1. Organizace

Toto je součást série článků o americkém Federal Reserve System. Jako zdroj inspirace a mnoha užitečných informací mi sloužil kurz Anatomy of the Fed na Mises Academy od Roberta Murphyho, kterému tímto neobyčejně děkuji. Všechny případné chyby jsou ale samozřejmě moje vlastní.

Poznejme nepřítele: Anatomie Fedu

Organizace

Rakouští ekonomové jsou proti státním intervencím jakéhokoliv typu. Jsou většinou i proti existenci centrálních bank, čímž se odlišují od jiných zastánců svobodného trhu, pro které centrální banka představuje výjimku z laissez-faire, který jinak podporují. Klasickým příkladem takového ekonoma byl Milton Friedman, který proslul brilantní obranou svobodných trhů na poli například mezinárodního  obchodu, ale z nějakého důvodu obhajoval centrální bankovnictví, i když peníze tvoří polovinu každé transakce. U nás je takovým ekonomem třeba guvernér Singer. Přesně z toho důvodu je pro rakouského ekonoma centrální banka nejvýznamnější institucí centrálního plánovaní a zasluhuje si mnohem větší kritiku než například dotace zelené energie, které přece jen primárně ovlivňují enrgetický a zemědělský trh. Manipulace s peněžní zásobou ale ovlivňuje všechny trhy.

Abychom mohli centrální banky efektivně kritizovat, je nutné pochopit, jak přesně fungují. O což se pokusím na příkladu amerického Fedu. Vysvětlíme si vnitřní organizaci Fedu, podíváme se, kdo Fedu šéfuje (a také kdo mu doopravdy šéfuje), detailně si probereme mechaniku jak klasických, konvenčních operací Fedu, tak i ty nekonvenční, o které nás kreativně obohatil současný šéf Bernanke. Okolnosti vzniku Fedu jsou také velmi zajímavé a pomohou vysvětlit leccos z toho, co se děje dnes. A odpovíme i na otázku, o které se spousta lidí dohaduje: je Fed státní, nebo soukromý?

Anatomie Fedu

Fed je systém centrálního bankovnictví v USA a byl založen v roce 1913 zákonem Federal Reserve Act. Slovo „federální“ mělo vyvolat představu, že je Fed decentralizovaný, že to na rozdíl od například Bank of England není jedna centrální instituce. Centrální úřady totiž v USA té doby byly u veřejnosti nepopulární.

Fed není jedna banka, ale tvoří ji 12 regionálních bank. Těmi jsou: Boston, New York, Philadelphia, Cleveland, Richmond, Atlanta, Chicago, St. Louis, Minneapolis, Kansas City, Dallas a San Francisco. Jednotlivé banky Fedu mají často pobočky, například Federal Reserve Bank of San Francisco má pobočku v Los Angeles, Portlandu, Salt Lake City a Seattlu. Pokud se tedy mluví např. o majetku Fedu, myslí se tím tedy ve skutečnosti součet majetku těchto dvanácti bank.

Vidíme, že banky Fedu jsou soustředěny na severovýchodě USA. To může být z politických důvodů, ale také kvůli tomu, že na severovýchodě je prostě nejvíc lidí a finančních institucí.

Jelikož tedy byl Fed původně decentralizovaný, formálně nebyl žádný šéf, pozice předsedy neexistovala. Neformálně ovšem šéf existoval a tím byl předseda newyorské pobočky Fedu. Newyorský Fed má ostatně výsadní postavení dodnes – ten, kdo reguluje Wall Street, má samozřejmě větší moc než třeba šéf Federal Bank of St. Louis. Timothy Geithner, dnes Secretary of the Treasury (něco jako ministr financí), byl předtím šéfem New York Fed. Prvním šéfem newyorského Fedu byl Benjamin Strong.

S hospodářskou krizí se prezident Franklin Delano Roosevelt snažil bojovat pomocí radikálního zvýšení moci státu. Supreme Court (obdoba Ústavního soudu) mnoho jeho zákonů rušil s poukázáním na to, že nejsou v souladu s Ústavou. Jelikož v americké Ústavě není určen počet soudců, Roosevelt na tento svůj neúspěch reagoval jako správný diktátor: naplánoval zvýšení počtu soudců s tím, že dosadí soudce přátelské k jeho plánům, kteří potom jeho zákony schválí. Současní soudci se toho zalekli a otočili, a tak k plánu ani nemuselo dojít. A Rooseveltovy zákony od té doby najednou v souladu s Ústavou byly.

Jedním z takových zákonů byl Banking Act z roku 1935, který radikálně změnil rozdělení moci ve Fedu. Od té doby se všechny pravomoci soustřeďují ve Washingtonu. Byl zřízen Board of Governors (Rada guvernérů), který drží veškerou moc, sídlí ve Washingtonu a jmenuje ho prezident. Dále byl zřízen Federal Open Market Committee (FOMC – Federální výbor pro operace na volném trhu). Perličkou je, že do té doby se šéfům jednotlivých bank Fedu říkalo guvernér (guvernér je v bankovním světě nejprestižnější titul), takže například Benjamin Strong byl guvernérem newyorského Fedu. Od roku 1935 má titul guvernér jen člen Rady guvernérů a šéfové jednotlivých bank mají titul „prezident“.

Do té doby taky bylo dvanáct různých měnových politik. Každá banka Fedu cílovala vlastní úrokovou sazbu. Dnes je politika Fedu jednotná a centralizovaná ve Washingtonu a cílová úroková sazba je rovněž jedna.

Board of Governors – Rada guvernérů

Jak už jsme řekli, Board of Governors je nejvyšším orgánem Fedu. Sídlí ve Washingtonu, má sedm členů, které všechny jmenuje prezident a jeho jmenování potvrzuje Senát. Každý z nich je jmenován na 14 let. Každé 2 roky (v lichých letech) je jmenován jeden. Druhé jmenování již není možné, ale sloužit déle než 14 let můžete tehdy, pokud jste byl jmenován jako náhrada za někoho, kdo odešel dříve, než mu vypršel jeho termín. To byl případ Greenspana, který byl jmenován místo Paula Volckera, který rezignoval. Greenspan odsloužil jeho termín a pak dostal svůj vlastní na dalších 14 let.

Z těchto sedmi členů potom prezident vybírá předsedu a místopředsedu. Tyto funkce jsou na 4 roky, ale lze je obnovovat – jako v případě současného šéfa Fedu Bernankeho, kterého jmenoval George Bush v roce 2006 a o 4 roky později ho šéfem Fedu znovu jmenoval prezident Obama.

Rada guvernérů drží veškeré pravomoci v oblasti regulace a dohledu, například kapitálové požadavky. V praxi samozřejmě tuto politiku provádějí jednotlivé banky Fedu, tedy Fed v San Franciscu kontroluje kapitálovou přiměřenost bank na západním pobřeží. Ale kolik to je, tak tuto politiku stanovuje těch sedm guvernérů ve Washingtonu.

Federal Open Market Committee - Federální výbor pro operace na volném trhu

FOMC, Federální výbor pro operace na volném trhu je institucí Fedu, která vytváří a provádí měnovou politiku. FOMC je tedy tím, kdo je zodpovědný za tisk peněz. Když v novinách čteme, že „Fed snížil úrokové sazby“ nebo „Fed oznámil další kolo kvantitativního uvolňování“, mluví se právě o FOMC.

FOMC se skládá ze dvanácti členů. Sedm z těchto dvanácti jsou vždy všichni členové Rady guvernérů. Těch zbývajících pět členů tvoří prezidenti regionálních bank Fedu. Těch je ale dvanáct, jakým způsobem se z nich vybírá těch pět?

Bratrsky: prezident newyorského Fedu je vždy jedním z těch pěti. Zbývajících jedenáct se točí o ty zbývající čtyři místa. Místo je vždy na rok. Z těch jedenácti mají ještě výsadní postavení Cleveland a Chicago, kteří jsou ve FOMC každý druhý rok, a zbytek bank Fedu každý třetí rok. Můžeme to také chápat tak, že 12 bank Fedu je rozděleno do pěti skupin, kde se členství ve FOMC točí. Přičemž jednu z těchto pěti skupin tvoří samotný newyorský Fed (a tím pádem „přijde na řadu“ každý rok), v druhé skupině je Cleveland a Chicago, a každý z nich tedy přijde na řadu ob rok a zbývajících 9 bank je ve třech skupinách po třech a přijdou na řadu každý třetí rok.

Takže nejvíc je zvýhodněn New York a po něm Chicago a Cleveland. Proč New York – to je jasné, New York vládne Wall Street. Chicago je rovněž významné, ale méně než New York. Proč ale Cleveland? Těžko říct, možná, že důvodem byla snaha o oslabení pozice Chicaga oproti New Yorku a prostě to nějak padlo na Cleveland (je geograficky blízko Chicagu).

Technicky operace provádí newyorský Fed a existuje seznam vyvolených, s kým obchoduje. Takže když například FOMC rozhodne o nákupu státních dluhopisů za 100 miliard, obchod technicky provede Fed of New York s jednou či několika z uvedených bank. Těch je v současné době 21 a jsou tam i neamerické banky (např. Deutsche Bank nebo francouzské BNP Paribas).

Regionální banky Fedu

Je jich tedy dvanáct. Každá z nich má 9 board members (členů představenstva). Tři z nich jsou třídy A, tři z nich třídy B a tři z nich třídy C. Komerční banky v dané oblasti volí členy představenstva třídy A a B v závislosti na svojí velikosti. Jsou tři velikosti: malé, střední a velké. Všechny malé banky volí dohromady jednoho člena třídy A a jednoho člena třídy B. Všechny střední banky volí opět jednoho z A a jednoho z B a všechny velké banky volí toho třetího z A a z B. Samozřejmě velkých bank je méně než malých, takže máte jako velká banka větší hlas.

Co se týče třech členů představenstva třídy C, tak ty všechny jmenuje Rada guvernérů sídlící ve Washingtonu. Poté, co je všech těchto devět členů představenstva zvoleno, tak si zvolí svého prezidenta (jak jsme si řekli, říká se mu prezident, ne guvernér). Tohoto prezidenta navíc musí Rada guvernérů schválit.

Takže abychom rekapitulovali: z devíti členů představenstva banky Fedu například v St. Louis jich dva volí malé členské banky v jurisdikci St. Louis, dva středně velké a dva velké. Tři jim dosadí z Washingtonu a z Washingtonu jim i schválí (nebo neschválí) místního šéfa.

Ne každá banka ovšem musí být členem Fedu. Národní banky, neboli banky s působností větší než v rámci svého státu, musejí být členy, ale pokud působíte jen například v Alabamě, tak členem Fedu nemusíte být. Pak samozřejmě nevolíte žádného člena představenstva „svého“ Fedu, což je v případě Alabamy Atlanta. Samozřejmě ale regulace Fedu platí i pro takovou nečlenskou banku - rozdíl je jen v tom, že nemusí kupovat akcie Fedu (viz dále) a nevolí představenstvo.