Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

20. Argumenty pro zlatý standard

V únoru 1965 prezident de Gaulle překvapil finanční svět požadavkem na návrat k mezinárodnímu plnohodnotnému zlatému standardu. Američtí a britští centrální bankéři mu odpověděli, že volá po obnovení světa, který již navždy zanikl. Avšak někteří prominentní ekonomové vyjádřili jeho návrhu silnou podporu. Argumentovali, že pouze návrat k národním měnám přímo konvertibilním na zlato může zastavit chronickou inflaci, která v uplynulých dvaceti letech postihla skoro všechny země světa.
Co je to zlatý standard? Jak vznikl? Kdy a proč byl opuštěn? A proč se dnes stále častěji ozývají hlasy, které volají po jeho opětovném zavedení? Nejlepší odpovědi na tyto otázky nám dá pohled do historie.

V primitivních společnostech se směna odehrávala formou barteru. Jak se postupně stala práce a produkce více specializovanou a rozdělenou, lidé měli potíže s nalezením osoby, která měla přesně zboží, které potřebovali a byl ochoten je vyměnit za zboží, které nabízeli. Takže lidé se nejprve snažili vyměnit svoje výrobky za nějaké zboží, které chtěli skoro všichni, a které potom mohli vyměnit za konkrétní věc kterou potřebovali.

Tato společná komodita se stala všeobecně přijímaným médiem směny - penězi.

Jako peníze byly v historii využívány téměř všechny druhy věcí - dobytek, sůl, tabák, drahé kamení, drahé kovy - zvláště stříbro a zlato. Nakonec se stalo zlato dominantní „standardní“ měnou.

Zlato má obrovské výhody. Může být přeměněno na překrásné ornamenty a šperky. Protože je současně krásné a poměrně vzácné, tak se ve zlatě kombinuje vysoká hodnota v malém objemu; takže se dá lehce uchovávat. Zlato vydrží „věky“; nekoroduje a neztrácí se; není pouze odolné, ale ve správné slitině prakticky nezničitelné. Zlato může být vytepáno nebo odlito prakticky do jakéhokoli tvaru nebo přesně rozděleno do jednotek, které mají požadovanou velikost a hmotnost. Existují chemické a další testy, kterými se dá snadno určit jeho pravost. A protože může být vyraženo do mincí přesné hmotnosti, hodnota ostatního zboží se dá lehce vyjádřit jednotkami zlata. Zlato se tedy nestalo pouhým prostředkem směny, ale také „standardem hodnoty“. Záznamy ukazují, jak bylo zlato používáno jako peníze již 3000 let před Kristem. Zlaté mince byly raženy už 700 nebo 800 let před Kristem.

Jedna z největších výhod zlata ale představuje určitý problém. Jeho vysoká hodnota soustředěná do malého objemu zvyšuje riziko jeho krádeže. V 16. a ještě v 19. století (jak ve svých divadelních hrách ukazují např. Ben Johnson a Moliere, v románech George Eliot a Balzac) uchovávali někteří lidé ve svých domech téměř veškeré svoje bohatství ve zlatě. Více a více lidí si ovšem osvojovalo zvyk nechávat svoje zlato v trezorech zlatníků. Zlatníci jim proti zlatu vystavovali potvrzení.

Původ Bank

Nastal vývoj, který pravděpodobně nikdo nepředvídal. Lidé, kteří nechali svoje zlato v zlatníkově trezoru zjistili, že když chtějí za něco zaplatit, tak si nemusejí běžet vyzvednout k zlatníkovi svoje zlato z trezoru. Mohli prostě předat potvrzení, aby zlatník vyplatil zlato osobě, od níž si něco koupili. A tento prodejce si opět nemusel zlato vyzvednout z trezoru, ale opět mohl tímto potvrzením zaplatit další osobě atd.

Takto vznikly banky, bankovky (bankonoty) a šeky. Když bylo potvrzení vystaveno přímo zlatníkem nebo bankéřem na kulatou sumu splatnou držiteli potvrzení, byla to bankovka. Pokud to byl platební příkaz vystavený legálním vlastníkem zlata na různé sumy splatné konkrétním osobám, tak se jednalo o šek. V každém případě, ačkoli se vlastnictví zlata neustále měnilo, zlato samotné téměř nikdy nemuselo opustit trezor.

Když zlatníci a bankéři zjistili, že jejich zákazníci zřídka požadují opravdové zlato, získali pocit, že mohou vystavit více bankovek se slibem platby ve zlatě než je skutečné množství zlata, které mají k dispozici. Počítali s tím, že je malá pravděpodobnost, že by si všichni přišli vyzvednout svoje zlato najednou.

Taková praxe vypadá bezpečně a dokonce moudře také z jiných důvodů. Čestná banka nevydá jednoduše více bankovek než je množství zlata, které má ve sklepích. Poskytuje půjčky zajištěné prodejnými aktivy dlužníků. Bankovky vydané a převyšující zlato držené bankou, jsou rovněž kryté těmito aktivy. Aktiva čestné banky se tudíž také v tomto případě mohou přinejmenším rovnat jejím závazkům.

Je zde ovšem problém. Bankovní závazky jsou ve zlatě a splatné na požádání, bez předchozího upozornění. Avšak aktiva sestávající hlavně z půjček zákazníkům, jsou většinou splatná až v nějakém stanoveném datu v budoucnosti. Banka může být „solventní“ (ve smyslu, že hodnota jejích aktiv se rovná hodnotě závazků), a přesto alespoň z části „nelikvidní“. Pokud všichni vkladatelé budou požadovat svoje zlato najednou, nebude je moci všechny vyplatit.

Přesto taková situace nemusí nastat za celý lidský život. Takže skoro ve všech zemích se banky pustily do úvěrové expanze, dokud množství jejich bankovek a vkladů na vyžádání (tzn. množství „peněz“) nebylo několikanásobně vyšší než množství zlata v bankovních trezorech.

Částečné rezervy

Až do roku 1929 byla tato situace - zlatý standard s pouze „částečnou“ zlatou rezervou - brána jako zdravá většinou monetárních ekonomů, a dokonce jako ten nejlepší z možných systémů. Dvě záležitosti však byly všeobecně přehlíženy. Zaprvé, v oběhu bylo pětinásobné množství peněz než byl objem zlata, kterým tyto peníze byly kryty. To znamená, že ceny byly v důsledku hojnosti peněz mnohem vyšší než by byly, kdyby se množství peněz rovnalo množství zlata. A ekonomické subjekty byly zvyklé a závislé na tomto množství peněz a úrovni cen a mezd.

Když v takové situaci některá velká banka nebo společnost zbankrotovala, ceny akcií se propadly, nebo když nějaká jiná událost způsobila ztrátu důvěry, ceny komodit začaly padat; nahromadilo se více selhání; banky odmítaly obnovit úvěry a začaly vypovídat staré úvěry; zboží se nahromadilo na trhu. A se sníženým množství půjček se také snížilo množství bankovek a vkladů. Zkrátka, začala se snižovat peněžní zásoba. To způsobilo další pokles cen a nákupů a další pokles důvěry.

To je stručný příběh každé vážnější deprese a je to také příběh Velké deprese mezi lety 1929 až 1933.

Od boomu k propadu

O událostech z roku 1929 někteří ekonomové tvrdí, že to byl „kolaps“ zlatého standardu. Říkají, že bychom se již nikdy neměli vracet k závislosti na zlatu. Ale jiní ekonomové říkají, že to nebyl zlatý standard, který „zkolaboval“, ale chybné ekonomické politiky, které ho zničily. Nadměrná úvěrová expanze, jak říkají, nakonec musí vést k násilné úvěrové kontrakci. Boom, stimulovaný snadno dostupným úvěrem a levnými penězi, musí následovat krize a propad.

Nicméně v roce 1944, na konferenci v Bretton-Woods (New Hampshire), se představitelé 44 zemí rozhodli - především pod vlivem Johna Maynarda Keynese z Velké Británie a Harryho Dextera Whita ze Spojených států - ustanovit nový mezinárodní měnový systém, ve kterém budou centrální banky všech států spolupracovat a koordinovat svoje měnové systémy prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu. Všichni u fondu uloží svoji „kvótu“, pouze jednu čtvrtinu ve zlatě a zbytek ve svých vlastních národních měnách. A následně budou mít oprávnění z fondu rychle vybírat úvěry v libovolné měně.

Jediné Spojené státy explicitně převzaly úlohu udržovat svou měnu konvertibilní ke zlatu. Privilegium vyměnit si dolary za zlato však nebylo dáno jejich vlastním občanům, jimž bylo držení zlata zakázáno (s výjimkou šperků a zubních výplní); toto privilegium bylo dáno zahraničním centrálním bankám a oficiálním mezinárodním institucím. Naše vláda se zavázala vyměnit těmto zahraničním institucím jejich dolary za zlato na požádání a ve fixním poměru $35 za unci. Obousměrná konvertibilita v tomto fixním poměru znamená, že se jeden dolar rovná 1/35 unce zlata.

Ostatní měny nejsou vázány ke zlatu touto přímou cestou. Jsou vázány k dolaru a to dohodou mezi jednotlivými vládami, že nenechají své měny fluktuovat oproti dolaru o více než jedno procento. Jiné země mohou držet dolary jako část svých rezerv a počítat s nimi jako by byly zlatem.

MMF podporuje inflaci

Systém nefunguje dobře. Neexistují důkazy toho, že by „zkrátil trvání a snížil nerovnováhu v mezinárodní platební bilanci svých členů“, což je jeden ze jeho šesti deklarovaných cílů. Neudržel stabilní hodnotu a kupní sílu měn svých členů. A tato zásadní věc nebyla ani jeho deklarovaným cílem.

Ve skutečnosti je v tomto systému inflace a znehodnocování měny je na vzestupu. Ze 48 zakládajících členů Fondu prakticky všichni devalvovali svoji měnu již roku 1949, následujíce devalvaci britské libry z $4.03 na $2.80. Ze 111 současných členů Fondu velká většina také od svého vstupu buď formálně svojí měnu devalvovala nebo nechala její hodnotu v dolarovém vyjádření klesnout.

A samotný dolar od roku 1944 ztratil 50% své kupní síly. Během jednoho desetiletí (jak jsme viděli v předchozí kapitole) ztratila německá marka 21% své kupní síly, britská libra 25%, italská lira 29%, francouzský frank 38% a hlavní jihoamerické měny 94% až 98%.

Navíc dvě „klíčové“ měny, měny, které slouží jako rezervy pro ostatní země - britská libra a americký dolar - byly zvlášť problematické. Libra devalvovala z $4.03 na $2.80 v roce 1949 a z $2.80 na $2.40 v roce 1967, a přesto musela být opakovaně zachraňována obrovskými půjčkami od Spojených států, Měnového fondu a konsorcia dalších zemí.

Platební bilance

Spojené státy jsou od konce roku 1957 znepokojeny závažným a očividně chronickým „deficitem platební bilance“. To je název přebytku dolarů jdoucích do zahraničí (jako zahraniční pomoc, investice, výdaje turistů, platby za import atd.) oproti dolarům přicházejícím ze zahraničí (platby za náš export do zahraničí atd.). Tento deficit existuje již od roku 1957 a zvyšuje se tempem $2.8 miliardy ročně. Na konci roku 1968 byl celkový deficit platební bilance okolo $30 miliard.

To vedlo mimo jiné k poklesu zlatých rezerv ve Spojených státech z $22.9 miliard na konci roku 1957 na $10.4 miliardy v roce 1969.

Následkem chronického deficitu platební bilance dnes mají cizinci vůči Spojeným státům krátkodobé pohledávky ve výši $37.8 miliardy. A z toho $13.4 miliardy jsou pohledávky centrálních bank a dalších institucí, které mají legální právo chtít přímou výměnou zlato. Zbývajících $24.4 miliard jsou nepřímé požadavky na naše zlato.

To proto vládní úředníci a ekonomové nejen ze Spojených států, ale z celého západního světa nyní diskutují o reformě světového peněžního systému. Většina z nich předkládá návrhy, jak zvýšit „rezervy“ a jak zvýšit „likviditu“. Argumentují, že není dost „likvidity“ - tedy, že není dost peněz a úvěrů nebo brzy nebude - aby se udrželo tempo neustále vzrůstajícího objemu světového obchodu. Většina z nich říká, že zlatý standard je přežitkem. V každém případě, jak tvrdí, neexistuje dost zlata, aby mohlo sloužit jako základ pro národní měny a mezinárodní vyrovnání. 

Pohled menšiny

Ale obhájci návratu k plnému zlatému standardu, ačkoliv nyní v menšině, mezi kterou je také několik předních ekonomů, nejsou dojati argumenty, které obhajují neustále pokračující monetární expanzi. Říkají, že jsou to prostě argumenty pro další inflaci. A trvají na tom, že další monetární expanze či inflace, mimo veškerá rizika, která přináší, je zcela chybným prostředkem k dosažení cílů, které mají zastánci měnové expanze na mysli.

Předpokládejme, říkají obhájci zlata, že bychom zdvojnásobili množství peněz, které v současném světě existuje. V dlouhém období nemůžeme počítat s žádným zvětšením obchodu, tedy množství jednotlivých směn, než existovalo předtím. Tudíž výsledkem bude jenom to, že se odpovídajícím způsobem zvýší mzdy a ceny, při kterých se obchod odehrává. Jinými slovy - výsledkem zdvojnásobení množství peněz, bude za stejných podmínek snížení jejich kupní síly o polovinu. Tento proces je tak bláznovský jako je marný. To je smutná lekce, které se každá země, dříve či později, ke svému zármutku naučí.

Velká výhoda zlata

Kritici zlata si stěžují na obtížnost a nákladnost zvyšování nabídky kovu a na závislost na „náhodných“ objevech nových nalezišť nebo vynálezech lepšího způsobu dobývání. Obhájci zlatého standardu ovšem odpovídají, že to je přesně největší výhoda zlata. Množství zlata je určeno přírodou; nikoliv jako množství papírových peněz, které je podřízeno pouze schématům demagogů nebo vrtochům politiků. Jakmile je akceptována idea, že množství peněz může být určeno jednoduše tiskařským lisem, je pro politiky u moci nemožné vzdorovat vzrůstajícím požadavkům na další inflaci. Zlato nemusí být teoreticky dokonalým základem pro peníze; ale jeho výhodou je, že určuje jejich množství, a tudíž také hodnotu peněžní jednotky a to nezávisle na vládní manipulaci a politických tlacích.

A tohle je obrovská výhoda. Když země není na poctivém zlatém standardu, když občanům není ani povoleno vlastnit zlato, když je jim řečeno, že nesměnitelné papírové peníze jsou stejně dobré jako zlato, když jsou nuceni přijímat v takových papírcích platbu dluhu, když to, co si dávají stranou na stáří spočívá na nesměnitelných papírových penězích, pak jsou bez ochrany a vydáni napospas a mohou být kdykoliv naprosto ožebračeni politickým rozhodnutím „měnových managerů“.

Řekl jsem, že samotný dolar „ta nejlepší měna světa“, ztratil 50% své kupní síly během 24 let. To znamená, že člověk, který odešel do důchodu v roce 1944 s naspořeným kapitálem $10 000 nyní zjistí, že si za ně může koupit jenom polovinu toho, co tehdy.

Ale Američané na tom nejsou zdaleka nejhůř. Situace v Anglii je daleko horší a ještě horší ve Francii. A v některých jihoamerických zemích byly takto zlikvidovány prakticky veškeré úspory, které lidé nashromáždili. 

Nikoliv řízené peníze

Ohromnou výhodou zlata, pokud to takto pojmenujeme, je jeho negativní vlastnost: zlato není řízená papírová měna, která může zruinovat všechny, kdož jsou legálně donuceni do ní vložit svoji důvěru. Veškerá kritika technických aspektů zlatého standardu se stane naprosto triviální, když je srovnána s touto hlavní výhodou. Zkušenosti posledních dvaceti let prakticky ve všech zemích jasně dokazují, že monetární manageři jsou pěšáky na šachovnicích politiků, a tudíž jim nelze věřit.

Mnoho lidí, včetně ekonomů, kteří by to měli vědět nejlépe, mluví, jakoby již svět opustil zlatý standard. Mýlí se. Světové měny jsou stále vázány ke zlatu, ačkoli volným, nepřímým a nejistým způsobem. Ostatní měny jsou vázány k dolaru a směnitelné za dolar v pevném „oficiálním“ poměru (který je bohužel předmětem politických hrátek) skrz Mezinárodní měnový fond. A dolar je směnitelný, ačkoliv stále více pouze na papíře, za zlato v poměru $35 za unci.

Jistě, americkým problémem dneška je to, jak udržet tuto omezenou směnitelnost dolaru (a tudíž i ostatních měn) za fixní množství zlata.

Otázka za $35

Zásadní otázka, před kterou současný svět stojí je: Jak se stávající systém a současné politiky stávají rychle neudržitelnými, měly by světové měny opustit veškerou vázanost na zlato, a tím ponechat každou národní měnu napospas politickému řízení, nebo by se měly hlavní světové měny vrátit k plnohodnotnému zlatému standartu - tzn. že každá měna bude opět plně konvertibilní za zlato pro každého na požádání a ve fixním poměru?

Jakékoli mohly být nedostatky zlatého standartu v jeho podobě v 19. a na počátku 20. století, ve skutečnosti zajistil světovou mezinárodní měnu. Pokud budou veškeré hlavní měny přímo směnitelné za zlato ve fixním poměru, tak potom budou také automaticky směnitelné mezi sebou ve fixním poměru. Obchodníci všech zemí budou mít důvěru v měny ostatních zemí. V konečném důsledku zlato bylo jedinou univerzálně přijímanou celosvětovou měnou a stále je univerzálně přijímanou komoditou všemi, kterým je legálně umožněno jeho držení.

Namísto ignorování a překrucování těchto faktů, by na nich vlády světa měly zkusit ještě jednou stavět.

předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed