XVI. Metodologie

Byl temný věk sektářských válek. Nevěřící bojovali s věřícími a věřící s nevěřícími. Věřící osvobozovali svatá území od nevěřících a nevěřící osvobozovali svatá území od věřících. A tak pořád dokola. Období bez válek bylo chápáno a využíváno pouze jako čas k nabrání dechu a načerpání sil k dalším válkám věřících proti nevěřícím a naopak. Kdo byl kdo, určovala mystická intuice. Společné měli jedno: zásadně odmítali rozum. Všichni, kteří ho používali, byli označeni za kacíře. V tom byli věřící s nevěřícími úplně zajedno.

Byli jednotlivci, kteří v mezidobí bez válek nedbali hanlivých označení a různých nebezpečenství a používali rozum. „Bojovali touto zbraní sami, na naprosto neprobádaném území, téměř jako kdyby se odpoutali od svého místa a času“ (M. Blaugh). Silou argumentů nejprve rozleptávali a později ničili dobová dogmata. Ukazovali, že včerejší dogmata jsou platná stejně „jako je malířovo vyobrazení Venuše vědeckou anatomií“ (J. A. Schumpeter).

V závěru temného věku se na britských ostrovech objevili John Locke a David Hume, kteří dokázali, že právo a zákonnost, mravní kód a sociální instituce rozhodně nejsou tajemným dílem nebes. Mají lidský původ a jediné kritérium, které na ně lze používat je prospěch pro zvýšení lidského blahobytu. Takhle nějak nahradili morálku mystické intuice morálkou racionální. J. Locke a D. Hume a jejich následovníci až po D. Ricarda „dovršili duchovní, mravní a intelektuální emancipaci lidstva, kterou zahájila epikurejská filosofie“ (L. von Mises).

No a v průběhu tohoto procesu, za devatero horami a devatero řekami, na louce poseté rozkvetlými květinami, za krásného slunečného jitra a zpěvu ptáčků a záchvěvů mírného vánku (a spousty dalších příšerných kýčů z růžové knihovny), vytvořil statečný princ A. Smith nový státní útvar Politická Ekonomie, který položil k nohám princezny Ekonomie. Důvod tohoto romantického činu byl, že ji totiž právě vysvobodil (v rámci osvobozeneckého hnutí za nezávislost) ze zajetí princezny Politologie, která ji po staletí žalářovala. Statečný princ se vzdal šlechtického titulu, protože princezna Ekonomie, poučena útrapami dlouhého pobytu v žaláři, vyhlásila parlamentní demokracii.

Takže občan A. Smith, k věčné slávě (dříve princezny) nyní prezidentky Ekonomie, ještě sepsal gigantický opus s názvem „Bohatství národů“. V něm sjednotil veškeré analytické myšlenky, principy a metody svojí doby do díla uceleného a konzistentního. Tím považoval svůj příspěvek ke konstitučnímu procesu za ukončený a byl přesvědčen, že se prezidentka Ekonomie snadno ujme vlády a zařadí se (jako rovnoprávný člen) do rodiny dalších útvarů bez ohledu na jejich státní zřízení.

Nezkušená prezidentka nevěděla, jak se v tom širém světě orientovat, kde pořádně začít, jak naložit s čerstvě nabytou svobodou. Některé státy nad ní sice povýšeně ohrnovaly nos, ale byly takové, které internacionálně pomáhaly dobře míněnou radou a pomocí z vlastních bohatých zkušeností. Navíc tyto bratrské země posílaly svoje občany do nové republiky, aby tam našli nový domov. Především státy Matematika a Filosofie v tomto směru vyvíjely značnou iniciativu.

Výsledkem bylo, že konstituce v Politické Ekonomii probíhala skutečně velmi tržní a dynamickou cestou. Byla právě „in“ newtonovská fyzika? Pokračujeme mechanickou metodologií. Přišel někdo s omračujícím historickým objevem? Žádná potíž, budeme se ubírat historickou cestou. Je právě módní darwinistická evoluce? Nakoukneme do biologie. Chybí etický rozměr? Maličké nedopatření, dodáme neprodleně. Povšimnul si někdo určitých pravidelností jevů nebo dějů? Napříště si pomůžeme matematickým arzenálem. A ještě má někdo něco? Vyzkoušíme a uvidíme, máme přece parlamentní demokracii a ta vydrží mnohé. Ačkoli v té záplavě zaručeně správných receptů a ještě většího počtu jejich majitelů, prezidentka nesporně někdy zalitovala, že si nezřídila osvícenou diktaturu. Žádná dramata ani tragédie se však nedějí. Úplně stejnou konstitucí prošly všechny obory, ačkoli pozorní na to občas zapomenou a pozornější se tváři, že jejich obor se dokonalým přímo narodil.

Jak šla doba, tak se v Politické Ekonomii myšlenky, principy a postupy tříbily. Několika naprosto výjimečným jednotlivcům se podařilo změnit současné ekonomické paradigma. Vytvořili subjektivně užitečnostní teorii, která způsobila největší revoluci v dějinách ekonomie. V ten okamžik tito velcí mužové totiž stvořili to, čemu dnes říkáme Ekonomie, tzn. vědu o lidském jednání. Alfred Marshall, William Stanley Jevons, Carl Menger a Leon Walras budou navždy zapsáni zlatým písmem v jejích dějinách. Nezávisle na sobě došli ve stejné době ke stejnému poznání a do středu dění postavili člověka. Nikoli kapitalistu nebo dělníka. Člověka. Pochopili, že všechny dosud používané metody jsou pro popis jednání člověka zcela nevhodné. Zkraje sice ještě nezapomněli na svoje původní ambice v jiných oborech (zvláště L. Walras). Takže zahalovali svoje učení do symbolického jazyka matematiky, která je pro naprostou většinu lidí neznámá, a proto na ni pohlížejí v posvátné úctě. Později už tak činili (a činí dodnes), aby dokázali, že vzhledem k ohromnému množství proměnných „by nepomáhala matematika politické ekonomii, ale politická ekonomie matematice“ (V. Pareto). Samozřejmě také dokazují vědcům z jiných oborů, že pro ně není problémem vytvořit ta krásná matematická pojednání. Kolegům taktně zamlčí, že se ty zatracené vztahy mezi lidmi nedají změřit a následně se tváří, že ta matematická pojednání skrývají nějaké podstatné zjevení, které je neosvíceným skryto.

A. Marshall, C. Menger a L. Walras byli navíc výjimečnými osobnostmi a dokázali vytvořit „školu“ (W. S. Jevons by ji také určitě založil, ale bohužel zemřel nešťastnou náhodou ve věku pouhých 46 let). Školu, která měla svoji metodologii a žáky, kteří utvořili a šířili její tradici. Historikové státu Ekonomie (tak ji přejmenoval A. Marshall) dnes mohou oslňovat nezasvěcené „zásadními milníky a dramatickými přínosy“ jednotlivých škol k rozkvětu Ekonomie. Škola cambridgeská, lausannská, rakouská, švédští a američtí marginalisté, chicagská škola, veřejná volba, noví institucionalisté a další, které se vedle předmětu zkoumání také lišily metodologií.

Podle výchozí entity na metodologický kolektivismus a metodologický individualismus. Podle charakteru výroků na metodologii pozitivní a metodologii normativní. Takže ekonomie dnes rozlišuje následující 4 (slovy čtyři) základní typy metodologie.

Metodologický kolektivismus

Vysvětluje existenci obecných ekonomických zákonů na základě porovnávání celků, např. národních ekonomik nebo institucí v různých dobách a různých zemích. Výchozí entitou zkoumání je ekonomický celek. Jedinec není nic. Ale celek, to je něco. Metodologického kolektivistu zásadně zajímají jenom celé profese nebo výkonnost celých odvětví nebo ekonomika státu. Metodologický kolektivista miluje agregovaná data a jednotlivostmi rozhodně neztrácí čas. HDP, veřejné rozpočty, státní zadlužení – to jsou předměty zájmu metodologického kolektivismu. Vychází z předpokladu, že studované kolektivy jsou homogenní útvary a existují mezi nimi kauzality podobné přírodním jevům. A odtud už je pouze krůček k „praktickým doporučením“ pro reálnou hospodářskou politiku státu.

Každou chvíli uvidíte na stránkách denního tisku nebo televizních obrazovkách ustaraného nebo radostného metodologického kolektivistu, jak se vyjadřuje k právě zveřejněným údajům statistického úřadu. Takže se např. deštivé počasí v posledním únorovém týdnu negativně projevilo do nižší pracovní morálky zaměstnanců pivovarů, což bude mít významný vliv na menší výkonnost celého potravinářského sektoru, a je tedy v ohrožení odhadovaný 4% růst HDP celé ekonomiky státu. V poslední době metodologickým kolektivistům již nedostačují čísla za profese nebo odvětví, a dokonce stát už je jim poněkud těsný. Takže se nyní rozmáchli přímo kontinentálně. V jejich podání nyní Evropa konkuruje Americe, která zase bojuje o ekonomickou nadvládu s Asií.

Přijde doba, kdy metodologickým kolektivistům přijdou malé také kontinenty a přejdou na severní a jižní polokouli, aby to na závěr všechno jednoho dne naházeli do nějaké celoplanetární globální výkonnosti, kterou budou porovnávat např. s Marsem.

Hlavními představiteli byly německá historická škola a keynesiánci.

Metodologický individualismus

Výchozí jednotkou studia je jednotlivec. Obecné ekonomické zákony jsou formulovány podle jednání (činnosti) jednotlivce. Žádné skupiny, třídy, profese nebo podobné kolektivy se nerozhodují a nejsou schopny jednat (konat činy). Rozhodují se pouze jednotlivci a jednají pouze jednotlivci.

Jednotlivec zná svoji situaci, má svoje preference a jedná ve svém zájmu. Že tak občas činí ve skupinách není s předchozím vůbec v žádném rozporu. Jednotlivec se rozhoduje kam, kdy, s kým a teprve následně koná. Zájmy jednotlivce se totiž v čase mění a podle toho se mění jeho příslušnost ke skupině nebo profesi. Např. jedna osoba je v průběhu dne několikrát výrobcem a spotřebitelem. Zkrátka a dobře – kolektiv nemůže existovat bez jednotlivců, a právě proto nemůže být jednotlivci nadřazen.

Jednotlivci jsou nuceni být ve vzájemném vztahu a musejí se nepřetržitě přizpůsobovat měnícím se podmínkám. K tomuto účelu jim slouží jejich individuální preference, které mají seřazeny na vlastní hodnotové škále, které uspokojují dříve a později podle vlastního individuálního plánu. Pan Přízemní se naléhavě nají a napije (zvyšuje to jeho blahobyt, a proto uspokojuje tyto potřeby dříve) a četba Nesnesitelné lehkosti bytí je pro něho méně naléhavou potřebou, a proto ji uspokojuje později. Pan Nebeský má naléhavější potřebu čtení (proto ji uspokojuje dříve) a jídlo s pitím je pro něho méně naléhavé, a proto je uspokojuje později. Oba jednají a zvyšují svůj blahobyt, což je jediný závěr, který z uvedeného lze učinit. Situace pana Přízemního nijak nesouvisí se situací pana Nebeského a naopak.

Signálem, který lidem ukazuje, jakým směrem se mají vydat, jsou ceny. Cenový systém je jediným účinným koordinátorem bezpočtu výrobních a směnných transakcí. Ceny odrážejí nespočetné změny lidských preferencí, vzácnosti zdrojů a technických prostředků. Ceny jsou zdrojem informačním a motivačním, který informuje, že se něco stalo relativně vzácnějším, a motivuje okamžitě k hledání náhrady s tím, že výrobci a spotřebitelé vůbec nepotřebují vědět, proč se něco stalo vzácnějším.

Vzhledem k tomu, že určení preferencí a následné uspokojení nebo zklamání je pouze subjektivní (intenzivní), pracují metodologičtí individualisté s řadovými číslovkami (tzv. ordinální čísla). Obecná čísla (tzv. kardinální čísla) se vztahují k fyzikálním nebo chemickým vlastnostem předmětů. K vyjádření lidských kategorií uspokojení nebo zklamání jsou naprosto nepotřebná, neboť city nelze měřit. Ačkoli některé podezřelé obory se o to občas pokoušejí. Koneckonců ekonomie má za sebou také některé bizarní pokusy. Například Daniel Bernoulli si bystře povšimnul, že lidé chtějí uspokojit naléhavější potřebu dříve než méně naléhavou, a že bohatší lidé mohou svoje potřeby uspokojit lépe než chudí lidé. Na základě svého postřehu vytvořil matematickou teorii, že se přírůstek potěšení snižuje s celkovým přírůstkem bohatství! No a následně vyslovil tvrzení, že pro člověka s příjmem 5 000 dukátů, znamená jeden dukát polovinu toho, co pro člověka s příjmem 2 500 dukátů.

Tradice, konvence, společenské vazby, původ jsou vnější vlivy, které jednotlivce ovlivňují, avšak rozhodnutí (předchází jednání) k jednání je vnitřní proces každého jednotlivce, který je zcela autonomní. Leonardo da Vinci nebo John Locke jsou toho důkazem.

Hlavními představiteli jsou školy cambridgeská (A. Marshall), lausannská (L. Walras), rakouská (L. von Mises, F. A. von Hayek), chicagská (M. Friedman), veřejné volby a mnoho dalších, které proklely všechny formy kolektivismu a etatismu.

Normativní ekonomie

Hlavními rysy normativní ekonomie je 1. požadavek na realismus předpokladů a 2. arbitrární výroky k ekonomickým jevům. 

Ad 1) Jde o to, aby předpoklady odpovídaly společenskému prostředí tzn. konvencím, tradicím a dalším vnějším vlivům. Podle normativních ekonomů jsou vnější vlivy určujícím faktorem pro ekonomické jednání jednotlivce. Zkrátka a dobře – člověk je pevně zabudovaný do skupinových a společenských vazeb a zásadně jedná v podmínkách institucionální struktury, která zase odpovídá myšlení v určitém historickém čase. Jiné myšlení bylo včera, jiné myšlení je dnes a jiné myšlení bude zítra. Prostřednictvím téhle hezké formulace umějí normativní ekonomové vysvětlit, proč představitel asketismu 19. století kníže Tolstoj (potomek prostopášné ruské šlechty) útočil na filosofii rozmařilosti, jejíž podstatu spatřoval v Kreutzerově sonátě. Tuto pro změnu složil Ludwig van Beethoven, potomek extrémně chudých rodičů. Prostě jiné období a jiné myšlení.

Ad 2) Pokud příslušný ekonom vidí jev, který je v souladu s aktuálním ekonomickým paradigmatem, tak k němu zaujme arbitrární stanovisko. Příkladem budiž A. C. Pigou, který chtěl negativní externality zdaňovat a pozitivní subvencovat.

V obou rysech je zahrnuto hodnocení (norma), a proto normativní ekonomie.

Hlavními představiteli jsou institucionalisté (T. Veblen, J. K. Galbraith).

Pozitivní ekonomie

Jejím cílem je vytvoření teorie nebo hypotézy, která poskytuje platné a smysluplné výpovědi o dosud nepozorovaných jevech. Klíčovou záležitostí pro pozitivní ekonomii je platnost těchto výpovědí, a proto se empiricky testují závěry teorie. Pokud jsou závěry teorie v souladu s pozorovanou realitou, tak je možné ji prohlásit za platnou.

Předpoklady nejsou důležité, protože existuje příliš mnoho proměnných, bezpočet omezení při získávání vstupních dat, mnoho proměnných nebude zohledněno, některé jsou nepostižitelné. Navíc nejsou použitelné v deskriptivním (bezhodnotovém) smyslu. Takže by to činilo ekonomickou teorii netestovatelnou a tudíž neužitečnou.

Je naprosto lhostejné, jaké předpoklady (a jejich relevance) vedou např. k inflaci, když víme, že změny ve výši inflace vždy následují po změnách v objemu peněžní zásoby, jak doložili A. Schwartzová a M. Friedman. Jestliže existují konkurenční teorie, které objasňují stejný jev, tak má platnost ta, která má větší míru souladu závěrů s empiricky pozorovanou realitou.

Pozitivní ekonomie je metodologií hlavního proudu v ekonomii.

Žádný jiný obor v uplynulých 200 letech nezažil tolik útoků jako ekonomie. Soukromě bych poznamenal, že prvním projevem při nástupu každé totality je zpochybnění nebo přímo pokus o zničení ekonomie. A následné snahy ji nahradit „něčím novým, co odpovídá moderním výzvám“. Jednodušší a pomalí se tomu nejprve usmívají nebo tomu tleskají. Pryč s přízemním oborem. Nedochází jim, že se tak děje proto, že apologeti nového řádu nemohou ekonomii vyvrátit pomocí logiky a uvažování. A protože ostatní obory jsou produktem stejné logiky a stejného uvažování, tak budou muset ekonomii následovat. Také budou nahrazeny „něčím novým, co odpovídá moderním výzvám“. Nejslavnějším příkladem tohoto postupu je soudruh Lysenko.

Jeden z největších velikánů ekonomie L. von Mises k tomu říká: „Zbavit se teorie poukazem na její historické pozadí, „ducha“ doby, hmotné podmínky země jejího původu a osobní vlastnosti jejího autora je slabým manévrem. Teorie podléhá jen tribunálu rozumu. Měřítkem je vždy jen měřítko rozumu. Teorie je buď správná nebo nesprávná. Může se stát, že současný stav našeho poznání neumožňuje rozhodnout o její správnosti či nesprávnosti. Teorie však nikdy nemůže platit pro buržou či Američana, pokud neplatí pro proletáře nebo Číňana. Těm, kdo předstírají, že by byl člověk šťastnější, kdyby používat rozum odmítl a zkusil se nechat vést jen intuicí a instinkty, nelze odpovědět jinak než analýzou výdobytků lidské společnosti. Při popisu geneze a fungování společenské kooperace poskytuje ekonomie všechny informace nutné pro konečné rozhodnutí mezi rozumem a nerozumem. Jestliže se člověk znovu rozhodne se osvobodit od nadvlády rozumu, je nutné vědět, čeho se musí vzdát“.

Je zcela jasné, že nemůže existovat jiná věda Ekonomie pro státy a kontinenty a jiná pro kteréhokoli jedince. Co je ekonomickým šílenstvím v měřítku rodiny, je ekonomickým šílenstvím také v měřítku státu či kontinentu. Dluhy a život nad poměry, které mají fatální důsledky pro jedince, budou mít stejné fatální důsledky pro stát. Přírodní katastrofa, která uvrhne do bídy jedince, způsobí stejné škody také státu. Bezuzdý tisk peněz v měřítku státu je roven padělatelské dílně v měřítku jedince. Nelze dosáhnout blahobytu zdražováním a prosperity plýtváním. Ekonomie je jen jedna a klade si jediný cíl – dát člověku s neomezenými potřebami návod k chování ve světě omezených zdrojů.