Trademarky

Palmer také argumentuje, že trademarkové zákony jsou legitimní.[74] Předpokládejme, že nějaký Lachmannista[75] si změní jméno svého krachujícího hamburgerového řetězce z LachmannBurgers na RothbardBurgers, což již je jméno jiného hamburgerového řetězce. Já, jako zákazník, jsem hladový po RothbardBurgeru. Uvidím jednu z falešných prodejen RothbardBurgers, které vede onen proradný Lachmannista, a koupím si burger. Pod současnými zákony může Rothbard, „majitel“ trademarku RothbardBurgers, zabránit Lachmannistovi v používání značky RothbardBurgers při prodeji burgerů, protože je „matoucím způsobem podobná“ jeho vlastní značce. To znamená, že je pravděpodobné, že bude uvádět zákazníky v omyl ohledně skutečného zdroje zakoupeného zboží. Zákony tedy dávají právo držiteli trademarku oproti napodobovateli trademarku.

Z mého pohledu jsou to práva zákazníka, která jsou porušena, nikoliv držitele trademarku. V předchozím případě jsem to byl já (zákazník), kdo si myslel, že si kupuje RothbardBurger, ale místo toho jsem dostal mizerný LachmannBurger s jeho divnou pestrobarevnou omáčkou. Já bych měl mít právo žalovat Lachmannistu za podvod a porušení smlouvy (a to nezmiňuji záměrné způsobení emočního strádání a nesprávné vylíčení praxeologických pravd[76]). Nicméně je obtížné vidět, jak tento akt podvodu, spáchaný Lachmannistou na mně, poškozuje Rothbardova práva. Činnost Lachmannisty fyzicky nenarušuje Rothbardův majetek. Dokonce ani nepřesvědčuje ostatní, aby to dělali; maximálně se dá říct, že přesvědčuje třetí strany, aby vykonávali činnost, na kterou mají právo; aby si kupovali burgery od Lachmannisty místo od Rothbarda. A tedy by se zdálo, že pod libertarianismem by trademarkové právo mělo dávat spotřebitelům, nikoliv uživatelům trademarku, právo žalovat trademarkové piráty.

Dále nová rozšíření trademarku, jako práva proti oslabení trademarku (trademark dilution) a proti jistým formám kybersquattingu nemohou být ospravedlněna. Tak jako držitel trademarku nemá právo na svoji značku, nemá právo proti oslabení své značky. Zákon proti kybersquattingu je jednoduše založen na ekonomicky ignorantské opozici ke „skalpingu“[77] a arbitráži. Samozřejmě není nic špatného na tom být první, získat jméno domény a prodat ji zájemci s nejvyšší nabídkou.

[74] Palmer, “Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Approach,” str. 280.
[75] Odkaz na Ludwiga Lachmanna
[76] Inside joke mezi Rakouskými ekonomy
[77] Krátkodobé, často až několikavteřinové držení pozice při obchodování. (pozn. př.)