, protože se chci jen tak bezdůvodně projíždět po městě a troubit na maminky s kočárky, ale možná si ho chci koupit, protože dojíždím za nemocným příbuzným, o kterého se starám, a překvapivě nechci absolvovat několikahodinovou cestu MHD se čtyřmi přestupy, kterou mi zpříjemňuje přítomnost opilých a močících bezdomovců).

Život je prostě příliš složitý na to, aby se dala jeho kvalita posoudit podle toho, kolik peněz vám měsíčně chodí na účet – tam je totiž vidět jen jedna strana rovnice, zatímco ta druhá, tj. kolik peněz potřebujete, již vidět není, a rovněž nejsou vidět všechny další nehmotné a nezpeněžitelné slasti a strasti, kterými si všichni procházíme.

Vysoké daně pro bohaté tedy sociální rovnost nikdy nezajistí, naopak ji mohou velmi snadno prohloubit.