Zkouška plynem

Mises.cz: 10. července 2013, Dominik Stroukal, komentářů: 6

Úvod

Energie prostupuje naprostou většinou statků kolem nás. Je nezbytná a o této nezbytnosti vyjma několika utopických hnutí nikdo nepochybuje. Protože byla příroda i v oblasti zdrojů energie pestrá tak, jak to jen ona sama umí, máme k dispozici mnoho způsobů, jak energii získat. Může jít o zdroje tzv. obnovitelné či neobnovitelné, různě nákladné a jinak energeticky výnosné či o zdroje různě šetrné k životnímu prostředí. Cíl je však ve všech případech stejný – co nejvíce energie. Jen prostředky se mohou lišit. Jak ale vybrat, které prostředky vedou k tomuto cíli nejlépe?

Břidlicová otázka

Podívejme se na nejaktuálnější případ, na břidlicový plyn. Měl by být zrovna on tím zdrojem, který nás dovede k cíli, tedy k co největšímu množství energie? Může k této problematice něco povědět ekonomie, nebo jde o oblast ryze technickou? Neměli bychom zkoumat technologii jeho těžby? Neměla by být veřejnost obeznámena se všemi dostupnými informacemi?

Nikoliv. Technologie těžby nás, naštěstí, zajímat nemusí. Jde o výhradně podnikatelskou iniciativu, kdy podnikatel nese, jako na všech myslitelných trzích, veškeré výnosy, ale i případná rizika. Je stejně absurdní považovat za nutné informovat širokou veřejnost o detailech těžby břidlicového plynu, jako by byla nutnost informovat o detailech výroby párátek nebo Boeingů. Nikdo z nás nemusí vědět (a v mnohých případech dokonce ani vědět nesmí!), jak je výsledného produktu dosaženo. A není na tom nic podivného. Jak totiž neopakovatelným způsobem ukázal Leonard Read ve své eseji „Já, tužka“ (2010), nikdo z nás neví ani jak vyrobit obyčejnou tužku. A přesto, kdokoliv si ji může obstarat, a to za minimální cenu na nespočetně místech.

Je to právě jen tržní mechanismus, tedy nevědomá kooperace miliónů lidí po celém světě, a z něj vyplývající řád, který vede k uspokojení lidských potřeb, aniž by kdokoli byť tušil, jakým způsobem koncový statek vzniknul. Stejné je to i s energiemi, a tedy i s břidlicovým plynem. Nepotřebujeme vědět, kde se vzal, jak se těží, a už vůbec ne žádné detaily. Můžeme být klidní a věnovat se vlastnímu zaměstnání.

Ale co odpovědět na námitku, že může břidlicový plyn způsobit malé zemětřesení nebo znečistit spodní vodu? To je důležitá, ale od technické stránky věci fundamentálně odlišná otázka.

Vlastnická odpověď

Taková otázka není totiž problémem technologie, ale otázkou vlastnických práv, a to ve dvou úzce souvisejících rovinách. Zaprvé, jsou-li lidem soustavně narušována vlastnická práva k jejich majetku (a k nim samým), potom vzniká pochopitelný strach z plánované technologie. Tak tomu je i u břidlicového plynu.

Nemáme strach, že výrobou nožů budou lidé přicházet o život. Naše vlastnická práva (v tomto případě k vlastnímu tělu) zde považujeme za dobře chráněná. Bojíme se však, že těžbou břidlicového plynu bude znečištěna spodní voda nebo způsobeno zemětřesení, právě proto, že v těchto případech nevěříme ochraně vlastnických práv. Buď protože jsou nadefinovaná, ale špatně chráněná (jako v případě zemětřesení způsobeného člověkem), nebo nadefinovaná nejsou či jsou nadefinovaná nedostatečně (jako v případě spodní vody).

Taková situace je pak často považována za motivaci k vytvoření vládních ochranných programů, vyvlastňování a k vedení nekonečných „veřejných diskuzí“, které z vlastní podstaty nemohou problém vyřešit. Vyřešit ho ale může bližší pohled na vlastnická práva v dotčené oblasti. Představme si, že šance na malé zemětřesení způsobené těžbou zemního plynu a následné narušení konstrukce našeho domu je stejně velká, jako je šance, že bude konstrukce ve stejné míře narušena chybou společnosti, která nám dům stavěla, jelikož využívá nové, nebezpečnější, ale levnější technologie. Proč v prvním případě požadujeme „veřejnou diskuzi“ o nebezpečích nové technologie a ve druhém nikoliv?

Důvodem jsou rozdílně definovaná vlastnická práva. V druhém případě víme přesně, kdo komu ublížil. Stavební firma udělala chybu a narušila naše vlastnická práva. Tím si ale nemůžeme být jisti v prvním případě, přestože je stejně zřejmý viník (a může jít klidně i o stejnou firmu jako v druhém případě). Problémy vyvolávají faktory jako „veřejný zájem“ (kdy pro blaho „společnosti“ musíme obětovat občasná malá zemětřesení), vlastnictví půdy pod vlastním pozemkem (jak hluboko nám patří náš vlastní pozemek? jak vysoko?), identifikace viníka (je jím firma nebo stát, který projekt kofinancuje a zaštiťuje?) a mnoho dalších.

Jak to však v podobných případech bývá, nejen vlády, ale taktéž veřejnost se snaží vytloukat klín klínem a řešit problémy vzniklé nedostatkem soukromého vlastnictví jeho dalším omezením, tedy vznikem „veřejných diskuzí“, vkládáním „veřejného zájmu“, „veřejnou kontrolou“ apod. To však vede k mnohem hlubším a v budoucnosti hůře napravitelným problémům. Jedinou rozumnou odpovědí na možnost zemětřesení je jen vysledování špatně definovaných vlastnických práv a jejich definování. Taktéž možnost znečištění spodní vody těžbou břidlicového plynu může být efektivně snížena nadefinováním a chráněním vlastnických práv k tomuto přírodnímu zdroji.

Zadruhé, obvykle máme strach, aby soukromý vlastník neničil určitý přírodní zdroj, a proto mu ho zakážeme vlastnit a předáme ho do „veřejného“ vlastnictví, nebo se alespoň snažíme vlastníka omezit v jeho svobodě užívat vlastní majetek tak, aby to odpovídalo představě „veřejnosti“. To je na první pohled elegantní a snadné řešení problému. A také velmi časté, a to nejen v oblasti životního prostředí. Snadné řešení to je, ale elegantní již nikoliv. Opak je pravdou.

V případě břidlicového plynu se u té části veřejnosti, která připustila možnost jeho těžby, objevují hlasy volající po angažovanosti státu, případně o kompletním zestátnění těžby. Všechny tyto hlasy však bohužel nevolají po řešení problému, ale po jakési „superregulaci“, tedy „nadregulaci“ – regulaci kvůli problémům způsobeným samotnou regulací. Jak již bylo zmíněno, problémy s těžbou břidlicového plynu jsou v jádru způsobeny narušenými či špatně definovanými vlastnickými právy. Další přesun vlastnictví na „veřejnost“ pouze tyto fundamentální problémy prohlubuje.

Zásadním problémem jsou však samotné vyhlídky na těžbu v prostředí částečně či zcela veřejného vlastnictví. Trh s břidlicovým plynem je ekonomicky neodlišitelný od jakéhokoliv jiného trhu, například toho s tužkami. Omezování vlastnictví skrze regulace či samotné veřejné vlastnictví fungují na stejných principech zde jako všude jinde. Zvyšují cenu a snižují množství, převrací motivace a vedou k plýtvání.

Pro určitou část veřejnosti a minimálně pro část environmentálního hnutí by však ani přiznání závěrů takové argumentace nemuselo nutně znamenat redefinování prostředků vedoucích k úvodu zmíněnému cíli. Faktorem, který do diskuzí vstupuje v poslední době velmi často a silně, je vliv na životní prostředí, zejména pak otázka skleníkových plynů. Pro maximalizaci energie při zajištění co nejnižších cen je soukromé vlastnictví a nenarušené tržní prostředí vhodné, přiznávají, ale v zápětí dodávají, že to, co chceme minimalizovat, není cena, ale vliv na životní prostředí. A v tom má existovat nenahraditelná role státu. Jak ale přesvědčivě a trpělivě dokládají mnozí ekonomové věnující se problematice životního prostředí, například Anderson a Leal (2001), i v oblasti životního prostředí je tržní prostředí nejlepším prostředkem k naplnění nejvíce přání. Pokud je tím přáním čisté životní prostředí, konkurence funguje bez rozdílu jako na ostatních, více „konvenčních“ trzích.

Závěr

Co tedy máme dělat? Máme těžit břidlicový plyn? A pokud ano, tak kolik? Kde? A kdo?

Máme omezenou znalost. Nikdo neví, a ani nemůže vědět, který zdroj či jaká jejich kombinace je nejšetrnější k životnímu prostředí, nejlevnější a zároveň dokáže poskytnout co nejvíce energie. Předstírání takové znalosti je učebnicovou hayekovskou osudnou domýšlivostí (Hayek, 1995). Je možné tvrdit, že břidlicový plyn je zdrojem budoucnosti, nebo naopak, že je slepou uličkou s propastí. Pokud je skutečně výhodným zdrojem, je jeho těžba prostou otázkou ponechání možnosti svobodné volby nakládání s vlastním majetkem. Problémy spojené s tím, že situace vlastnických práv na tomto trhu není ideální, nesmí být překážkou, ale naopak motivací, a to nikoliv k  záplatování nedostatků, ale k jejich odstranění.

Víme, že máme omezenou znalost. Nejen že nevíme, jaké budou zdroje budoucnosti. Nevíme ani jaké jsou zdroje současnosti. Jediné, co víme, je, že pokud ponecháme moc nad energiemi úředníkům, bude výběr vždy jen tápáním ve tmě. „Tady nejde o rozumnou volbu prostředků k co nejlepšímu dosažení konečných cílů, o něž se usiluje. To, co se nazývá vědomým plánováním, je právě vyloučením vědomého cílevědomého jednání.“ (von Mises, 2006, str. 627)

Pojďme zjistit, jestli je břidlicový plyn skutečně výjimečným zdrojem, nebo jen nákladnou a k životnímu prostředí nešetrnou alternativou. Pojďme ho nechat projít zkouškou ze všech nejspravedlivější. Nechme ho projít trhem.

Článek vyšel ve sborníku CEP: Sborník 99/2012 "Břidlicový plyn - Energetická revoluce".

Literatura:

Anderson, T. L., & Leal, D. R. (2001). Free Market Environmentalism. New York: Palgrave.
Hayek, F. A. (1995). Osudová domýšlivost. Praha: Sociologické nakladatelství.
Read, L. (20. 10. 2010). Já, tužka. Získáno 28. 6. 2012, z Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko: http://www.mises.cz/clanky/ja-tuzka-10.aspx
von Mises, L. (2006). Lidské jednání. Praha: Liberální institut.