Mises.cz

Mises.cz

Člověk proti státu IV. - Přicházející otroctví

Podobnost citu lítosti a citu lásky se projevuje mimo jiné idealizací svého objektu. Sympatie k trpícímu člověku po určitý čas potlačí vzpomínky na jeho přečiny. Cit, kterému dáváme průchod, když řekneme „Chudák jeden!“ při pohledu na lidskou agonii, vytěsní myšlenku „Prevít jeden!“

Podobnost citu lítosti a citu lásky se projevuje mimo jiné idealizací svého objektu. Sympatie k trpícímu člověku po určitý čas potlačí vzpomínky na jeho přečiny. Cit, kterému dáváme průchod, když řekneme „Chudák jeden!“ při pohledu na lidskou agonii, vytěsní myšlenku „Prevít jeden!“, která se může objevit jindy.

Je přirozené, že pokud chudé neznáme osobně nebo je známe jen povrchně, tak všechny nedostatky, které mohou mít, ignorujeme. Dochází tak k tomu, že když je vyobrazována bída chudých, je vyobrazována jako bída nezaslouženě chudých, místo aby byla vyobrazena, jak by ve velké míře měla být, jako bída zaslouženě chudých. Ti, jejichž těžkosti jsou líčeny v pamfletech, kázáních a proslovech, jsou popisováni jako vznešené duše, kterým se stala bolestivá křivda, a o nichž si nikdo nemůže myslet, že nesou trest za své vlastní přečiny.

Při mávnutí na drožku na londýnské ulici je až překvapivé, jak často jsou její dveře dotěrně otevřeny někým, kdo za tuto námahu očekává odměnu. Toto překvapení bude menší, pokud spočítáte povaleče okolo dveří náleven, nebo budete pozorovat, s jakou rychlostí přitáhne pouliční představení či průvod ze sousedních slumů a dvorků skupiny zahálejících lidí. Bude vám pak jasné, že v Londýně jich musí žít desítky tisíc. „Nemají práci,“ řeknete. Raději řekněte, že o práci nestojí, nebo když nějakou seženou, tak o ni rychle vlastní vinou přijdou. Jsou to zkrátka budižkničemové, kteří tím nebo oním způsobem žijí z ostatních – tuláci a pobudové, kriminálníci a ti, co jsou na cestě ke zločinu, mládež, která je břemenem svých těžce pracujících rodičů, muži, kteří kradou mzdy svých manželek, pasáci prostitutek, a je zde i méně viditelná a méně početná třída žen.

Je snad přirozené, aby byl údělem takových lidí šťastný a spokojený život? Nebo je přirozené, že takoví na sebe přivodí všechna možná neštěstí? Není snad jasné, že v lidské společnosti musí existovat bída, která je běžným následkem špatného chování a která by neměla být od tohoto špatného chování oddělována? Existují tvrzení (která se dnes ozývají čím dál tím hlasitěji), že veškeré utrpení ve společnosti je odstranitelné a že by měl někdo mít povinnost ho odstraňovat. Obojí je chybou. Oddělit bolest od přečinu znamená bojovat proti podstatě nápravného mechanismu, a to je následováno větší bolestí. Zachraňovat lidi před přirozeným trestem za zpustlý život vede nakonec k šíření tohoto způsobu života. Předpokládám, že rčení, na němž se shodne nejvlivnější náboženství s vědou, lze pokládat za nanejvýš autoritativní. Přikázání „Kdo nechce pracovat, ať nejí,“ je zkrátka vyjádření zákona přírody, že ta bytost, která nevydá dost energie na to, aby se uživila, hyne. A přesto tato konkrétní zásada jejich náboženství, kterou věda tak zjevně ospravedlňuje, je také tou zásadou, kterou jsou křesťané nejméně ochotní přijímat. Předpoklad současné debaty velí, že by na světě nemělo existovat žádné utrpení, a pokud nějaké existuje, tak je tím vina společnost.

„Ale určitě nejsme bez zodpovědnosti, i když jde o utrpení nehodných.“

Pokud se význam slova „my“ dá rozšířit tak, aby zahrnovalo i naše předky a hlavně naše předchozí zákonodárce, tak souhlasím. Připouštím, že ti, kteří sepsali a uváděli v život staré Chudinské zákony, nesou zodpovědnost za velkou část demoralizace, jejíž odstranění bude trvat více než jednu generaci. Připouštím také částečnou zodpovědnost současných zákonodárců, jejichž opatření vytvořila stálou skupinu tuláků, a kteří také mají zodpovědnost za neustávající proud zločinců, protože posílají vězně zpět do společnosti za takových podmínek, kdy jsou tito téměř přinuceni opět páchat zločiny. Navíc připouštím, že filantropové nejsou bez svého dílu zodpovědnosti, protože neustále tlačí na prosazování zákonů, které zvýhodňují potomstvo zaslouženě chudých na úkor potomstva nezaslouženě chudých zatížením jejich rodičů dalšími lokálními daněmi. Dokonce připouštím i to, že tyto bandy budižkničemů, které jsou podporované veřejnými i soukromými institucemi, trpí kvůli nerozumným státním zásahům více, než by jinak musely trpět. Máte na mysli tohle, když mluvíte o naší zodpovědnosti? Mám podezření, že nikoliv.

Nechme teď ovšem otázku odpovědnosti stranou a soustřeďme se pouze na přítomné zlo a na to, jak by mělo vypadat jeho řešení. Začnu krátkým příběhem.

Můj zesnulý strýc reverend Thomas Spencer, který byl po dvacet let farářem v Hinton Charterhouse poblíž Bathu, započal svou kněžskou službu teprve tehdy, kdy prokázal svůj horlivý zájem o blahobyt chudých. Založil školu, knihovnu, výdejnu oblečení, podílel se na přidělování půdy bezzemkům a vybudoval několik modelových chalup. Navíc do roku 1833 byl přítelem strádajících – vždy na straně chudých a vždy proti bohatým. Pak ovšem přišly debaty o Chudinských zákonech, které na něj udělaly velký dojem. Ačkoliv byl vášnivým filantropem, dokázal kriticky uvažovat a nepodléhat sentimentalitě. Výsledkem bylo, že ihned po schválení nových Chudinských zákonů začal ve své farnosti zavádět jejich ustanovení. Při tom se setkal s odporem téměř všech obyvatel. Postavili se proti němu nejen chudí, ale i sedláci, kteří byli zbaveni břemena těžkých daní, z jejichž výnosů se chudinské dávky vyplácely. Jakkoliv to může znít podivně, svůj zájem očividně ztotožnili s udržením systému, který je tak mohutně zdaňoval. Vysvětlením je, že se rozmohla praxe počítat s chudinskými dávkami jako s částí mezd, kterou pomocné síly v zemědělství na statcích dostávaly – „make-wages“, tak se tato celková suma nazývala. A ačkoliv sedláci přispívali do fondu chudinských dávek nejvíc, tak si sedláci (protože přispívali zároveň i všichni ostatní daňoví poplatníci) mysleli, že jim z tohoto uspořádání plyne nějaký zisk. Můj strýc, který se ovšem nedal ze svého záměru snadno odradit, čelil veškeré opozici a nakonec si změny vynutil. Výsledkem bylo, že objem vyplacených chudinských dávek klesl během dvou let ze £700 ročně na £200 ročně, zatímco se podmínky chudých výrazně zlepšily. „Ti, kteří dosud postávali na rozích ulic nebo u dveří hospod, jeden po druhém získali zaměstnání,“ takže z populace 800 lidí bylo nakonec jen 15 posláno do Bathského chudobince (když byl založen) jako práce neschopných, na místo 100 lidí, kteří pobírali chudinské dávky jen o něco málo dříve. Pokud by někdo řekl, že hvězdářský dalekohled za 20 £, který o několik let později farníci darovali mému strýci, byl jediným projevem jejich díků, tak bych odpověděl, že kdyby navštívil jeho pohřeb v Hintonu, když za dalších několik let zemřel z přepracování, tak v procesí, které ho doprovázelo ke hrobu, byli nejen bohatší, ale i chudí.

Několik věcí mě motivovalo ke stručnému převyprávění tohoto příběhu. Za prvé jsem si přál ukázat, že sympatie k chudým a snaha zlepšit jejich podmínky neznamenají nutně schvalování bezplatné pomoci. Za druhé je to doklad toho, že pokrok nemusí znamenat rozmnožování různých umělých opatření a vyplácení podpor ke zmenšení nouze, ale právě naopak odstranění těchto záležitostí. A za třetí jsem si chtěl připravit půdu pro následující analogii.

V jiné podobě se nám dnes rozrůstá systém, který je svou podstatou identický se systémem „make-wages“ za starých Chudinských zákonů. Ačkoliv si politici tento fakt neuvědomují, je prokazatelné, že rozličná veřejná opatření, která mají na náklady daňových poplatníků zlepšit komfort pracujících tříd, jsou stejné povahy jako ta, která dříve zacházela s pomocnými pracovníky v zemědělství jako s položebráky. V obou případech pracovník dostává část výdělku přímo za to, co dělá, a zbytek je poskytován ze společného fondu vytvořeného z vybraných daní. Co záleží na tom, jestli jsou věci poskytované daňovými poplatníky zdarma na místo zaměstnavatelem ve formě mzdy toho nebo onoho druhu? Princip je tentýž. Místo peněžní sumy si představme nakupované komodity a služby a pak to spatříme jasněji. Za starých Chudinských zákonů sedlák platil za vykonanou práci řekněme ekvivalent nájmu na dům, chléb, šaty a palivo, zatímco daňový poplatník prakticky dodával člověku a jeho rodině boty, čaj, cukr, svíčky a slaninu. V současné době pracovník dostává od svého zaměstnavatele ve mzdě ekvivalent komodit, které si kupuje, zatímco od veřejnosti pochází uspokojení dalších jeho přání a potřeb. Na náklady daňových poplatníků má v některých případech dům za menší než tržní cenu. Například radnice v Liverpoolu utratila téměř 200 000 £ za strhávání a rekonstrukci domů pro nižší třídy a stejnou sumu pravděpodobně utratí znovu. Implikací je, že daňový poplatník poskytuje nějakým způsobem chudým vice bydlení, než by jinak koupili za nájemné, které platí. Pracovník dále dostává v podobě škol pro své děti daleko více, než za co platí, a pravděpodobně nebude dlouho trvat a za školy nebude přímo platit vůbec nic. Daňový poplatník také uspokojuje svoji potřebu po knihách a novinách a po pohodlném místě pro jejich četbu. V některých případech, jako v Manchesteru, jsou tu tělocvičny pro děti obou pohlaví stejně jako veřejná hřiště. To znamená, že z fondu vybraného na místních daních získává určité benefity nad to, co mu umožňují peníze z jeho výplaty nakoupit. Rozdíl mezi tímto systémem a starým systémem Chudinských zákonů je v povaze takto obdržených uspokojení. Není to rozdíl v podstatě těchto uspořádání.

Oba systémy navíc udržuje v chodu stejná iluze. V prvním i ve druhém případě to, co se jeví jako bezplatný benefit, ve skutečnosti bezplatným benefitem není. Částka, kterou za starých Chudinských zákonů dostával položebravý zemědělský pomocník od farnosti k doplnění svého týdenního příjmu, ve skutečnosti nebyla, jak vyšlo najevo, bonusem. Byla totiž doprovázena ekvivalentním snížením mezd, což se rychle ukázalo, když byl systém zrušen a mzdy vzrostly. Stejně je to s oním zdánlivým dobrodiním, které se dostává pracujícím v našich městech. Nemluvím jen o faktu, že si nevědomky za část platí v nájmech za své byty (pokud nejsou sami daňovými poplatníky), ale i o tom, že jejich mzdy jsou, stejně jako mzdy oněch zemědělských pomocníků, zmenšeny daněmi, které dopadají na jejich zaměstnavatele. Přečtěte si zprávy přicházející z Lancashiru o stávce bavlnářů. V nich jsou důkazy (které poskytli sami řemeslníci), že jejich ziskové marže jsou tak nízké, že ti méně zruční výrobci a ti s nedostatkem kapitálu končí a zbytek se sotva drží. Zvažte pak, co z toho plyne pro mzdy. Do nákladů na výrobu se musí zahrnout státní i místní daně. Pokud – jako v našich velkých městech – tvoří místní daně až třetinu z nájmů, pokud zaměstnavatel musí toto platit nejen ze svého soukromého obydlí, ale i ze svých továrních budov, skladů a tak podobně, výnos z jeho kapitálu o to musí být snížen, částka musí být vzata z fondu na mzdy nebo část z prvního a část z druhého. Jestliže má konkurence mezi kapitalisty v tomtéž odvětví takový účinek, že jsou výnosy z kapitálu udržovány nízko, takže jich nemálo bankrotuje a kapitál odtéká někam jinam, tak je jasné, že volba pro řemeslníky je dvojí: buď menší objem práce, nebo menší odměna za práci. Z podobných důvodů navíc tato místní břemena zvyšují ceny věcí, které si kupuje. Daněmi jsou zatíženy i distribuce a maloobchod a zvýšené náklady se musí projevit ve zvýšených cenách. Stejně jako v minulosti pomocný pracovník v zemědělství ztrácel jedním způsobem to, co získával druhým, totéž platí pro dnešního městského pracovníka. V obou případech dochází ke ztrátám způsobeným administrativou a plýtváním, které jsou s ní spojené.

Možná padne otázka: „Co má tohle všechno společného s přicházejícím otroctvím?“ Nic přímo, ale velmi mnoho nepřímo, jak ještě uvidíme.

Říká se, že když byla ve Španělsku poprvé otevřena železnice, venkované postávající na kolejích byli častou obětí nehod a vina za to byla připisována strojvedoucím, že nezastavili včas. Zkušenosti ze zemědělství jim neposkytly správnou představu o hybnosti velké masy pohybující se vysokou rychlostí.

Tato historka mi připomněla přemítání o takzvaných „praktických“ politicích, do jejichž myslí se nikdy nevloudí úvaha o věcech, jako je politická hybnost, a ještě méně o politické hybnosti, která, místo aby se zmenšovala nebo zůstávala konstantní, tak narůstá. Teorie, podle které se řídí ve svém každodenním počínání, je, že změny, které způsobí jejich opatření, se zastaví tam, kde je oni zamýšlejí zastavit. Rozvažují o věcech, kterých jejich zákon dosáhne, ale už málo myslí na vzdálenější nebo vedlejší důsledky, které tento zákon uvede do pohybu. Když mělo být v čase války více „potravy pro děla“ získáno opatřeními na podporu populačního růstu, když pan Pitt prohlásil: „Učiňme z podpor vyplácených na děti věc práva a cti místo toho, aby byly vnímány jako věc potupy a opovržení,“ [1] nikdo nečekal, že během dalších padesáti let chudinské dávky vzrostou čtyřnásobně, že žena s mnoha nemanželskými dětmi bude jako manželka preferována před umírněnou ženou kvůli dávkám, které dostává ze své farnosti, a že mnoho daňových poplatníků bude dohnáno až k pauperismu. Zákonodárci, kteří v roce 1833 odhlasovali podporu 20 000 £ ročně na stavbu školních budov, nikdy nečekali, že tento krok povede k mnoha novým nuceným příspěvkům, místním i státním, které dnes dosahují výše 6 000 000 £. Nezamýšleli vnést do zákonů princip, že občan A by měl nést odpovědnost za výuku potomků občana B. Nesnili o donucení, které chudé vdovy zbaví pomoci jejich nejstarších dětí. A ještě méně si dovedli představit situaci, že jejich následovníci budou vyžadovat, aby chudí rodiče žádali u výboru opatrovníků, aby platil školné za jejich děti, a tak vytvoří kulturu žadatelů o příspěvky. [2] Ani ti, kteří prosadili v roce 1834 zákon regulující zaměstnávání žen a dětí v určitých továrních provozech, si nepředstavovali, že se tento systém rozroste natolik, že budou existovat regulace a inspekce pro práci všech druhů a ve všech odvětvích. Nepředstavovali si, že se inspekce rozroste natolik, že bude vyžadována povinná lékařská prohlídka před tím, než je „mladistvý“ zaměstnán v továrně, a verdikt lékaře bude rozhodovat o tom, jestli si tento „mladistvý“ smí vydělávat mzdu nebo ne. [3]

Ještě méně uvažuje politik, který je ponořen do uskutečnitelnosti svých záměrů, o nepřímých důsledcích, které následují přímé důsledky jeho opatření. Vezměme si případ spojený s jednou z výše uvedených záležitostí. Když politici zaváděli systém „placení za výsledky“,jistě nezamýšleli nic víc než dát učitelům účinné podněty. Nepředpokládali, že si v početných případech tito budou ničit zdraví a nepřiměřeně tlačit na hloupější nebo pomalejší děti, často k jejich velké škodě. Nepředvídali, že v mnoha případech způsobí velké psychické a fyzické vyčerpání, které nemůže vykompenzovat žádné množství gramatiky nebo zeměpisu. Licencování hostinců mělo být prostým opatřením k udržení veřejného pořádku. Ti, co ho zaváděli, si nikdy nepředstavovali, že vyústí ve vytvoření organizované a mocné zájmové skupiny, která bude nezdravým způsobem ovlivňovat volby. „Praktické“ politiky nikdy nenapadlo, když hlasovali pro povinné čáry ponoru na obchodních lodích, že tlak zájmu majitelů lodí způsobí, že tyto čáry ponoru budou na tom nejzazším limitu, a že případ od případu, vždy tendujíc tím samým směrem, se čáry ponoru budou na lepších třídách lodí postupně zvyšovat. Jak mám z dobrých zdrojů potvrzeno, přesně k tomu dochází. Poslanci, kteří před čtyřiceti lety přijali zákon, jenž přinutil železniční společnosti poskytovat levně přepravní kapacitu, by se vysmívali názoru (kdyby byl tehdy vyjádřen), že tento zákon nakonec bude trestat ty společnosti, které se budou snažit vylepšit své služby. Přesto přesně toto byl výsledek, když některé společnosti začaly do rychlíků řadit vozy třetí třídy. Když už jsme u železnice, můžeme uvést ještě daleko názornější příklad, porovnáme-li železniční politiky Anglie a Francie. Zákonodárce, kteří ve Francii zestátnili železnice, nikdy nenapadla možnost, že by to vedlo k horší dopravní obslužnosti – nepředvídali, že neochota snížit hodnotu státního majetku povolením konkurenčních linek povede k absenci konkurence, a ta způsobí, že železnice bude relativně drahou, pomalou a bude jezdit s menší frekvencí. Sir Thomas Farrel nedávno ukázal, že cestování po Anglii má velké výhody oproti cestování po Francii v nižší ceně, vyšší rychlosti a lepší návaznosti, s jakou mohou být cesty vykonány.

„Praktický“ politik, který navzdory takovým zkušenostem opakovaným v každé další generaci myslí pouze na okamžité výsledky, přirozeně také nikdy nepomyslí na ještě vzdálenější, ještě obecnější a ještě významnější důsledky, než ty výše zmíněné. Nikdy si nepoloží otázku, jakou politickou hybnost přivádí na svět svým opatřením. Bude působit stejným nebo jiným směrem jako další obdobná opatření a nezpůsobí součet jejich energie změny, které jsou naprosto mimo veškerou předvídatelnost? Všímá si pouze svého konkrétního potůčku legislativy a už nepozoruje, jak se spojuje s ostatními takovými potůčky, proráží cestu další podobné iniciativě, až se všechno spojí v mohutnou záplavu, která docela změní tvář věcí. Opusťme však tyto příměry. Věc lze vyjádřit i doslovněji. Politik si není vědom toho, že napomáhá vytvořit určitý typ společenské organizace a že jeho opatření působí takové změny ve stávající organizaci, že za určitým bodem bude tento přerod nevyhnutelný. Stejně jako se každá společnost, které je to umožněno, snaží přenést své struktury na okolní společnosti – tak, jako mezi Řeky válčili Sparťané s Athéňany o to, čí politické instituce se více rozšíří, nebo jako v době Francouzské revoluce, kdy se okolní monarchie snažily ve Francii obnovit monarchii, zatímco Francouzská republika podporovala vytváření dalších republik – tak i v rámci jedné společnosti se každý druh struktury má tendenci rozšiřovat. Stejně, jako se ve společnosti šíří systém dobrovolné spolupráce v podobě spolků, sdružení, firem, atd. pro dosažení obchodních nebo jiných cílů, i tak se šíří protikladný systém nucené spolupráce pod státními úřady. Čím větším se tento systém stane, tím více získává síly ke svému dalšímu šíření. Otázka otázek by pro politika měla být: „Jaký typ společenské struktury budu svými zákony podporovat?“ Ale to je právě ta otázka, nad kterou nikdy nepřemýšlí.

Popřemýšlejme tedy za něj. Nejprve si povšimněme obecného směřování současných změn, které jsou doprovázeny současnými idejemi, a pohleďme na to, kam nás dostávají.

Forma otázek, které jsou každý den kladeny, je: „Vždyť jsme již udělali tohle. Proč bychom nemohli udělat ještě tamto?“ A ohled na předkládaný precedent je vždy tlakem na více regulační legislativy. Zákony omezující pracovní dobu a diktující pracovní podmínky se takto rozšířily ze své původní sféry působnosti na veškeré podnikání. Od inspekcí dělnických domů, omezení počtu jejich obyvatel a vynucování hygienických podmínek jsme postoupili k inspekcím všech domů, v nichž bydlí více než jedna rodina, a nyní se blížíme ke stavu, že bude zavedena inspekce veškerých malých domů. [4] Odkoupení a správa telegrafní sítě státem se staly důvodem, proč chtít, aby stát odkoupil a řídil i železnice. Poskytování potravy pro dětskou mysl skrze veřejnou instituci nyní v některých případech následuje veřejné poskytování potravy pro jejich těla. Poté, co se tato praxe rozšíří, můžeme očekávat, že co bylo učiněno bezplatným v prvním případě, bude i v druhém. Argument, že zdravá těla jsou pro vytvoření dobrého občana stejně potřeba jako zdravé mysli , bude uváděn jako logický důvod pro toto rozšíření. [5] A pak, vycházeje z precedentu církve, školy a knihovny, což je vše poskytnuto na veřejné náklady, lze tvrdit, že: „Trávení volného času, jak se dnes obecně připouští, vyžaduje stejný právní rámec a organizaci jako práce.“[6]

Toto šíření je podpořeno nejen precedenty, ale také nutností přijímat další opatření ke zmenšení neefektivity stávajících opatření a vypořádat se s dalšími umělými problémy, které předchozí opatření vytvořila. Selhání neničí víru ve státní úřad, ale slouží jako argument pro jeho zvětšení a širší uplatnění jeho vlivu. Zákony pro potlačení nestřídmosti, které existovaly již v dávné době a do dnešních dní jsou přenášeny v podobě různých pokusů omezit prodej alkoholu, nikdy nepřinesly očekávané výsledky. To ovšem jen povzbuzuje požadavek, aby byl prodej alkoholu lokálně zakázán úplně, a zde, stejně jako v Americe, bezpochyby bude následovat požadavek na všeobecný zákaz alkoholu. Protože mnoho opatření k „omezení“ epidemických onemocnění nezabránilo propuknutí neštovic, horeček a dalších nemocí, náprava je spatřována v tom, že policisté dostanou pravomoc prohledávat domy, aby objevili nakažené osoby. Neprozíravost byla po generace pěstována Chudinskými zákony a zlo, které bylo vytvořeno touto povinnou charitou, má nyní být léčeno povinným pojištěním.

Rozšiřování této politiky působí rozšiřování odpovídajících idejí, které vyrůstají z nevysloveného předpokladu, že je to vláda, kdo by měl zakročit kdekoliv, kde věci nejsou v pořádku. „Jistě nechcete, aby tato bída pokračovala!“ vykřikne někdo, když ostýchavě podotknete, kolik toho vláda dělá již dnes. Povšimněme si, co tento výkřik implikuje. Za prvé bere jako danou věc, že by se mělo zabránit veškeré bídě, což není pravda. Za druhé bere jako danou věc, že veškeré zlo je odstranitelné. Pravdou je, že s existujícími defekty v lidské povaze se mnoho zla může podařit přesunout z jednoho místa na jiné, ale nikoliv trvale potlačit. Tento výkřik také implikuje neoblomnou víru, která nás zde obzvláště zajímá, že se zlem všech druhů by se měl vypořádat stát. Neklade se otázka, jestli náhodou nepůsobí jiné instituce, které by byly schopny se se zlem potýkat, nebo jestli by tyto instituce nebyly náhodou i úspěšnější. Čím početnější pak státní intervence jsou, tím zatvrzelejší je i tento způsob myšlení a tím hlasitější a častější jsou i požadavky na další intervence.

Každé rozšíření této politiky tak přináší nárůst dalších regulačních úřadů – nárůst byrokracie a odpovídající nárůst moci úředníků. Vezměte si váhy, které budou mít na jedné misce mnoho broků a na druhé žádný. Pak přendávejte jeden brok po druhém z plné misky do prázdné, až dosáhnete rovnováhy. Pokud byste pokračovali, misky by se převážily. Pokud budeme předpokládat, že ramena váhy jsou nestejně dlouhá a prázdná miska bude na delším rameni, tak přemístění každého broku vyprodukuje daleko větší efekt a misky také daleko dříve změní svou pozici. Tuto metaforu bych použil pro ilustraci účinku, když odebíráte jednoho jednotlivce za druhým z produktivní společnosti a přidáváte ho ke strukturám regulační byrokracie. Tento přesun oslabí jednu část a posílí druhou v daleko větší míře, než by odpovídalo pouhé řeči čísel. I relativně menší těleso úředníků díky své soudržnosti, společnému zájmu a při vedení centrální autoritou je v obrovské výhodě proti nesoudržné veřejnosti, která nemá žádnou jednotící politiku, a která začne vystupovat jednotně teprve při extrémní provokaci. Úřednická organizace, jakmile ve svém růstu překročí jistý stupeň, se stane naprosto nezdolatelnou silou, jak můžeme vidět na příkladech na Kontinentu.

Nejen, že se odpor regulovaných zmenšuje spolu s tím, jak regulační aparát roste, ale soukromé zájmy mnoha příslušníků regulované masy se začnou měnit tak, že změna poměrů bude ještě rychlejší. Ve všech společenských kruzích konverzace ukazují, že když nyní byly zavedeny státní zkoušky pro veřejnou správu, tak si rodiče ze všeho nejvíce přejí, aby jejich děti byly na školách učeny takovým způsobem, aby tyto zkoušky mohly složit a získat místo jako státní zaměstnanci. Jedním z důsledků je, že lidé, kteří by jinak nárůst byrokratického aparátu sledovali se znechucením, se na něj dívají s větší tolerancí jako na místo, kde se otevírá kariéra jejich dětem nebo jejich příbuzným. Kdokoliv, kdo vidí horlivou snahu rodin z vyšší či střední třídy najít pozice pro své děti, chápe, proč nemalá podpora pro rozšiřování byrokratické kontroly pochází od těch, kteří by jinak měli být proti ní.

Tento tlak udělat kariéru je podporován tím, jaké prestiži se některé kariéry ve společnosti těší. „I když jeho plat bude na začátku malý, jeho profese bude profesí gentlemana,“ myslí si otec, který si přeje pro svého syna dráhu státního úředníka. Tato relativní úcta, které se těší státní zaměstnanci, se zvyšuje spolu s tím, jak se z byrokracie stává větší a mocnější prvek ve společnosti a jak více udává její tón. Převažující ambicí mladého Francouze je dostat se na nějaký malý úřednický post ve své lokalitě, odtud postoupit na kraj a kariéru pak završit na některém velkém ministerstvu v Paříži. V Rusku, kde je všudypřítomnost státních regulací, charakteristická pro militaristický typ společnosti, dovedena nejdále, můžeme tuto ambici vidět dotaženou do extrému. Jak to popisuje pan Wallace: „Všichni lidé, dokonce i kramáři a ševci, mají za cíl stát se úředníky, a člověk, který prožil svůj život, aniž by dosáhl úřední hodnosti, není téměř pokládán za lidskou bytost.“[7]

Různé vlivy, které působí odshora dolů, se potkávají se vzrůstajícími očekáváními a žádostmi, které postupují zdola nahoru. Těžce pracující a přetažení, kteří tvoří velkou většinu, stejně jako práce neschopní, co neustále shánějí vice pomoci, rádi poslouchají o té či oné výhodě, kterou by mohli dostat od státu, a jsou připraveni věřit těm, co jim řeknou, že takové výhody mohou být státem poskytovány a měly by být poskytovány. Dychtivě naslouchají všem stavitelům politických vzdušných zámků, od absolventů Oxfordu až po irské Nesmiřitelné. Každé státní opatření pro zvýšení jejich blahobytu na náklady daňových poplatníků pak vzbuzuje naděje, že budou přijata ještě další taková opatření. Vskutku, čím více se státní úřady rozmáhají, tím většího nabývá občan dojmu, že všechno musí být uděláno pro něj a že se o nic nemusí starat sám. Každá další generace si pak umí méně a méně představit, že by požadovaných cílů šlo dosáhnout individuálním jednáním nebo činností soukromé společnosti či soukromého sdružení, a čím dál více se spoléhá na to, že jich bude dosaženo skrze státní úřady. Nakonec bude stát pokládán za jediný dostupný prostředek k vykonání čehokoliv. Tento výsledek byl dobře pozorovatelný na nedávném kongresu Odborových svazů v Paříži. Angličtí delegáti po návratu podali zprávu, že mezi nimi a jejich zahraničními kolegy „panoval rozdíl v názoru, do jaké míry má být stát žádán o ochranu pracujících“. Odkazovali se tak hlavně na fakt, který je zřetelný i ze zápisů z těchto jednání, že francouzští delegáti se za všech okolností a při veškerých otázkách odkazovali k vládní moci jako k jedinému prostředku, kterým by se dala naplnit jejich přání.

Rozšiřující se školní výuka zatím působila a pravděpodobně do budoucna bude působit ještě více v tomtéž směru. „Musíme nejprve vzdělat své pány,“ je známý výrok liberálního poslance, který se postavil proti poslednímu rozšiřování volebního práva. Ano, vzdělání hodné toho jména, které by bylo relevantní pro politické osvícení, by mohlo přinést velkou naději. To ovšem není současný případ. Znalost pravidel větné skladby, schopnost správně sčítat, znalost zeměpisu a paměť napěchovaná daty královských korunovací a vítězných bitev nenaznačují schopnost tvořit si politické závěry o nic více, než umění malovat naznačuje schopnost telegrafovat, nebo umění hrát kriket indikuje zručnost v hraní na housle. „Jistě,“ odpoví někdo, „ale schopnost číst otevírá dveře k politickým znalostem.“ To bezpochyby, ale projdou lidé těmito dveřmi? Prodejní čísla ukazují, že devět z deseti lidí čte to, co je baví nebo co je zajímá, spíše než to, z čeho by mohli získat poučení. Poslední věc, kterou by byli ochotni číst, je něco, co by jim řeklo nepříjemné pravdy nebo vyvracelo nesplnitelné naděje. Obecné vzdělávání má zatím ten výsledek, že se zvedá čtenost publikací, které přiživují příjemné iluze, spíše než těch, které zůstávají u tvrdé reality. Jak píše „Mechanik“ v Pall Mall Gazette, 3. prosince 1883:

„Zlepšené vzdělávání vede ke zvýšenému zájmu o kulturu – kultura povzbuzuje touhu po mnoha věcech, které jsou zatím zcela mimo dosah pracujících… V urputné konkurenci, která je pro dnešní dobu charakteristická, jsou zcela nedosažitelné pro chudší třídy. Odtud plyne nespokojenost s věcmi, jak jsou, a čím více se školní výuka rozšiřuje, tím větší je nespokojenost. Z toho důvodu jsou také pan Ruskin a pan Morris pokládáni mnohými za skutečné proroky.“

To, že je popisovaná souvislost mezi příčinou a následkem skutečná, můžeme jasně vidět na současné situaci v Německu.

Protože masy těch, ve kterých je takto živeno optimistické očekávání ohledně výhod, které dostanou od státu, mají nyní volební právo, výsledkem je, že kdokoliv se uchází o jejich hlasy, musí se alespoň zdržet kritiky těchto mylných nadějí, pokud přímo nepodlehne pokušení vyjadřovat s nimi souhlas. Každý kandidát na poslance má tak motivaci navrhovat nebo podporovat nějaký nový kus socialistické legislativy. Dokonce i šéfové stran – ti, kteří se horlivě chtějí udržet v úřadu, i ti, kteří jim ho chtějí vyrvat – se snaží získat stoupence tím, že se navzájem předbíhají ve slibech. Každý se snaží získat popularitu tím, že nabídne víc, než slíbil jeho oponent. A pak, jak nám ukazuje fungování parlamentu, tradiční loajalita k vůdcům převáží otázky týkající se patřičnosti navrhovaných opatření. Poslanci bez zábran hlasují i pro zákony, o kterých vědí, že jsou v principu špatné, protože potřeby strany a ohled na blížící se volby to vyžadují. A tak je špatná politika posílena i těmi, kdo si jsou vědomi její špatnosti.

Mezitím se stále hlasitěji ozývá aktivní propaganda, ve které se všechny tyto vlivy spojují. Komunistické teorie, které jsou základem pro jeden parlamentní zákon za druhým a které jsou potichu (když ne přiznaně) podporovány mnoha veřejnými postavami, jsou dnes obhajovány stále hlasitěji a otevřeněji. Existuje hnutí pro znárodnění půdy pana George a jeho přátel, které otevřeně pohrdá nároky existujících vlastníků a které ve svém základním plánu jde více než na půl cesty ke státnímu socialismu. Pak je zde Demokratická federace pana Hyndmana a jeho stoupenců. Ti nám říkají, že „hrstka nájezdníků, kteří dnes mají v držení půdu, nemá žádná práva s výjimkou hrubé síly proti desítkám milionů, jimž ukřivdila“. Volají proti „akcionářům, kterým bylo umožněno vztáhnout své ruce na (!) náš velký železniční systém“. Proklínají „ze všech nejvíce aktivní třídu kapitalistů, lichváře, sedláky, majitele dolů, prostředníky, majitele továren – tyto moderní otrokáře, kteří ždímají ze mzdových otroků stále více nadhodnoty“. A myslí si, že je „nejvyšší čas“, aby obchod byl „odebrán kontrole individuální chamtivosti“. [8]

Tyto tendence, které porůznu vycházejí najevo, jsou zesilovány v denním tisku. Novináři vždy neradi píší něco, co by bylo jejich čtenářům nepříjemné. Raději jdou s proudem a přidávají tak k jeho síle. Státní zasahování, které by dříve kritizovali, nyní nechávají projít v tichosti, pokud ho přímo nechválí, a o laissez-faie mluví jako o překonané doktríně. „Lidé již nejsou vyděšeni při myšlence na socialismus,“ je tvrzení, které si můžeme přečíst v jeden den. Další den je kritizováno město, které ještě nemá bezplatnou veřejnou knihovnu, jako zpátečnicky ustrašené, že ještě nezavedlo opatření tak umírněně komunistické. A pak, spolu s redakčními komentáři, které tvrdí, že tento vývoj k socialismu je nevyhnutelný a musí být přijat, je dáváno stále více prostoru a významnosti jeho propagátorům. Mezitím jsou ti, kteří pokládají současný kurz za katastrofální a vidí ještě větší katastrofu rýsující se v budoucnosti, odsouzeni k mlčení přesvědčením, že je zbytečné dohadovat se s lidmi, co jsou ve stavu politického opojení.

Všechny tyto příčiny se navzájem slévají a posilují a hrozí tak neustále zrychlovat změny, které nyní probíhají. Je zde rozšiřování regulace způsobené předchozími precedenty, které se stávají tím autoritativnější, čím dále je tato politika dovedena. Je zde vzrůstající potřeba administrativních příkazů a zákazů, která plyne z nepředvídatelných chyb a důsledků předchozích příkazů a zákazů. Každý další státní zásah navíc posiluje tichý předpoklad, že je povinností státu vypořádat se se všemi špatnostmi a zajistit pro lidi veškeré výhody. Vzrůstající moc úřednické organizace je doprovázena klesající možností zbytku společnosti odporovat dalšímu nárůstu kontroly. Kariéry, které se otevírají v rostoucím byrokratickém aparátu, lákají příslušníky regulovaných tříd, protože se zvyšuje šance na bezpečné a respektované místečko pro jejich příbuzné. Lidé jsou obecně vedeni k tomu, aby hleděli na benefity, které dostávají od státu a veřejných organizací, jako na něco, co dostávají zdarma, a aby doufali, že se tento přítok benefitů bude rozšiřovat. Veřejné školství urychluje šíření příjemných iluzí spíše než šíření tvrdé pravdy a přispívá tak k tomu, že tyto naděje jsou silnější a obecněji rozšířené. Kandidáti na volené funkce pak završují tento cyklus a ke zvýšení svých šancí na úspěch získávají u veřejnosti popularitu dalšími sliby a iluzemi. Protože se jim dostává takové odezvy a úspěchů, političtí nadšenci a nemoudří filantropové s rostoucí sebedůvěrou nadálezvyšují svou agitační činnost. Novináři, kteří jsou citliví na veřejné mínění, jim dávají stále více prostoru, zatímco protinázory jsou stále více vytěsňovány.

Tak se různé vlivy spojují, aby rozšířily státní jednání a zúžily prostor pro jednání individuální. Tuto změnu ze všech stran podporují „praktičtí“ politici, z nichž každý myslí pouze na svůj oblíbený projekt a nikoliv na obecnou reorganizaci, ke které spojení všech takových projektů nakonec vede. Říká se, že Francouzská revoluce požírala své vlastní děti. Zde hrozí analogická katastrofa. Početné socialistické změny nakonec vyústí ve státní socialismus a pohltí v mohutné vlně všechny, kteří ho kousek po kousku budovali.

„Proč je ale tato změna popisována jako přicházející otroctví?“ je otázka, kterou si jistě teď mnozí stále kladou. Odpověď je prostá. Veškerý socialismus zahrnuje otroctví.

Co je základním znakem otroka? O otrokovi primárně přemýšlíme jako o někom, kdo je vlastněn někým jiným. Aby toto vlastnictví bylo více než nominální, musí být vidět z kontroly nad otrokovým jednáním – kontroly, která je zpravidla ve prospěch kontrolujícího. Základním znakem otroka je to, že je násilně přinucen pracovat, aby uspokojil potřeby jiného člověka. Tento vztah může existovat v několika stupních. Vzpomeňme si, že původně byl otrok zajatcem, jehož život byl vydán na milost uchvatiteli. To byla drsná forma otroctví, kdy se s lidmi zacházelo jako se zvířaty a kdy byli nuceni veškeré své úsilí věnovat svému pánovi. V systému méně drsném je mu povolen určitý čas, kdy může na kousku půdy pracovat pro sebe. Další zmírnění režimu znamená možnost prodat produkt svého políčka a ponechat si výnos. Pak je zde ještě umírněnější forma, která obvykle nastává tehdy, když svobodného člověka hospodařícího na jeho vlastní půdě dobyvatel přemění v to, čemu říkáme nevolník. Ten pak musí svému pánovi odvádět každý rok určité množství práce nebo produkce a zbytek si smí ponechat. Nakonec v některých případech, jako tomu donedávna bylo v Rusku, je mu dovoleno opustit statky svého pána a pracovat jinde za podmínky, že bude platit jistou roční sumu. Co je tím faktorem, který nás vede k tomu, abychom kvalifikovali v každém z těchto případů otroctví jako více nebo méně tvrdé? Evidentně je to větší nebo menší rozsah úsilí povinně vynaloženého ve prospěch jiného místo ve prospěch vlastní. Pokud je veškerá práce otroka pro jeho pána, otroctví je tvrdé, pokud je jí málo, je měkké.

Podnikněme nyní další krok. Předpokládejme, že otrokův pán zemře a jeho statky včetně otroků přejdou do rukou skupiny věřitelů, nebo jsou koupeny firmou. Zlepšilo to nějak otrokovo postavení, pokud objem nucené práce zůstane tentýž? Dosaďme teď na místo firmy společnost. Záleží na tom otrokovi, pokud je čas strávený prací pro jiné stejně dlouhý, a čas, který může pracovat pro sebe, stejně krátký jako dříve? Základní otázka pořád zní: „Nakolik je otrok přinucen pracovat v jiný prospěch než svůj vlastní?“ Stupeň otroctví lze posoudit právě podle tohoto ukazatele a nezáleží na tom, jestli je otrokovým pánem jeden člověk nebo širší skupina lidí. Pokud je přinucen pracovat pro společnost a dostává z obecného skladu jen tolik, kolik se mu společnost rozhodne přidělit, stává se otrokem společnosti. Socialistické uspořádání znamená zotročení tohoto druhu. Přesně k tomuto otroctví nás mnoho současných opatření přivádí. Podívejme se nejprve na jejich bližší a poté na vzdálenější důsledky.

Politika, která byla zahájena přijetím Industrial Dwellings Act, se bude dále rozšiřovat. Až se místní samosprávy změní na stavitele domů, tak nevyhnutelně sníží hodnotu domů stavěných soukromými společnostmi. To povede k poklesu soukromé výstavby a municipality budou vyzvány k tomu, aby stavěly tím více. Každá regulace způsobu stavění a vymožeností, které musí stavitel poskytnout, sníží zisky a podnítí přesun kapitálu tam, kde zisky takto snižovány nejsou. Stejně tak majitel, který shledá, že s malým domem má příliš starostí a ztrát, že je tento majetek stále horší investicí, bude mít podněty k jeho prodeji, a kupující bude ze stejných důvodů od nákupu odrazován, tak prodá se ztrátou. Všechny ty stále se množící regulace nakonec mohou vést k tomu, co navrhoval Lord Grey: Majitelé by měli povinnost udržovat hygienu ve svém domě vykazováním špinavých nájemníků. To by přidalo k jejich stávajícím zodpovědnostem další obtíž, opět podpořilo prodeje a odradilo od nákupu, a tak způsobilo další pokles ceny domů. K čemu nakonec dojde? Stavění nových domů a obzvláště menších domů se nebude soukromníkům vyplácet, takže přijde požadavek, aby se o bydlení postaraly místní úřady. Více a více bude stát muset stavět domy nebo odkupovat neprodejné domy od soukromníků. Tento proces bude sám sebe posilovat, protože každé zvýšení místních daní nadále způsobí pokles ceny nemovitostí. [9] A pak, až se radnice ve městech stanou hlavními majiteli domů, bude to použito jako precedent, aby stát poskytl domy rovněž venkovské populaci, jak to bylo navrženo v programu Radikálů [10] a jak je to propagováno Demokratickou federací. Ta trvá na „povinném poskytování zdravého ubytování pro dělnickou a venkovskou populaci“. Tím, co bylo v tomto odvětví uděláno, byla nastartována tendence, která nás přivede k uskutečnění socialistického ideálu, kdy stát bude jediným majitelem domů.

Stejný musí být účinek této politiky na držbu a využití půdy. Početnější veřejné výdobytky, kterých má být dosaženo početnějšími veřejnými úřady, musí přinést vyšší daňové břemeno, a tedy snížit výnosy z vlastnictví půdy. Jak všichni vědí, již dnes existuje řada míst, kde je obtížné sehnat nájemce i při velmi sníženém nájmu. Horší půdy zůstávají ležet ladem nebo, pokud jsou obdělávané majitelem, je tomu tak často se ztrátou. Zisk z kapitálu investovaného do půdy není jistě takový, aby ho zvýšené daně, místní i státní, nedokázaly spolykat. To je podnětem pro vlastníky, aby prodali, a výtěžek použili k emigraci někam, kde půda není zatížena tak těžkým břemenem. Tak to konec konců už mnozí dělají. Tento proces ústí v to, že mnoho půdy zůstává neobděláno, takže se opět objeví požadavky obdobné tomu, který vznesl pan Arch v proslovu k Radikálnímu sdružení v Brightonu. Ten kritizoval vlastníky půdy za to, že ji nevyužívají adekvátně ku prospěchu veřejnosti, a navrhl, aby vláda přijala zákon o povinném obdělávání půdy. Tento návrh ospravedlnil přirovnáním k povinnému očkování (využil tak vliv precedentu). Takové požadavky se budou objevovat nejen kvůli potřebě udržet půdu produktivní, ale také kvůli zaměstnání venkovské populace. Poté, co vláda rozšíří praxi najímání nezaměstnaných pro práci na opuštěné půdě, dosáhneme stavu, odkud bude stačit jen malý krok k tomu, co Demokratická federace popsala ve svém programu znárodnění půdy: „organizace zemědělské a průmyslové armády pod státní kontrolou na principu spolupráce“.

Pokud někdo pochybuje, že taková revoluce může nastat, existuje mnoho faktů ukazujících její pravděpodobnost. Během úpadku Římské říše v Galii „existovalo tolik příjemců dávek ve srovnání s plátci daní a tak těžké bylo daňové břemeno, že pracovníci utíkali ze svých polí, planiny zpustly a les vyrostl tam, kde dříve oral pluh“. [11] Obdobně před vypuknutím Francouzské revoluce byly daně tak velké, že mnoho farem bylo opuštěno, čtvrtina půdy a v některých provinciích i celá polovina zůstala ležet ladem. [12] I u

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed