Zákon, který změní svět: Legalizace sebevlastnictví

Mises.cz: 16. července 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 42

Vážení čtenáři,

Výherci esejistické soutěže na téma „Zákon, který změní svět“ se stávají:

• Michael Doležal
• Jan Kuchválek

Gratulujeme výhercům k pobytovému stipendiu na LAMI 2013.

Rádi bychom tímto poděkovali i dalším zúčastněným Jakubovi Maškovi a Hynkovi Jínovi. Eseje všech zúčastněných budou v následujících dnech publikovány na webu Mises.cz.

Dnes přinášíme esej pana Doležala:

Zákon, který změní svět

O vládcích všech časů, napříč veškerou lidskou historií, by se dalo jistě vypovědět mnohé. Co jim však všem nelze rozhodně upřít na prvním místě, je jejich neukojitelná touha vládnout. Co taky jiného očekávat od vládců, již si svoje přízvisko vládců ode mne zasloužili svým méně či více skrytým záměrem ovládat životy druhých lidí, jak si oni vládcové zrovna usmysleli či usmyslí? Předně je třeba pochopit, že cílem takových lidí nikdy nebylo vytvořit zákony takové, jež by v případě konfliktních situacích mezi lidmi nastolovaly spravedlnost vycházející z přirozené rovnosti všech lidí. Důvodem toho jest to, že by tím byl sám vládce omezen ve svém záměru zmocnit se života druhých lidských bytostí. Proto se vládcové spíše uchylovali k tomu, že sami sebe prohlásili za zákon. S příchodem liberalismu se však v novověku situace obrací k lepšímu. Lidé již prohlédli, že ke vzájemnému harmonickému soužití a blahobytu nepotřebují vládce, tudíž již dále nechtěli zákony ve formě vládců, nýbrž zákony jako takové, kterým by se museli podrobit i samotní „vládci“. Tento souhrn zákonů, který by měl vládnout, nazvali lidé ústavou. S lítostí je nutno ozřejmit, že tato situace dlouho nevydržela. Ústavy byly buď špatně formulované, anebo začaly být upravovány. Přinejmenším je vládcové prostě nerespektovali. Občané si s politováním ničeho nevšimají, zatímco vládcové si vítězoslavně mnou ruce, protože nejenom že se jim navrátila jejich moc nad lidmi, ale ke všemu ještě dokázali okázale přesvědčit lid prostřednictvím existence ústavy, byť zcela nerespektované, o tom, že žádnou mocí nedisponují. Tento klam jim vynáší plody ve formě oklamané, a tedy i nijak neprotestující občanské společnosti.

Důkaz toho lze nazřít už v tom, že se takřka nikdo nepozastavuje nad tím, jaká kvanta zákonů jsou neustále schvalována. Že se naši vládci nijak neštítí upravovat zákon podle toho, jak se oni zrovna vyspí. Bystrý čtenář si teď pokládá otázku, zda lze shledat nějaký podstatný rozdíl mezi vládci současnosti, již schvalují či ruší zákony bez omezení, a vládci dávných dob, již sami sebe ztotožňovali za zákon. Bohužel, odpověď na předešlou otázku je negativní. Abych však někomu nekřivdil, uznávám, jsou i tací, v jejichž zájmu není vláda nad druhými, prestože obhajují dnešní právní balast. Dle nich jednoduše není jiné cesty. Tento postoj považuji ale za chybný.

K vytvoření spravedlivé společnosti není třeba vymýšlet nespočet zákonů. V principu stačí jeden jediný. A to zákon ukládající, že každý člověk, bez rozdílu barvy pleti, náboženského vyznání, výše majetku, pohlaví, politického přesvědčení nebo čehokoliv jiného, co může jednoho člověka odlišovat od druhého, je výhradním vlastníkem svého těla. Jakožto vlastník svého těla má plné právo činit si se svým tělem, co jedině on sám výhradně uzná za vhodné, pakliže prostřednictvím vlastnictví svého těla nebude omezovat toto právo ostatním. Je nanejvýše důležité pochopit, že tento zákon kategoricky nesmí připouštět jakékoli případné dodatky, výjimky či jiné úpravy. Je naprosto nepřípustné, aby se tento zákon uplatňoval pouze na nějakou určitou skupinu lidí. Musí platit bez výjimky pro všechny. Až se teprve toto naplní, budeme se moci těšit ze spravedlivé společnosti. K té se však nikdy nedostaneme, dokud tento zákon neuvedeme na světlo světa, protože je alfou a omegou práva.

Není podstatnějšího zákona, poněvadž jedině tento zákon na rozdíl od jiných nikoho v ničem nediskriminuje. Naopak respektuje značně rozdílné zájmy nejrůznějších lidí. Je to zákon, podle něhož se mohou řídit soudci v jakékoli situaci, protože z práva vlastnictví těla lze odvodit právo na majetek. Právem na majetek nechci chránit a bránit lakomce, skbrlíky, a naopak utlačovat nemajetné a chudé. Právem na majetek chci ze srdce bránit vlastnictví těla lidí, již své nepřeberné úsilí, své tělo, svůj pot a své Já vložili do přírody při své práci s ní. Jedná se mi o zabránění otroctví, které vznikne, když si začne člověk A nárokovat plody práce, jež vzešly z účinnosti těla člověka B. Protože co jiného by otroctví bylo, kdyby to nebylo neoprávněné přivlastňování něčeho, co nám nepatří, resp. vlastnictví těla, života jiného člověka? Pokud bychom chtěli jakkoli toto popřít, popřeli bychom tím podstatu lidství druhého. Jak bychom bez již zmíněného práva vykládali právo na svobodu? Kdy a v jaké míře má člověk právo na svobodu slova? Všichni myslitelé zabývající se tímto problémem dříve či později musejí arbitrárně určit nějakou mez této svobody, čímž nechají volné pole působnosti vládcům, kteří nikdy nebudou dostatečně nesmělí na to, aby si tuto svévolně vytčenou hranici svobody patřičně neupravili k tomu, aby mohli zotročit druhé. Musí proto být v rámci této věci dané pravidlo, které by nepřipouštělo žádné zlomyslné interpretace. Tímto pravidlem už ale jest právě zákon vlastnictví. Právo na svobodu má mít člověk absolutní tam, kam až zasahuje jeho vlastnictví. Podobně je tomu tak v případě otázky svobody pohybu či čehokoliv jiného.

Co kdyby však lidé tohoto zneužívali? Předně je třeba se zamyslet, proč by to dělali? Za druhé je pouze na nás, jak my sami se budeme k sobě chovat. Je třeba si uvědomit, že takovýto zákon by sám o sobě nevytvářel problémy. Zdroj problémů bychom museli hledat tak jedině v sobě samých, pakliže bychom tohoto práva „zneužívali“. Zákon vlastnictví jinými slovy neukládá za povinnost svému vlastníku, aby se jej nikdo nedotýkal, aby na jeho silnici nikdo nejezdil nebo aby si na jeho hřišti nikdo nehrál. Pouze v případě problémů řeší konflitní situaci tím, že ukazuje, která ze dvou stran přestoupila neprávem za hranice svobody druhé. Nutno dodat, že účelem zákona není učinit lidi morálnějšími, nýbrž nastolit spravedlnost, tj. zákonem postihovat to, co není správné, nikoli to, co není morální. A to jednak z toho důvodu, že morálku nelze v člověku vybudovat násilím, ale pouze porozuměním, a jednak z toho důvodu, že by zákon směřující k převýchově morálnějších lidí se dostal do rozporu se zákonem postihujícím jednání nesprávné.

Pokud ale přijde v platnost tento zákon, eliminují se tím sociální práva, jako např. právo na zdravotní péči - může někdo namítnout. Ano, sociální práva jsou však našimi vládci a jejich věrnými pobočníky nebetyčně obhajovány nikoli z důvodu jejich soucitnosti k potřebným, nýbrž k tomu, aby pod záminkou své dobré vůle ospravedlnili své nekalé praktiky krádeže a vytvořili skupinu na nich závislých, jež je bude slepě podporovat. Chudým pomohou ožebračením bohatších a dříve chudé, teď bohatší, ožebračí zrovna tak, až jim zbude pouze ožebračená, nevzdělaná, ale navýsost věrná armáda otroků. Nutno podotknout, že když obhajuji to, že žádný člověk nemá nárok na zdravotní péči, netvrdím tím, že by doktoři neměli léčit chudé lidi na okraji, kteří si nedokáží obstarat zdravotní péči. Pouze tvrdím, že nikdo nemá právo násilím donucovat doktory či kohokoliv jiného k tomu, aby pomáhali druhým.

Sám jsem přesvědčen, že být doktorem není povolání, nýbrž poslání. Doktor by proto měl pomoci i tomu, kdo nedisponuje přebytečným bohatstvím. Měl by pomoci druhému, protože pomáhat druhým je morálně správné, ale nemělo by to být zákonem vymahatelné. Takový přístup však očekávám i z druhé strany, tj. ze strany pacienta. Vyléčený pacient, jemuž doktor zachránil zdraví a dost možná i život, by neměl službu doktora brát příliš lehkovážně, jako by to byla samozřejmost. Naopak, za samozřejmost vyléčeného pacienta bychom mohli považovat to, že se bude snažit doktoru jeho službu nějakým způsobem vynahradit z pocitu nekonečné vděčnosti a můžeme si být všichni jisti tím, že to bude neuskutečnitelný úkol, poněvadž čím chcete např. vykompenzovat cenu svého života? Není snad samotná snaha ohodnotit peněžní částkou hodnotu lidského života již dopředu pošetilá?

Pokud je vaše odpověď na předešlou otázku pozitivní, poté postrádá smysl veškerá diskuze ohledně ekonomických výnosů či ztrát ze schválení zákona o vlastnictví našich těl. Nemá tudíž smysl přít se např. o to, zda zavést školné na základě toho, zda to bude ekonomicky efektivní, nebo nebude efektivní. Je to v principu podobně sprostá pře jako diskuse o tom, zda stojí za to na základě ekonomických výnosů či ztrát vybudovat a dát do provozu koncentrační tábory, neboť jak v prvním, tak ve druhém případě bychom přistoupením na diskuzi naprosto opomíjeli respekt k vlastnictví těl jedinců, jichž by se problém týkal.

Pakliže shledáme mravní jednání jiných lidí za zavrženíhodné, je na nás, abychom jim nenásilně vhodnou metodou vysvětlili, v čem činí chybu. Pokud si chybu na základě naší apelace uvědomí, tím dříve ji přestanou opakovat. Avšak násilím nic nevyřešíme. Jestliže si totiž činíme nárok na pravdivost své teze, jež má upravovat mravní jednání druhých, bylo by od nás nadmíru pokrytecké, kdybychom svou tezi šířili prostřednitvím násilí, neboť takto bychom pouze demonstrovali svou rezignaci na pravdivost své teze, která by se přeci v opačném případě musela obhájit sama bez násilí.

Michael Doležal
Autor je studentem filosofie