1. Přirozený a umělý společenský řád

[1]

Jsme si skutečně jistí, že mechanismus společnosti je podroben nějakým obecným zákonům stejně jako mechanismus nebeských těles? Jsme si skutečně jisti, že tvoří harmonicky organizovaný celek? Není snad pravdou, že tou nejpozoruhodnější věcí na společnosti je absence jakéhokoliv řádu? A není pravdou, že společenský řád je právě tou věcí, kterou všichni lidé dobré vůle s vizí budoucnosti usilovně hledají, která nejvíce zaměstnává mysl těch nejbystřejších komentátorů veřejných záležitostí a průkopníků v intelektuálním světě? Nejsme teď jen zmatenou kupou jednotlivců, kteří jsou vyvedeni z míry rozmary naší anarchistické svobody? Neočekávají teď nespočetné masy, poté, co tak bolestivě vydobyly své svobody, příchod nějakého génia, který by je uspořádal do harmonického celku? Nemusíme teď to, co jsme strhli, zase budovat znovu?[2]

Pokud by tyto otázky měly implikovat, že se společnost může obejít bez psaných zákonů, bez represivních opatření, že každý člověk může neomezeně využívat své schopnosti i v případech, kdy zasahuje do svobod jiného a působí mu škodu – jestliže je zde někdo, kdo chápe doktrínu laissez faire, laissez passer[3] jako absolutní zákon politické ekonomie, pak nesmí být na pochybách, jakou dostane odpověď. Političtí ekonomové neříkají, že člověk může zabíjet, ničit, pálit a společnost ho má jen nechat na pokoji. Říkají, že odpor společnosti proti těmto činům by se projevil sám od sebe a to i tehdy, kdyby neexistovaly konkrétní psané zákony, které by je zakazovaly. Tento odpor je pak obecným zákonem lidstva. Občanský nebo trestní zákonník mají pouze formalizovat a nikoliv nahradit tento obecný zákon, na kterém by měly být založeny. Od společenského řádu založeného na obecném lidském zákonu je velmi daleko k umělému, vymyšlenému řádu, který tento zákon nebere v úvahu, či ho popírá nebo jím pohrdá – tedy řádu, který by na nás chtěly některé naše moderní myšlenkové školy uvalit.

Pokud existují obecné zákonitosti, které působí nezávisle na psaném zákonu a jejichž působení má být psaným zákonem pouze formalizováno, pak musíme studovat tyto obecné zákonitosti. Ty mohou být předmětem vědeckého studia a pak mohou existovat i skutečné politické a právní vědy včetně ekonomie. Naproti tomu pokud je společnost umělým vynálezem, pokud jsou lidé jen inertní hmotou, kterou musí – jak říká Rousseau – velký génius uspořádat, vnuknout jí jednotné cítění a vůli, pohyb a život, pak není na světě žádné místo pro politickou ekonomii. Existuje jen nekonečný počet možností, jak může být společnost uspořádána a osudy národů závisí na otcích zakladatelích, jimž slepá náhoda umožnila učinit taková rozhodnutí.

Nebudu se nořit do dlouhých pojednání, abych dokázal, že společnost vskutku je podrobena obecnému zákonu. Pouze zde poukáži na jistá fakta, která, ačkoliv na nich není nic mimořádného, mají nicméně velkou důležitost.

Rousseau řekl: „Vyžaduje to velký vědecký vhled rozpoznat fakta, jež jsou nám nejblíže.“[4]

To je i případ fenoménu společnosti, v jehož středu žijeme a pohybujeme se. Jsme tak navyklí na tento fenomén, že si ho ani nevšímáme dokud se takříkajíc nestane něco velmi neobvyklého a abnormálního, co k němu přitáhne naši pozornost.

Vezměme si například člověka patřícího ke skromnější společenské třídě, jako je výrobce nábytku, a všimněme si toho, jaké služby poskytuje společnosti a jaké dostává od společnosti oplátkou. Tento člověk tráví své dny hoblováním prken, výrobou stolů a skříní. Občas si žehrá na svůj úděl a své postavení ve společnosti. Kolik toho ovšem dostává od společnosti výměnou za svou práci? Ten nepoměr je ohromný.

Každý den když se probudí, tak se oblékne. On sám si ale nevyrobil žádnou z početných věcí, které na sebe bere. K tomu, aby mu byly k dispozici tyto prosté kusy šatstva, bylo nutné ohromné množství práce, přepravy a mnoha důmyslných vynálezů. Američané vyprodukovali bavlnu, Indové barviva, Francouzi vlnu a nitě, Brazilci kůže, a všechny tyto materiály byly dopraveny do různých měst, aby tam byly zpracovány, vyčesány, upředeny, nabarveny atd.

Poté snídá. Aby mu byl každé ráno k dispozici chléb, musela být zemědělská půda vyčištěna, oplocena, zorána a oseta. Sklizeň pak musela být ochráněna před lupiči, obilí vymláceno a semleto. Železo, ocel, dřevo a kámen musely být přeměněny na výrobní nástroje. Jedni lidé se museli naučit využít sílu zvířat, druzí sílu vodního proudu atd. Každá z těchto věcí sama o sobě vyžaduje vynaložení nevyčíslitelné práce a to nejen v prostoru, ale i v čase.

Během dne tento člověk spotřebuje trochu cukru, olivového oleje a používá nějaké nářadí.

Pošle svého syna do školy, aby se mu dostalo vzdělání, které, ačkoliv omezené, stále předpokládá ze strany učitele předchozí studium a zásobu vědomostí, jež dokáží zažehnout lidskou představivost.

Když vyjde ze svého domu, je ulice, po které kráčí, vydlážděna a osvětlena.

Pokud je vlastnictví části jeho majetku zpochybněno, najde právníka, který se postaví za jeho práva, soudce, který vlastnictví potvrdí a policistu, který vykoná rozsudek. Tito lidé také museli získat rozsáhlé a nákladné znalosti, aby ho mohli ochránit.

Navštíví kostel, velký monument lidské tvořivosti, a kniha, kterou si přitom s sebou nese, je možná ještě větším monumentem lidské inteligence. Je poučen o morálce, jeho mysl je osvícena, jeho duch pozdvihnut, a aby toto všechno bylo možné, tak zase jiný člověk musel projít školením, navštěvovat knihovny a semináře, čerpat znalosti ze všech zdrojů lidské tradice a žít na čas bez toho, aby se přímo zabýval svými tělesnými potřebami.

Pokud se náš řemeslník vypraví na výlet, tak shledá, že aby mu ušetřili čas a snížili jeho nepohodlí, jiní lidé srovnali zem, zaplnili údolí, snížili hory, splavnili řeky, umístili vozy tažené koňmi nebo párou na kamenné bloky nebo železné kolejnice atd.

Existuje obrovská disproporce mezi uspokojeními potřeb, která člověk dostal od společnosti, a těmi uspokojeními, která by si dokázal poskytnout sám, kdyby byl odříznut od společnosti a odkázán jen na své vlastní zdroje. Můžeme říci, že díky spojení se společností toho za jeden den spotřebuje více, než by sám dokázal vyprodukovat během staletí.

Co je na tomto fenoménu pozoruhodnější, je to, že totéž platí i pro všechny ostatní lidi. Každý člověk ve společnosti spotřebovává milionkrát více, než by si byl schopen vyprodukovat, a přesto nikdo nikoho nemusel okrást. Pokud se na tyto záležitosti podíváme blíže, zjistíme, že náš výrobce nábytku zaplatil svou službou za každou službu, kterou obdržel. Ve skutečnosti nedostal nic víc, než za co byl schopen zaplatit ze svého skromného podniku. Všichni ti, kteří kdy byli zaměstnáni službou jemu, ať už se nalézali kdekoliv a kdykoliv, obdrželi nebo obdrží svoji odměnu.

Tak mocným je náš společenský mechanismus, že každý z lidí, i ten nejchudší, dostává během jednoho dne více služeb, než by sám dokázal vyprodukovat během století.

To není vše. Tento společenský mechanismus se bude jevit ještě důmyslnějším, pokud čtenář uváží svůj vlastní případ.

Předpokládám, že se jedná o studenta. Co dělá v Paříži? Jak žije? Společnost mu dává k dispozici jídlo, oblečení, ubytování, rozptýlení, knihy a přednášky – takovou hromadu věcí, že by neúměrně dlouho trvalo jen popsat, jak jsou všechny produkovány, nemluvě už o jejich skutečné výrobě. A oplátkou za všechny tyto věci, které vyžadovaly tolik práce, tolik potu, tolik překonaných nepříjemností, tolik fyzického a duševního úsilí, tolik dopravních prostředků a tolik vynálezů, jakou službu tento student poskytl společnosti? Dosud žádnou. Pouze se připravuje na její poskytování. Jak to, že tyto miliony lidí, kteří se věnují efektivní a produktivní práci, mu předaly plody této práce? Zde je vysvětlení: Otec tohoto studenta, který je lékařem, právníkem nebo obchodníkem, již poskytl služby – možná i někomu na druhé straně světa – a výměnou za své služby nedostal okamžité protislužby, ale certifikáty na služby, které je mu společnost dlužna a které si může nechat proplatit v čase, místě a ve formě, kterou uzná za vhodnou. Dnešní společnost splácí tyto vzdálené a minulé služby. Pokud bychom mohli ve svých myslích sledovat nekonečný řetězec transakcí, které vedly až ke dnešním výsledkům, tak bychom viděli, že všichni dostali zaplaceno za své úsilí. Tyto certifikáty přecházely z ruky do ruky, někdy se rozdělily do menších zlomků, někdy se spojily do větší sumy, dokud nebyl spotřební účet našeho studenta plně vyrovnán. Není to vskutku pozoruhodný fenomén?

Zavírali bychom oči před fakty, kdybychom odmítli rozpoznat, že společnost by nedokázala vykonat tak komplexní transakce, v nichž občanský a trestní zákoník hrají jen okrajové úlohy, aniž by nebyla uspořádána do vysoce důmyslného mechanismu. Tento mechanismus je předmětem studia politické ekonomie.

Další věcí, která stojí za pozornost je, že z tohoto nespočetného množství transakcí, které vyústily do faktu, že student může prožít v Paříži jeden den, možná pouhá miliontina byla vykonána přímo. Mnohé věci, ze kterých se dnes těší, jsou výtvorem lidí, kteří již před dlouhou dobou zmizeli z pozemského světa. A přesto tito lidé byli zaplaceni, jak měli být, ačkoliv ten, kdo má dnes prospěch z jejich práce, pro ně nic neudělal. Neznal je a ani je nikdy nepozná. Osoba, která čte tyto řádky, má v tomto okamžiku moc, třebaže si ji pravděpodobně není vědoma, uvést do pohybu lidi všech zemí, všech ras a ze všech dob. Dávno mrtvé generace a generace dosud nenarozené pracují pro její současné uspokojení. Za tuto mimořádnou moc pak vděčí faktu, že její otec kdysi poskytl službu jinému člověku, který zdánlivě nemá nic společného s těmi, kdo svou práci vykonávají dnes. Ovšem skrze čas a prostor působila taková bilance, že každý mohl být odměněn a každý mohl dostat to, s čím počítal, že dostane.

Popravdě, mohlo by se toto vše stát, mohl by se objevit tak mimořádný fenomén, pokud by ve společnosti neexistoval přirozený a moudrý řád, který působí bez našich znalostí?

V dnešní době lidé hodně mluví o vynalezení nového řádu. Může ale jakýkoliv myslitel, bez ohledu na svou genialitu a autoritu, kterou bychom mu dali, vynalézt a úspěšně řídit řád přinášející lepší výsledky než ty, které jsem popsal?

Jaké tedy jsou pohyblivé díly tohoto společenského mechanismu, jeho pružiny a jeho motivační síly?

Pohyblivými částmi jsou lidé, tedy bytosti se schopností se učit, uvažovat, činit chyby a napravovat je a následkem toho schopni zlepšit nebo zhoršit samotný mechanismus. Mohou trpět nebo se mohou radovat a v tomto ohledu jsou nejen kolečky, ale zároveň pružinami v celém soustrojí. Jsou také jeho hnací silou, protože veškerá síla spočívá v nich. A navíc jsou i konečným cílem a raison d’être tohoto mechanismu, protože problematika jeho chodu nakonec spočívá (a lze ji řešit) pouze v nějakém úhrnu individuálních bolestí a potěšení.

Bylo pozorováno, a bohužel toto pozorování nebylo nijak obtížné učinit, že v průběhu chodu, vývoje a pokroku (pokud přijmeme ideu, že byl učiněn nějaký pokrok) tohoto mocného mechanismu bylo mnoho jeho pohyblivých součástek nevyhnutelně a fatálně poškozeno. Tedy pro velký počet lidských bytostí souhrn jejich nezaslouženého utrpení překračuje souhrn radostí.

Tváří tvář tomuto faktu mnozí upřímní a dobrosrdeční lidé ztratili důvěru k mechanismu samotnému. Zavrhli ho. Odmítli se zabývat jeho studiem. Útočí, často jedovatě a někdy i násilně, na ty, kteří zkoumají a vysvětlují jeho zákony. Povstali proti podstatě věcí a navrhli zorganizovat společnost podle nového plánu, v němž by nespravedlnost, utrpení a chyby neměly místo.

Bože chraň, abych mluvil proti záměrům tak filantropickým a čistým! Ale musel bych zůstat hluchý k hlasu svého vlastního svědomí, abych nevyslovil varování, že dle mého poznání tito povstalci se vydali nesprávnou cestou.

V prvé řadě jsou nešťastně nuceni povahou své vlastní propagandy k podceňování dobra, jehož se ve společnosti podařilo dosáhnout, k popření jejího pokroku, k téměř zálibnému vyhledávání všeho zla a zkažeností a k jejich zveličování nad veškeré meze.

Když má člověk pocit, že objevil společenský řád odlišný od toho, který se vyvinul skrze přirozené tendence lidstva, tak musí, aby jeho objev byl přijat, vykreslit v co nejtemnějších barvách výsledky toho řádu, který chce svrhnout. Politický teoretik, o kterém mluvím, pak bude na jednu stranu entuziasticky hlásat možnost změny stavu lidstva k lepšímu a na druhé straně tvrdit, že podmínky ve společnosti se neustále zhoršují. Podle něj jsou dnešní lidé stokrát zkaženější, než jak bývali v dávných časech za feudalismu nebo v chomoutu otrokářství. Svět se stává čím dál větším peklem. Pokud by bylo možné z propasti času znovu vyvolat Paříž desátého století a prozkoumat životní podmínky jejích obyvatel, tak s naprostou jistotou tvrdím, že tato teze by se ukázala jako neudržitelná.

Zadruhé jsou vedeni k tomu, aby proklínali základní motiv lidského jednání – tím myslím vlastní zájem – protože právě ten přivodil současný stav. Povšimněme si, že člověk byl stvořen takovým způsobem, že vyhledává potěšení a vyhýbá se bolesti. Souhlasím, že z tohoto zdroje plynou veškerá zla ve společnosti: válka, otroctví, monopoly, privilegia. Z tohoto zdroje ale plynou i veškeré dobré věci v životě, protože uspokojování potřeb a vyhýbání se utrpení jsou motivem veškerého lidského jednání. Otázkou pak je, jestli tato motivující síla, která je skrze všechny jedince natolik univerzální, že se stala společenským fenoménem, není sama o sobě základním principem pokroku.

Ať je tomu jak chce, neuvědomují si sociální plánovači, že tento princip, inherentní v povaze člověka, je bude následovat i do jejich nových společenských řádů? Jakmile do nich pronikne, způsobí v nich daleko závažnější pohromy než v přirozeném řádu, v němž jsou nadměrné ambice, nároky a zištnost jednotlivců zadržovány odporem všech ostatních. Tito autoři staví vždy na dvou rozporných premisách: že společnost, kterou si představují, bude vedena neomylnými lidmi, zcela imunními vůči motivům vlastního zájmu, a že masy, v nichž vládne motivace právě opačná, umožní takovým lidem dostat se do vedení.

Nakonec sociální plánovači příliš nemluví o praktické implementaci svého programu. Jak se jim podaří dosáhnout přijetí jejich systémů? Jak přesvědčí všechny ostatní lidi, aby se vzdali základního motivu svého jednání: touze uspokojovat svoje vlastní potřeby a vyhnout se utrpení? Aby toho dosáhli, nutně by museli, jak to řekl Rousseau, změnit morální a fyzickou podstatu člověka.

K přesvědčení všech lidí, aby současný společenský řád odmrštili jako špatně padnoucí kabát, , do něhož se lidstvo vyvinulo od svých počátků, a stali se poslušnými kolečky v soukolí nového vynalezeného stroje, jsou podle mého mínění k dispozici pouze dva prostředky: násilí nebo všeobecný souhlas.

Buď musí mít sociální plánovač k dispozici sílu schopnou rozdrtit veškerý odpor, takže se lidské bytosti stanou voskem mezi jeho prsty, který si může tvarovat do podoby dle svých záměrů, nebo musí získat s pomocí přesvědčování souhlas natolik kompletní, natolik výlučný a natolik zaslepený, že pak bude užití síly zbytečné.

Vyzývám kohokoliv, aby mi ukázal nějaký třetí prostředek, jak založit a řídit falanstéru[5] nebo nějaký jiný umělý společenský výtvor.

Pokud jsou tedy k dispozici pouze dva prostředky a pokud ukážeme, že jsou oba stejně nepraktické, pak tento fakt postačí jako důkaz, že sociální plánovači marní svůj čas.

Tito vizionáři ještě nesnili o tom, že budou mít k dispozici nezbytnou sílu, aby svému systému podrobili všechny krále a všechny lidi na zemi. Král Alfonso měl troufalost říci: „Kdybych byl přítomen aktu stvoření, byl bych poskytl několik užitečných instrukcí ve prospěch lepšího uspořádání světa.“[6] Ačkoliv svou moudrost stavěl nad moudrost Stvořitele, nebyl natolik šílený, aby vyzýval boží moc a historie nezaznamenala, že by se snažil přemluvit hvězdy, aby se otáčely v souladu s jeho vlastními zákony. Stejně tak Descartes se spokojil s vytvořením vlastního světa ze závaží a pružin[7], když zjistil, že není dost silný, aby pohnul vesmírem. Nevíme o nikom jiném než o Xerxovi, kdo by byl natolik opilý svou mocí, aby poručil vlnám:  „Překročím vás, ať chcete nebo ne. “ [8] Vlny ovšem neustoupily před Xerxem, ale Xerxés před vlnami a kdyby neprojevil tuto moudrou, leč ponižující opatrnost, tak by se byl utopil.

Sociální plánovači tudíž postrádají sílu, kterou by si lidstvo podrobili svým experimentům. I kdyby o svém plánu přesvědčili ruského cara, perského šáha a tatarského chána a další vládce, kteří nad svými poddanými uplatňují absolutní moc, stejně by neměli dostatečnou sílu rozdělit lidstvo do skupin a kategorií[9] a zrušit obecné zákony vlastnictví, směny, dědictví a rodiny, protože i v Rusku, i v Persii a mezi Tatary musíme v nějakém rozsahu brát v úvahu sklony lidí. Pokud by si ruský car vzal do hlavy změnit morální a fyzickou podstatu svých poddaných, tak by ho pravděpodobně brzo vystřídal nějaký následovník a tento následovník by nebyl v pokušení v tomto experimentu pokračovat.

Protože síla je prostředkem mimo dosah našich početných sociálních plánovačů, nemají zatím žádný jiný prostředek, než snažit se získat všeobecný souhlas.

Toto lze provést dvěma způsoby: přesvědčováním nebo podvodem.

Přesvědčování! Ale ani o žádných dvou myslích není známo, že by dosáhly naprosté shody v jediném vědeckém oboru. Jak by pak celé lidstvo, lišící se v jazycích, rase, zvycích, rozprostřené po celém zemském povrchu, z větší části negramotné a předurčené zemřít byť by jen zaslechlo reformátorovo jméno, mohlo dosáhnout jednoty v novém universálním zjevení? A co toto zjevení říká? Radikálně změňte způsob své práce, obchodu, domácích, občanských a náboženských vztahů – krátce řečeno změňte svou fyzickou a morální podstatu. A lidé mluví o sjednocení všeho lidstva k této věci pomocí přesvědčování!

Takový úkol se mi jeví vskutku nemožným.

Když člověk přijde a řekne svým bližním:

„Pět tisíc let existovalo nedorozumění mezi Bohem a člověkem. Od času Adama až dodnes byla lidská rasa na špatné cestě a pokud mi budete naslouchat, tak ji vrátím zpět na správnou cestu. Bůh měl s lidstvem jiné úmysly. Lidstvo ho odmítlo, a proto zlo vstoupilo na svět. Nechť lidstvo slyší můj hlas a obrátí se. Nechť postupuje v opačném směru a pak světlo štěstí bude ozařovat všechny lidi.“

Když člověk takto začne, získá pět nebo šest učedníků , co mu uvěří, pokud si povede dobře, ,. Od pěti či šesti lidí k miliardě je velmi, velmi daleko. Tak daleko, že tato vzdálenost je nepřeklenutelná!

Povšimněme si také, že počet těchto vynálezů je stejně neomezený jako lidská představivost. Neznám žádného sociálního plánovače, který by po několika hodinách ve studovně nedokázal přijít s novým plánem organizace společnosti. Vynálezy Fouriera, Saint-Simona, Owena, Cabeta, Blanca[10] atd. jsou navzájem značně rozdílné a neuplyne ani den, aby nevyrašil nějaký nový. Lidstvo má vskutku jistý důvod váhat před tím, než odmítne Božský řád a definitivně a neodvolatelně se rozhodne pro jeden z početných sociálních vynálezů. Co se stane, když bude některý z těchto plánů vybrán a vzápětí bude předložen nějaký lepší? Může lidstvo zcela přeorganizovat vztahy vlastnictví, rodiny, práce a směny každý den v roce? Může riskovat změnu společenského uspořádání každé ráno?

„Tudíž,“ jak říká Rousseau, „protože zákonodárce nemůže použít ani sílu ani přesvědčování rozumnými důvody, musí se uchýlit k jinému prostředku, kterým mohou autority získat podporu bez násilí a přimět k poslušnosti bez přesvědčení.“

Jaký je to prostředek? Podvod. Rousseau si netroufne zašeptat toto slovo, ale jak je jeho zvykem v takových příkladech, halí ho za růžový závoj v této pasáži:

„Proto byli v každé době otcové zakladatelé nuceni uchylovat se k zásahu Nebes a chválit bohy za svou vlastní moudrost. Lidé, podřizující se zákonům státu jako zákonům Přírody a uznávající tutéž moc jako stvořitele člověka a jako stvořitele společenství, se mohou svobodně podřizovat a povolně nést jařmo veřejného blaha. Zákony, jež jsou dílem absolutního rozumu, který je mimo dosah obyčejných mas, jsou přisouzeny zákonodárcem nesmrtelným bohům, aby božská autorita pohnula s těmi lidmi, kterými nepohnula lidská moudrost. Každý člověk ale nemá dar přimět bohy mluvit…“

A pak, aby nikdo nezůstal na pochybách, zakončuje svoje myšlenky citátem z Machiavelliho: „Mai non fu alcuno ordinatore di leggi STRAORDINARIE in un popolo che non ricorresse a Dio.“[11]

Proč Machiavelli doporučuje odvolávat se na Boží autoritu a Rousseau na autoritu bohů a nesmrtelných? Odpověď ponechám na čtenáři.

Neobviňuji moderní otce zakladatele z uchýlení se k tak nehodným praktikám. Ovšem pokud uvážíme problém z jejich úhlu pohledu, pak rychle doceníme, jak snadno se mohou nechat unést svou touhou uspět. Když je upřímný a filantropický člověk pevně přesvědčen o tom, že zná uspořádání společnosti, díky kterému by se jeho bližní těšili neomezené hojnosti na tomto světě, a když přitom jasně vidí, že přijetí své ideje nedosáhne ani silou ani přemlouváním, a že podvod je jeho jedinou možností, pokušení musí být veliké. Víme, že i zástupci toho náboženství, které nejhlasitěji odsuzuje lež, necouvli před užitím zbožného podvodu. Můžeme vidět (a to i na případu Rousseaua, skromného autora, který do záhlaví všech svých děl vepsal motto: Vitam impendere vero[12]), že i samotná hrdá filosofie se dá svést nástrahami velmi odlišného motta: Účel světí prostředky. Proč by nás pak mělo překvapovat, že i dnešní sociální plánovači „vzdávají hold bohům za svou vlastní moudrost, své vlastní zákony vkládají do úst nesmrtelných bohů, čímž získají podporu bez násilí a přimějí k poslušnosti, aniž by museli přesvědčit“?

Víme, že stejně jako Mojžíš, i Fourier má své Deuteronomium následující po jeho Genesisu. Saint-Simon a jeho následovníci zašli ještě dále ve svých apoštolských nesmyslech. Jiní, mazanější, vzdávají hold náboženství v jeho širším smyslu, zapracovávajíce je do svých systémů pod názvem neokřesťanství. Všichni jsme pak fascinováni tónem této mystické přetvářky, kterou téměř každý moderní reformátor vkládá do svých kázání.

Úsilí v tomto směru prokázalo jen jednu věc, která má zajisté svůj význam. Ani v naší době se nestane prorokem, kdokoliv si zamane. Marně se prohlašuje za Boha, nikdo mu nevěří, ani veřejnost, ani jeho následovníci a ani on sám.

Protože jsem se zmínil o Rousseauovi,[13] bude se hodit učinit několik poznámek o tomto sociálním plánovači. Na jeho příkladu uvidíme, v jakých ohledech se umělý společenský řád liší od přirozeného. Tato odbočka navíc bude mít svůj smysl, protože již nějakou dobu je Společenská smlouva oslavována jako zázračné proroctví věcí příštích.

Rousseau byl přesvědčen, že izolace je přirozeným stavem člověka, a tedy že společnost byla lidským výtvorem. „Společenský řád,“ říká hned na počátku, „není výtvorem přírody.“ Je tudíž založený na dohodě.

Navíc náš filosof, ačkoliv vášnivě miloval svobodu, měl nízké mínění o lidech. Považoval je za zcela nezpůsobilé, aby si sami pro sebe vytvořili instituce dobré vlády. K tomu je nezbytná intervence zákonodárce, otce zakladatele.

„Lidé podřízeni zákonu by měli být autory zákona,“ říká. „Jenom ti, kteří se spojili dohromady, mají právo regulovat podmínky svého sdružení. Ale jak by je měli regulovat? Mělo by to být rozhodnuto obecnou dohodou nebo náhlou inspirací? Jak může slepé množství lidí, kteří často ani nevědí, co vlastně chtějí nebo co je pro ně dobré, pro sebe vykonat tak rozsáhlý a obtížný úkol, jako je vytvořit legislativní systém? … Jednotlivci vidí dobro a odmítnou ho. Veřejnost hledá dobro a nemůže ho najít. Obé stejně potřebuje průvodce. … Zde nastává nezbytnost zákonodárce.“

Tento zákonodárce, jak jsme viděli, „nemůže použít ani sílu ani přesvědčování rozumnými důvody, musí se uchýlit k jinému prostředku, kterým mohou autority získat podporu,“ tedy přímo řečeno, podvod a neupřímnost.

Nic nemůže adekvátněji osvětlit ideu závratných výšin, z nichž na lid shlíží Rousseauův zákonodárce:

„Měli bychom mít bohy, aby dávali zákony lidem… Ten, kdo si troufá založit stát, musí být schopen takříkajíc změnit samotnou lidskou podstatu… změnit lidské uspořádání tak, aby ho mohl posílit… Musí zbavit lidi jejich vlastní síly tak, aby jim mohl dát jiné, které jim byly cizí… Zákonodárce je v každém ohledu mimořádným mužem ve státě… jeho funkce je unikátní, nadřazená, taková, která nemá nic společného s obyčejným postavením… Pokud je pravdou, že velký vladař je velmi zvláštním mužem, co potom můžeme říci o zákonodárci? Vladař pouze následuje ideál, zatímco zákonodárcovou rolí je tento ideál stvořit. Zákonodárce je vynálezcem stroje, vladař je jen jeho obsluhou.“

A čím je lidstvo v těchto plánech? Pouhou surovinou, z níž je vyroben tento stroj.

Vskutku, co tu máme před sebou je arogance povýšená až na monomanii. Lidé jsou surovinou pro výrobu stroje, který obsluhuje vladař a jehož podobu navrhuje zákonodárce. Filosof, který vládne nad zákonodárci a vladaři, je sám umístěn do nezměrné výše nad obyčejný dav. Vznáší se nad lidskou rasou, pobízí ji k akci, přeměňuje ji, modeluje ji, či spíše učí otce zakladatele, jak se činit při úkolu strhávat, transformovat a modelovat.

Ovšem zakladatel národa mu musí stanovit cíl. Má lidi jako surovinu, se kterou bude pracovat a tu musí vytvarovat tak, aby jí dal účel. Lidé jsou bez iniciativy a tak všechno závisí na zákonodárci. To on musí rozhodnout, zda jeho národ bude národem obchodníků nebo pastevců, společností barbarů nebo rybářů, atd. Můžeme jen doufat, že zákonodárce neučiní žádnou chybu a neznásilní lidskou povahu přespříliš.

Lidé, tím, že se dohodnou na formě sdružení, nebo lépe řečeno vytvoří sdružení podle vůle zákonodárce, mají pak velmi jasný a určitý cíl. „Tím bylo,“ říká Rousseau, „u Hebrejců a pak u Arabů náboženství, u Athéňanů učenost, v Kartágu a Týru obchod, na Rhodu loďařství, ve Spartě válečnictví a v Římě občanské ctnosti.“

Co bude tím národním cílem, který přesvědčí nás, Francouze, abychom vyšli z izolace přirozeného stavu a vytvořili novou společnost? Nebo spíše (protože my jsme pouhou surovinou, ze které je konstruován stroj) k jakému cíli by nás měl náš velký zákonodárce směřovat?

Podle Rousseauových idejí to těžko může být učenost, obchod nebo výroba. Válka je vznešeným cílem a občanské ctnosti jsou ještě vznešenější. Přesto je tu jeden cíl nad všechny ostatní, jenž „by měl být smyslem celého legislativního systému a to je svoboda a rovnost.“

Musíme ale vědět, že Rousseau měl na mysli něco naprosto jiného než my, když mluvil o svobodě. Těšit se svobodě podle něj neznamená nebýt utlačovaný, ale moci hlasovat, a to i v případě že jsme „smeteni proudem a posloucháme, aniž bychom byli přesvědčeni, protože se podřizujeme svobodě a povolně neseme jařmo veřejného prospěchu.“

„Mezi Řeky,“ říká, „všechny veřejné záležitosti rozhodovala populace sama. Lidé byli neustále shromážděni na agoře, jejich klima bylo mírné, nebyli hrabiví, otroci dělali všechnu práci a nejvyšší starostí občanů byla svoboda.“

„Angličané,“ psal zase jinde, „věří, že jsou svobodní. Jsou na velikém omylu. Jsou svobodní jen ve chvíli, kdy volí své zástupce do parlamentu. Jakmile je zvolí, stávají se zase otroky, nejsou ničím.“

Pak lidé musí sami osobně dělat vše, co se vztahuje k veřejné správě, pokud mají zůstat svobodnými, protože v tom spočívá Rousseauova svoboda. Musí neustále hlasovat, neustále diskutovat na agoře. Běda tomu, kdo by pomyslel na práci pro vlastní obživu! V okamžiku, kdy se jeden z občanů rozhodne starat se více o své vlastní záležitosti než o veřejné, v tom okamžiku (abychom užili oblíbenou Rousseauovu frázi) je vše ztraceno.

Toto zajisté není jen drobný problém. Co se s ním dá dělat? Je očividné, že aby člověk mohl uskutečňovat ctnost nebo aby se mohl těšit z práva na svobodu, musí nejprve zůstat naživu.

Již jsme viděli rétorické obraty, které Rousseau používá k zakrytí slova „donucení.“ Nyní ho spatříme výmluvně kličkovat před logickým závěrem jeho díla, jímž je otroctví.

„Vaše tvrdé klima na nás klade zvýšené požadavky. Šest měsíců v roce nemůžete navštěvovat svou agoru, vaše němé jazyky nejsou slyšet na jejím prostoru a otroctví se bojíte méně než chudoby.“

„Zajisté vidíte, že nemůžete být svobodní.“

„Cože? Svoboda může být zachována, jen pokud je podpořena otroctvím? Možná.“

Pokud by Rousseau skončil těmito hrozivými slovy, čtenář by byl pobouřen. Je tedy na řadě uchýlit se k působivým deklamacím.

„Vše, co je nepřirozené [mluví o společnosti] s sebou nese své nepříjemnosti a občanská společnost více než co jiného. Nastávají v ní nešťastné situace, kdy svoboda jednoho člověka může být zachována jen na úkor druhého, a kdy občané mohou být svobodní jen za podmínky, že otrok bohužel zůstane otrokem. Vaše národy moderního světa nemají otroky, ale pak jste vy sami otroky. Koupili jste jejich svobody za cenu své vlastní… Zůstávám nepohnut vznešenými motivy, které přisuzujete svojí volbě. Vidím ve vás větší zbabělce než humanisty.“

Neznamená toto zkrátka: Lidé moderních národů, vedli byste si lépe, kdybyste sami nebyli otroky, ale místo toho vlastnili otroky?

Laskavý čtenář snad odpustí toto dlouhé pojednání, které, jak věřím, není úplně bezcenné. Po jistou dobu byli Rousseau a jeho následovníci v konventu[14] pokládáni za apoštoly doktríny bratrství lidí. Lidé jako surovina, vladař jako obsluha stroje, otec zakladatel jako inženýr navrhující tento stroj, mocný a velký filosof nad nimi všemi, podvod jako prostředek a otroctví jako cíl – je toto ono bratrství lidí, které nám bylo slíbeno?

Také se mi zdá, že tato analýza Společenské smlouvy ukázala, co charakterizuje umělé společenské řády. Začíná s ideou, že společnost je v protikladu k přirozenosti; vymýšlí machinace, jak si podrobit lidstvo; ztrácí ze zřetele fakt, že lidé mají svou motivační sílu sami v sobě; považuje lidi za základní surovinu; navrhuje, jak jim dodat pohyb a vůli, city a život; sama se staví nezměrně nad lidskou rasu – to jsou praktiky společné všem sociálním plánovačům. Jejich plány se liší, samotní plánovači jsou jeden jako druhý.

Mezi těmito plány, které jsou předkládány ubohým, chudým smrtelníkům ke zvážení existuje jeden, který je předkládán způsobem, jenž je hoden naší pozornosti. Jeho programem je: pokroková a dobrovolná sdružení.

Ale politická ekonomie je založena právě na předpokladu, že společnost se skládá z takovýchto sdružení, jež byla popsána v tomto programu. Zajisté velmi nedokonalých sdružení, protože lidé jsou nedokonalí, ale schopných se zlepšovat, jako se může zlepšovat člověk sám. Jiným slovem tedy pokrokových sdružení. Je otázkou, jaká forma spolupráce mezi prací, kapitálem a talentem povede k produkci většího bohatství pro lidskou rodinu a k jeho lepšímu rozdělování? Za předpokladu, že tato sdružení budou dobrovolná, tedy že síla a omezování nebudou intervenovat, že členové těchto sdružení nedokážou přinutit jiné, kteří se k nim odmítli přidat, aby platili jejich účty, tak jakým způsobem jsou tato sdružení v rozporu s ideou politické ekonomie? Nevěnuje se politická ekonomie zkoumání všech různých forem, pomocí nichž lidé sdružují své síly a rozdělují si své úkoly s cílem větší a širší prosperity? Nedává nám obchodní svět příklady toho, jak dva, tři, nebo čtyři lidé vytvoří takové sdružení? Není métayage[15] přes svou nedokonalost takovým sdružením kapitálu a práce? Nebyli jsme v nedávné době svědky zakládání akciových společností, které umožňují i těm nejmenším investorům podílet se na těch největších podnikatelských projektech? Neexistují v naší zemi továrny, které umožňují svým pracovníkům podílet se na zisku? Zavrhuje snad politická ekonomie tato úsilí lidí dosáhnout lepších výnosů ze své práce? Prohlásila snad někde, že lidstvo už došlo tak daleko, jak mohlo? Docela naopak. Žádná věda neukazuje jasněji, že společnost dosud prožívá své dětství.

Jakékoliv naděje si můžeme dělat ohledně budoucnosti, jakékoliv ideje můžeme mít o formách, které lidé mohou objevit, aby zlepšili svoje vztahy s bližními, rozdělili se s nimi o bohatství a rozšiřovali svoje znalosti a morálku, musíme stejně uznat, že společenský řád je složen z prvků, které jsou obdařeny vlastní inteligencí, morálkou a svobodnou vůlí. Pokud je zbavíte svobody, nezbude vám nic než hrubé a ubohé kolečko ve stroji.

Svoboda! Dnes nás očividně již nezajímá. V této naší zemi, v této Francii, kde móda vládne jako královna, svoboda již nemá místo u jejího dvora. Přesto pravím: kdokoliv odmítá svobodu, nemá žádnou víru v lidstvo. Nedávno se údajně objevil znepokojivý poznatek, že svoboda nevyhnutelně vede k monopolu.[16] Ne, toto monstrózní spojení, toto nepřirozené seskupení svobody a monopolu, neexistuje. Je to výplod fantazie, který se v jasném světle politické ekonomie rychle ztratí. Svoboda plodí monopol! Útlak se rodí ze svobody! Nedejme se mýlit – takové tvrzení znamená, že lidské tendence jsou inherentně špatné, špatné ve své podstatě, špatné ve své přirozenosti. Znamená, že člověk se přirozeně přiklání k úpadku, že jeho mysl je nevyhnutelně přitahována k chybě. K čemu jsou potom naše školy, naše studia, náš výzkum, naše debaty? To všechno může pouze urychlit náš pohyb po šikmé ploše, protože naučit člověka, aby se rozhodoval, znamená naučit ho jak spáchat sebevraždu. A když jsou lidské tendence takto zvrácené, kde najdou sociální plánovači pevnou půdu pod nohama? Podle jejich vlastních premis musí ležet mimo lidstvo. Budou ji hledat sami v sobě, ve své vlastní inteligenci a ve svých vlastních srdcích? Ovšem oni ještě nejsou bohy. Jsou lidmi, a tudíž spolu s ostatními lidmi směřují k fatální propasti. Budou se upínat ke státním intervencím? Ale stát je složen z lidí a lidé, kteří tvoří stát, nejsou zvláštní kastou, na kterou by se nevztahovaly obecné zákony společnosti. Pokud se neprokáže, že ti, co byli povoláni tvořit zákony, jsou nad ostatní takto povzneseni, tak toto dilema není ani oddáleno.

Neproklínejme tedy lidstvo, dokud jsme neprostudovali jeho zákony, síly, energie a tendence, Newton poté, co objevil zákon gravitace, nikdy nevyslovil Boží jméno, aniž by nesmekl. A nakolik intelekt přesahuje hmotu, natolik společenský svět přesahuje fyzický vesmír, který Newton obdivoval. Nebeský mechanismus si není vědom zákona, kterého je poslušen. O kolik větší důvod máme sklánět se před Božskou moudrostí, když obdivujeme mechanismus společenského světa, v němž je mysl Boha rovněž přítomna (mens agitat molem),[17] ale s tím rozdílem, že společenský svět představuje další rozměr v ohromujícím fenoménu: každý jeho atom je myslící bytost obdařená zázračnou energií, oním zdrojem morálky, hrdosti a pokroku, který je výlučným atributem člověka – svobodou.

[1] Tato kapitola byla poprvé publikována v únoru 1848 v Journal des économistes.

[2] Tento úvod byl sepsán krátce po revoluci 1848, kdy byl svržen král Ludvík Filip a ústavodárné shromáždění (jehož byl Bastiat členem) sepisovalo ústavu pro nově vytvořenou Druhou republiku. Bastiat se již nedožil coup d’état roku 1852, který přeměnil Druhou republiku na Druhé císařství pod Napoleonem III.

[3]  Laissez passer: „nechte projít“, obdoba laissez faire, které nepotřebuje překlad. Fráze spojené s Quesnayem a fyziokraty.

[4] Tento citát udělal na Bastiata velký dojem, takže se o něm v Harmoniích zmiňuje pětkrát. Můžeme ho najít v první části Rousseauova Pojednání o nerovnosti. Původní pasáž zní takto: „Aby člověk získal vědecký vhled, který potřebuje i k pozorování toho, co vídá každý den, nemůže vzhlížet k němu (divochovi).“

[5]  Odkaz na Le Phalanstère ou la réforme industrielle, noviny, které začal v roce 1832 vydávat Charles Fourier. V nich navrhoval rozdělit společnost na „falangy“ o počtu 1600 lidí, kteří by bydleli ve společné budově – falanstéře.­­­­

[6] Tento výrok je připisován Alfosovi X., „Učenému“ (1221–1284).

[7] V XIII. pravidle jeho Pravidel pro směřování ducha [Règles pour la direction de l’esprit] Descartes navrhuje takový experiment s pružinami a závažími.

[8]  Michel de Montaigne zmiňuje tuto příhodu v eseji Jak si duše vybíjí své emoce na nesprávných předmětech. Když bouře zničila most přes Helléspont, dal Xerxés moři vysázet tři sta ran bičem, spustit do něj okovy a vpálit mu znamení hanby jako zpupnému otroku. Ti, kteří moře mrskali, při tom museli pronášet tato slova: „Ó, ty odporná vodo! Pán ti ukládá tento trest, protože jsi mu ublížila, ač on ti neudělal nic zlého. Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš! A nikdo z lidí ti nebude přinášet oběti.“

[9]  Ve francouzkém originálu groupes a séries, odkaz na Fouriérovi falangy a jím navrhované rozdělení lidí podle povolání.

[10]  François Marie Charles Fourier (1792–1837), francouzský socialista a propagátor zakládání experimentálních komun, z nichž nejznámější v Americe je slavná Brookova farma. Mimo vydávání novin Le Phalanstère ou la réforme industrielle sespsal ještě další díla.

Claude Henri de Rouvroy, hrabě de Saint-Simon (1760–1825), zakladatel socialismu, propagátor průmyslového vědecky řízeného státu. Jeho dílo ovlivnilo socialistické myšlení jeho a následných generací.

Robert Owen (1771–1858), anglický reformátor usilující o zlepšení podmínek v továrnách.

Étienne Cabet (1788–1856), francouzský socialista a experimentátor. Zakládal socialistické komunity ve Francii, Texasu a Illinois.

Louis Blanc (1811–1882), francouzský politik a historik, tvůrce „národních dílen“, zlo ve společnosti připisoval tlaku konkurence. Propagoval heslo: „každému podle jeho potřeb, od každého podle jeho možností.“

[11]  „Ještě nikdo nevyhlásil mimořádné zákony, aniž by se při tom neodvolal na Božskou autoritu.“

[12]  „Vsázím na pravdu svůj život.“ Citace z Juvenálových Satir, IV, řádek 91. Rousseau jí užíval v tom smyslu, jak Bastiat naznačuje.

[13] Citace a parafráze, které zde Bastiat užívá, pocházejí z Rousseauovy Společenské smlouvy: Kniha I, kapitola iv; Kniha II, kapitola vi a vii; Kniha III, kapitola xv.

[14] Národní shromáždění vytvořené během revoluce (1792), aby sepsalo francouzskou ústavu. Rousseauovy teorie o rovnosti, občanských ctnostech a náboženství, hluboce ovlivnily mnoho jeho členů.

[15] Métayage: systém rozdělování sklizně, který fungoval v jižní Francii.

[16] „Tvrdí se, že systém svobodné konkurence, obhajovaný ignorantskými politickými ekonomy a přijatý jako prostředek jak se zbavit monopolů, vyústil ve skutečnosti ve všeobecné ustanovení monstrózních monopolů všech druhů.“ Principes du socialisme, M. Considérant, str. 15.

[17] „Mysl pohybuje hmotou.“ (Vergilius, Aeneis, VI, 727).