10. Co politici dovedou a co nedovedou

Období prezidentské kampaně se dostává do svého vrcholu (červen 2004, pozn. překl.). Blíží se sjezdy následované přívalem reklamy a nakonec budeme zcela jistě svědky debat. Velký důraz bude kladen na Irák a americkou zahraniční politiku, ale v kampani bude hrát nevyhnutelnou roli také ekonomika a její výsledky za poslední čtyři roky.

John Kerry se zaměří na průměrnou výkonnost ekonomiky, zejména trhu práce, v první části vlády Bushovy administrativy. Bush si vsadí na výkon ekonomiky za poslední rok a dále, dokud zaměstnanost na podzim poroste. V této diskuzi jsou implicitně předpokládány dvě zvláštní věci. Tou první je, že prezident „řídí“ ekonomiku. Prezident sotva řídí vládu. Určitě nemůže řídit zdary a nezdary milionů pracovníků, manažerů, investorů a podnikatelů. Druhý implicitní předpoklad je, že úspěch či neúspěch prezidenta závisí na jeho schopnosti „stimulovat“ ekonomiku, jako by ekonomika byla motor, který prostě potřeboval jiné nastavení karburátoru nebo jako by to byl líný volek, který potřebuje pobízet, aby zvýšil svou tažnou sílu.

Tento předpoklad, že prezident ekonomiku jaksi řídí, dává současnému prezidentovi a jeho vyzyvateli prostor k tomu, aby měli o čem mluvit. Vyzyvatel se zaměří na všechny nedostatky. Jak je možné, že lépe nestimuloval ekonomiku? Současný prezident se pak zaměří na něco dobrého, co se stalo během jeho vlády, jako by to bylo jeho záměrem. Nemyslím si, že jsme všichni keynesiánci, ale je alarmující slyšet George Bushe vysvětlovat, že jeho daňové škrty stimulovaly ekonomiku tím, že daly peníze do rukou spotřebitelů, aby je ti následně mohli utratit a vytvářet pracovní místa.

Jednou jsem slyšel příběh, který pomáhá vysvětlit problém podobných názorů. Představte si, že jste narazili na mladého chlapce, který stojí na okraji mělkého konce bazénu. Drží v ruce kbelík a vypadá sklíčeně. Co se děje, ptáte se. No, vysvětluje, dělám vědecký experiment a nefunguje. Proč nefunguje? Poslední hodinu jsem se snažil napustit vodu do tohoto bazénu pomocí tohoto kyblíku. Ale hladina vody  se nezměnila ani trochu. Voda není vůbec hlubší. Je to velký bazén, snažíte se to vysvětlit. Několik věder vody nebude mít moc viditelný efekt. Chlapec zdvojnásobí a ztrojnásobí své úsilí. Uběhl týden. Vrátíte se k bazénu a chlapec nevypadá o nic šťastnější. Co se děje, ptáte se. Dělám totéž, osm hodin denně po dobu jednoho týdne a stále nevidím žádnou změnu. Asi bazén netěsní, říkáte. Ne, odpoví, není nikde díra. Ověřil jsem si to.

Chlapec svěsí ramena a vrátí se do práce. Najednou vidíte, jak chlapec jde k hlubokému konci bazénu, nabere z něj kbelík s vodou, vrátí se zpátky a vylije ho do mělkého konce.

Co byste tomu chlapci řekli? Mohlo by se zdát poměrně jednoduché mu vysvětlit, že brát si peníze z levé kapsy a strkat si je do pravé kapsy ho neučiní nijak bohatším. Tak je to i s vodou v bazénu. Celkové množství se nemění. Ale pokud by pršelo každou noc během chlapcova experimentu, mohl by začít věřit, že nošení vody z hlubokého konce na mělký konec vlastně vede k tomu, že je voda hlubší. Potom byste mohli zjistit, že je těžké to chlapci vysvětlit.

Frédéric Bastiat byl jeden z prvních, kdo se snažil vysvětlit, že při pohledu na ekonomický systém jako celek se nestačí podívat na to, co je vidět, tedy na nalévání vody. Musíte se také podívat na celý systém a omezení, která ho mohou svázat. Bastiat použil příklad s rozbitým oknem. Oprava okna podporuje skláře. Ale není vidět ztráta, tedy co by bylo s penězi, kdyby nemuselo dojít k výměně okna. Možná že ten, kdo přišel o okno, by si koupil boty. Nebo investoval do nového podnikání. Nebo si jen užil klid, že má hotovost. Oprava okna je vidět. Ztráta je neviditelná, a proto jednoduše projde bez povšimnutí. Tak to je u většiny akcí vlády, kdy se snaží „stimulovat“ ekonomiku. Snadno se zapomíná, že prostředky ke stimulaci musí pocházet někde z hlubokého konce bazénu.

Když vyprávím tento příběh studentům, pochopí omyl stejně snadno jako příběh s bazénem. Chápou, že ničení není pro ekonomiku dobré. Rozbíjení oken je dobré pro sklenáře, ale špatné pro ekonomiku jako celek. Hurikány jsou dobré pro stavebníky a tesaře, ale poškodily ekonomiku jako celek. Studenti také pochopí, že stavět stadion pro nové sportovní týmy prospívá hlavně sportovním fanouškům z města, rozšiřuje možnosti zaměstnání ve stavebnictví, obohacuje sportovní týmy, které tam hrají, zatímco ubližuje konkurenčním formám zábavy.

Ale potom, co se poučení z rozbitého okna vstřebá, obvykle vyvstane otázka. Pokud stavba stadionů neobohatí město a pokud vládní výdaje obecně nedokážou stimulovat ekonomiku, co to dokáže? Co může město udělat pro zvýšení ekonomické aktivity? Co může prezident udělat tváří v tvář rostoucí nezaměstnanosti?

Zrychlující tempo naší doby vytváří netrpělivost. Chceme, aby naše jídlo bylo rychlé a naše e-mailové zprávy byly na našem telefonu. Chtěli bychom mít všechno už včera, kdyby to bylo možné. Myšlenka, že můžeme udělat jen velmi málo při stimulaci ekonomiky v krátkodobém horizontu, je prostě nepřijatelná. Určitě existuje nějaká politická páka, nějaké ekonomické tlačítko, které stačí zmáčknout a které může všechno urychlit. Ale poučení z bazénu a rozbitého okna je to, že základní omezení v samotném systému dělají obtížné změnit události v krátkodobém horizontu. Prezident může krátkém období stimulovat ekonomiku asi tak, jako vy můžete nechat své dítě vyrůst o stopu za týden. Skutečný růst potřebuje čas. To nejlepší, co může prezident udělat, je pomoci vytvořit prostředí příznivé pro tento růst, když rozpoutá kreativitu lidí vlastního národa a těch, kteří s nimi obchodují.

Přeskupování zdrojů nefunguje ani dlouhodobém horizontu. Ale to neznamená, že není nic, co by prezident nebo starosta nemohl udělat pro zlepšení ekonomiky. Město může vždy zlepšovat své školy, chránit své ulice nebo je uklízet. Může se rozhodnout, že některé z těchto úkolů lze provést levněji nebo efektivněji soukromými organizacemi nebo je ponechat na rozhodnutí v soukromém životě na trhu. Vhodně navržené snížení daní nebo daňové reformy umožní městu nebo národu financovat své činnosti způsobem, který podporuje moudrá a prospěšná rozhodnutí. Každé z těchto zlepšení bude činit město lepším místem pro život a povede k hospodářskému růstu. Ale všechny tyto změny potřebují čas.

Nesmyslný ekonomický diskurs v prezidentských volbách je naší chybou. Ekonomové mezi námi musí dělat lepší práci, připomínat omezení, která nás nevyhnutelně omezují v krátkodobém horizontu. A my jako občané musíme být trochu skeptičtí k tvrzením o vině, když je něco špatně, a k vychloubání se, když je něco dobře. Pojďme od našich politiků očekávat v krátkém horizontu méně a najdeme trochu více spokojenosti s jejich výkonem.