IV. Emise nového papíru

 Prvním novým opatřením Direktoria bylo vypsání nucených půjček šesti set milionů franků od nejbohatších tříd; to však nakonec nic nepřineslo. Hrozivé bylo, když osoba přinucená poskytnout tuto půjčku zjistila, že proti asignátu na sto franků, dostane záruku pouze na jeden frank. Poté padl návrh na založení Národní banky; ale kapitalisté se zdráhali angažovat v bankovnictví, dokud zněl v ulicích pokřik rozzuřeného davu proti každému, kdo měl něco společného s penězi. Nakonec Direktorium vymyslelo jiný prostředek. Nebyla to žádná novinka. Vyzkoušeli jsme to též na našem kontinentu a to dvakrát před tím a jednou potom: poprvé v koloniálním období; podruhé během Konfederace; a naposled to byla „Jižanská Konfederace“ a zde ani jinde to nefungovalo. Zkušenost však podléhá teorii – a prostý obchodnický smysl finanční metafyzice. Bylo zkrátka rozhodnuto vydat nový papír, který by byl „plně zabezpečený“ a „stejně dobrý, jako zlato“.

Tento nový papír měl být vydáván pod názvem „mandáty“, a aby byl „plně zajištěn,“ byly vybrány nemovitosti ve veřejném vlastnictví o hodnotě plně se rovnající nominální hodnotě této emise. Kdokoliv, kdo by nabídl jakékoliv množství mandátů, měl mít možnost získat do vlastnictví vládní půdu; její cena měla být určena dvěma experty, jedním vládním a jedním jmenovaným kupcem a obchod se měl odehrát bez formalit a zdržení, která byla obvyklá při nakupování půdy asignáty.

 Asi nejméně domyšlenou věcí na celé situaci byl fakt, že vláda, tlačená požadavky ze všech stran, pokračovala ve vydávání starých asignátů a v tentýž okamžik je diskreditovala veřejnými přípravami na vydávání nových mandátů. A to se ještě plánovalo, aby se mohly stát mandáty „stejně dobrými jako zlato“, nucenými půjčkami a dalšími prostředky, snížit množství asignátů v oběhu natolik, aby se jejich hodnota zvýšila na jednu třicetinu hodnoty zlata, pak udělat z mandátů zákonné platidlo a nahradit jimi asignáty v poměru jedna ku třiceti. Nikdy nebyla velká očekávání zklamána krutěji. Ještě před tím, než se první mandáty dostaly z tiskařského lisu, jejich hodnota spadla na pětatřicet procent jejich nominální hodnoty; poté rychle spadla na patnáct, na pět a nakonec v srpnu 1796, šest měsíců od první emise, na tři procenta. Tento plán tedy selhal – stejně jako selhal v Nové Anglii v roce 1737; stejně jako selhal v naší Konfederaci v roce 1781; stejně jako selhal Jižanské Konfederaci během Občanské války.[1] 

 Aby udržela svou novou měnu, zkusila vláda každou metodu, na kterou vynalézavost může přijít. Byly vydávány pamflety sepsané speciálně pro každou společenskou vrstvu, vysvětlující její výhodnost. Pamflet podepsaný „Marchant“ a věnovaný „lidem dobré vůle“ byl jedním z těch velmi rozšířených. A Marchant si v něm dával práci ukázat veliké výhody mandátů oproti asignátům; jak může být s jejich pomocí půda získána mnohem snadněji; jak je jejich zabezpečení daleko lepší; jak nebudou za žádných okolností ztrácet hodnotu, jako tomu bylo s asignáty. Ale ještě než stačil čerstvě vytištěný pamflet oschnout, krutá realita již vyvrátila jeho argumenty.[2]

 Když nepomohlo přesvědčování po dobrém, nastoupil opět starý plán trestních opatření. Monot navrhl trestat všechny, kteří by na veřejnosti mluvili proti mandátům; Talot si přisadil, že tresty by měly být zvláště přísné. Tak bylo uzákoněno, že každá osoba, která by „slovně nebo písemně znevažovala mandáty, má být odsouzena k pokutě jeden až deset tisíc franků; v případě opakovaného přestupku na čtyři roky v řetězech“. Bylo také uzákoněno, že kdokoliv by odmítl přijmout mandáty, zaplatí napoprvé pokutu ve výši sumy, kterou odmítl přijmout; napodruhé desetkrát tolik; napotřetí bude potrestán dvěma roky vězení. Samozřejmě také proti těmto opatřením začal působit přirozený zákon, který je stejně neúprosný ve všech zemích. Tento pokus ho přemoci, se ukázal stejně marným ve Francii, jako tomu bylo před lety v Americe. Žádná vyhláška nemohla zastavit klesající tendenci nového papíru, „plně zabezpečeného“ a „stejně dobrého jako zlato“; zákony, které vládnou financím, totiž nevznikají v parlamentech či kongresech.

 Čas od času se zkoušely rozličné nové finanční triky, některé vynalézavé, většinou ovšem drastické. Bylo uzákoněno, že veškeré asignáty v hodnotě vyšší než sto franků přestanou obíhat na začátku června 1796. To samozřejmě pouze zničilo poslední zbytky důvěry k vládním bankovkám jakéhokoliv druhu. Dalším pokusem bylo uzákonit, že papírové peníze mají být „přirozeným a neměnným standardem hodnoty“ a jeden frank by tudíž měl být roven deseti librám pšenice. To také selhalo. 16. července 1796 autority, zoufalé nad regulováním stávající měny, uzákonily, že si lidé mohou papír, ať už asignáty nebo mandáty, přijímat za jakou hodnotu chtějí a obchody uzavírat v jaké měně si zamanou. Hodnota mandátů potom rychle klesla ke dvěma procentům nominální hodnoty a asignáty a mandáty se nadále propadaly ještě hlouběji. Pak byl 4. února 1797 vydán zákon, že tiskařské zařízení pro výrobu mandátů má být zničeno stejně, jako bylo to na výrobu asignátů, že ani asignáty ani mandáty již nebudou zákonným platidlem, a že staré dluhy vůči státu mohou být ještě nějakou dobu placeny tímto vládním papírem v kurzu jedno procento z jeho nominální hodnoty.[4] Pak o tři měsíce později bylo nařízeno, že asignáty za 21 miliard, které jsou dosud v oběhu, budou anulovány. Nakonec 30. září 1797 přišel rozkaz Direktoria, že dvě třetiny národního dluhu budou splaceny v poukazech na zkonfiskované nemovitosti a zbývající „konsolidovanou třetinu“, jak byla nazvána, bude zapsána do „Velké knihy národního dluhu“, a bude splácená postupně, jak bude vláda schopna získávat prostředky.

 Co se týče poukázek, které byli nuceni přijmout věřitelé státu, jejich cena klesala stejně rychle jako cena asignátů a mandátů, přibližně na tři procenta nominální hodnoty. A „konsolidovaná třetina“ dluhu byla až do příchodu Bonaparta z větší části splácena papírovými penězi, které postupně klesaly až k šesti procentům svojí nominální hodnoty. Od května 1797 byly jak asignáty, tak mandáty prakticky bezcenné.

 Tak skončila vláda papírových peněz ve Francii. 2,5 miliardy mandátů a 45 miliard asignátů zkrátka již nikdo nepřijímal: celý národ, chudí i bohatí, byl, od jednoho konce na druhý, ve finančních troskách.

 Co se týče změny cen předmětů každodenní potřeby, pomůže je osvětlit výtah z tabulky zveřejněné v roce 1795 a převedené na Americkou měnu.

                                               1790               1795

            Za bušl mouky           40 centů         45 dolarů

            Za bušl slámy            18 centů         10 dolarů

            Za fůru dřeva             4 dolary          500 dolarů

            Za bušl uhlí                7 centů           2 dolary

            Za libru cukru            18 centů         12,5 dolaru

            Za libru mýdla           18 centů         8 dolarů

            Za libru svící              18 centů         8 dolarů

            Za hlávku zelí             8 centů           5,5 dolaru

            Za pár bot                  1 dolar            40 dolarů

            Za 25 vajec                24 centů         5 dolarů

Tyto ceny, z poloviny roku 1795, však byly ještě mírné ve s rovnání s těmi koncem roku a během roku následujícího. Zcela autentický příklad vypadá následovně:

            Libra chleba              9 dolarů

            Bušl brambor            40 dolarů

            Libra svící                  40 dolarů

            Fůra dřeva                 2 500 dolarů

 Tolik tedy k chudým lidem. Pokud jde o ty považované za bohaté, mohli bychom se zmínit o výrobci strojů, který roku 1790 šel na odpočinek s 321 000 livres, aby se hodnota jeho jmění do roku 1796 scvrkla na 14 000 franků.[5]

 Z tohoto obecného neštěstí, způsobeného vývojem a kolapsem papírových peněz ve Francii, existovalo samozřejmě několik výjimek. V Paříži a několika dalších velkých městech, muži jako Tallien, z bezcitné a zkažené třídy spekulantů a překupníků, povstali nad troskami množství malých majetků. Tallien, jeden z nejhorších demagogických „reformátorů“ a určité množství jemu podobných, měli dostatek protřelosti, aby se stali milionáři, zatímco z jejich obětí, které se hlasitě dožadovaly větších emisí papíru, byli žebráci.

 Luxus a extravagance hazardérů s měnou a jejich rodin se stala jedním z nejtypičtějších atributů jakéhokoliv obrazu společenských podmínek té doby.[6]

 O několik let dříve se přední ženy francouzské společnosti vyznačovaly vznešeností charakteru a střídmostí v oblékání hodnou římských matrón; to se však nyní změnilo. V čele společnosti stanula madame Tallien a další jí podobné, divoké v extravagancích, denně hledající nové rafinovanosti v luxusu a požadující po svých manželích a milencích obrovské sumy k uspokojení svých tužeb a rozmarů. Pokud takové sumy nemohly být získány čestně, pak to muselo být nečestně. Čím více člověk zkoumá toto období, tím jasněji vidí, že obraz podaný Thibaudeauem, Challamelem a de Goncourtem, není v žádném ohledu přehnaný.[7]

 Kontrast mezi těmito tvory z období Direktoria a většinou ostatních lidí byl ohromný. Vskutku i naprostá většina lidí z bohatších tříd utrpěla ztrátu, a pracující třídy, zaměstnanci všech druhů a lidé s fixním příjmem a malými prostředky, na tom byli ještě hůře. Tito byli pravidelně odkázáni pouze na vládou zavedené denní příděly chleba v množství jedna libra na osobu. Tento chleba byl často nevhodný k jídlu a rozděloval se dlouhým frontám mužů, žen a dětí, kteří často na něj museli čekat od úsvitu do soumraku. Bohatší mohli rozličnými prostředky, mezi nimiž bylo hlavně úplatkářství, dostat lepší chleba, ale pouze za enormní cenu. V květnu 1796 byla tržní cena dobrého chleba v papíru 80 franků (16 dolarů) za libru a o něco později se jídlo nedalo za papírové peníze pořídit vůbec a to za jakoukoliv cenu.[8]

 A objevily se další znepokojivé finanční potíže. Zatímco enormní sumy v papíru byly dávány do oběhu revoluční vládou, další enormní sumy vznikaly paděláním kriminálníky a nepřáteli Francie. Tyto padělky pocházely nejen z různých částí Francouzské republiky, ale téměř ze všech sousedních zemí a jejich hlavním zdrojem byl Londýn. Odtud hrabě Joseph de Puisaye odesílal náklady falešného papíru, výborně vyrytého a vytištěného, skrze přístavy v Bretani do dalších částí Francie. Jeden z nákladů, který zabavil generál Hoche, měl nominální hodnotu deset milionů franků. Rozpoznat londýnské padělky bylo extrémně obtížné i pro odborníky; pro většinu populace to bylo zhola nemožné.

 V různých dobách odbojní royalisté z La Vendee a odjinud také tiskli svoje peníze. Vydávali bankovky s Bourbonským znakem – fleur-de-lis, portrétem Dauphina (jako Ludvíka XVII.) a magickými slovy „De Par le Roi,“ a velké části populace v odbojných krajích je byly nuceny přijímat. Tyto bankovky se objevovaly dokonce ještě v roce 1799.[9]

 Finanční agonie byla prodloužena pokusy získat zdroje dalšími „nucenými půjčkami” a ostatními zdiskreditovanými opatřeními, ale když nyní skončily papírové peníze, kov se začal opět znovu objevovat – nejprve v množství dostatečném pro malý objem obchodů, který po kolapsu zbyl. Poté, jak poptávka vzrůstala, množství kovu plynulo z celého světa, aby ji uspokojilo a národ se pomalu zotavoval z dlouhých orgií papírových peněz.

 Thibaudeau, velmi všímavý pozorovatel, nám vypráví ve svých Memoárech o velkém strachu, který panoval ohledně potřeby oběživa v mezidobí, kdy papír bude mizet, a mince budou přicházet; žádná taková potřeba ovšem nebyla pocítěna – mince přicházely postupně tak, jak bylo třeba.[10]

 Nic by nemohlo lépe doložit tvrzení jednoho z nejbystřejších moderních státníků, že „Peníze zde vždy budou“.[11]

 Ale ačkoliv došlo k obnovení jisté úrovně prosperity – zvláště ve srovnání s bídou během orgií papírových peněz, zotavení probíhalo pomalu. Akutní utrpení způsobené zkázou přinesenou asignáty, mandáty a dalším papírem, trvalo téměř jedno desetiletí, ale období zotavení trvalo téměř jednu celou generaci. Teprve po čtyřiceti letech se kapitál, průmysl, obchod a úvěry dostaly na předrevoluční úroveň. A také to přivedlo k moci „muže na koni“, který založil monarchii na troskách Republiky a zmařil miliony životů pro své Císařství, které by měly být připočteny k milionům obětovaným Revoluci.[12]

 Takové tedy byly, stručně načrtnuté, hlavní rysy nejobratnějšího, nejenergičtějšího a nejvytrvalejšího pokusu nahradit přirozené zákony ve financích, schopností zákonodárných sborů a standard hodnoty uznávaný po celém světě, národním standardem navrženým teoretiky a manipulovanými pleticháři. Každý pokus stejného druhu v lidských dějinách, za jakýchkoliv okolností, přinesl následky podobného druhu, pokud ne rozsahu; a všechny poukazují na existenci zákonů financí stejně reálných ve svém působení, jako jsou zákony, které drží planety na jejich drahách.[13]

 Historii tohoto pokusu jsem představil v jejím chronologickém pořadí: dovolte mi nyní na závěr stručné shrnutí v logickém pořadí – pořadí příčiny a následku.

 Nejprve co se týče ekonomické stránky. U prvních neochotných a opatrných emisí papíru bylo vidět jako okamžitý výsledek zvýšení aktivity v obchodě a výrobě. Pak vzrostlo volání po vydání více papírových peněz. První emise byly prosazovány s velkými obtížemi; ale jakmile byla hráz jednou prolomena, nesměnitelná měna se začala hrnout skrz; a jak se tato trhlina neustále rozšiřovala, papírová měna se brzy vymkla kontrole. Byla podporována spekulanty kvůli růstu cen akcií; byla podporována demagogy, kteří dokázali přesvědčit dav, že národ, prostým příkazem, dokáže natisknout opravdovou hodnotu v jakémkoliv množství na bezcenné předměty. Přirozeným následkem je potom rychlé rozrůstání se veliké třídy dlužníků, kteří využívají svůj vliv pro další znehodnocování měny, v níž mají splácet svoje dluhy.[14]

 Vláda, nyní v křečích, chrlí více a více papíru; obchod byl dříve stimulovaný rozdílem ve směně; ale to brzy přestane fungovat a nezdravě stimulovaný obchod odumírá.

 Výrobci nejprve dostali velký impuls; ale brzy se takto způsobená nadvýroba a umělá stimulace, ukážou stejně fatální jako v případě obchodu. Čas od času dojde k obnovení nadějí způsobeným očividným oživením obchodu; tato oživení však jdou stále více na vrub tomu, že vychytralí a předvídaví lidé se snaží zbavit se papíru a získat za něj jakékoliv předměty trvalejší hodnoty. Třídy lidí žijících na fixních příjmech a malých mzdách pocítí tlak jako první, jakmile se kupní síla jejich příjmů sníží. Brzy tyto důsledky, tato velká třída žijící z mezd, pocítí ještě tíživěji.

 Ceny životních potřeb se zvýší: obchodníci je musí zvýšit, nejen, aby pokryli znehodnocování peněz, ale také, aby se pojistili proti riziku náhlých fluktuací; a ačkoliv ceny produktů takto vzrostou, mzdy, které nejprve rostly, jako následek obecné stimulace, začnou zaostávat. Rozšiřují se pochybnosti a obavy, obchod a výroba se zpomalují a zastavují. Následkem je snížení poptávky po práci; pracující ztrácí svá zaměstnání a díky působení nejprostšího zákona nabídky a poptávky se snižuje cena práce, zatímco ceny jídla, oblečení a dalších spotřebních předmětů enormně rostou.

 Obchodnická třída se nejprve pokládá za výjimku z tohoto obecného neštěstí. Těší se z očividného vzrůstu ceny zboží ve svých regálech. Brzy však přijde na to, že jak zvyšují ceny, aby pokryli inflaci měny a riziko fluktuace, nakoupená množství se sníží a platby jsou méně jisté; pocit nejistoty se šíří zemí; podnikání je umrtveno a následuje stagnace.

 Hlasitě se pak volá po dalším vydávání papíru stejně, jako si opilec poroučí další rundu. Nové emise ovšem pouze zvýší existující zlo; kapitalisté jsou stále neochotnější vyslat svoje peníze na tak pochybné moře. Stále více pracujících všech druhů přichází o svá zaměstnání; emise za emisí nepřináší žádnou spásu mimo dočasných stimulů, které ve výsledku jen prohlubují chorobu. Zkouší se to nejvynalézavější obcházení přirozených zákonů financí, které ti nejdůvtipnější teoretikové dokáží vymyslet – ale vše marně; žádná brilantní „samoregulační“ či „interkonvertibilní“ schémata nefungují tak, jak se od nich očekává.[15] Všichni rozumní lidé ztratili důvěru a všichni čekají, jak se věci dále vyvinou; stagnace je stále horší. Nakonec nastane kolaps a návrat k tomu stavu věcí, který dává něco jako jistotu v odměňování kapitálu a práce. Potom, a teprve potom, nastane počátek nového období prosperity.

 Stejně závislý na zákonu příčiny a následku je i morální vývoj. Z inflace papíru se zrodila třída spekulantů; a v kompletní nejistotě ohledně budoucnosti se veškerý obchod stal hazardní hrou a ze všech obchodníků se stali hazardní hráči. Rychlý růst této třídy se z městských center šířil i do těch nejodlehlejších koutů venkova. Místo spokojenosti s legitimním výnosem se objevila vášeň pro mimořádně vysoké zisky. Pak, jak se hodnoty stávaly čím dál nejistější, mizela motivace pro opatrnost a šetrnost, ale narůstala motivace pro okamžité výdaje a užívání si v současném okamžiku. Tak se z národa vytratila šetrnost. V této mánii, po současných radostech na úkor opatření pro budoucnost, byly zárodky nového nárůstu neřádstva: luxus, nesmyslný a extravagantní, se šířil jako móda. Aby byl nakrmen, objevily se podvody ve velkém měřítku a korupce mezi úředníky a lidmi těšícími se důvěře veřejnosti. Zatímco muži zaváděli tuto módu v soukromých a veřejných záležitostech, ženy zavedly módu extravagance v oblékání a životním stylu, která dodala další podněty pro korupci. Důvěra v morální důvody a dobré úmysly se vytratila. Národní hrdost zůstala fikcí vzývanou pouze pokrytci. Vlastenectví bylo pohlceno cynismem.

 Takový vývoj ve Francii byl logický a v souladu s přirozenými zákony; takový byl vždy výsledek, ve větší či menší míře, zavedení nesměnitelného papíru podle rozmarů zákonodárných shromáždění po celém světě. A stejný vývoj můžeme očekávat, dokud Všemohoucí nestvoří jiný vesmír se zákony radikálně odlišnými od toho, v němž žijeme nyní.[16]

 A nakonec, co se týče obecného vývoje v teorii a praxi, jehož je tato historie záznamem: mým tématem byly papírové peníze ve Francii; jak přišly; co přinesly; a jak skončily.

 Přišly při hledání léčby na relativně menší zlo a ukázaly se být zlem nekonečně nebezpečnějším. K vyléčení současných obtíží byl předepsán žíravý jed, který pozřel životně důležité orgány francouzské prosperity.

 Postupoval podle zákona sociální fyziky, který můžeme nazvat „zákonem zrychlujícího se vydávání a znehodnocování“. Bylo daleko snadnější zabránit první emisi; bylo obtížnější zabránit druhé; zabránit té třetí a následujícím bylo už prakticky nemožné.

 Přinesly, jak jsme viděli, zruinování obchodu, výroby a zemědělství. Stejné výsledky, jako by Holanďan otevřel stavidla moři, aby v suchém létě zavlažil svou zahrádku.

 Skončily naprostým finančním, morálním a politickým vyčerpáním Francie – vyčerpáním, z něhož jí pozvedl až Napoleon.

 Tato historie by nebyla kompletní bez stručného dodatku, jak Napoleon těžil z veškeré této zkušenosti. Když se Bonaparte stal konzulem, byly fiskální záležitosti v děsivém stavu. Vláda byla v podstatě zbankrotovaná; její obrovské dluhy nebyly spláceny. Další výběr daní se zdál nemožný; všechny daňové záznamy byly v beznadějném nepořádku. Na Rýně a v Itálii pokračovala válka, kterou vedly armády, jimž nikdo již delší dobu nezaplatil a největší půjčka, která se v ten moment dala získat, dostačovala stěží na vládní výdaje za jediný den. Na první schůzi kabinetu se Bonaparta zeptali, co hodlá dělat. Odpověděl: „Buď budu platit kovem, nebo nebudu platit ničím“. Od tohoto okamžiku byly jeho operace postaveny na tomto principu. Dokázal dát do pořádku daňové záznamy, začal splácet dluhy a platil kovovou hotovostí. Během všech svých kampaní – od Marenga, Slavkova, Jeny, Pruska až po Tylžský mír v roce 1807 – pouze jednou jedinkrát přerušil platby kovem a to jen na několik dní. Když se proti němu zformovala první evropská koalice, Napoleon byl ve velké finanční tísni a bylo mu navrženo, aby začal vydávat papírové peníze. Svému ministru však napsal: „Dokud budu naživu, nikdy se neuchýlím k nesměnitelnému papíru“. To dodržel a Francie, díky jeho odhodlání, měla všechno zlato, které potřebovala. Když přišlo Waterloo, s invazí spojenců, válkou na vlastní půdě, změnou vládnoucí dynastie a všemi výdaji za válku a válečné reparace, Francie na kovovém standardu nezažila žádné závažnější finanční potíže.

 Pokud se podíváme na finanční historii Francie během Prusko-Francouzské války a Komunistického povstání, což byl daleko závažnější tlak na francouzské finance než naše Občanská válka měla na americké finance, a přesto nevidíme žádnou národní stagnaci nebo nepořádky, ale stabilní pokrok a rozšiřování prosperity, můžeme jasně vidět výhody čelení finančním krizím čestným a přímým způsobem, proti podlehnutí snílkům, teoretikům, tvůrcům frází, krasořečníkům, pletichářům a spekulantům, či tomu druhu „reforem“, které jsou „posledním útočištěm darebáků“.[17]

 Nad touto lekcí by měl zauvažovat každý myslící člověk.

 Pozn.:

1) Detaily systému mandátů velmi důkladně podané viz Thiers, „History of the French Revolution,“ Bentleyho vydání, díl. IV, str. 410-412. Vydávání asignátů a mandarátů ve stejnou dobu viz Dewarmin, díl I, str. 136; také Levasseur, díl I, str. 230-257. Popis tohoto pokusu a jeho selhání v Americe v roce 1737 viz Sumner, str. 27-31; popis selhání stejného pokusu v roce 1781 viz Morse, „Life of Alexander Hamilton,“ díl I, str. 86, 87. Totéž selhání v Rakousku viz Sumner, str. 314.

2) Viz Marchant, „Lettre aux gens de bonne foi.“

3) Viz Sumner, str. 44; také De Nervo, „Finance française,“ str. 282

4) Viz De Nervo, „Finance française,“ str. 282; také Levasseur, díl I, str. 236.

5) Viz tabulky z „Gazette de France“ a příklady z dalších zdrojů v Levasseurovi, díl I, str. 223-224.

6) Mezi mnoha názornými příklady znehodnocujícího účinku „inflace“ na Francii pod Direktoriem je pravděpodobně nejlepší ten od Lacretella, díl XIII, str. 32-36. Obdobné situace v naší zemi v roce 1819 viz tvrzení z Nilesova „Registru“ v Sumnerovi, str. 80. Příklady ožebračených rodin stejně jako rodin náhle zbohatnuvších viz Levasseur, díl I, str. 237.

7) Madame Tallien a luxus spekulantské třídy viz Challamel, „Les français sous la Révolition,“ str. 30, 33; také De Goncourt, „Les français sous le Directoire.“ Co se týče rozmáhání se hříšnosti v Paříži a demoralizaci policie viz Levasseur, ibid.

8) Viz Levasseur, díl I, str. 237.

9) Ukázky padělaných asignátů jsou k nahlédnutí ve Whiteově sbírce v knihovně Cornellovy university, ale jejich velká série v rozličných vydáních a také policejní varování a popisy mnoha variant a historie jejich vydávání je v Dewarminovi, díl I, str. 152-161. Fotografické kopie Royalistických asignátů atd. viz také Dewarmin, str. 192-197. Fotografie pravděpodobně poslední vydané Royalistické bankovky nesoucí slova „Pro Deo, pro Rege, pro Patria“ a „Armée Catholique et Royale“ s datem 1799 a na sumu 100 livres, viz Dewarmin, díl I, str. 204.

10) Obdobná očekávání „šoku“, který nenastal při obnově plateb kovem v Massachusetts, viz. Sumner, „History of American Currency,“ str. 34.

11) Viz Thiers.

12) Viz Levasseur, díl I, str. 246.

13) Příklady stejných výsledků v Rusku, Rakousku a Dánsku viz Storch, Economie Politique,“ díl. IV; stejné výsledky ve Spojených státech, viz Gouge, „Paper Money and Banking in the United States,“ také Sumner, „History of American Currency.“ Fungování těch samých principů v Anglii vylíčené mistrovským způsobem viz Macaulay, „History of England,“ kapitola XXI; zajímavé ukázky, jak tytéž příčiny přinesly tytéž výsledky ve starém Řecku, viz citace v Macaulayovi.

14) Paralelní případy v ranné historii naší země, viz Sumner, str. 21.

15) Souhrn některých těchto pokusů s výmluvným popisem jejich zlých výsledků viz „Mémoires de Durand de Maillane,“ str. 166-169.

16) Stejné účinky inflace měny na vyčerpání a podkopání obchodu, hospodářství, výroby a morálky v naší vlastní zemi viz Daniel Webster, citován v Sumnerovi, str. 45-50. Stejné účinky v jiných zemích viz Senior, Storch, Macaulay a další již citovaní.

17) Za fakta o francouzských financích během vlády Napoleona I. jsem vděčný ctihodnému Davidu A. Wellsovi. Nedávné triumfy zdravého finančního rozumu ve Francii viz Bonnetovi články, přeložené Georgem Walkerem, Esq.