21. Chyby zahraniční pomoci

Obhájci zahraniční pomoci věří, že tato nepomáhá pouze zemi, která jí přijímá, ale i té, která jí dává. Věří, že podporuje celosvětový „ekonomický růst“. V tom se ovšem pletou.

Měli bychom si hned na začátku vyjasnit, že když mluvím o zahraniční pomoci, tak mám na mysli pomoc, kterou jedna vláda poskytuje vládě druhé. A ještě bych upřesnil, že mám na mysli „ekonomickou“ pomoc, kterou jedna vláda poskytuje druhé. Nezabývám se zde vojenskou pomocí, ať již poskytovanou v časech míru nebo za války. Ospravedlnění vojenské pomoci závisí případ od případu a je dáno komplexním posouzením vojenských a politických faktorů.

Rovněž si ihned ze začátku musíme vyjasnit, že všechny druhy zahraniční pomoci představují ekonomickou zátěž pro zemi, která jí poskytuje. Pokud je plně hrazena z daní, představuje dodatečné břemeno pro průmysl a odčerpává kapitálové fondy, které by se jinak uplatnily pro nové domácí investice. Pokud je financována z rozpočtového schodku, tak s sebou nese veškeré zlo inflace. V každém případě dojde ke zpomalení ekonomického růstu v dárcovské zemi.

Všechny tyto důsledky můžeme pozorovat ve Spojených státech. Během 23 let - do 30. června 1968 americká zahraniční pomoc - dotace a půjčky - dosáhla obrovské celkové sumy $171 miliard. Jak se veřejný dluh zvýšil z 259 miliard v roce 1945 na 359 miliard v roce 1968, lze říci, že $100 miliard ze zahraniční pomoci bylo zaplaceno z půjček a inflací měny a $71 miliard z daní. Bez poskytování zahraniční pomoci bychom se mohli vyhnout obojímu. Vyhnuli bychom se zároveň $30 miliardám deficitu platební bilance a snížení zlatých rezerv. Dnes američtí „liberálové“ mluví o miliardách, které bychom měli dát na zlepšení naší silniční sítě, zlepšení bydlení a vyčištění našich špinavých měst, na boj se znečištěním vzduchu a vody. $171 miliard, které šly na zahraniční pomoc by pokrylo prakticky všechny tyto požadavky našich dnešních „liberálů“.

Argument deficitního financování

Občas slýcháme od amerických obhájců zahraniční pomoci (často od příjemců této pomoci a vždy od komunistů), že Spojené státy získávají díky svým programům zahraniční pomoci velké ekonomické výhody. Že prý zoufale potřebujeme „odbytiště“ a „nové trhy“ pro naše „přebytky“. Musíme se vzdát části svého zboží nebo dát cizincům dolary na jeho nákup, aby se naše továrny udržely v chodu, a tudíž byla zachována plná zaměstnanost. Tyto programy jsou podle komunistů dokonce důležité k tomu, „aby se oddálil nevyhnutelný kolaps kapitalismu“.

Není snad nutné dlouze rozebírat, že tento argument je naprostým nesmyslem. Kdybychom opravdu dokázali vytvořit prosperitu a plnou zaměstnanost likvidací svých „přebytků“, pak bychom je nemuseli dávat zahraničním zemím, ale mohli bychom je zkrátka naházet do moře. Nebo ještě lépe, naše vláda by mohla dát ty peníze nebo toto zboží našim vlastním chudým.

I těm nejzabedněnějším hlavám by mělo snad být jasné, že se nikdo nemůže stát bohatým tak, že to, co vyrobí, bude zahazovat. Co, jak se zdá mate jinak jasně uvažující lidi je skutečnost, že když se tohle tvrzení aplikuje na celý národ a nikoliv na jednotlivce, pak je možné najít konkrétní firmy a konkrétní osoby, které z takového počínání mají prospěch na úkor zbytku. Například firmy, které se zabývají výrobou komodit vyvážených jako zahraniční pomoc a jsou placeny vládou Spojených států. Dostávají tedy peníze od daňových poplatníků, kteří jsou o to chudší. Pokud by jim bylo dovoleno ponechat si svoje peníze, pak by je utratili za co by si přáli. Samozřejmě by to nebylo přesně totéž zboží, které bylo vyrobeno pro program zahraniční pomoci. Ale poskytlo by přesně tolik pracovních míst a byli by to Američané namísto cizinců, kdo by dostal co bylo vyprodukováno těmito zaměstnanci. 

Kupování přátelství

„Ano“, může být poznamenáno, „všechno je to asi pravda; ale nemůžeme se na to dívat tak krátkozrace a sobecky. Pomysleme na požehnání, které naše pomoc bude mít pro její příjemce v chudých zemích a pomysleme na dlouhodobé politické zisky pro Spojené státy. Posíláním pomoci jsme těmto zemím zabránili, aby přešly ke komunismu. Učinili jsme z těchto zemí naše vděčné přátele a spojence a pokračování pomoci je důležité k tomu, abychom si je udrželi“.

Nejprve se podívejme na tyto předpokládané přínosy pro Spojené státy. Pohybujeme se v říši domněnek, v říši „mohlo by se stát“, kde jsou jakékoli důkazy dost obtížně doložitelné. Nemáme tedy žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by kterýkoli z našich spojenců, kteří nepřešli ke komunismu, by to učinil, kdyby nedostal naši pomoc. Členství v komunistických stranách ve Francii a v Itálii, které naši pomoc dostávaly, se nesnižovalo; fakta byla docela opačná a komunistické strany vykazovaly tendenci se rozrůstat se zvyšující prosperitou. A Kuba, jediná země na západní polokouli, která se otevřeně přidala ke komunistickému táboru, tak v roce 1959 učinila přesto, jaký podíl z naší zahraniční pomoci během dvanácti let předtím dostala. Kuba byla námi zvýhodňována ve skutečnosti více než kterákoliv jiná země, díky našemu nastavení importních kvót a dalších nepřímých forem ekonomické pomoci.

A co se týče získávání vděčných přátel, tak nevím, jestli $11 miliard z programu půjčky a pronájmu (lend-lease) pro Rusko způsobily, že k nám Stalin zahořel přátelstvím; že naše výpomoc Polsku, Jugoslávii, Indonésii a Egyptu změnila Gomulku, Tita, Sukarna nebo Násira v závislé spojence; že by se Francie, Indie, Mexiko, Chile, Laos, Kambodža, Bolivie, Peru, Ghana, Alžírsko a desítky dalších národů, které obdržely naši pomoc, změnily v naše vděčné přátele.

Na druhé straně existují dobré důvody předpokládat, že naše pomoc měla často opačný efekt. Vlády zjistily, že když se zdá, že jsou jejich země ohroženy komunismem, tak dostanou více americké pomoci. A tak se hrozba komunismem stala rozšířeným prostředkem, jak si vynutit více pomoci. A vůdci těchto zemí stejně shledávají nezbytným ve svých veřejných vystoupeních urážet Spojené státy, aby svým následovníkům dokázali, jak jsou přes obdrženou americkou pomoc „nezávislí“, a že nejsou „loutky amerického imperialismu“. Jsou to téměř vždy ambasády Spojených států, na které létají kameny, nikoliv ambasády těch zemí, které v životě nedaly jediný cent.

Humanitární motivy

Přesto může být (a také bývá) namítnuto, „zmiňovat se o těchto věcech znamená zaujmout krátkozraké a sobecké stanovisko. Zahraniční pomoc bychom měli poskytovat z ryze humanitárních důvodů. Ta umožní chudým národům bojovat se svoji chudobou, což nemohou zvládnout bez naší pomoci. A až se tak stane, bude naší odměnou charitativní čin sám o sobě. Ať už budou příjemci pomoci vděční či nikoliv, naše velkorysost bude odměněna v dlouhodobém výhledu. Svět, který je z poloviny chudý a z poloviny bohatý je nebezpečným místem; vzrůstá v něm nepřátelství, nenávist a války. Plně prosperující svět bude místem míru a dobré vůle. Bohaté národy jsou očividně lepší zákazníci než národy chudé. A až rozvojové země zbohatnou, tak to bude ku prospěchu amerického zahraničního obchodu a americké prosperity“.

Konečná fáze tohoto argumentu je mimo pochybnost. Je jistě v americkém dlouhodobém zájmu, aby ostatní země byly bohaté a produktivní, dobří zákazníci a pracovití producenti. Diskutabilní na tomto argumentu je přesvědčení, že mezivládní výpomoc je tou nejlepší cestou, jak takového kýženého stavu dosáhnout.

Tou nejrychlejší a nejjistější cestou k prosperitě a ekonomickému pokroku je soukromé podnikání. A nejlepší cestou, jak vláda může podpořit soukromé podnikání je, když dbá na spravedlnost, dohlíží na vynucování uzavřených smluv, chrání soukromé vlastnictví a zajišťuje požehnání svobody, včetně ekonomické svobody - což znamená neklást zbytečné překážky do cesty soukromému podnikání. Pokud má každý člověk svobodu vydělávat a ponechat si maximum z plodů své práce, jeho podněty k pracování, spoření, vynalézání a investování, započetí nových podniků a snaha vytvořit lepší produkt než nabízí konkurent, budou maximalizovány. Úsilí každého jednotlivce pak přinese prosperitu všem.

V takovém systému rovněž cizinci poznají své investiční příležitosti a jejich peníze přijdou urychlit vývoj. Umístí své kapitálové fondy tam, kde budou slibovat nejvyšší výnosy s přijatelným rizikem. To znamená, že půjdou tam, kde se kapitál uplatní tím nejproduktivnějším způsobem a tedy bude produkovat zboží a služby, které budou nejvíce žádané, ať už domácími nebo cizinci. V druhém případě se bude produkovat zboží pro export, kterým se zase bude platit za import zboží žádaného v této zemi.

Nejjistějším způsobem, jak si může národ zajistit, že zůstane chudým je obtěžovat či znesnadňovat soukromé podnikání, ničit ho subvencovanou konkurencí, tíživým zdaněním nebo přímo vyvlastňováním.

Socialismus versus Kapitalismus

V současnosti mezivládní pomoc spočívá na socialistických předpokladech a je podporou pro socialismus a stagnaci, zatímco soukromé investice jsou založeny na kapitalistických předpokladech a podporují soukromé podnikání a ekonomický růst.

Egalitářství a socialismus jsou jasným základem vládní pomoci. Jejím hlavním předpokladem je, že nejrychlejší cesta k „sociální spravedlnosti“ a pokroku je brát od bohatých a rozdávat chudým, vzít od Petra a dát Pavlovi. Dárcovská vláda bere peníze od svých údajně nadměrně bohatých poplatníků; dává je jinému národu na základě předpokladu, že tento „potřebuje“ peníze - nikoliv za předpokladu, že tento nalezne pro peníze produktivní využití.

Od samého začátku se mezivládní pomoc musí potýkat s tímto dilematem. Pokud na jedné straně dávají dárci pomoc bez podmínek, tak bývá promrhána, aniž splní svůj účel. Na druhé straně snažit se stanovit podmínky využití pomoci bývá často označováno za „zasahování do vnitřních záležitostí“ příjemců této pomoci.

Po více než dvacet let existence nákladných programů zahraniční pomoci se američtí úředníci přesunují z jednoho rohu do druhého - stanoví podmínky, změkčí je nebo zruší, když se ocitnou pod palbou kritiky a pak se potichu dívají, jak jsou fondy na pomoc zneužívány a snaží se opět nějaké podmínky stanovit. V současnosti jsou však vázáni k té nejhorší možné politice - vynucování špatných podmínek.

V roce 1965 prezident Johnson vyhlásil, že v budoucnu bude naše pomoc poskytována jen zemím ochotným provést „základní sociální změny“. Těmito změnami ovšem nebylo myšleno to, že by země, která obdržela pomoc musela garantovat bezpečnost soukromého vlastnictví, integritu své měny a odstraňování překážek pro volný obchod a volné podnikání, ale právě naopak, že by měla kráčet směrem k vládnímu plánování, paternalistickému státu, redistribuci půdy a přerozdělovacím schématům.

Rozsah pozemkové reformy

Tyto takzvané „pozemkové reformy“, které naši vládní představitelé často požadují, znamenají zničení existujícího zemědělského velkopodnikání, rozdělení země na díly příliš malé pro efektivní zemědělské využití a jejich předání nezkušeným správcům, podkopání principů soukromého vlastnictví a otevření Pandořiny skříňky pro další radikálnější požadavky.

Programy sociálního státu vedou k obrovským vládním deficitům a prudké inflaci. Nejpatrnější je to v Latinské Americe. Praktickým důsledkem je pak vyvlastňování bohatství v ohromném měřítku.

Přesto senátor Spojených států, který dříve požadoval „pozemkové reformy“ a ignoroval jejich historii, podnikl útok proti boháčům v zemích přijímajících pomoc, že „neinvestují ve svých vlastních ekonomikách“, ale raději své bohatství převádí do zahraničí. Ovšem nezeptal se sám sebe, proč boháči z těchto zemí častěji umísťují svůj majetek na bankovní konta ve Švýcarsku. Ve většině případů by zjistil, že je to nejen proto, že se doma nerýsují žádné atraktivní investiční příležitosti (díky rozbujelé byrokracii, tíživému zdanění, subvencované konkurenci atd.), ale protože nechce o své úspory přijít díky rapidně znehodnocované měně nebo přímé konfiskaci jejich viditelného majetku. 

Výhody?

Za posledních 23 let američtí daňoví poplatníci díky zahraniční pomoci zchudli o $171 miliard, ale tyto peníze neučinily jejich příjemce zdaleka o tolik bohatší. Kolik dobra jim opravdu přinesly? Na tuto otázku je obtížná odpověď, protože zahraniční pomoc často tvoří pouze minoritních faktor mezi ostatními faktory ovlivňujícími ekonomiky.

Ale obhájci zahraniční pomoci si nedělají žádné problémy s vyčíslením jejího přínosu. Když v západní Evropě a Japonsku následovalo naši pomoc dramatické vzkříšení válkou zničené ekonomiky, toto vzkříšení bylo připsáno celé na vrub naší pomoci. Kde však naší pomoc nenásledovalo vzkříšení nebo se příjemce ocitnul ještě ve větší ekonomické krizi než byl předtím, obhájci pomoci jednoduše prohlásili, že tato pomoc zkrátka nebyla dost velká.Tento argument je používán velmi široce a nutí nás přijímat ještě kolosálnější programy pomoci.

Pokud studujeme každou zemi zvlášť, tak vychází najevo, že pokud země (jako Západní Německo) zreformuje svou měnu, udrží její stabilitu a v hlavních bodech se přidrží principů volného trhu, tak zažije zázračné vzkříšení a růst. Pokud však země (jako Indie) si zvolí centrální plánování a přijme grandiózní socialistické „pětiletky“, provede měnovou expanzi a přesto díky celním bariérám udrží svou měnu nadhodnocenou a do cesty volnému trhu a soukromé iniciativě postaví všechny formy byrokratických restrikcí, tak zažije chronické krize bez ohledu na miliardy dolarů velkorysé zahraniční pomoci.

Jak prohlásil Charles B. Shuman, předseda Americké farmářské federace: „Společným jmenovatelem pro téměř všechny hladové národy na světě je jejich oddanost socialistickému politicko-ekonomickému systému - vládou řízené ekonomice. Svět by nemusel hladovět, pokud by rozvojové oblasti přijaly tržní cenový systém, metody formování kapitálu - konkurenční kapitalismus“.

Náš závěr je takový, že současná mezivládní ekonomická pomoc představuje spíše překážku než podporu světové ekonomické prosperitě a to včetně prosperity příjemců této pomoci. 

Projekty plýtvající prostředky

To je faktem z důvodů samotné podstaty zahraniční pomoci. Lehce dostupná vnější pomoc často selže v povzbuzení lidí, aby si pomohli sami a převzali za sebe odpovědnost. Navíc mezivládní ekonomická pomoc téměř nevyhnutelně jde na vládní projekty, což často znamená socialistické projekty jako grandiózní vládní ocelárny nebo přehrady.

Je pravdou, že spousta ekonomických služeb, jako silnice, zásobování vodou, přístavy a kanalizace bývají poskytovány vládami také v těch „nejkapitalističtějších“ zemích. Jsou ovšem nezbytnou základní částí produktivního procesu. Zahraniční stejně jako domácí fondy mohou být vládou legitimně využity pro tyto účely. Přesto mezinárodní pomoc pravděpodobně nasměruje prostředky neodpovídajících proporcí také do těchto projektů. Pokud vláda závisí na domácích zdrojích, pravděpodobně je využije na ekonomičtější, méně grandiózní a extravagantní projekty. Soukromí investoři například budou ochotněji půjčovat na vybudování silnic a mostů, které budou mít slibnou ekonomickou návratnost. Následkem toho budou muset plánovači vyvinout více úsilí, aby naplánovali mosty a cesty tam, kde budou nejvíce užívány a veliký provoz ospravedlní výdaje.

Podmínky pro soukromé investice

Pokud by naše pomocné programy byly nyní zrušeny, zaostalé národy by musely hledat soukromý kapitál pro urychlení svého rozvoje a situace by byla zcela odlišná. Zahraniční soukromí investoři by chtěli vidět docela jiné reformy než naši vládní úředníci. Chtěli by záruky (možná v některých případech i garance) proti znárodnění nebo vyvlastnění, proti subvencované konkurenci, proti diskriminačním zákonům, proti cenové kontrole, proti importním licencím, tíživému zdanění a neustále znehodnocované měně. Pravděpodobně by také chtěli záruky toho, že si kdykoliv mohou odnést svůj kapitál a své zisky.

Zahraniční investoři by nepožadovali aktivní spolupráci a nadšené uvítání od vlády hostitelské země, ale takové věci mají jistě vliv na jejich rozhodování. Ve skutečnosti zahraniční soukromí investoři, pokud za nimi vlády sami nepřijdou, nepožadují žádné podmínky. Zkrátka umístí své fondy tam, kde se jim to líbí nejvíce.

Co je antikapitalistická mentalita neschopná pochopit je to, že kroky nutné k vytvoření příznivého klimatu pro zahraniční investory, by měly rovněž vytvořit příznivější klima pro domácí investory. Boháči v rozvojové zemi pak už nebudou posílat své peníze do zahraničí, aby je zachránili, ale investují je do podnikání doma. A tyto domácí investice pak sníží potřebu přitahování zahraničních investic.

Je nepravděpodobné, že by takové reformy socialistické země podnikly, dokud dostávají zahraniční pomoc. Takže bude pravděpodobně potřebná změna či zrušení programu americké zahraniční pomoci předtím, než dosáhnou soukromé investice dostatečného objemu. 

Nadějnější alternativa

Chtěl bych zde připomenout svůj návrh na prozatímní program, který jsem předložil v National Review dne 6. května 1961: do budoucna by měla mít zahraniční pomoc výhradně formu půjček a nikoliv dotací. Měly by to být půjčky splatné v dolarech a na ten samý úrok, jaký musí platit naše vláda za půjčky stejného stáří. Splatnost by neměla být delší než 25 až 30 let, jako u hypoték. A jako u hypoték by splátky měly probíhat formou měsíčních plateb, které by započaly ihned poté, co byla půjčka vyplacena.

Podmínky pro získání takové půjčky by měly být jednotné a mít podobu zákona schváleného Kongresem. Mezi podmínkami by se mělo objevit následující: dlužná vláda by se měla zdržet veškeré socializace či znárodňování průmyslu a jakéhokoliv vyvlastňování kapitálu. Měla by se zavázat vyrovnat svůj rozpočet řekněme první fiskální rok po obdržení půjčky. Měla by omezit inflaci. Dlužná vláda by se například mohla zavázat nezvyšovat množství peněz o více než 5% ročně a nenutit svou centrální banku nakupovat svoje vlastní dluhopisy. Krátce, dlužná vláda by se měla zavázat přijmout kroky, které jsou nezbytné k přilákání soukromého domácího a zahraničního kapitálu. 

Předpokládané následky

Můj odhad je, že kdyby existoval pouhý požadavek na splácení úroků, tak by to zredukovalo množství žádostí o pomoc asi na třetinu toho, co platíme dnes. Další podmínky by pravděpodobně omezily žádosti na šestinu nebo desetinu současné sumy. Vlády, které by si chtěly půjčit, by si musely dvakrát rozmyslet výhodnost projektů, na které by si půjčovaly. Vznikla by tak tendence omezit se na ty projekty, které jsou schopny zaplatit samy sebe tzn. očividně ekonomické.

Dlužné státy by si nemohly stěžovat, že se vměšujeme do jejich vnitřních záležitostí. Toto by byly pouhé podmínky půjčky. Americké instituce spravující tyto půjčky by ani neměly pravomoc tyto podmínky měnit nebo diskriminovat některé žadatele. V každém případě by jejich pravomoci měly být vymezeny velmi jasně.

Výhod takového programu by bylo mnoho a jsou očividné. Okamžitě by se omezilo plýtvání fondy zahraniční pomoci. Většina této pomoci by navíc byla splacena s úrokem. Neprokazovali bychom cizím zemím přízeň. Ti, co by si chtěli půjčit, by museli přijít otevřeně za námi. Zastavili bychom okamžitě subvencování socialismu v zahraničí.

Měl bych zde vyjasnit, že nenavrhuji takový program jen kvůli němu samému, ale jakožto čistě přechodné opatření k opuštění dnešního programu zahraniční pomoci bez zbytečných turbulencí. Tento omezený program výpůjček by měl existovat maximálně několik roků a na konci tohoto období by mohl být lehce ukončen. Během této doby by se v dlužných zemích (pokud by dodržovaly podmínky půjčky) vytvořilo příznivé klima a staly by se atraktivními pro další soukromé investice.

V takto obnoveném kapitalistickém klimatu by se mohly celosvětové ekonomické podmínky zlepšit zcela ohromujícím způsobem.