Příběh první

Tereza přidala do kroku, protože jí začalo být chladno.
Na město padl soumrak, a tak se snažila nikde zbytečně nezdržovat. Za chvíli se však přeci jen zastavila, aby pohlédla do světla pouliční lampy a mohla pozorovat padající sníh. A ten byl… nádherný. Přemýšlela, kdy naposledy něco takového viděla. Vzpomněla si. Tehdy na horách, ještě jako malá holka. Přesně tam viděla vločky tak veliké a padalo jich tolik, že to připomínalo sypající se peří.
Okolní park byl pokryt sněhem a ve světlech lamp se nádherně třpytil. Tereza cítila, jak ji vločky lechtají ve tváři, a ještě chvíli se nechala unášet nostalgií. Přesto když vydechla a z úst se jí vyhrnul obláček páry, vrátila se zpět do reality. Do té reality, kde tuhne zimou a konečky prstů omrzají.
Setřásla sníh z kabátu i vlasů a chtěla se vydat zase na cestu, ale v tu chvíli ji přepadla úzkost. Byl to jen okamžik. Jako nějaké varování. Něco zkrátka nebylo v pořádku.
Možná za to mohlo okolní ticho. Ticho, jako by najednou veškerý život pominul. Něco jí však říkalo, že není sama.
Rychlým krokem vyrazila směrem k domovu.
Holka, neplaš, uklidňovala se. Jednou u sebe máš dost peněz, hned jsi z toho nervózní a vidíš bubáky za každým rohem.
Přesto však ještě zrychlila a pokračovala velice svižným tempem. Po chvíli jí už ani nebyla zima. Ještě pár minut chůze a bude doma…

Zaslechla kroky.
Nebo se jí to jen zdálo? Ohlédla se a uviděla zavalitého muže, který si to štrádoval mimo pěšinku. Nešel přímo k ní, navíc je zatím dělila docela velká vzdálenost, avšak budou-li oba pokračovat v chůzi jako doposud, zanedlouho se jejich cesty střetnou. Ta představa jí najednou byla extrémně nepříjemná. A k tomu ten plíživý pocit.
Znovu přidala do kroku. Téměř běžela. Namlouvá si to, nebo neznámý také zrychlil?
Sakra, přestaň to tak dramatizovat, pomyslela si. Potřebuješ se uklidnit.
Vždyť se vlastně vůbec nic neděje. Zastavila se a začala po kapsách hledat cigarety. Muž pokračoval v chůzi, Tereza nikoliv, takže pokud se nic neočekávaného nestane, mine ji ve značné vzdálenosti. Ulevilo se jí. Alespoň trochu.

Vytáhla krabičku, z ní cigaretu i zapalovač a nadechla se svého oblíbeného kouře. Uklidňovala se. To byla práce nikotinu. I toho, že si ten chlap šel po svém a vůbec si jí nevšímal.
Tereze najednou připadala celá situace absurdní. Co bláznila? Chodila tudy téměř denně a nikdy se jí nic nestalo, ani neví o nikom jiném, kdo by tu zažil něco špatného. Nikdy se tu přece nebála. A právě dnes by ji měl někdo přepadnout jen proto, že má u sebe balík peněz, o kterém však žádný lupič nemá ani ponětí? Na čele to přece napsané nemá, tak jaká je pravděpodobnost, že by…

Kdosi jí položil ruku na rameno. Okamžitě ucukla, otočila se a samou hrůzou zkoprněla.
Stáli před ní dva drbani. Jeden nezvykle malý a podsaditý. Pod nosem masivní knír, jehož konce volně splývaly s dlouhým černým plnovousem. Na sobě měl kožený motorkářský komplet, na němž bylo od pohledu znát, že už toho má spoustu za sebou; stejně jako jeho majitel, kterému však rozhodně nebylo více než třicet let. Jeho tmavé oči si měřily Terezu tvrdým pohledem, jenž nevěstil nic dobrého.
Věk druhého by pro neznalého pozorovatele snad ani nebylo možné odhadnout. Klidně mu mohlo být k padesátce, ale úplně stejně nemusel být starší než jeho kumpán. Když někdo bere drogy tak často a dlouho, že jim zaprodá svou duši a stanou se pro něj vším, není pak už ani poznat, kolik je mu let. Byl vysoký, pohublý a jeho propadlé tváře pokrývalo mizerně oholené strniště. Zjevně mu chybělo několik zubů. Nemluvě o jeho oblečení… Vypadalo jako vytažené z popelnice, ačkoliv teď v zimě nezapáchal. Pohled měl prázdný a vodnatý, což Terezu děsilo ještě více než temnota v očích jeho společníka.

„Dobrej večír. Neměla byste nějakej drobák, paninko?“ zaskuhral feťák. Hlas měl podobně prázdný jako pohled; a nejspíše i život.
„Dobrý večer. Nemám. Nezlobte se. Na shledanou,“ odvětila Tereza neutrálně a měla se k odchodu.
Sotva se otočila, znovu ucítila na rameni tu hroznou ruku. Nenáviděla, když na ni někdo cizí sahal, a tohle bylo obzvláště nepříjemné. Pokusila se ruku setřást, ta ji však sevřela a otočila – malý motorkář byl evidentně velký silák.
„Nechte mě!“ zasyčela. Ve způsobu, jakým to řekla, byl slyšet vzdor, ale také zoufalství, jež vousáčovi neuniklo. V očích mu zajiskřilo, ruku však stáhl.
„A cigaretka? Nebyla by?“ zasípal dlouhán, jako by se nechumelilo. Ten člověk, nebo spíše to, co dříve člověkem bývalo, klesl tak hluboko, že mu bylo už všechno jedno.
Tereze došlo, že zbavit se jich možná nebude tak jednoduché. Hledáním cigaret, jejichž umístění přesně zná, neboť právě dokouřila, může alespoň získat čas a rozmyslet si co dál. Hned vzápětí ten nápad ocenila – to když ji napadlo najít v kabelce pepřový sprej a schovat jej do dlaně. Zalitovala, že u sebe nemá revolver. Tak či tak se zkusí každému konfliktu vyhnout; nebude je příliš provokovat a může hrát o čas, dříve či později snad i v téhle málo frekventované lokalitě třeba někdo půjde.
Po chvilce podala drbanovi celou krabičku ve snaze se zavděčit a mít od nich pokoj. „Nechte si ji, máte tam i zapalovač. Mějte se.“
„Nějaká štědrá, ne? Proč asi?“ zapojil se do hovoru trpaslík. Jeho hlas zněl zlověstně. Chtěl v ní vyvolat strach. Nešlo mu ani tak o lup, prostě si to užíval. Nebyl zlomený jako jeho kumpán, zato však sadistický a zlý.
Neodpověděla a pokusila se vyklidit pole, když znovu ucítila na rameni tu silnou ruku. Tentokrát se otočila bez odporu.
„Nechte toho!“ pravila důrazně a snažila se nedat najevo strach.
„Tak se chovej slušně a neotáčej se zády, když s tebou mluvím,“ řekl ten malý skoro výsměšně.
Nevěděla, co odpovědět. V ruce tiskla pepřový sprej a připravovala se k jeho použití.
„Na něco jsem se ptal, pokud vím…“
„Promiňte, na co?“ Stopa beznaděje v jejím hlase, která jí nechtěně unikla, ho těšila.
„Proč si tak štědrá?“ optal se na oko laskavým tónem, jenž ji rozčiloval a děsil.
„Asi už jsem taková,“ ušklíbla se.
„Tak to určitě najdete i nějakej ten drobáček, ne?“ znovu se vložil do rozhovoru feťák. Jeho hlas zněl vemlouvavě a podbízivě, vůbec neodpovídal tomu, co se kolem něj dělo. Celou situaci vnímal zastřeně, jako kdyby to tělo, které obýval, jednalo nezávisle na jeho vůli. Jemu už na tom ale nezáleželo, toužil jen po další dávce, všechno ostatní pro něj bylo podružné.

Rozhodla se beze slova odejít. A jestli ji znovu zkusí zadržet… Sevřela pepřák. Opět ucítila na rameni tu dotěrnou ruku. Projela jí vlna zloby.
Už toho bylo dost! Nikdo na mě nebude sahat!
Rychle se otočila. Zvedla ruku k protiútoku. Trpaslík byl však rychlejší. Vytušil její úmysly. Chňapl po jejím zápěstí a sevřel ho tak silně, až svou zbraň upustila. Vyjekla. Prudce škubl její rukou směrem dolů. Ztratila rovnováhu a mířila k zemi. Na poslední chvíli svůj pád ubrzdila kolenem. V noze se ozvala bolest. Zkusila se ohnat druhou rukou, avšak i tu útočník zachytil. Byla v koncích. Malý lupič ji dále tlačil za ruce k zemi a jí nezbývalo než si kleknout.
„Pomóóóóc!“ zavolala.
„Drž hubu!“
„Pomozte mi někdo!“ nevzdávala se a křičela, co jí jen síly stačily.
Agresor uchopil obě její zápěstí jednou rukou, zatímco druhou sáhl pro nůž.
„Tak zmlkneš už?“
Tentokrát Tereza výzvu uposlechla.
„Prosím, neubližujte mi.“
„Uvidíme,“ usmál se vazoun. „Vezmi její věci,“ prohodil směrem k dlouhánovi.
Věděla, že odpor je marný. Klečela na studené zemi, cítila mokrý sníh. Snažila se nevnímat všetečné ruce feťáka, které zkušeně procházely její kapsy, vyndávaly z nich veškeré cennosti a ledabyle je házely do její kabelky, se kterou se lapkové chystali odejít.
Když nebudu dělat problémy, snad mě nechají žít, pomyslela si. Dokonce doufala, že nikdo nepůjde kolem a nevystraší toho s nožem. Mohl by zpanikařit a použít jej.
„Hodná holka,“ přerušil její myšlenky menší útočník se zlomyslným úsměvem na rtech. Ten vyšší mezitím skončil prohlídku a lup pevně třímal v rukou.
Trpaslík znenadání prudce trhl jejíma rukama, což nečekala. Rozplácla se na zem.
Naštěstí slyšela, jak oba muži utíkají pryč. Stíny na cestě vedle ní se vytratily.

Dlouhou chvíli ležela na zemi přesně tak, jak ji vagabund shodil, vzpamatovávala se a nechtělo se jí hýbat. Někomu by zavolala, ale přišla i o telefon… A hlavně o balík peněz.
Litovala svého rozhodnutí zkrátit si cestu parkem; lítostí však už nemohla nic změnit. Posadila se, pak vstala. Nic moc ji nebolelo, sněhová pokrývka byla měkká, i když mokrá a studená. Na jednu stranu si říkala, že mohla dopadnout hůř, na stranu druhou ji vážně mrzela a štvala ztráta tolika peněz. Rozhlédla se kolem a pomalu se vydala – stále ještě trochu v šoku – loudavým krokem k domovu.
Na obloze svítil půlkruh měsíce.