30. března 2014 14:36:25 | reagovat
Martin
Snad budoucí generace odmítnou státní náboženství...
Všichni lidé bez rozdílu mají jeden přirozený cíl – chtějí se mít dobře a chtějí být šťastní. Každý má své životní priority rozdílné, protože štěstí a „mít se dobře“ je subjektivní věc. Štěstí může pro mnohé znamenat dostatek peněz, klidné bydlení, zdraví, uspořádané mezilidské vztahy a pro někoho možná jen dostatek jídla na každý den.Může se proto zdát, že každý člověk půjde svobodně zcela jinou (vlastní) cestou a jeho plány se v principu nedostanou do přímého konfliktu s jinými, no z daleka to není pravda. Drtivá většina z těchto lidí má ve svém plánu zafixovanou potřebu státu jako systému potřebného k fungování společnosti a všeho, co kolem sebe vidí.
Identifikace státu
Při otázce – co je to stát? mnozí z nich odpovídají, že přece všechno co vidíme kolem sebe v běžném životě. Ať už budovy, fungování provozu, uspořádané mezilidské vztahy a podobně. Stát je považován za něco jako přirozeně danou instituci poskytující sociální služby. Při tomto tématu se každý jen pousměje a nebude se nad tím dále zamýšlet, protože to bude považovat za absurdní, byť jen pomyslet na to, zpochybňovat „jeho“ funkci.
Stát je ve společnosti vnímán něco jako nejvyšší autorita. Tuto potřebu autority má většina z nás v našich myslích hluboce zakořeněnou. Od útlého dětství je většina lidí učených poslouchat autoritu a bezvýhradně a nekriticky akceptovat její názor, když se snaží zjistit, co je správné a co ne. Namísto toho, aby poslouchali vlastní srdce, vlastní mysl a vlastní morální hodnoty.
Stát přitom není žádná instituce. Není to ani nic hmotného. Stát se v podstatě nedá vidět. Nedá se na něj ukázat, nedá se zhmotnit a nedá se s ním ani nijak nakládat. Stát prakticky existuje jen v myslích lidí a proto nemůže představovat reálné ani žádnou „autoritu“. Je to něco jako Bůh, v jehož někteří věříme. Je to ale daleko víc, protože jsme mu ochotni se plně podřídit, jít za něj umírat do války a z ekonomického hlediska obětovat až polovinu svého produktivního života.
Pokud se podíváte na Zemi z vesmíru, nevidíte žádné státy a nevidíte žádné hranice. Hranice jsou jen fiktivní politické čáry na mapě, zvýrazňující podmaněné území. Vyznačené místo na mapě, aby aktuálně vládnoucí parazitující třída věděla, kde až končí její otrokářské působiště a kde začíná působiště jiných, sousedních parazitů.
Hranice jsou základním dělením společnosti. “ My jsme lepší lidé, než ti za hranicemi. „Je to ideální systém pro upevňování moci na nejvyšší úrovni. Jakmile se úspěšně podaří dělení, může každý stahovat kůže a ovlivňovat vlastní stádo. Následně je třeba dělit lidi i uvnitř vlastního území. Rozdělení společnosti na politickém poli na levici a pravici, na křesťany, demokraty, socialisty, komunisty, konzervativce a pod. má reálně velký význam jen v jedné věci – poskytnout společnosti pocit pokroku ve formě „spravedlivé soutěže“ o toho „správného vůdce“. V zásadě mají zotročováni na daném území jen jednu možnost – zvolit si vždy jiného parazita, na kterého mohou 4 roky nadávat, že se nic nezměnilo . Mají iluzi volby.
„Skutečný rozdíl není mezi levičáky a pravičáky, ale jen mezi autoritáři a libertariány.“
~ George Orwell
Autorita jako základ státu
Víra v autoritu je základem etatismu. Konformisti, kteří si neradi špiní ruce a raději nechají špinavou práci provést za sebe jiné, budou vždy takovou myšlenku podporovat a velmi rádi se do pozice autority vždy budou hlásit. Není nic jednoduššího, než zakazovat a přikazovat jiným. Být odpovědným člověkem, znamená pobrat za své činy odpovědnost a stát si za tím. Pokud byste vzali zbraň a někomu pod její hrozbou zakazovali nebo přikazovali nějakou činnost, bylo by to vnímáno asi jinak, než sedět v honosné budově a ve slušném obleku předložit návrh zákona. Forma je jiná, prostředky se také trochu změnily, ale v principu je to přesně to samé.
„Mé politické vidění se stále více a více přiklání k bezestátní společnosti. Nejhorší prací kohokoliv, je řídit jiné lidi. Ani jeden z milionu nemá na to právo, a už vůbec ti, kteří vyhledávají takovou příležitost. „
~ JRR Tolkien
Autoritarizmus nemá v morální společnosti žádný prostor. Žádný jedinec nemá morální právo považovat se za pána někoho jiného. Všichni jsme jen lidé. Nikdo z nás nemá nadpřirozené schopnosti, díky kterým by se mohl stanovit do pozice vládce jiných lidí. Tuto pozici nemůže ani získat od jiných lidí. Vztah zaměstnavatel – zaměstnanec je často dáván za příklad, přitom je to jen běžná forma dobrovolné spolupráce. Zaměstnancem být můžete, ale nemusíte. Rozhodnutí je na vás. Být vládcem někoho přitom znamená mít bezvýhradnou absolutní moc nad daným subjektem.
Tak jako nemáme právo na to, abychom ovládali jiné lidi, stejně nemáme právo ani na to, abychom někomu „předali právo“ ovládat, takříkajíc „delegovat moc“. Pokud sami nemáme právo na to, abychom ovládali jiné, pak nemůžeme logicky ani nic delegovat. Nemůžeme delegovat něco, co sami nemáme .
Jediná legitimní autorita je založena na dobrovolnosti či obdivu. Může to být sportovec, učitel, herec nebo kdokoli koho uznáváte a rádi byste byli jako on. Je to pro vás autorita, ale tato autorita vás k ničemu nenutí. Jednáte vždy jen dobrovolně a z vlastního přesvědčení. Nikdo nemůže ani přijít a říct, že moc nad vámi získal s vaším souhlasem. Ani v případě, že ten někdo sedí ve vládě a ukáže vám papír pojmenovaný jako „zákon“. Není logicky možné souhlasit s vlastním vládcem. Takto vyjádřený „souhlas“ by zněl velmi nelogicky: „Souhlasím s tím, že mi budete poroučet, bez ohledu na to, zda s tím budu nebo nebudu souhlasit.“
Kdo jsou tedy lidé, kteří nás „zastupují“? Kdo jsou lidé, kteří řídí tento stát? Kdo je prezident, premiér, ministři …? Proč je považujeme za své? Proč jsme přijali myšlenku, že nějaký premiér nebo prezident je na nejvyšším postu v „naší“ zemi. Co nás k tomuto vede? Odpověď je jednoduchá – myšlenka autority. Že „náš premiér“? Skutečně je to VÁŠ premiér? Proč ho považujete za vašeho premiéra? Kvůli tomu, že se nějaký váš soused rozhodl, že pro něj bude v nějakých volbách hlasovat? Co když se já teď rozhodnu, že vyhlásím volby o vašeho krále, do kterých budu sám kandidovat a zvolí si mě tam moje rodina nebo přátelé? Napíšu si na velmi formální a oficiální papír, že mi budete platit 5% z toho, co vyděláte. Odhlasujeme si to v rodině a mezi mými známými. To zní fér, či ne? Cože, nelíbí se vám to? Že na to nemám právo? Ale jaký je v tom rozdíl? Neexistuje žádný logický důvod, proč by měl běžný člověk (nedobrovolně) akceptovat za svého vládce někoho, koho mu zvolí jeho sousedé.
„Ale to je přece jen v lidech, je třeba tam konečně dosadit toho správného a už to bude fajn!“ Myslíte si, že vy byste byli dobrý vládce, prezident, premiér nebo král? Myslíte si o sobě, že pokud byste byli ve vedení vy, tak byste určitě nic špatného nedělali? Mýlíte se, určitě dělali! Jednoduše stát je systém zla, je to mechanismus donucování , bez ohledu na to, kdo se nachází na jeho vrcholu. Mohli byste být jakkoliv hodní ke svým „poddaným“, ale pro uplatňování své moci byste vždy museli použít donucování. Pokud byste chtěli někomu něco dát, vždy byste to museli nejdřív někomu sebrat. Vládcův majetek pochází výlučně z příjmů a majetku „poddaných“. Už jen na to, abyste mohli v takovém systému existovat potřebujete nějaké zdroje a ty vám určitě jen tak nespadnou z nebes. I v případě vaší nečinnosti budete muset použít donucení, pokud se chcete udržet u moci. Část lidí si vždy koupíte a část pod hrozbou trestu vždy okradete. To je úděl i toho nejsvětějšího vládce.
„Pokud zdanění bez souhlasu není krádež, pak se může jakákoli skupina zlodějů prohlásit za vládu a všechny jejich krádeže se stanou legální.“
~ Lysander Spooner
Na „vládcích“ v podstatě nezáleží. Jejich počet nesmírně převyšují lidé jako vy a já. Jsou to jen malilinké tečky ve společnosti, které by mohly být kdykoliv těmito lidmi rozdrceny. Problém jsou ti, kteří legalizují „vládce“ svými hlasy ve volbách, ti kteří je financují a ti, kteří zůstávají tiše, když „vládci“ páchají zlo jejich jménem.
Často slyšíme, že prý potřebujeme stát. Prý potřebujeme nějaký systém, aby se chudí nevzbouřili, aby dostávali své dávky, neboť většina lidí jsou takové „svině“, že by své skutečně sociálně potřebné spoluobčany nechali klidně umřít na ulici. Proto asi pak potřebujeme stát, kde většině z těchto „sviní“ dáme do rukou formou demokracie moc rozhodovat o všech a o všem, čímž se z nich mávnutím zázračného proutku stanou zodpovědní občané. To dává logiku, či ne?
Stát je rozpor sám o sobě. Stát je myšlenka donucování. Je to systém, v němž je lidem soustavně vsugerovávaná potřeba autority. Stát je kromě toho i nelogický systém. Pokud bychom přijali myšlenku státu jako platný mechanismus pro dosažení nejlepší fungující společnosti, pak bychom zjistili, že je použitelný pouze pro vládnoucí elitu a v případě ostatních subjektů ve společnosti by byl chápán jako nemorální a nelegální systém.
„Pokud byste dělali to co stát, s největší pravděpodobností byste byli zatčeni.“
~ Thomas Sowell
Pokud mi stát poskytuje služby formou povinné platby (přes zdanění), tyto služby přitom nemohu odmítnout, nemám na výběr alternativního poskytovatele a pokud nezaplatím, půjdu do basy, pak si je třeba představit, co by se dělo, pokud bychom chtěli uplatňovat takový postup i my. Tak například:
Dopisem vám oznámím, že: „Mám pro vás Škodu Octavii 1,9 TDI, v základní výbavě, bílé barvy, máte možnost si vybrat i červenou barvu. Koncová cena je 450.000 Kč, akceptuji splátky po 15.000, – Kč měsíčně. Doručená vám bude příští týden v úterý. V případě že nezaplatíte, budu peníze od vás vymáhat formou exekuce vašeho majetku. Pokud nic nebudete mít, zavřu vás do klece na velmi dlouhou dobu. Ale pozor! Abyste neřekli, že jsem zlý a nedávám vám na výběr, máte možnost se odstěhovat na jiné území mimo mého teritoria, kde si uplatňuji mou tzv. „Sociální smlouvu“, kterou jste akceptovali tím, že jste se rozhodli na mém území (které je i „vaše“) narodit. „
Lidi, kteří zpochybňují potřebu státu jsou často považováni za šílence, extremisty a utopisty. Utopie je přitom samotný stát, který se snaží vytvořit ideální společnost formou donucování, což je rozpor sám o sobě.
Různí odvážní revolucionáři, kteří chtějí vyhnat jednu skupinku parazitů a dosadit do jejich funkcí sebe nebo kohokoli jiného, koho považují za „toho správného“, stále věří v potřebu autority a věří v to, že stát je nějaká mince, z níž se dá ukrajovat a spravedlivě nadělovat každému „podle potřeby“. “ To jen ti, kteří jsou tam teď nadělují špatně. „Ještě jednou: Nikdo nemůže být dobrým vládcem!
Jedinou realitou je volný trh, který počítá s nedostatkem a vždy uspokojí obě strany. Pokud já mám pero a ty máš 10 Kč, a já chci 10 Kč více než pero, a ty chceš pero více než svých 10 Kč, pak uděláme vzájemně výhodný dobrovolný obchod. Bez třetí strany, bez zákonů a autority, která někoho z nás k něčemu bude nutit. O tom je trh. Stát je utopie, která se marně snaží vytvořit ideální prostředí dostatku přes donucování. Pokud je trh ve výsledku vždy pro všechny strany přínosný, pak logicky nepotřebujeme mechanismus jménem „stát“. Pokud je spokojenost na obou stranách, pak není co napravovat. Stát jako systém proto vždy společnosti jen škodí. Prospívá jen parazitující menšině.
„Jedna z krásných věcí na volném trhu je ta, že cesta k většímu bohatství nevede přes okrádání, pustošení a zotročování běžného člověka, tak jak tomu bylo povětšinou lidské historie, ale tak, že mu slouží a uspokojuje jeho potřeby.“
~ Walter Williams
Všichni si myslí, že dostanou zdravotnictví a školství, aniž by museli za to něco zaplatit. Myslí si, že to zaplatí ostatní. Nakonec zjistí, že oni jsou ti „ostatní“ .
„Nejlepší“ náboženství
Existuje jedno náboženství, které je nebezpečnější, než jakékoliv jiné. Je zodpovědné za více vražd a utrpení, než všechny ostatní náboženství dohromady. Jeho následovníci slepě akceptují nekriticky jeho rétoriku, zatímco mu umožňují nechat se zotročit. Vyznavači této víry si už tak zvykli na poslouchání, že jeho příkazy nazvali zákony a odhodlali se jim podřizovat i kdyby měli přijít sami při tom o život. Toto náboženství se nazývá etatismus – víra ve stát.
Stát nelze zlikvidovat, protože je jen nemocnou vírou v hlavách milionů obětí. Bombovým útokem na Vatikán nezlikvidujete křesťanství. Výsledkem bude jen mnoho mrtvých církevních hodnostářů. Stejně nemůžete zlikvidovat stát útokem na vládní budovy nebo jejich „představitele“. Revoluce mohou otrokům pomoci uvolnit okovy, ale nikdy je neudělají svobodnými. Stát je víra, je to největší a nejvyšší náboženství v historii lidstva.
„Nepokradeš“ . „Nezabiješ“ . S výjimkou případu, kdy to můžete dělat prostřednictvím státu. Pak je to už fajn, či ne? Pokud to nazvete „zdanění“ a „válka“, pak to už přestává být hřích. Nakonec, byl to jen váš Bůh, který řekl, že byste neměli krást a zabíjet. No stát řekl, že je to v pořádku. Je zcela zjevné, který z těchto dvou má navrch ve vašich myslích. Navzdory všem kostelům, synagógám a mešitám, které vidíme kolem nás, tento národ má jednoho boha, POUZE jednoho boha, a ten bůh se nazývá stát.
http://pravyprostor.cz/stat-je-nemocne-nabozenstvi-na-ktere-je-treba-zapomenout/
„Pokud se nikdo nepodřizuje, nikdo nevládne.“
~ Lao Tzu