Mají-li centrální bankéři na celém světě nějakou věc společnou, je to jejich naivní představa, že mají pod kontrolou inflaci. Tu se snaží měřit prostřednictvím celé řady cenových indexů, z nichž nejpoužívanějším je index spotřebitelských cen (CPI), který měří změny několika stovek cen spotřebitelského zboží, na které domácnosti vynakládají největší část ze svého důchodu. Tento index je údajně ukazatelem míry inflace. Roste-li o 10 %, je také inflace rovna 10 % a je třeba proti ní zasáhnout. Vykazuje-li nulový růst, je i inflace nulová a je třeba ji vyvolat. Klesá-li tento index, ekonomika se nachází v deflaci, které je třeba za každou cenu se vyvarovat. Tak alespoň praví moudra tisíckrát omílaná ekonomy hlavního proudu. Je však smutnou pravdou, že má CPI ve skutečnosti s inflací jen pramálo společného a jeho nešťastné upřednostňování dovedlo ekonomy až do situace, kdy úplně zapomněli, co inflace ve skutečnosti je, jak škodlivá dokáže být a jaké jsou důvody jejího vzniku.

Všeobecný růst peněžních cen = pokles kupní síly peněz. Tato rovnice nepotřebuje dalšího komentáře. Klesá-li kupní síla peněz, musejí zároveň růst peněžní ceny. Inflací se tedy rozumí pokles kupní síly peněz a právě tu se ekonomové snaží vyjádřit pomocí CPI. Změna v kupní síle peněz může být způsobena pouze změnami v nabídce a poptávce po penězích. Jestliže se snižuje například počet obyvatel, objem zboží a služeb směnitelných v penězích, nebo počet jednotlivců ochotných účastnit se směny, klesá také poptávka po penězích. Jednotlivci si přejí snížit svou držbu hotovosti a směňují nadbytečnou hotovost za zboží a služby, jejichž cena musí zákonitě růst. Růst cen však může nastat i v situaci, kdy se zvýší peněžní nabídka. V tomto případě je nutno stejné množství statků a služeb vyjádřit ve větším nominálním množství peněz, což vede k růstu peněžních cen. Jak z výše uvedeného vyplývá, inflace (pokles kupní síly peněz) může nastat pouze tehdy, pokud nabídka peněz roste rychleji než poptávka, nebo poptávka po penězích klesá rychleji než jejich nabídka.

Představme si nyní modelovou ekonomiku, ve které domácnosti 50 % důchodu spotřebovávají a 50 % důchodu spoří. Tyto úspory předávají na určitý čas bankám, které jim je zhodnocují. Toho banky dosahují tak, že je předávají podnikatelům, jejichž investiční projekty považují za potenciálně nejziskovější. Podnikatelé za ně nakupují kapitálové statky, s jejichž pomocí zásobují spotřebitele zbožím a službami. Polovinu příjmu, který jim zbude po uhrazení svých nákladů a splacení jistiny s úrokem spotřebují, zatímco druhou polovinu využijí k dalšímu nákupu kapitálových statků a rozšíření výroby. Takto dochází k neustálé akumulaci kapitálu, růstu produktivity práce, důchodu a celkového bohatství ve společnosti.

Nyní si představme, že se (z jakéhokoli důvodu) domácnosti rozhodnou více spořit. Nespoří 50 %, ale 75 % svého důchodu, zatímco na spotřebu vydávají pouze 25 %. Spotřebovávají nyní méně, aby mohli v budoucnu spotřebovávat více. Jaké dopady má toto rozhodnutí na strukturu ekonomiky? Nižší objem důchodu vynakládaný na spotřebu, vede ke snížení tržeb firem, které spotřebitele zásobují zbožím a službami. Spotřebitelský sektor se smršťuje a pokles poptávky vede ke snížení cen spotřebitelského zboží a služeb. Zcela opačný proces se ale souběžně odehrává v sektorech vzdálenějších od spotřeby, které zabezpečují výrobu kapitálových statků. Více úspor nyní znamená více zdrojů pro investice a větší poptávku po kapitálu. Cena kapitálových statků (počítačů, strojů, budov atd..) proto musí začít stoupat. Větší poptávka po kapitálu vede následně k rozšíření výroby kapitálových statků a prohloubení výroby v čase. Lidé, kteří přišli o práci díky nižší spotřebě, nyní získávají práci díky vyšším úsporám. Není-li celý proces doprovázen zbytečnými státními zásahy a je-li nekonkurenceschopným firmám umožněno rychle zbankrotovat, přizpůsobení ekonomiky proběhne hladce a rychle. Následná větší akumulace kapitálu vede k vyšší výrobě, rychlejšímu technologickému rozvoji a se zpožděním i k většímu zásobení spotřebitelů zbožím a službami. Důsledkem tohoto procesu je růst celkového bohatství, který je po uplynutí určitého času rychlejší, než by byl v případě, kdy by se domácnosti nerozhodly více spořit. Úspory, nikoli spotřeba jsou esencí prosperity.

Co se během tohoto procesu stalo s kupní silou peněz? Pokud pro jednoduchost předpokládáme, že byly nabídka i poptávka během celého procesu neměnné, nezměnila se ani kupní síla peněžní jednotky. Ceny spotřebního zboží a služeb sice klesly, propad cen byl ale souběžně doprovázen růstem cen kapitálových statků. Žádný všeobecný růst cen se nekonal a pouze se změnily směnné poměry mezi některými statky. Co však o stejné situaci říká centrálním bankéřům index CPI? Protože tento index mapuje výhradně ceny spotřebitelského zboží a služeb, rozhodnutí spotřebitelů méně utrácet a více spořit způsobí, že CPI začne klesat. Podle centrálních bankéřů - a bohužel všeobecně uplatňované logiky - se však děje něco děsivého. Ekonomiku totiž začalo ohrožovat akutní nebezpečí deflace, proti kterému je třeba okamžitě zasáhnout.

Čtenáři znovu připomínám, že deflace a inflace je pouze peněžní jev a že o deflaci/inflaci můžeme hovořit jen tehdy, pokud roste/klesá kupní síla peněz. To se však v této situaci neděje, jak již bylo vysvětleno výše. Centrální bankéři, ve svém zmatení z toho, že je deflace peněžní, nikoli cenový jev, proto začínají do ekonomiky pumpovat nové peníze a snižují úrokovou míru pod její rovnovážnou úroveň, čímž vysílají falešné signály o skutečném stavu věcí. Provádí monetární expanzi a vytváří iluzi hojnosti založenou na dodatečném přísunu papíru (peněz). To vše jen proto, aby nás uchránili před neexistující deflací. Důsledky, které tato destruktivní politika vyvolání umělého boomů následovaného recesí na ekonomice zanechá, nejsou předmětem tohoto textu. Pro zájemce jim byl věnován jeden z mých předchozích článků.

Zcela nesmyslná orientace ekonomů na index spotřebitelských cen, proto vytváří situaci, kdy je zdravá a vítaná tendence spořit a akumulovat kapitál vnímána, jako něco nebezpečného, čemu musí být učiněna okamžitá přítrž.

Je to právě tato chybná politika a snaha měřit změny v kupní síle peněz pomocí CPI, která je na počátku všech současných problémů. V systému, kdy všechny nově vytvářené peníze putují do ekonomiky prostřednictvím bankovního sektoru, má totiž index CPI tendenci skutečnou inflaci neustále podstřelovat. Pokud by centrální banka zvyšovala nabídku peněz tak, že by všechny nové peníze okamžitě předávala domácnostem, ceny spotřebního zboží porostou okamžitě a daleko více než ceny ostatních statků. V situaci, kdy ale nové peníze proudí do ekonomiky prostřednictvím úvěrové expanze komerčních bank, těží z těchto peněz nejvíce právě komerční banky a ostatní finanční instituce. Ty se však o spotřebitelské zboží a služby primárně nezajímají a nakupují především finanční aktiva (akcie, dluhopisy). Ceny spotřebitelského zboží a služeb proto rostou s daleko větším zpožděním, podstatně pomaleji a s menší intenzitou, než v případě, kdy by nové peníze obdržely přímo domácnosti. Není lepšího důkazu pomatenosti ekonomů, než současný stav, kdy prudce roste peněžní nabídka, ceny finančních aktiv stoupají do nebe a i přesto se údajně nacházíme v deflaci, protože ceny spotřebitelského zboží a služeb klesly o pár desetin procenta. Jaká to katastrofa...

Důsledkem snahy měřit inflaci pomocí CPI je i současná finanční krize. Její základy položila v období mezi lety 2001 – 2004 americká centrální banka, která snížila základní úrokovou sazbu až na historické minimum 1 %. Většina nových peněz tehdy proudila do ekonomiky (díky celé řadě legislativních úprav) prostřednictvím hypotečních úvěrů, které zvyšovaly poptávku po nemovitostech, jejichž cena vystoupala během této doby o desítky procent. Index CPI však tento růst cen zcela ignoroval, protože zahrnuje pouze ceny vlastnického nájemného. Ty ale rostly jen mírně, což bylo dáno skutečností, že se většina domácností díky hypotečnímu boomu začala stěhovat do vlastních nově postavených domů, což paradoxně zvyšovalo nabídku nájemního bydlení. Jen mezi lety 2001 – 2004 se tak díky Fedu zvýšila peněžní nabídka o více než třetinu, což dramaticky snížilo kupní sílu peněz. Meziroční tempo růstu CPI však bylo stále poměrně mírné, což vedlo americkou centrální banku k závěru, že je mírná také inflace a že má inflaci pod kontrolou. Ta byla ve skutečnosti vyšší, než kdy předtím. Právě tento omyl následně vedl k nafouknutí bubliny, jejíž splasknutí nyní americká ekonomika velmi tvrdě pociťuje.

Požadavek zabránit za každou cenu snižování cen (růstu kupní síly peněz) nemá jediné logické opodstatnění a vyplývá pouze z nepochopení toho, co deflace ve skutečnosti znamená a jaké jsou její dopady na ekonomiku. Roste-li kupní síla peněz z důvodu rostoucí poptávky po penězích, jedná se o zcela zdravý jev, který je výsledkem takových vlivů, jako je růst objemu zboží a služeb v ekonomice, nebo zvyšování intenzity dělby práce. Kupní síla amerického dolaru rostla převážnou část 19. století, které bylo shodou okolností příkladem bezprecedentní prosperity Spojených států. Roste-li kupní síla peněz v důsledku vyšší poptávky, nejedná se o nic větší problém, než když roste kupní síla pomeranče v důsledku vynalezení pomerančového džusu. S penězi je v tomto případě nakládáno jako s každým jiným ekonomickým statkem, který se liší pouze v tom, že je poptáván z důvodu usnadnění směny.

Problém však nastává tehdy, kdy je s kupní silou peněz manipulováno ze strany jejich nabídky a kdy nové peníze přitékají/odtékají do ekonomiky prostřednictvím úvěrové expanze/kontrakce. V tomto případě je totiž manipulováno také s nominální úrokovou mírou. Ta se přestává shodovat s tržní úrokovou mírou, která dává jednotlivcům informace o skutečném stavu reálných úspor v ekonomice. To následně vede k umělému vyvolání boomu/recese, zbytečnému rozkmitání ekonomiky a chybné alokaci kapitálu.

Dokud ekonomové správně neporozumí rozdílu mezi deflací/inflací a poklesem/růstem CPI a dokud nebudou učiněny potřebné kroky k zabránění manipulace s peněžní nabídkou, bude ekonomika odsouzena k neustálému opakování hospodářských cyklů, jejichž následky mohou být častokrát nedozírné. Ty bude následně řada demagogů, bohužel ale i slovutných profesorů ekonomie, nadále označovat za jasný důkaz nefunkčnosti svobodného trhu a permanentního selhávání kapitalismu, proti kterým se nás budou svou nekonečnou prozřetelností snažit neustále „chránit“.