Život a smrt 4. - Jak stát řeší sebevraždy - pokračování

Mises.cz: 26. dubna 2018, Veronika Tulef, komentářů: 9

Pohled státního systému na autoeuthanasie vychází z několika základních předpokladů. Za prvé, svobodné ukončení života je nepřípustné ve všech případech. Jedná se o, bez diskuse, špatné rozhodnutí, a to ve všech myslitelných případech. Za druhé, je zcela v pořádku, aby stát v zájmu zachování života přistupoval k radikálním praktikám, a to i takovým, které zcela omezují svobodu dotyčného člověka. Takový zásah je považovaný za zcela morální a nikdo v něm nemá spatřovat cokoliv zlého.

Je dost dobře možné, že by i ve svobodné, bezstátní společnosti docházelo k tomu, že někdo překazí sebevraždu jinému člověku. I za předpokladu, že bude dotyčný v danou chvíli prohlašovat, že si to nepřeje. Pokud k tomu užije násilí, jedná se jednoznačně o porušení vlastnických práv. Na druhou stranu považuji za pravděpodobné, že se k něčemu takovému mnoho lidí (hlavně blízkých osob) někdy uchýlí. Zkrátka proto, že pro ně bude záchrana blízkého člověka v tu chvíli důležitější, než jeho svobodná vůle. Není to a priori pozitivní jednání, na druhou stranu je v mnoha chvílích pochopitelné. Navíc je možné, že bude ve zcela svobodné společnosti, kde jsou všichni od malička seznámeni s nedotknutelností osobního vlastnictví, fungovat poněkud odlišným způsobem (více v poslední kapitole). Troufám si ale tvrdit, že pouhý zásah ze strany blízkých osob není ani zdaleka to samé, jak s takovým sebevrahem jedná stát. Když už se pokoušíte zachránit sebevraha, který si to nepřeje, nesete si za takové rozhodnutí plnou zodpovědnost a to se všemi následky. Dost možná ho dobře znáte a tušíte, že by toho mohl později litovat. Snažíte se s ním situaci vyjednat. Když už použijete fyzické síly, jedná se pouze o bezprostřední odvrácení smrti. Může se stát, že vám za to dotyčný nakonec poděkuje. Pak s ním budete pravděpodobně danou situaci nějak řešit a snažit se mu pomoci, právě proto, že vám na něm reálně záleží. Nebudete litovat svého času ani zdrojů, které budete chtít vynaložit na to, aby se jeho život zlepšil, když už to muselo dojít tak daleko, že se uchýlil k podobnému činu. Nebo se také může stát, že vám za to rozhodně nepoděkuje a kvůli porušení jeho svobody s vámi za trest přestane mluvit a v budoucnu svůj čin dokončí. Zůstává ovšem svobodným člověkem, který se může alespoň po zásahu svobodně sebrat a odejít. Alespoň tak nějak by mohla pravděpodobně vypadat situace, kdy k „záchraně“ nějakého sebevraha používáte pouze svoje vlastní prostředky. Je to sice porušením neagrese, na druhou stranu se ani zdaleka nejedná o takovou odpornost, jakou běžně dělá stát.

Když už jsme u toho, stát má plnou moc jednat s někým, kdo se pokouší ukončit svůj život prakticky stejně, jako se zločincem a trestat ho (v zájmu jeho „ochrany“) odnětím svobody. A to v praxi často i mnohem horším způsobem, než jak zachází se samotnými trestanci. Dozví-li se někdo o plánované sebevraždě někoho blízkého, okamžitě si povolá na pomoc státní složky, které už se o danou věc postarají. Vůbec nejde o to, že by se v tu chvíli snažil použít pouze svoje schopnosti a nesl si tak za situaci odpovědnost. Když už se nějakým vyjednavačům podaří například to, že někoho přesvědčí, aby z té budovy neskákal, následuje okamžitý zásah, který většinou končí předáním dotyčného do „péče“ psychiatrů. Zásah, který navíc provádí někdo, kdo nemá o skutečné situaci toho člověka téměř žádné informace. Pokud už se člověk uchýlí k něčemu takovému, že překazí pokus o sebevraždu někoho úplně jiného, kdo v něčem takovém viděl možná svojí poslední možnost, a tím defakto rozhodne o jeho životě, znamená to, že za jeho život v tu chvíli přebírá plnou zodpovědnost. To on v ten okamžik zodpovídá za to, co bude dál, a důsledky takového rozhodnutí nese plně na svých bedrech. Pokud ovšem v sebevraždě člověku zabrání nějaký policajt, jehož jediným úkolem je zajistit, aby dotyčný zůstal naživu, tak nenese za jeho další osud zodpovědnost absolutně žádnou. Pouze splnil svoji práci, za kterou je placen, a je mu úplně jedno, co všechno svým zásahem dotyčnému člověku způsobil. V žádném případě se nebude snažit člověka udržet naživu mírumilovným přesvědčováním a nabízením dobrovolné pomoci, tak jako to dělal ještě před pár okamžiky, kdy stál onen sebevrah na okenní římse a chtěl skočit dolů. Naopak mu dost možná dá tuhle neskutečnou drzost pořádně sežrat.

Nemusí se to dít vždy, ale v naprosté většině případů končí odhalený pokus o sebevraždu nedobrovolnou hospitalizací. Považuje se to za zcela standardní postup. V zákoně stojí, že nedobrovolná hospitalizace je možná pouze v případě, že je někdo nebezpečný sobě nebo svému okolí A ZÁROVEŇ jeví známky duševní nemoci nebo intoxikace. Z toho vyplývají dvě podstatné skutečnosti. Za prvé – stát v situaci takového typu pohlíží na to, že je někdo nebezpečný jenom sám sobě, úplně stejně, jako na to, když je nebezpečný jiným lidem. To je samo o sobě neskutečně zvrácený přístup, absolutně popírající svobodnou vůli člověka a právo nakládat se svým tělem podle svého vlastního rozhodnutí. Za druhé – pokus o sebevraždu je automaticky považován za potenciální známku duševní nemoci. Teprve zpětně se zjišťuje, jestli tomu tak skutečně je, nebo ne. Ale v podstatě z toho vychází, že touha odejít dobrovolně ze světa bude pravděpodobně způsobena nějakou duševní nemocí. Tedy předpoklad, že jenom duševně nemocný člověk nebude chtít žít v tomto světě, často plném utrpení, nesvobody a bezpráví, a navíc, zcela bez ohledu na to, co ho v životě potkalo. Neříkám, že to tak někdy skutečně nemůže být, ale tenhle paušální postoj je naprosto arogantní. Stát si zde nárokuje monopol na pravdu, která zní, že existence je vždy lepší, než neexistence. To je bez ohledu na to, jestli je někdo ovlivněn duševní nemocí, nebo čímkoliv jiným, stále jen názorový soud.

Stát má tedy plné právo člověka beztrestně uvěznit i bez soudu (který může následovat až za 7 dní), na blíže neurčitou dobu a mít absolutní kontrolu nad jeho životem. Je v pořádku někoho preventivně zbavit svobody? Jak by se asi společnost dívala na to, kdyby chtěl stát někoho jen tak preventivně zabít? Je všeobecně známým faktem, že následná „léčba“ (kterou navíc zaplatí ze svých kapes daňoví poplatníci, kteří s tím nemají absolutně co dělat) také nebere žádné ohledy na svobodnou vůli člověka. V praxi to nejčastěji vypadá tak, že se zcela určitě na svobodu nedostanete, dokud neuznáte, že svého činu litujete. Že pokus o sebevraždu byla chyba, kterou již nechcete opakovat. Pokud si však někdo stojí za svým a trvá si na tom, že si přeje zemřít, nebo pouze nehodlá „spolupracovat“, což je vzhledem k situaci, kdy vás někdo násilím někam uvězní, více než pochopitelné, tak je to opět považováno za známku nemoci a tím pádem ospravedlnění dalšího pokračování léčby. I z podobných důvodů se pak někteří odpůrci sebevražd ohánějí tím, že toho skoro každý člověk následně lituje. Určitě je mnoho situací, kdy tomu tak skutečně je, na druhou stranu, ať se mi tu nikdo nesnaží namluvit, že si k takové změně názoru došel člověk za všech okolností zcela sám. Pokud je součástí léčby to, že je nutné změnit člověku jeho názor na smrt, jeho indoktrinace názorem, že smrt je špatná a nesmí jí opakovat, a to v situaci jeho absolutní bezmoci, kdy byl vydán na milost a nemilost těmto lidem, není možné se na tuto problematiku dívat tak jednoduše. Četla jsem už příběhy lidí, kteří psali o tom, že by sice chtěli zemřít, ale po tom, jakým peklem si prošli v psychiatrické léčebně, budou raději trpět jako zvíře, než aby riskovali, že se to může pří dalším nezdaru opakovat. Můžeme sice tvrdit, že budova s mřížemi, kam vás někdo zavře proti vaší vůli, vůbec není vězení, to ovšem nic nemění na tom, že to vězení zkrátka je. Stejně tak se můžeme tvářit, že něco takového není trestem proti neposlušnosti, ale vaší ochranou, což ovšem vůbec neznamená, že by to trest nebyl. Bez ohledu na to, co je napsáno v zákoně. Stát sebevraždy (tedy jednání, kterým nijak nepoškozujete práva druhých osob) reálně trestá odnětím svobody. Je třeba si to uvědomit.

Aby v tom bylo jasno, považuji za zcela legitimní, pokud by byla podobná psychiatrická léčba člověku nabídnuta s tím, že by jí mohl svobodně přijmout nebo odmítnout. Pokud by bylo něco takového dobrovolné, věřím tomu, že by to mnoha lidem mohlo pomoci. Nějak si ovšem neumím představit, že by se chtěl svobodný člověk otevřít a chtít řešit svoje problémy s někým, kdo ho někam zavřel proti jeho vůli a ještě ho nutí dělat všechno, co mu nařídí. Pokud by někdo namítal, že lidé jednají impulzivně a třeba by chtěli, aby je někdo raději zastavil, pak nemám nic dokonce ani proti tomu, aby někdo během života podepsal smlouvu, ve které se upíše k tomu, že mají jisté organizace právo ho třeba i násilím odvléct na psychiatrii a tam ho léčit. Lidé, kteří se toho bojí, by takové dobrovolné smlouvy určitě rádi podepsali.

Největší problém zůstává v celospolečenském přesvědčení, které schvaluje násilné zásahy proti lidem, jež se nějakým způsobem svobodně rozhodli. Na první pohled se to zdá ospravedlnitelné. Vždyť život máme jenom jeden. Ale položme si otázku. Komu patří náš život? Patří někomu jinému, kdo ví lépe, co je pro nás lepší? I přesto, že si v naší kůži neodžil ani jedinou sekundu a už vůbec se nám nesnažil pomoct v době, kdy bychom o to třeba ještě stáli, a místo toho zasahuje, až když už to dojde tak daleko? A pokud by to byla skutečně pravda a on to vážně věděl líp – k čemu ho to opravňuje? K tomu aby porušoval naše práva? A ještě důležitější – chceme my sami demokratickým hlasováním jen tak porušovat práva druhých lidí, o kterých nevíme vlastně vůbec nic?