Příběh druhý

Rosalie se usmála na odcházejícího hosta: „Mějte se a přijďte zas.“
„Vy taky, a díky,“ odvětil. Vždy se sem rád vracel a pokaždé nechal slušné spropitné.
Rosalie byla povahy spíše prchlivé a netrpělivé. Ve své malé hospůdce se však zásadně chovala mile, pozorně a zákazníkům naslouchala. Každé ráno si před zrcadlem slíbila, že dnes bude ještě větší profesionálka než včera. Jen se octla za pultem, otevřel se před ní docela jiný svět a ona jej měla celý v hrsti. V tu chvíli nezáleželo na tom, jak se cítí nebo jakou má náladu. Šlo jen o jedno – dělat svou práci precizně.
Od svých zaměstnanců vyžadovala to samé. „Hostům ukazujte jen to nejlepší z vás,“ říkávala.
Věděla, že je tu pro své návštěvníky a oni jsou tu pro ni. Její úsměv, vlídné slovo, přátelské prostředí – to všechno byly důvody, proč se vraceli znovu a znovu; tedy tohle a dobré pivo, abychom byli přesní.
Takový byl zdroj její obživy. A ona si jej chtěla zasloužit.

„Tak pánové, budeme zavírat,“ prohodila vesele ke stolu štamgastů a rozhlédla se po lokále; většina lidí už byla pryč. Krom pravidelných hostů tu zbýval ještě jeden pár a jakýsi divný patron u stolu v rohu.
„Ale no tak, Rouzí, dones nám ještě jedno,“ zažadonil jeden ze stálých zákazníků.
„No dobře, co mám s váma dělat?“ usmála se. „Jedno poslední a jde se spát, dobře?“
„Díky, seš nejlepší!“ zvedla se od stolu vlna veselí.
„Každá je nejlepší, když máš upito…“ prohodila s úsměvem.
Natočila šest krásně orosených piv, vzala tři do každé ruky a odnesla je ke stolu. Pak zkasírovala mladý pár, který již také chtěl platit. Podivín v rohu se však k ničemu neměl.
S úsměvem k němu došla a zeptala se: „Budeme pomalu zavírat. Mohu vám donést účet?“

Upřel na ni zamyšlený a nezvykle pronikavý pohled. Byl hladce oholen, plešatěl, ale zbytky vlasů na hlavě měl pečlivě upravené a sčesané dozadu. Neusmál se. Rosalii došlo, že za celou tu dobu se ani jednou neusmál. Vlastně ani nepromluvil! I to pivo si objednal posunkem ruky.
Tak asi proto mi připadal zvláštní, pomyslela si. A jde z něj trochu strach. Rozuměl vůbec, co jsem mu říkala? Jistěže ano… Co by ne? Dost pochybuji, že zrovna tenhle chlápek by byl mimo. Tak proč neodpověděl? A proč mě pořád pozoruje?
Ta chvíle se jí zdála až nesmyslně dlouhá. Vtom zavrtěl hlavou.

Sáhl do kapsy saka, které měl stále na sobě. Za celou dobu je nesundal; i když tu bylo teplo. Vytáhl koženou peněženku a z ní bankovku, kterou rázným pohybem položil na stůl. Majitelka a servírka v jedné osobě začala ve své brašně lovit peníze nazpátek. Muž zavrtěl hlavou, sebral ze stolu bankovku, již tam předtím odložil, a podával ji obsluze. Jeho gesto bylo naprosto přesvědčivé a sebevědomé, což měla Rosalie ráda; a co si budeme povídat, takové dýško jakbysmet.
„Mnohokrát vám děkuji,“ řekla s lehkým uzarděním a vzdálila se od neznámého. Nevěděla, co si o něm má myslet.

Stůl štamgastů postupně zaplatil – někteří hotově, jiní na futro. Hosté se začali zvedat a postupně mizeli do noci. Rosalie se s každým zvlášť rozloučila, znala je už dlouho a časem je začala mít ráda. Už se ale viděla v posteli, takže během loučení s tou hlučnou partou úplně zapomněla na záhadného cizince.
Když zavřela dveře, dotyčný se jí připomněl hlasem ledově chladným: „Tak jsme tu zůstali sami.“
Polekala se; div nenadskočila. „Do prdele!“ vykřikla.
Pak trochu zaváhala. „Promiňte, vylekal jste mě,“ pravila smířlivě a dokonce s náznakem úsměvu.
Neznámý neříkal nic, ale zůstal sedět za stolem. Nevypadalo to, že by se měl k odchodu.
„Děkuji vám za návštěvu, ale už bohužel zavírám.“
„Zavřete. Alespoň budeme mít klid,“ odvětil pomalu.
„Klid na co? Podívejte, pane, zítra pracuji, musím se trochu vyspat, takže kdybyste…“ gestem naznačila odchod.
„Klid na obchodní jednání,“ odměřoval každé slovo.
„Nevím, co nabízíte, případně co sháníte, ale teď nemám zájem. Můžeme se sejít zítra, dobře?“
„Posaďte se ke mně. Ve vlastním zájmu. Nebude to trvat dlouho,“ ozvalo se od stolu v rohu nekompromisně.
Na pár vteřin se zamyslela.
Ten chlápek se rozhodně nechová jako někdo, kdo mi přišel vybílit kasu. Nevypadá nervózně, upozornil na sebe a navíc chtěl, abych si k němu sedla. Zloděj by přece využil momentu překvapení, no ne? Jenže strach z něj teda jde, o tom žádná, běželo jí hlavou. Co mi, zatraceně, může chtít? Beztak asi nejrychlejší způsob, jak se ho zbavit, bude s ním promluvit.
„Dobře, ale jen pět minut,“ pronesla smířlivě, když sedala ke stolu.
„Tolik času ani nepotřebuji,“ zaznělo ledovým hlasem.
Počkal, až se posadí, a pak pokračoval.
„Mám pro vás nabídku od svého zaměstnavatele. Nabízí vašemu podniku ochranu.“
„Ochranu před čím?“ hrála o čas. Nelíbilo se jí, kam se jejich rozhovor ubíral.
„Před zločinci. Chce za to jen deset procent vašeho zisku,“ dával si záležet na každém slovu.
„Tak tys sem přišel pro výpalný? Okamžitě zmiz z mýho podniku a už se nevracej, ty šmejde!“ uklouzlo jí. Sama se okamžitě vyděsila. Věděla, že není rozumné ho rozzlobit, jenže drzost člověka, jenž přišel Rosalii vyhrožovat do její vlastní hospody, jí vážně hnula žlučí.
Mafián se usmál. Zjevně ho její reakce pobavila. To ji rozčílilo ještě víc.
V jeho hlase se poprvé objevil záblesk něčeho lidského, snad za to mohl ten úsměv. „Ještě si to rozmyslete. Pan Bogdanov patří mezi velmi vážené obchodníky. Je čest s ním spolupracovat.“
Složila ruce na prsou a měřila si ho nepřátelským pohledem.
„Ale také bývá velká chyba s ním neobchodovat,“ řekl tak pomalu a chladně, až jí přejel mráz po zádech.
Najednou se zvedl a ona se instinktivně odtáhla.
Ignoroval to a rozloučil se: „Zítra si přijdu pro odpověď. Doufám, že neodmítnete. Byla by to totiž škoda. Na shledanou,“ pravil rozhodně.
Když za ním zapadly dveře, Rosalie pořád ještě vyjeveně seděla za stolem.

V noci toho příliš nenaspala, stále musela přemýšlet o událostech toho dne.
Jak vážně to ten grázl myslí? Co se vlastně stane, když nezaplatím? Doopravdy mi vyhrožuje ruská mafie? Nebo jenom pár hejsků, kteří sice štěkají, ale nekoušou? Na to ale ten bídák zrovna dvakrát nevypadal. Měl drahý oblek na míru a choval se jako někdo, kdo přesně ví, co dělá… Jenže co když to bylo jen divadlo? Třeba jde o šikovného podvodníka. A vůbec, přece nebudu platit někomu jen proto, že nahání strach! Vždyť je to celé absurdní! Mohla bych taky zavolat policajty, ale co bych jim řekla? A co by pro mě mohli udělat? Na ty není spoleh ani v mnohem jednodušších případech, to už jsem zkoušela a pěkně si naběhla. Navíc jestli jde skutečně o mafii, tak ti mohou mít policii nějak „pořešenou“. No nic, přijde-li ten gangster znovu, pošlu ho do háje.
Tím uzavřela své úvahy krátce před usnutím.

Další den probíhal celkem klidně. Rosalii trápilo především nevyspání v kombinaci s klasickým shonem v hospůdce. Pro samou práci pustila svého mafiána z hlavy. Ostatně již v noci se rozhodla, že mu nic nedá. Přišel večer a on stále nikde.
Až těsně před zavíračkou prošel dveřmi a zamířil si to pomalým krokem směrem ke stolu v rohu. Majitelka mu zastoupila cestu.
„Tady už nejste vítán,“ prohlásila rázně, snažíc se nedat najevo strach.
„Jak chcete, nebudu obtěžovat,“ odvětil muž bez jakýchkoliv emocí.
Otočil se ke dveřím. Udělal krok. Pak se zastavil, sáhl do kapsy a podával Rosalii malý papírek. „To kdybyste náhodou zjistila, že nakonec ochranu přeci jen potřebujete…“
Váhavě jej od něj přijala. Muž bez dalších řečí odkráčel pryč.
„Tohle není dobré,“ řekla si pro sebe skoro neslyšně.
Kdyby vyhrožoval, vyvíjel nátlak, případně se ji snažil přesvědčit, pravděpodobně by se cítila klidněji. Pes, který štěká, nekouše. On však jen zlověstně odešel.
To znamená, že se mnou nejspíše neskončil; kdyby ano, ještě by patrně něco zkusil, běželo jí hlavou.
Otevřela dlaň. Tam ležela vizitka.
Váhala. Nemám mu zavolat? Ne! Přece nezaplatím každému, kdo začne pouštět hrůzu. Jsou to mé poctivě vydělané peníze; a ty nedám kdejakému grázlovi.

Poté, co zavřela hospodu, vyšla po schodech do svého malého bytu, kde zamířila rovnou do peřin. Jen co zalehla, ihned usnula. Nebylo divu. Spánek už potřebovala jako sůl.
Ani dnes jí však nebyl dopřán důkladný odpočinek. Nedokázala odhadnout, jak dlouho spala, když ji probudilo řinčení skla následované hlukem, jenž se ozýval z přízemí. Z jejího podniku!
Na ulici se ozvaly houkačky požárníků. Hodila na sebe župan a rychle seběhla schody.
Z lokálu se valil dým…

Škody byly nakonec jen minimální. Od hasičů se dozvěděla, že požár někdo založil asi úmyslně, ale měla štěstí v neštěstí. Kdosi zavolal pomoc opravdu včas; vzhledem k tomu, jak málo toho shořelo, by se prý mohlo zdát – kdyby to ovšem nebyl nesmysl – že hovor byl na tísňové lince zaznamenán snad ještě dřív, než požár vypukl.
Policie sepsala protokol. Rosalie chvilku uvažovala o tom, že by mužům zákona vylíčila svou situaci a obrátila se na ně s žádostí o pomoc. To ji však rychle přešlo v momentě, kdy si uvědomila, že hlavní podezřelou je právě ona a za nejpravděpodobnější variantu motivu žhářství policisté považují pojišťovací podvod.

Tak s tím mi vážně polibte prdel, idioti, pomyslela si Rosalie.
Vytočila číslo na toho grázla. Dotyčný již hovor očekával.