Zbytečná válka socialismu a kapitalismu

Mises.cz: 16. června 2015, Jan Novák, komentářů: 19

Socialismus a kapitalismus, dva nesmiřitelní protivníci, kteří bojují na život a na smrt. Pro současnou dobu a společnost však nepříliš podstatná válka mezi ekonomickými systémy, která nikterak neřeší mnohem důležitější boj – ten mezi svobodou a násilím.

Co znamená ten kapitalismus a socialismus?

Socialismus i kapitalismus jsou pouze ekonomické systémy. To znamená, že řeší vlastnické vztahy ve společnosti.

Socialismus zastává kolektivní vlastnictví výrobních prostředků a z toho plynoucí jejich centrální řízení. Všichni si mají být rovni, a proto je nepředstavitelné soukromé vlastnictví a peníze. Naproti tomu kapitalismus je na soukromém vlastnictví založen a od toho se odvíjí i soukromé vlastnictví podniků (firem). Kapitalismus neuznává jakékoliv zásahy do dobrovolné ekonomické činnosti.

Hlavním a falešným tématem bitvy mezi socialismem a kapitalismem je vztah k solidaritě. Kapitalismus nikoho neomezuje pomáhat chudším nebo méně šťastným jedincům. Socialismus je „solidárnější“ než kapitalismus pouze v případě, že je nedobrovolný a bere lidem více, než jsou ochotní dávat.

Kapitalismus z podstaty není jakkoliv postaven na vykořisťování zaměstnanců, což je další tezí zastánců socialismu. Kapitalismus pouze dává možnost dobrovolných smluvních vztahů – a jak společnost s touto možností naloží, záleží na ní.

Socialisté si pod kapitalismem představují systém, ve kterém podnikatelská třída pomocí vládnoucí složky udržuje své podniky (a v těchto podnicích právě vykořisťuje nižší třídy obyvatelstva). Avšak systém, ve kterém stát omezuje vznik nových firem, nemá s kapitalismem nic společného, protože kapitalismus znamená nulové zásahy do volného trhu.

Stejně tak socialismus není z definice spojen s násilím a donucováním, naopak může být postaven na dobrovolnosti – jeden by řekl snad až osvícenosti – společnosti, která se pro socialismus sama rozhodne. Socialismus nijak neomezuje osobní svobodu, z čehož jej odpůrci mylně osočují. Bez diskuze ale je, že socialismus znamená ztrátu ekonomické svobody. Na tom ale nevidím nic špatného, pokud se pro to někdo dobrovolně rozhodne.

Ale především – pokud se budeme držet výše uvedené logické definice pojmů, tak je válka mezi socialismem a kapitalismem v současnosti zajímavá víceméně jen pro fanoušky ekonomie. Boj je tak populární právě kvůli překrouceným definicím s filozofickými přívlastky, kdy socialisté považují kapitalisty za vykořisťovatele a kapitalisté mají socialisty za nekonečné odpůrce svobody.

Socialismus – populární nástroj diktátorů

I přesto, že socialismus ani kapitalismus v sobě nenesou žádné násilí, jeden ze systémů je u násilných vládnoucích složek značně oblíbenější.

Tím oblíbencem je socialismus se svým centrálním řízením, které umožňuje vládám kompletní kontrolu ekonomické činnosti obyvatel. Navíc v takovém systému je hned jednodušší začít nahlížet lidem nejen pod ruce, ale i do ložnic. Jinými slovy omezovat nejen ekonomickou, ale i osobní svobodu. Co víc si mohou mocenské skupiny přát?

Avšak jak dávno napovídal selský rozum a nedávno ukázala historie i aktuálně uznávaná ekonomická teorie, čirý socialismus je systém, který vede ke krachu. Proto si jej vlády nemohou dovolit užívat v celé své kráse a kombinují jej – někde více a někde méně – s kapitalistickými prvky. To dává mnohým lidem falešnou iluzi o tom, že žijí v kapitalismu. Socialismus a kapitalismus jsou pouze dva extrémy, přičemž ekonomický systém se může reálně nacházet někde mezi těmito póly tak, jak je tomu dnes. Takový systém je však pouze nesmyslnou směsí, která nemá jakýkoliv logický základ, protože není možné zároveň uznávat soukromé vlastnictví a lidem zabavovat většinu peněžních prostředků (prostřednictvím vynucovaných daní), jejichž hodnotu mohou navíc vládnoucí složky libovolně upravovat (prostřednictvím své centrální banky).

Socialismus automaticky nespojuji s násilím, protože věřím, že může v malé vísce mírumilovně fungovat (otázku efektivity a prosperity takové vísky ponechávám stranou). Na druhou stranu nevěřím, že socialismus může být masově dobrovolně přijímaným ekonomickým systémem a fungovat bez násilí na rozsáhlém území. Myslím, že ve skutečnosti se líbí pouze malé části společnosti, a proto musí být pro existenci ve větším měřítku násilně vnucován. Pokud by však lidé bez manipulace opravdu chtěli socialismus, nic proti tomu nemám.

Kde se odehrává skutečný boj?

Společenský systém či ideologie není možné hodnotit pouze na jedné škále (a ještě k tomu takové, na jejímž jednom konci je „pravice“ a druhém „levice“, což jsou zcestné a nedefinované pojmy). Na jedné škále lze systém konzistentně hodnotit pouze z jednoho úhlu – například ekonomické svobody, ale to zdaleka nestačí.

Abychom našli původce všeho zla, musíme pátrat hlouběji, a proto jsem vymyslel systém zkoumání společnosti postavený nikoliv na jedné či dvou linkách, ale čtyřech. Úrovně se navzájem ovlivňují a jednotlivé póly nemusí být vždy slučitelné, i přesto jsou pro komplexní pohled na společnost všechny linky nepostradatelné.

První dvě úrovně řeší vznik a formální stránku společenského uspořádání, a proto jsou na první pohled pro běžný život nepodstatné, ale podstatné jsou, protože se od nich odvíjí další dvě úrovně, které se bezprostředně dotýkají každého člověka ve společnosti.

Systém jsem nevytvořil proto, že bych se rád šťoural v politologických pojmech (to naopak nesnáším), ale abych při kritice současného systému a hledání cesty ke svobodě dokázal zamířit na pravá místa a pomohl s orientací i ostatním. I já jsem se dříve dopouštěl chyby zjednodušování – jmenovatelem pro veškeré omezování svobody pro mě byl socialismus, pak etatismus, ale čím více jsem o tom přemýšlel, tím jsem v tom měl větší zmatek.

Protože společnost není matematické rovnice, pravděpodobně vždy bude možné nalézt v systému kategorizace společenského uspořádání logické nesrovnalosti a paradoxy – cílem však je nalézt takový způsob hodnocení, který bude mít logických nedostatků co nejméně a zároveň bude co nejkomplexnější. Věřím, že to se mi podařilo.

Pojmy pro názvy pólů jednotlivých úrovní jsem vybral tak, aby co nejlépe pól vystihly a zároveň se shodovaly se svou základní definicí. Nevím o tom, že by k podobnému systému hodnocení společnosti došel někdo přede mnou, ale nedivil bych se tomu.

Ilustrace neukazuje analýzu reálné společnosti, je pouhou ukázkou toho, jak se má popisovaný systém hodnocení používat.

1/ Míra dobrovolnosti uspořádání (voluntarismus vs. diktatura)

Tato škála řeší, zdali je společenské uspořádání založené na dobrovolnosti (voluntarismus), nebo naopak donucení (diktatura). Je to míra toho, nakolik je systém na daném území dobrovolný, jinými slovy, nakolik s ním jeho původní obyvatelé souhlasí. Míra dobrovolnosti je podle mě tím nejdůležitějším měřítkem pro společenské uspořádání, protože řeší konflikt svobody a násilí již v jeho kořenech.

Synonymem pro diktaturu ve smyslu této škály je parazitismus. Původním obyvatelem rozumím někoho, kdo území nenásilně nabyl, naproti tomu parazit je ten, kdo si cizí území násilně přivlastňuje. Systém je voluntaristický, pokud odpovídá preferencím původních obyvatel, nikoliv parazitů, i kdyby byli ve většině.

Žádný současný stát není postaven na principu dobrovolnosti a troufám si tvrdit, že to je hlavní důvod, proč dnes v žádném státě není osobní ani ekonomická svoboda. Věřím, že lidé chtějí svobodu, ale pokud nechají své území ovládnout mocichtivými parazity, nelze se divit, že se jim svobody nedostává. Místo tvrdé obrany bohužel dnes společnost nevědomě toleruje vládce, s jejichž politikou je v přímém rozporu.

Je těžké prokázat, zdali je společenské uspořádání dobrovolné, nebo ne. Jasným důkazem, že ano, může být existence společenské smlouvy (opravdové smlouvy, ne abstraktní dohody ve vzduchu), ale i bez takové smlouvy může být společnost dobrovolná.

Z čeho tedy soudím, že všechny současné státy jsou diktaturou? Ze dvou předpokladů. Ten první plyne z velikosti současných států – je nepravděpodobné, že by se na ustanovení jednotného společenského systému dokázalo domluvit více lidí než v řádu tisíců. Státy s obyvateli v řádu stovek milionů působí až směšně. Dalším předpokladem je právě to, že lidé chtějí svobodu, a vzhledem k tomu, že svoboda nikde není, znamená to, že systém nevyplývá z vůle lidí.

Ačkoliv se voluntarismus rovná absenci donucení, tak ve svém praktickém důsledku se paradoxně nemusí rovnat svobodě ve smyslu každodenního života. Pokud se lidé dobrovolně rozhodnou pro otrocké fungování společnosti, ve kterém je (a to pouze je – ty, co si to dobrovolně zvolí, ne nikoho jiného) bude někdo bičovat, není to s voluntarismem v rozporu. Stejně tak není v rozporu s voluntarismem, pokud si lidé dobrovolně zvolí ekonomické otroctví v podobě socialismu a nebudou jím otravovat ostatní lidské bytosti.

Může se stát, že se i do zcela dobrovolné společnosti narodí takový člověk, který v dospělosti se systémem nebude souhlasit. Voluntarismus spočívá v tom, že umožní takovému člověku odloučení od společnosti, případně sebeurčení na svém pozemku v rámci dané společnosti. Pokud se narodím do systému, se kterým nebudu v dospělosti souhlasit, a budu mít možnost odejít, tak je tento systém voluntaristický.

Je však možné, že nové generace způsobí, že společnost, která byla kdysi voluntaristická, se rázem stane diktaturou, protože nové obyvatelstvo nebude souhlasit s přetrvávajícím systémem, který nastavili původní generace. Pak se musí systém přenastavit, jinak se nedá označit za dobrovolný.

Voluntarismus se dá vyjádřit také jako respekt k sebeurčení jednotlivce nebo společnosti (skupiny jednotlivců) na svém území, jinými slovy jako respekt k vlastnictví území. Ačkoliv je pro mě tato úroveň zdaleka nejdůležitější, pokud bychom zůstali pouze u ní, znamenalo by to, že dále nijak nedělíme, jaké principy společnost na svém území uplatňuje.

2/ Síla státního aparátu (anarchismus vs. etatismus)

Další úroveň řeší působení formální platformy pro organizaci společnosti – státu. Anarchismus znamená absenci takové platformy, naopak etatismus staví na mocném státě.

I pokud je společnost postavená na principu dobrovolnosti, nemusí to znamenat, že se rozhodne pro absenci jednotné organizační platformy. Ačkoliv v posledních staletích zakládaly a spravovaly státy výlučně násilné mocenské skupiny, čímž udělaly instituci jménem stát ostudu, neznamená to, že je stát sám o sobě násilnou institucí.

Etatismus je s voluntarismem slučitelný, ačkoliv pravděpodobně jen do určité míry – věřím, že někteří lidé by preferovali žít ve společnosti, ve které jim bude do jisté míry život ovládat velký bratr (a to pouze jim – těm, co si to vyberou, ne i všem ostatním), ale čeho je moc, toho je příliš.

V případě, že stát existuje, je tu ještě další úroveň – demokracie vs. autokracie. Ta řeší formu řízení v rámci státu – demokracie znamená rozhodování v rukou lidu, naproti tomu je autokracie, která se se rovná řízení jednotlivcem či uzavřenou skupinou.

Dnešní systém není demokratický, jak je často prezentováno. Demokracie znamená vládu lidu, ne systém, ve kterém má zmanipulovaný lid jednou za čtyři roky možnost vybrat své figurky do dostihů v podivných volbách, ve kterých se nesmyslným způsobem přepočítávají hlasy a ve kterých se nevolí myšlenky, nýbrž jen nicneříkající tváře.

3/ Míra osobní svobody (individualismus vs. totalitarismus)
4/ Míra ekonomické svobody (kapitalismus vs. socialismus)

Další dvě úrovně (míra osobní a ekonomické svobody) zkoumají, do jaké míry mají jednotlivci nárok činit svobodná rozhodnutí ohledně jejich života. Shrnuji je dohromady, protože jsou si blízké a mnohdy na sobě závislé, i přesto je důležité je oddělovat, protože společenský systém může být nastaven tak, že jedna ze svobod bude silně omezována, zatímco druhá ne.

Co týče se osobní svobody, tak individualismus znamená uznání jednotlivce a jeho osobních preferencí – právo jakkoliv nakládat se sebou samým a vyjadřovat své názory, zatímco totalitarismus je toho opakem – prosazuje vládní řízení jednotlivce ve vztahu k sobě samému.

Míra ekonomické svobody se vztahuje k ekonomické činnosti lidí a soukromému vlastnictví – kapitalismus znamená, že všichni mohou cokoliv vlastnit a také produkovat nebo prodávat jakékoliv výrobky/služby za účelem zisku, naproti tomu v socialismu je obchodování a soukromé vlastnictví nepřípustné. Podrobněji jsou ekonomické systémy popsány v první části článku.

Rozdíl lze shrnout na příkladu: Omezování osobní svobody znamená, že lidé mají zakázáno nosit šátky, zatímco omezování ekonomické svobody znamená, že lidé nemohou šátky vyrábět (ale stát nebo jím vybraná část společnosti ano).

Může se zdát, že osobní a ekonomická svoboda jsou pro společnost těmi nejdůležitějšími měřítky, ale důležité jsou spíše předchozí dvě úrovně (míra dobrovolnosti uspořádání a síla státního aparátu), jelikož jdou přímo k jádru problému. Míra osobní i ekonomické svobody se od předchozích úrovní odvíjí, protože nedobrovolné společenské uspořádání a silný stát se rovná omezování svobody ve smyslu každodenního života.

Závěrem

Cílem tohoto článku je ukázat, že zjednodušování pohledu na společenský systém nebo využívání nevhodných definic způsobuje rozbroje mezi lidmi, kteří spolu ve skutečnosti souhlasí. Nebo naopak staví na jednu stranu názorové skupiny, které jsou si v něčem podobné, ale v jádru odlišné.

Socialismus je sice často nástrojem násilných vlád, mnohem podstatnější problém je ale vůbec existence vládnoucích skupin. Řešit v současnosti socialismus a kapitalismus je stejné, jako být zavřen v kleci a řešit, co dostanu k večeři. Až po vítězném konci bitvy mezi dobrovolností a donucením bude aktuální i otázka ekonomického systému, ačkoliv tato bitva je pro socialisty předem prohraná, protože kolik lidí si dobrovolně vybere socialismus?

Všichni zastánci svobody – tedy ti, kdo souhlasí s tím, že člověk má právo žít jakkoliv podle svého uvážení, dokud nezasahuje do života někoho jiného – se místo zbytečných diskuzí společně snažme o rozpad současných států, které tvoří zrůdný kartel plný násilí, a zároveň o vznik společenského systému, který bude v souladu se svými obyvateli, nikoliv jejich parazitem.