Život v kolektivismu

Mises.cz: 15. března 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 36

[Pro mises.cz napsal Tomáš Fiala.]

Prolog

Inu. Pod jedním článkem zde na Misesu se před nějakým časem rozproudila diskuse. Týkala se do jisté míry životní úrovně za reálného socialismu, zejména bydlení. Do té diskuse jsem přispěl svou trochou do mlýna. Samozřejmě pro zdejší letku ideologů je nemyslitelné, aby takový odpůrce kolektivistické/socialistické společnosti unikl její ostražité pozornosti. Hned roztáhla svoje mamonuchtivé drápy a úlisnými řečmi mě přiměla, abych vytvořil svůj pamflet. Prý abych napsal nějaké vzpomínky na život v rozvinuté socialistické společnosti. Zneužili člověka zaslepeného mrzkým penízem, který má za práci v „kapitalistické“ cizině…

Některým výše napsaný sloh připadá jako nesmysl. Někteří si ho ještě pamatují. K té diskusi skutečně došlo. Dokonce i ta „letka ideologů“ je skutečná a iniciace z její strany skutečně přišla. A já jsem opravdu zapřemýšlel o tom, jak se vlastně tehdy žilo. A došla mi jedna věc. Materiální úroveň je opravdu to poslední. Problém přeci není v tom, že jsme měli „stodvácy“ a neměli toaleťák. O to mi právě vůbec nešlo – psát o ekonomické nedostatečnosti socialismu. Od toho jsou jiní „výtečníci“, zejména tady na Misesu dostatečně známí, kteří o tom popsali tuny papíru a jejichž zevrubné texty na toto téma lze najít v sekci „Základy“. Ta hnusoba pro mě spočívá v úplně něčem jiném. Ale jak to nejlíp vystihnout? Museli jste vstoupit do SSM. No, nemuseli. Navíc sama o sobě taková věta nic nevypovídá. Upřímně. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Nakonec jsem se pokusil napsat:

Jak se v socialismu ži(je)lo

Každý, kdo jinému něco daruje, si zaslouží vděk obdarovaného. To je přirozené.

Jakákoli komunita je něco jako třeba „tabulkový procesor“. Sám o sobě je nic. Dokud ho nenaplníme nějakými daty a algoritmy, je to mrtvý nečinný systém. Podobně tak komunita. Teprve „naplněna“ členy, jejich prací a výdobytky = užitkem/majetkem z té práce pocházející se stává jsoucí funkční komunitou. Bez tohoto „naplnění“ není. Sama o sobě je prázdným „procesorem“ neschopným vyvinout jakoukoli činnost, a nemá tedy jak cokoli komukoli poskytnout. To mohou navzájem pouze lidé, kteří to poskytované svou prací vytvořili. V okamžiku „naplnění“ komunity je zcela lhostejné, kdo potom tu komunitu fyzicky představuje/zastupuje. Proto dál budu používat slovo komunita. V takovém okamžiku je podstatné, existuje-li ta komunita dobrovolně, zda členství v komunitě je dobrovolné. Nebo zda členství v té komunitě je vynucené - vychází z premisy „ty tady žiješ“, tím pádem jsi její členem. Následující povídání proto neplatí a nemůže platit pro dobrovolnou komunitu, kde členství nebo nečlenství v ní závisí na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce.

Každá komunita se snaží nějak přerozdělit výdobytky svých členů. Někomu něco vzít a jinému to dát. To je přirozené a je to důvodem vzniku a existence komunity – podělit se o užitek z práce. Proto si lidé nejrůznější komunity zakládají. I třeba fotbalová Viktoria Plzeň je takovou komunitou, ve které členové společnými silami – každý podle svých možností – provozují nějakou činnost. Peníze za prodej fotbalisty jsou použity ve prospěch celého oddílu - komunity. Jejím členem se však nestáváte proto, že žijete zrovna v Plzni, ale tím, že se o svém členství v té komunitě svobodně rozhodnete a do té komunity dobrovolně vstoupíte. Zároveň Vás nikdo nemůže v té komunitě násilím držet. Kdykoli ji můžete svobodně bez následků opustit. Stát však na rozdíl od takto dobrovolně vzniklé komunity nutí násilím všechny bez rozdílu být jeho členy, a to právě proto, že „tady žijete“. Kdyby někdo o území celé Plzně prohlásil, že to je fotbalový klub a každý Plzeňan je jeho členem, protože „tam žije“, měli bychom ho za cvoka. Když však někdo prohlásí, že nějaké území je celé nějakým kolektivem, který „vhodně“ nazve (třeba „stát“), my všichni jsme prý jeho členy, protože „tu žijeme“ a musíme tomu kolektivu něco dávat, protože jinak kolektiv okrádáme (?!!!), máme ho mít najednou za moudrého? Všichni musí v takovém kolektivu házet do společné kádě neskutečný objem své práce. Tahle komunita však v žádném případě nehodlá projevit vděk těm svým členům, kteří něco kolektivu do té kádě dávají, tak jako Viktoria Plzeň jistě poděkuje těm, kteří její „káď“ naplní. To považuje komunita-stát za samozřejmost. Nebo ještě „lépe“ – to, co do kádě členové komunity dávají, považuje za své, jako by to sama bez těchto svých členů dokázala vytvořit. Z nějaké mně nepochopitelné zvrácené logiky dospěla k „poznání“, že nedávat jí to, co ona svévolně rozhodne, že chce, je krádeží! Očekává a vyžaduje vděk od těch, kterým to dává. Nikoli však pro ty, kteří to „dávané“ vytvořili a poskytli, ale pro sebe – komunitu. Protože v kolektivistické společnosti nemáte moc možností získat něco vlastním úsilím (celé, nebo alespoň jeho značná část „patří“ komunitě), musíte, a jiná možnost není, o výdobytky toho původně svého úsilí komunitu žádat/prosit = ponížit se.

Záměrně pomíjím skutečnost, že vezme-li násilím vzniklá a násilím udržovaná komunita svým členům užitek z jejich práce a ten se snaží přerozdělit, směřují členové komunity nejrůznější úsilí nikoli především k tomu, aby jím = prací dosáhli co nejlepšího užitku. Napřou své úsilí především k tomu, aby přesvědčili komunitu, že zrovna oni jsou ti, kteří mají na výsledky práce naházené do „společné kádě“ to největší „právo“. Případně se snaží to z té „kádě“ nějak „vytunelit“. Ale to je už trochu jiné téma. To jen tak na okraj.

Např. na svých kamarádech, kteří mají děti, vidím, že i obyčejné přídavky na děti pro ně představovaly ponižující proces, který je otravoval, rozčiloval a připravil o nějaký čas. Přitom jen na DPH za sunar, plínky, hračky, potraviny a ovoce pro svého prcka házejí do „společné kádě“ násobně víc užitku ze své práce, než pak „dostanou“ zpět… To je prostě podstata jakéhokoli vynuceně kolektivistického uspořádání – neustálé doprošování se toho, co jsem svou prací vytvořil. A co je horší, taková komunita „sežere“ nejprve lidem obrovskou část výsledků jejich práce a pak jim drze do očí lže: „Vidíte, vy nemáte na to, abyste uživili své dítě/abyste měli ve stáří za co koupit chleba. Líbejte mně – komunitě - zadnici za to, že vám dávám z toho, co jsem vám zhabala, mrzkou almužnu.“ Socialistická komunita je prostředí, ve kterém má pak úplně každé životní rozhodnutí nějaké negativum, protože je spojeno s nějakým ponížením. Pak se chce někdo podivovat nad tím, že si člověk v takové komunitě nějaké negativum vybere jako pro sebe to nejvýhodnější? Nikoli obecně náklady obětované příležitosti, ale nějakou osobně přijatelnou špatnost takového vybraného rozhodnutí! Každé rozhodnutí je totiž nějakým způsobem špatně, protože je vždy spojeno s nějakým negativem. Vstoupit/nevstoupit do vztahu, vystoupit ze vztahu není neutrální. Přijmu příkladně jen tehdy práci, když takové rozhodnutí bude zcela neutrální a bez jakýchkoli vedlejších „efektů“. Nepřijmu/ukončím práci, protože se nehodlám ponižovat před blbým zaměstnavatelem/šéfem, a nic se neděje. Zkusím najít jiného lepšího zaměstnavatele. Nebo něco zkusím „na vlastní triko“. V kolektivismu/socialismu nelze. Ono to bylo tak: pokusím se neponížit. Jenže to bylo ve skutečnosti neproveditelné, protože kooperující protistrana byla jediná – komunita/socialistický stát a ta vyžaduje vždy jen prosík = ponížení. Jinak poníží ona vás. Kamkoli jinam jste se v ní hnuli, táhlo se to vaše jakékoli rozhodnutí s vámi v posudcích jako smrad, protože každé rozhodnutí bylo zaznamenáváno do nějaké vaší osobní evidence. A to na několika místech najednou!

Kdejaká svoloč měla oprávnění na lidi kydat hnůj. Já jsem na vojně dělal na štábu evidenci vojáků ZS. Nikdo z nás neměl ani tuchy o tom, že baba, která si říkala Uliční výbor, měla právo psát Vojenské správě nesmysly o člověku, kterého ani neznala. A že se někdy v těch blábolech daly dočíst věci! Stačilo, aby to vzal do ruky nějaký … a mohl na základě takových posudků člověku znepříjemnit, nebo dokonce zkazit život. Několik záklaďáků na vojně dělalo kotelníka proto, že měli na tu práci kvalifikaci. Byli však i „kotloši“, jejichž zařazení na tuto práci vyplývalo jednoznačně z toho, co bylo „naslintáno“ v posudcích na ně. V tomto případě se však jednalo o určité omezené období, které jsme se snažili jen přežít. V civilním životě však taková podobná ovlivnění našich životů byla nezvratná. Ale na koho se mám víc zlobit? Na tu ženskou, která byla buď jen hloupá, nebo třeba i skutečná svině? Nebo na ty, kdo její existenci stvořili…? Sama od sebe svou vůlí ve svobodné společnosti by přeci neměla jak „vzniknout“! I kdyby 100x chtěla. Kam by to psala? Kdo by ji poslouchal? A co by s tím kdo udělal? Jak? Vždyť ve svobodné společnosti přeci mohu vystoupit z jakékoli komunity, která mi škodí. Já už s odstupem víc než 20 let moc neopovrhuju lidmi, kteří se znásilňováni systémem rozhodovali tak, jak se rozhodovali. Mně je na zvracení z takových systémů a ty lidi spíš lituju, že tomu v takových systémech musí čelit a někdy pod odporným a mnohdy (i to takové systémy umí) citovým tlakem podlehnou.

Neměli jste šanci udělat dobré rozhodnutí. Jen si vybrat ponížení. Malé, větší nebo velké. Vlastní nebo od komunity. V každém případě jste skončil jako ponížený. Malé ponížení, které jste si „chybně“ vybrali, jste mohli „napravit“ jenom tím větším nebo velkým. Nikoli na základě poznání vlastní chyby učinit rozhodnutí správné. Léta jste třeba na sobě pracovali. Vzdělávali jste se. Oficiálně i soukromě. Kamarádi ze základky jezdili už pár let, kdyby i jen v Trabantech, a vy trolejbusem. Teď, když máte možnost sklidit plody toho svého snažení, to máte zmuchlat a zahodit?

Proboha, co to je za zvrácený systém? Co to je za zvrácené lidi, že mají potřebu vytvořit tak brutální systém, kde člověk svým rozhodnutím buď pokálí sebe, nebo své blízké, nebo všechny dohromady? Pak má ještě někdo potřebu se ošklíbat nad tím, že zrovna ten způsob pokálení, který si člověk vybral, je ten špatný? Nebo měl být někdo hrdý na nějaký způsob sebepokálení? Měl být hrdý na to, že tím vlastně po…kazil život sobě a své rodině? Co to má být?!!! Zachráním sebe – svou čest, ale ublížím tím blízkému člověku, protože nám oběma pomoct nelze. Ale přeci jsme nebyli zoufalí trosečníci na ostrově na hranici života a smrti! Nejednalo se o nějakou mezní životní situaci! Navíc ta situace nevznikla spontánně. Tuhle situaci a tohle dilema někdo za plného vědomí pro ostatní vytvořil! Že člověk třeba miluje svoje rodiče a chce jim zabezpečit spokojené stáří, a proto se snaží využít své kvalifikace v nějaké dobré práci? Že nějaký člověk třeba pro svůj „profesní rozvoj“ vstoupil do strany? On studoval a vzdělával se. To dělal proč xakru? Proč seděl po večerech nad skripty o konstruování strojů nebo napravování polámaných kloubů a skládal nějaké zkoušky? Nebo složil i jen „obyčejnou“ maturitu nebo učňovské zkoušky. A třeba ti jeho rodiče. Živili ho na škole několik let. Neměl by se jim, až budou staří, odvděčit za to, že ho jako mladého bláznícího puberťáka přitáhli za uši k učebnicím a skriptům a on teď může pracovat jako odborník a ne jako nádeník? Nemluvě o tom, že to své dítě například živili na škole těsně po válce v době přídělového hospodářství z peněz naspořených na vkladní knížce a to, co jim na ní po té ještě zbylo, jim „laskavá“ lidově demokratická komunita nakonec ukradla. A s tím, co měli naspořeno na stáří v penzijních fondech, to dopadlo navlas stejně… Směnit možnost uplatnění kvalifikace za svou hrdost a čest? Aby pak jednou „od lopaty“ člověk viděl své okradené rodiče snídat, obědvat a večeřet chleba s hořčicí. Co to je za obludnost, něco takového zplodit?! A takovým svinským rozhodnutím lidi vystavovat!!!

A ještě jeden paradox tu je. Socialistická komunita se chtěla vychloubat, jak za „její“ peníze lidi studují. 4-10 let na střední a pak případně na vysoké škole, to je sakra darda peněz (které ovšem ve skutečnosti ta komunita lidem musela nejdřív vzít, aby školy měla čím zaplatit). Za 40 let, co ta komunita existovala, někteří na její sviňárny nepřistoupili. Vybrali si nějaký způsob sebepokálení. Takže pak nemohli pracovat v oboru, který vystudovali. Tenhle „předvoj lidstva“ tak vyhodil zbůhdarma do kanálu ukrutné mraky peněz, které na studium všech těch lidí „vynaložil“. Navíc mnohdy i tím, že nejprve museli prolézt nějakým učňákem a pak jim teprve bylo milostivě povoleno studovat. Kolik to stálo za těch 40 let? A k tomu se připravil o ještě šílenější mraky peněz tím, že mnoho lidí „mu“ na základě sebepokálení nemohlo svou prací přinášet jejich kvalifikaci odpovídající profit, protože dělali bůhví co, nebo „alespoň“ nemohli pořádně dělat to, co uměli! Jsem blázen nebo nejsem sám, kdo jakémukoli kolektivistickému „předvoji lidstva“, do kterého jsou nahnáni násilím všichni, nedokáže porozumět?

Proč má být žumpa vězeňkyně, která vlastníma rukama uškrtí jedno ze dvou svých dětí? Velitel vězeňského tábora, který vydal rozhodnutí, že žena smí mít jen jedno dítě, je z obliga, o něm se moc nemluví, spíš mu nová „lepší demokratická komunita“ dá nějaký pěkný důchod, protože ona přeci „není jako oni“. Jen se hází tu větší tu menší špína na toho, kdo se v minulosti tak či onak rozhodl pod jeho násilím…! Znovu opakuji, co to je za zrůdy, které vytváří takovýto svět a v něm každým okamžikem vystavují lidi takhle příšerným rozhodnutím?! Kdo je žumpa? Ten, kdo v těch podmínkách nějak žije a nějak se ponižuje/nechá ponižovat, protože krom těchhle dvou žádnou jinou variantu nemá? Ten, kdo takovéhle podmínky k životu vytváří pro miliony lidí? Neuvěřím nikdy nikomu, kdo by mi chtěl tvrdit, že ani na okamžik nepocítil nebo nemusel občas překonávat ponížení či alespoň vztek, když na základě svého rozhodnutí mohl „hrdě a čestně“ umývat výlohy samoobsluh a příkladně své děti místo na školu, kterou by rádi studovali a měli na ní schopnosti, musel poslat do učení na něco, co bylo proti jejich vůli, schopnostem a touhám. Ono stačilo, když nějaký hajzl zařídil, že jste se nedostali na vysněného kadeřníka/kuchaře, pro což máte vlohy (to byste profesně byli/mohli být ve styku s cizími lidmi – zákazníky, a nedej bože si s nimi povídat), a museli jít příkladně na soustružníka, kterážto profese je vám zcela cizí (to jste byli zavřeni v továrně pod dohledem stranické a odborové organizace)… Z opačné strany. Kdo z vás tu dobu zažil, vzpomeňte si. Byl například lidový milicionář nebo neschopa - komunistický kariérista v očích sousedů nebo kolegů v práci váženým občanem pro své milicionářství či pouhým členstvím ve straně umožněnou kariérou? Ne? Že takovým člověkem okolí do jisté míry opovrhovalo i tehdy? No to je „príma“, že cokoli jste udělali, jakkoli jste se rozhodli, bylo to pro vás v konečném důsledku špatně a byli jste vždycky na základě jakékoli varianty, kterou jste si vybrali, i té jakoby správné, alespoň trochu nějak poníženi = zneváženi, i kdybyste se rozkrájeli na úplně mrňavé kousíčky!

A nejen kdo je žumpa. To ať posoudí každý sám. Katastrofa největší totiž je to, že v takovémhle světě jste žili každou vteřinu svého života. Pořád. Zítra jste se do toho probudili zas. „Dveře ven“ jsou zamčené, pro jistotu je hlídá vzteklý pes, který vás roztrhá, a za ním stojí hrdý pohraničník s kvérem, který vás zastřelí, kdybyste náhodou dostali ten „báječný“ nápad se jimi probít pryč. Ale proč vůbec byste se měli probíjet někam pryč bez možnosti návratu? Tady jste doma, narodili jste se tu. Máte tu své blízké, kamarády, a i když tím možná zachráníte svou hrdost a čest, ublížíte jim! Třeba svým milovaným rodičům…

Měli jste kolem sebe lidi, kteří vás kdykoli mohli pokálet pro svou záchranu, pro své děti, pro svůj prospěch či prostě jen ze strachu o sebe a svou rodinu. Neměli jste potuchy, kteří z nich to byli. Klidně to byli ti, se kterými jste každý večer uléhali do postele. Byli tací, kteří se s vámi večer pomilovali a pak… to skutečně udělali. A systém byl postaven tak, že za to byli odměněni! Jsem přesvědčen o tom, že až na hlupáky, pomatence nebo fanatiky mnoho z takových lidí pro to, že se nechali zahnat do toho smrdutého plesnivého kouta, dlouhé noci nespali. Ten systém vás dobře cílenými zásahy ničí a ničí a ničí. O to je to horší, že to byl nepřetržitý sled milionů „drobných“ ranek, které vám způsoboval na základě každého rozhodnutí, které jste udělali.

Pod tím zmíněným článkem jsme trochu podiskutovali např. o nedostatku bytů nebo mandarinek. Když o tom přemýšlím, tak to byla marginální záležitost. Lidská invence, tvořivost a pracovitost je nezměrná. Nedostatek bytů je člověk schopen vyřešit za dobu daleko kratší než je jedna generace. V mém rodném městě se zhruba v polovině 19. století počet bytů zmnohonásobil a jejich kvalita ve srovnání s původním bytovým fondem byla nesrovnatelně větší. S tím samozřejmě souvisel i rozvoj oblasti, které lidově demokratické komunity s oblibou říkají „občanská vybavenost“. Tenhle neuvěřitelný vzestup a rozmach trval při tom pouhých 20-30 let… Lepší auta dokáže člověk zkonstruovat. Ovoce si dokáže vypěstovat nebo vyměnit za to, co umí sám. Všechno, co kolem sebe vidíme, nevzniklo tak, že to někdo odkudsi přerozdělil. To všechno jsme vytvořili vlastníma rukama a hlavami. K tomu ale potřebujeme právě tu svobodu, o níž tady dokolečka píšeme – svobodu nakládat sám se sebou a výdobytky své vlastní práce. Svoboda v tzv. kapitalistické cizině tehdy nebyla zase až o tolik moc větší. Ale i ten kousek svobody navíc, který tam měli k „dispozici“, musí stačit každému, kdo má funkční oči a uši (nebo alespoň jedno z toho) a kdo nemá mezi ušima seno, aby poznal, jak blahodárná je svoboda pro lidské soužití. A aby poznal, že všechna svinstva světa jsou zapříčiněna právě demokratickým osekáváním té svobody. I tehdy se „tam“ demokraticky rozhodovali, tak jako my dnes, kolik čeho komu vzít, a pak se už tehdy divili, že se to z té společné kádě „ztrácí“.

Ještě ani toho 17./18. listopadu ´89 jsme nevěděli, jestli se v pondělí probudíme a zase bude „klid na práci“ a budeme dál vystaveni obludným rozhodnutím. Čas od času se tady na Misesu vedou diskuse o tom, co všechno by člověk byl schopen udělat třeba pro své děti. I o smlouvě o otroctví se tu diskutovalo. Ale to se jednalo o nějaké hooodně mezní životní situace. Navíc dle mého názoru je to dost nesmyslná diskuse. V té době však byli lidi vystavováni dost obdobně brutálním rozhodnutím kvůli zcela běžným záležitostem – práce, bydlení, studium... Nejhorší na tom je, že se vůbec nedá říct, že v 80. letech to bylo nějak lepší. Vůbec ne! Ta naše byla generace, která se narodila zhruba v polovině toho šíleného bezčasí a která tím pádem plně vyrostla v tehdejších podmínkách. Pro nás různá rozhodnutí už byla standardní, a i když jsme brblali, tak nějak jsme je brali jako jakýsi nutný „folklor“. O jeho nechutnosti jsme si mohli myslet, a až na pár výjimek mysleli, co jsme chtěli, ale z toho hnusného rozhodovacího procesu nebylo možno se vyvléct a nějaké z těch sebe/pokálení jsme si nakonec vybrat museli. Takový systém se nemůže nepodepsat na lidech. Zmagořenost lidí byla, a dodnes je, na docela vysokém stupni. Tehdy jsme v tom žili jak v absurdním vězení. Proto dnes, když se mě někdo zeptá, jaký to byl život tehdy, mám jedinou odpověď: BYL TO HNUS, VELEBNOSTI!

Epilog

Máme demokracii a… UŽ ZASE JE!!!

Dveře sice zamčené nejsou, žádný vzteklý pes ani hrdý pohraničník u nich nehlídá, ale za nimi je… to samé, co tady. Tím pádem ani nejsou třeba. Těm, kteří se současné formě násilného kolektivismu – jakémusi pomatenému korporátně environmentálnímu fašismu - chtějí vzepřít třeba tím, že ho nehodlají našim demokratům financovat (ať už „těm nahoře“ nebo jejich voličům), je nasazována psí hlava, je na ně pliváno úplně stejně, spolu s velice podobnou rétorikou o asociálnosti, jako před čtvrtstoletím, a „milými“ demokraty jsou domlouvány a organizovány dokonce mezinárodní hony na tyto lidi, které je údajně potřeba zničit. Protože tím, že si nechávají výsledky svého úsilí a nehodlají je zbůhdarma vyhazovat na demokratické zhůvěřilosti, prý společnost okrádají… O to horší to je!