Dějiny 11.5. - Inflacionisté

Mises.cz: 13. března 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Není překvapením, že se merkantilisté toužící po stále větších příjmech a koncentraci státní moci upnuli k inflacionistickým návrhům papírových bankovek a státovek. Tyto návrhy a systémy však musely počkat na vynález tisku v patnáctém století, na vynález papírových bankovek a frakčního bankovnictví v Itálii šestnáctého století a nakonec na pochybný vynález vládních papírových peněz a centrálního bankovnictví v Británii v devadesátých letech sedmnáctého století.

Prvním anglickým inflacionistou byl William Potter, jehož slavné pojednání se zve Klíč k bohatství (1650). Právě Potter a jeho teorie a předkládané návrhy připravily půdu pro mnohem známější pozdější inflacionisty, jako byl Skot John Law. Vládní pozemkový úředník Potter začal s obecně přijímaným axiomem, že je pro společnost lepší, pokud má více peněz. Avšak dokonale logicky se ptal – pokud je lepší mít více peněz, proč by nebylo dobré mít jich neustále více? Proč? Proč nezvýšit peněžní zásobu až donekonečna?

Potter nabídnul přemíru systémů na tvorbu peněz, ve kterých byly papírové peníze zajištěny nikoliv kovem, jenž je nemile vzácný, ale „národními pozemky“. Samozřejmě je relevantní, že lze papírové peníze krýt fyzickým zlatem či stříbrem, ale krytí peněz „pozemky“ by se ukázalo jako chiméra. Jak si s sebou může někdo vzít pro potřeby směny několik akrů půdy? Pro takové účely samozřejmě vznikla „půdní banka“ – peníze byli v očích ošálené veřejnosti zdánlivě kryty pozemky národa, avšak ve skutečnosti nebyly kryty vůbec ničím.

William Potter v pozemkové bance viděl i další výhody. Navýšení množství peněz by zvýšilo ceny pozemků a tím zvýšilo „hodnotu krytí“ peněz – magické perpetuum mobile svého druhu! Ve skutečnosti by samozřejmě rostoucí ceny pozemků pouze odrážely zvýšení cen v důsledku výroby nových peněz.

Jelikož byl Potter horlivý ve snaze zvýšit množství peněz a cenu pozemků, byl až šíleně proti „hromadění“, jelikož si uvědomoval, že pokud by byly nové peníze „hromaděny“, tj. drženy v hotovosti a neutráceny, tak by se nedostavily domnělé výhody inflace. Potter také považoval za jednu z výhod papírových peněz oproti kovu to, že se papír mnohem méně „hromadí“ – papírové peníze se pochopitelně mnohem snáze opotřebovávají a lidé se jich snaží spíše zbavit, než je držet v hotovosti.

William Potter byl však v otázce zvýšení cen v důsledku navrhované peněžní inflace opatrný. Věřil totiž, že zvýšená peněžní zásoba zásadně rozšíří „objem obchodu“ a množství vyrobeného zboží, což zvýší nashromážděné bohatství. Potter rád věřil, že bude veškerá nová peněžní zásoba pohlcena zvýšenou výrobou, takže ceny se vůbec nezmění, a i pokud by se změnily, tak by se všichni měli stejně lépe. Rostoucí ceny jsou samozřejmě Achillovou patou inflacionistických návrhů, jelikož všichni odmítají přiznat rozsah následné cenové inflace a depreciace měny. Pochopitelně nerozumí tomu, že se může zvýšit „objem obchodu“ v monetárním vyjádření, avšak přínos podobný domnělému růstu hodnoty pozemků by byl pouze odrazem nárůstu cen všeho vyjádřeného v penězích, jelikož je pouze navýšena peněžní zásoba a ta se šíří napříč systémem.

Argument domnělého nárůstu obchodu a výroby leží zejména na chatrné analogii s medicínou. Angličan William Harvey teprve nedávno v roce 1628 objevil v lidském těle krevní oběh. Potter vylíčil velmi oblíbenou analogii mezi krví v lidském těle a penězi v ekonomice. Stejně jako jsou lidé závislí na oběhu vlastní krve, tak potřebuje i ekonomika oběh peněz. Avšak inflacionistická myšlenka, že čím více peněz, tím lépe, může být na základě této slabé analogie jen stěží obhájena. Koneckonců, kdo by tvrdil, že čím více krve je v lidském těle nebo čím rychleji obíhá, tím lépe? [1]

V těchto smělých místech William Potter dokonce tvrdí, že peněžní inflace by přinesla pokles (!) cen. Obchod by byl oživen a výroba narostla natolik, že by vzrostla nabídka a klesly ceny.

William Potter byl ale nakonec pouze přípravou na toho, kdo je dnes považován za locus classicus inflacionismu, na vládce proto-keynesiánského peněžního šílenství, teoretika i praktika jménem John Law z Lauristonu (1671-1729). Syn bohatého skotského zlatníka a bankéře Jamese Lawa se narodil a vyrostl v Edinburghu a později promrhal nemalé dědictví svého otce v hazardu a divokém životě. Law byl uznán vinným z vraždy svého rivala v lásce při duelu v Londýně, avšak skrze úplatky našel cestu ven z vězení a uniknul na kontinent. Po dekádě v Evropě, kde přemýšlel nad peněžními problémy, se Law vrátil roku 1703 do Skotska, kde nemohl být zatčen. Tam se Law soustředil na tvorbu a vydání své monetární teorie a reálného plánu, který představil v roce 1705 skotskému parlamentu. Své memorandum vydal ve stejném roce ve známém či nechvalně známém pojednání O penězích a obchodu spolu s návrhem na zásobení národa penězi (Edinburg, 1705). Skotský parlament jeho návrh zvážil, ale zavrhnul a následující rok úsvit spojení Skotska s Anglií donutil Lawa uprchnout znovu na kontinent, jelikož ho za starou vraždu stále pronásledovalo anglické právo.

Karel Marx by měl být v jistém smyslu pyšný na to, jak John Law ve svém návrhu „spojil teorii s praxí“. Na jednu stranu byl Law teoretikem, jenž volal po založení centrální banky vydávající nekryté papírové peníze či lépe papírové peníze tajemně „kryté“ národními pozemky. Důležitou částí návrhu bylo, že ho měl vděčný národ, tedy Skotsko, při zavádění této inflacionistické centrální banky navrhnout jako experta a teoretika do vedení celého projektu.

John Law, jak říká podtitul, navrhoval „zásobit národ“ dostatkem peněz. Zvýšené množství peněz mělo oživit obchod, zvýšit zaměstnanost a výrobu – motiv „zaměstnanosti“ je krásně proto-keynesiánský. Law v opozici proti scholastické tradici tvrdé měny zdůrazňoval, že peníze jsou pouhým výtvorem vlády a nemají žádnou vnitřní hodnotu jako kov. Jejich jedinou funkcí je zprostředkovat směnu a nikoliv uschovávat hodnotu pro budoucnost.

Ještě více než William Potter ujišťoval John Law národ, že speciálně pod jeho vlastním aigis zvýšená zásoba peněz a bankovního úvěrů nezvýší ceny. Na druhou stranu předznamenal John Law Irvinga Fishera a monetaristy ujišťováním, že jeho papírová inflace by vedla ke „stabilitě hodnoty“, patrně stabilní ceně práce či kupní síle peněz.

Law předznamenal také Adama Smitha z pozdního osmnáctého století a jeho mylné ospravedlnění frakčního bankovnictví, které mělo zdarma poskytnout „vzdušnou dálnici“ – zajistit peněžní zásobu bez nákladů na těžbu zlata či stříbra. Stejně tak by bylo možné považovat jakékoliv náklady za zbytečné, pokud bychom přišli s teorií založenou na předpokladech, které nejsou splněny na volném trhu. Jak upozornil profesor Walter Block, pokud by neexistoval žádný zločin, veškeré náklady na zámky, ploty, hlídače, poplašné systémy atd. by byly vnějšími pozorovateli považovány za „zbytečné náklady“ a kritizovány. Podobně pokud by neexistovalo nic jako vládní inflace, tržní náklady na těžbu zlata a stříbra by mohly být považovány pozorovateli za „zbytečné“.

Pokud je růst domácích cen Achillovou patou peněžní inflace, další obavou byl odliv zlata a stříbra ze země, tj. ve zkratce „nepříznivá bilance obchodu“ či „plateb“. Avšak John Law tento problém také zamítnul. Prohlásil, že zvýšení peněžní zásoby naopak zvýší zaměstnanost a produkt a „tím“ zvýší vývoz a tedy přispěje k příznivé platební bilanci, kdy zlato a stříbro plyne do země. Všimněte si, že nijak neanalyzuje, proč by růst peněžní zásoby měl zvýšit produkt či zaměstnanost nebo snad proč by měl při tomto zdánlivém vše-růstu táhnout vývoz.

Je zajímavé, že byl jeden z hlavních důvodů toho, proč potřebujeme více peněz, založen stejně jako v případě nutnosti nízkých úroků na překvapujícím zmatení důvodů prosperity Nizozemců, kterým všechny ostatní národy v sedmnáctém století záviděly. Viděli jsme, že všichni viděli nízké nizozemské úrokové míry a angličtí merkantilisté zaměnili příčinu a důsledek a přisoudili nizozemskou prosperitu nízkým úrokovým mírám, aniž by si uvědomili, že nízké úroky byly důsledkem vysokých úspor a životního standardu. Merkantilisté tak navrhovali, aby Anglie nutila snižovat maximální úrok stále níž.

Podobně viděl John Law prosperující Holandsko plné kovových peněz a přisoudil prosperitu hojnosti peněz a navrhnul místo nich zvýšit zásobu peněz papírových. Opět přehlédnul, že množství peněz do země přitáhlo nizozemské vlastnictví, vysoká výroba a vývoz. Přebytek dovozu a hojnost peněz byly důsledky nizozemské prosperity, nikoliv jejich příčinou. [2]

Nejenže John Law zanedbal argument obrácené kauzality. Místo přímého zákazu lichvy navrhnul dojít k nízkým úrokovým mírám způsobem, který se stal klasicky inflacionistický – zvýšením bankovního úvěru a množství bankovních peněz, což sníží úrokovou míru. Law samozřejmě vypracoval proto-keynesiánský mechanismus – zvýšení množství peněz sníží úrokové míry a tím zvýší investice a kapitálovou akumulaci a zajistí všeobecnou prosperitu.

Pro Lawa byla, stejně jako dříve pro Pottera a později Keynese hlavním nepřítelem vlastního návrhu „hromadění“, praktika, která by zničila účel většího utrácení – místo toho by nižší spotřeba omezila obchod a vytvořila nezaměstnanost. Stejně jako v pozdním devatenáctém století německý peněžní podivín Silvio Gesell i Law navrhnul zákon, který by zakázal hromadění peněz. [3]

Johnu Lawovi trvalo další desetiletí, než našel dost naivního vládce země, která by se nechala vtáhnout do jeho návrhu. Law ho našel v regentovi Francie, země vržené do zmatku a nepokojů po smrti svého zdánlivě věčného vládce Ludvíka XIV v roce 1715. Regent a vévoda z Orleans nechal v roce 1716 Lawa ovládat Banque Générale, centrální banku s monopolem na vydávání bankovních poukázek ve Francii. Brzy se banque stala Banque Royale. Původně byly poukázky banque směnitelné za stříbro, avšak brzy byla směnitelnost ukončena. Brzy, již v roce 1717, měl John Law veškerou potřebnou monetární a finanční moc říše ve svých rukou. Do svého starého návrhu přidal financování masivního vládního dluhu. Stal se hlavou nové Mississippské společnosti a vrchním ředitelem Francouzských financí. Poukázky společnosti byly domněle „kryty“ rozsáhlým a nerozvinutým pozemkem, který vlastnila francouzská vláda v Louisianě v Severní Americe. Lawova banka vytvořila trvající hyperinflaci, „mississippskou bublinu“. Množství poukázek a bankovních úvěrů a výše cen a peněžních hodnot vyletěla mezi roky 1717 a 1720 do výšin. Jeden aristokratický pozorovatel v Paříži poznamenal, že poprvé se stalo běžné používat slovo „milionář“, jelikož náhle mnoho lidí vlastnilo milióny. Nakonec v roce 1720 bublina splaskla, Law skončil jako silně zadlužený chudák a byl donucen opět uprchnout ze země. Stejně jako předtím se potuloval Evropou, žil nejistý život jako hráč a snažil se najít jinou zemi, kde by prosadil svůj návrh. Zemřel v roce 1729 v Neapoli, kde se snažil přemluvit neapolskou vládu, aby z něj udělala inflacionistického centrálního bankéře. [4]

Kataklysma experimentu Johna Lawa a jeho mississippská bublina ukazují varovnou lekci všem reflektujícím autorům a teoretikům peněz osmnáctého století. Jak uvidíme později, napříč stoletím snadno převládlo učení tvrdé měny, od Lawova dřívějšího spolupracovníka, mnohem moudřejšího Richarda Cantillona, až po otce zakladatele Spojených států. Avšak existovali i tací, kteří odmítli vzít si z Lawova neúspěchu ponaučení a jejichž názory jím byly silně ovlivněni. [5]

Možná nejprominentnějším inflacionistou osmnáctého století po Lawovi byl eminentní anglo-irský idealistický filozof biskup George Berkeley (1685-1753). Berkeley studoval na Trinity College v Dublinu, v intelektuálním centru anglo-irského establishmentu, a svá největší filozofická díla napsal všech ve svých dvacátých letech, zatímco byl na Trinity. Berkeley poté strávil několik let v pozdních dvacátých letech osmnáctého století marnou snahou o ustavení Christian college v Newportu na Rhode Island. Později byl jmenován děkanem Derry a biskupem v Cloyne.

Berkeleyho přední vyjádření k ekonomickým otázkám nalezneme v pamfletu Tazatel (1735-1737), vydaném ve třech pokračováních. Tazatel byl vysoce vlivný a během autorova života vyšlo deset edicí. Byl napsán pouze jako řada 900 otázek, skrze které Berkeley doufal, že ovlivní veřejnost svou čirou rétorikou bez nutnosti uchýlit se k rozumu. Jeho peněžní názory silně ovlivnil John Law. Typickým příkladem jedné z otázek bylo, „zda na tom není veřejnost lépe, pokud šilink obíhá, než když leží libra ladem?“ Peníze byly pro Berkeleyho pouhým lístkem a středobodem Tazatele byla obhajoba centrální banky Lawova typu, která by množila peníze a úvěr, snížila úrokové míry (jak napsal Berkeley, „ukončila lichvu“) a zvýšila zaměstnanost a prosperitu.

Berkeley byl dost chytrý na to, aby věděl, že musí odpovědět na otázky vztahující se k mimořádnému propadáku Johna Lawa, a tak urychleně vystavil dostatečnou zeď mezi své vlastní návrhy a „francouzské šílenství“. Stejně jako Law i Berkeley slíbil, že jeho bankovky budou do ekonomiky vpouštěny „pomalými kroky“ a že on či jeho náhradníci zajistí vší svou silou, že bude navyšování bankovního úvěru „v proporci“ k „znásobování obchodu a podnikání“. Tím se prý zajistí, že ceny neporostou. Avšak Berkeley pochopitelně ztělesňuje obvyklé inflacionistické selhání, když nevidí, že „multiplikace obchodu a podnikání“ v peněžním vyjádření je pouze a jen výsledkem peněžní inflace a následné inflace všech cen a peněžních hodnot. (Berkeleyho manipulativní otázka na toto téma je: „Zda by neměly být bankovní poukázky znásobeny, když se násobí obchod a podnikání?“)

[1] V následujícím roce použil tuto analogii mezi krví a penězi také autoritářský filozof Thomas Hobbes v díle Leviathan (1651). Po textu o tom, jak peníze „vůkol chodí, (kudy projdou), tam vzkvétá každá část [společenství]“. Hobbes dodává, že „krev je v tomto podobným plodem země, obíháním rozkvétá každá část lidského těla“. Viz Jacob Viner, Studies in the Theory of lnternational Trade (New York: Harper & Bros, 1937), str. 37n.

[2] Charles Rist správně kritizuje Lawa: „Odvodit z hojnosti kovových peněz v prosperující zemi, že stačí „vytvořit“ papírové peníze… v chudé zemi a tím rozvinout průmysl a přírodní zdroje, které nemá, je myšlenka jdoucí proti selskému rozumu… Skotsko, hornatá a na přírodní zdroje chudí země pastevců a rybářů… může zvýšit množství svých peněz, ale nepřinese to zemi ani průmysl, ani obchod, ani zemědělství, ani prosperující loďstvo. Toho lze dosáhnout pouze prací a šetrností vlastních obyvatel“. Charles Rist, History of Monetary and Credit Theory from John Law to the Present Day (1940, New York: A.M. Kelley, 1966), stránky 47-48.

[3] Viz Joseph T. Salerno, 'Two Traditions in Modern Monetary Theory: John Law and A. R. J. Turgot', Journal des Ecorwmistes et des Etudes Humaines, 2, note 2-3 (June-Sept 1991),
stránky 340-341.

[4] Pro vztah mezi Lawem a Cantillonem v tomto dramatickém období viz kapitola 12 o Cantillonovi. O vzájemném vztahu Lawa, Cantillona a tehdejších bublin v Mississippi a Jižním moři viz Antoin E. Murphy, Richard Cantillon: Entrepreneur and Economist (Oxford: The Clarendon Press, 1986); k evoluci učení Lawa viz Antoin E. Murphy, 'The Evolution of John Law's Theories and Policies, 1707-1715', European Economic Review, 34 (July 1991), stránky 1109-1125. Pro analýzu Lawova účení a  neznámém vlivu na současnou ekonomii viz Joseph T. Salerno, 'Two Traditions in Modern Monetary Theory: John Law and A. R. J. Turgot', Journal des Ecorwmistes et des Etudes Humaines, 2, note 29 (June-Sept 1991),
stránky 337-379. Pro vliv Lawa na Adam Smithe viz taktéž Roy Green, Classical Theories of Money, Output and Inflation (New York: St Martin's Press, 1992), stránky 110-127.

[5] Například sir Humphrey Mackworth 'opsal' Lawa  a jeho inflacionistické návrhy ve svém pojednání A Proposal for Payment of the Publick Debts (2nd ed., 1720). Viz Jacob Viner, Studies in the Theory of lnternational Trade (New York: Harper & Bros, 1937), stránky 44-45.