Příběh třetí

Katina namočila houbu ve vodě s jarem a jala se drhnout nápis z výlohy.
Ač nemusela, chtěla po sobě nechat hezky uklizeno. Nápis navíc symbolizoval konec jejího podniku: „VÝPRODEJ! Sleva 90 %!“ Potřebovala se zbavit zásob, již pro ně neměla dalšího využití. Když bylo sklo čisté, bezděčně se usmála, jelikož nesnášela špínu a umyté věci jí dělaly radost.
Slezla z okna, vylila černou vodu a začala pomalu nakládat do auta role se zbytky pláten, které v obchodě ještě zůstaly. Při tom se nostalgicky rozhlížela po místě, kam uplynulých osm let chodila téměř denně pracovat, neboť měla šití i prodej samotných látek doopravdy ráda.
Její podnik fungoval dlouho, teď je však třeba jít dál. Byla trochu smutná, na druhou stranu uměla brát život takový, jaký je. Rozhodně ničeho nelitovala, a dokonce i v tuto chvíli ji těšilo, že se tehdy dala na podnikání. Byly to krásné roky…

Začínala – jako většina podnikatelů – v červených číslech, třela bídu s nouzí a ve svém malém krámku občas i přespávala, aby mohla otevřít brzy ráno. Zavírala pozdě večer a po nocích ještě šila, což byla její „služba navíc“, kterou se snažila odlišit od konkurence a vyniknout.
Podařilo se. Zákazníci byli s tím, co kupovali v jejím malém obchůdku, spokojeni, takže se zpráva o jeho otevření roznesla docela rychle. Katinin byznys začal pomalu vzkvétat. Někdy se jí dařilo lépe, jindy hůře. Jednou vydělala hodně peněz, podruhé byla ráda, když pokryla náklady. Časem si nashromáždila i nějaké úspory na horší časy, což jí dodávalo klidu.

Poslední rok to celé však nabralo nějak špatný směr – zákazníků lehce ubylo a utráceli v jejím obchodě méně, což se ukázal býti dosti fatální problém v kombinaci s rostoucí cenou nájemného. Nejprve jen klesaly zisky, pak se podnik začal ocitat stále častěji ve ztrátě. Katina dělala, co mohla, ale úspory se pomalu a neodvratně rozplývaly. Podobně jako mnoho podnikatelů, kteří zažili časy dobré i zlé, neustále věřila, že zas bude lépe, a nechtěla svou živnost zavřít.
Jednoho dne ale došla do bodu, kdy už prostě vše poplatit nedokázala. Dodavatelům tedy zaplatila, nájem taktéž, ale neodvedla DPH. Berňák holt bude muset počkat. Ostatně už dlouhé roky cpe státu nehorázné částky.

Když se situace ani nadále nelepšila, udělala to, co už tak dlouho odkládala – nadobro zavřela krám. Dodavatelům ani majiteli nezůstala nic dlužna, to by ji samotnou dost mrzelo, avšak státu neodvedla DPH za dva kvartály – nebylo z čeho. Už před nějakou dobou jí přišla výzva k zaplacení, ale nereagovala na ni. Když nemá, tak prostě nemá, obchod zavřela a finančák má smůlu. Beztak státu na všemožných odvodech za tu dobu odevzdala nemalé peníze a nic po něm nikdy nechtěla, takže sama z nezaplacené daně černé svědomí neměla.

Zatímco se jí hlavou honily tyto a mnohé další úvahy, naložila auto, v němž měla vše, co z jejího malého podniku zbylo. Vešla dovnitř a naposledy se rozhlédla po krámku. Ten byl úplně prázdný a jí se zdálo, že vypadá smutně. Vzpomněla si, že podobný pohled se jí naskytl, když si jej poprvé pronajala, ale tehdy jí smutný nepřipadal; spíše plný nadějí. Lehce se pousmála.
„Díky, obchůdku, bylo to fajn. Snad bude mít můj následník víc štěstí,“ špitla. Přitom jí ukápla slza.
Vyšla ven, zatáhla rolety, jež zároveň plnily funkcí mříží, a zamkla. Nasedla do auta, ještě jednou se ohlédla a zamávala. Vydala se směrem k domovu.

Během následujících dnů přemýšlela, co by chtěla dělat – nejspíš zase šití – a tak rozeslala pár životopisů, krom toho také vyřizovala nějaké papírování. Jednou odpoledne někdo zazvonil. Katina celkem bezstarostně otevřela dveře, aby ji vzápětí vylekali dva muži.
„Dobrý den, Miroslav Dráb, Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Kladno,“ představil se první.
„Dobrý den, Vojtěch Sebral, také finanční úřad,“ prohlásil druhý.
„Tímto vám doručuji exekuční příkaz k prodeji věcí movitých. Prosím, podepište to tady,“ vzal si opět slovo Dráb.
Katina se polekala a přibouchla jim dveře před nosem.
„Ale no tak, paní, mějte rozum.“
„Běžte pryč!“ odvětila zoufale.
„To sice můžeme, ale přijdeme znovu. Tomu se nevyhnete.“
Neodpověděla. Byla vystrašená a nevěděla, co má dělat.
„No dobře, jak chcete,“ zabručel. Pak slyšela oba odcházet.

Chvíli stála za dveřmi v naprostém šoku. Podívala se do kukátka a naskytl se jí pohled na prázdnou chodbu. Odjistila petlici a otevřela. Chtěla se jen přesvědčit, že jsou skutečně pryč. Když si byla jistá, zavřela dveře a snažila se zajistit petlici, ale ruka se jí třásla.
Svalila se do křesla a snažila se nepropuknout v pláč. Tohle byla její noční můra. Problémy s úřední mocí a vše s tím spojené.

Dříve naivně věřila, že úřady jsou tu pro ni, ale jak podnikala, postupně si začala uvědomovat, že je to celé trochu jinak. Ona pro úředníky nepředstavuje zákazníka. A kdyby jen to! Není pro ně ani ovcí k ostříhání, neboť mnozí z nich si vůbec neuvědomují, že žijí z jejích daní. Ne, nejčastěji se k ní chovali jen jako k obtížnému hmyzu. Tato pozice v kombinaci s nutností s nimi jednat jí připadala nekonečně ponižující.
Kdyby měla z čeho, zaplatila by, jenže ona už v podstatě neměla nic. A už vůbec ne tolik, kolik požadovali. Ovšem, že by mohla zkusit s berňákem vyjednávat, avšak její odpor k tomu byl příliš silný. Dokud její podnik vzkvétal, platila státu každou korunu, o kterou si řekl. Ostatně… co jí zbývalo, pokud nechtěla dopadnout přesně tak, jak nakonec dopadla. Když pak ale neměla z čeho dávat, finančák na ni poslal exekutory.
Věděla, že tím, co dělá, si nepomáhá. Bylo jí naprosto jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ale ten hnus, který v ní hyenismus berňáku vyvolával, prostě nedokázala v dané chvíli překonat.
Kdyby celou dobu nedělala vůbec nic a jen žila na podpoře, stát by po ní nejen nic nechtěl, ale dokonce by jí ještě peníze dával. Za to, že provozovala živnost, díky níž si spousta lidí mohla nakoupit látky dle svých představ a která živila nejen ji, ale i stát, má teď na krku lidi, kteří jí chtějí vzít i to málo, co jí ještě zbylo. Celou záležitost se snažila vytěsnit, byla příliš stresující.

Za pár dnů se však objevili znovu. Předstírala, že není doma.
Jen ať si zvoní, pomyslela si.
„Víme, že jste doma. Otevřete!“
Zůstala potichu.
„Máme s sebou zámečníka, ten dveře otevře.“
Podívala se kukátkem – a skutečně; exekutoři stáli na chodbě v doprovodu dalšího muže. Bylo zle. Katina je však vpustit nechtěla. Tušila, že to není moudré, ale nechat cizí lidi, aby vpadli do jejího soukromí a brali jí tam věci, to pro ni byla absolutně nesnesitelná představa.
„Jak chcete,“ odvětil vymahatel.
Vzápětí slyšela zámečníka, kterak se pouští do díla.
Po chvíli zámek povolil, ale dveře se ani nehnuly, jelikož je zevnitř jistila masivní petlice.
„Mějte rozum a otevřete nám! My se tam stejně nakonec dostaneme,“ pravil již méně sebejistě exekutor.
Byla tiše jako pěna a když slyšela všechny tři muže odcházet, pocítila jistou – byť krátkodobou – úlevu.

Ani nevěděla, kolik čas uplynulo, když se za jejími dveřmi ozvalo rázné: „Tady Policie České republiky. Jménem zákona otevřete dveře!“
Nevěděla, co má dělat, zmocňovalo se jí zoufalství, ale otevřít nehodlala. Stát jí sebral už tolik peněz a měl tak důkladný přehled o každé položce v jejím účetnictví, že už toho měla dost. Z představy, že by se jí tahle pakáž ještě měla hrabat v osobních věcech, jí bylo zle!
„Otevřete dveře, nebo je budeme nuceni vyrazit.“
Neodpovídala. Celá situace byla tak zoufale nepříjemná a absurdní, že se bezradná Katina stáhla do sebe a vytěsnila, co se před jejím bytem děje.
A najednou PRÁSK! Dveře se rozletěly. Dovnitř vtrhli policajti i exekutoři. Legitimovali ji. Neprotestovala. I exekuční příkaz nakonec podepsala. Co jí také jiného zbývalo? Policisté ještě komentovali vyražené dveře a poučovali ji, že měla otevřít. Vymahatelé z finančního úřadu začali polepovat věci. Katina jen tiše stála, nezmohla se na žádný odpor, sledovala vše jako ve snách a přemýšlela, co vlastně udělala tak hrozného… Ano, asi mohla situaci řešit aktivněji a rozumněji, ale komu ublížila, že si zaslouží tohle? Popošla k oknu, dívala se ven, tiše si zpívala a nechala nezvané hosty, ať si u ní doma dělají, co chtějí.