Dějiny 12.3. - Richard Cantillon – Hodnota a cena

Mises.cz: 17. dubna 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Cantillon stál u první sofistikované moderní analýzy tržního oceňování a detailně ukázal, jak tvoří ceny interakce poptávky se současnou zásobou. Oproti pozdějším klasikům Smithovi a Ricardovi a v souladu s budoucími rakouskými ekonomy zajímalo Cantillona zejména utváření ceny v reálném světě, tj. skutečné tržní ceny, spíše než chiméra „normálních“ cen v dlouhém období. V nedávné důležité debatě o Cantillonovi ho profesor Vincent Tarascio interpretuje jako klasika či neoklasika, alespoň protože tvrdí, že mají tržní ceny tendenci blížit se v dlouhém období „vnitřní hodnotě“ věcí, tj. výrobním nákladům v podobě půdy a práce. To je „rovnovážný“ přístup Smithe a Ricarda, který byl jednoduše rozšířen do Walrasovy teorie „všeobecné rovnováhy“.

Avšak i přesto, že jsou v Cantillonovi pasáže, které tento přístup ospravedlňují a pojem „vnitřní hodnota“ je jistě nešťastný, profesor David O’Mahony ve vnímavém komentáři k článku Tarascia upozorňuje, že Cantillonův přístup byl ve skutečnost pre-rakouský. O’Mahony nejprve ukazuje, že Cantillonova analýza tržní ceny byla rakouskou, jelikož se zabývala danou existující zásobou zboží, které je hodnoceno a poptáváno spotřebiteli.

Citujme Cantillona: „Je zjevné, že základem, na němž je postavena či vždy má být postavena současná tržní cena, je množství výrobku či zboží k prodeji v proporci k poptávce či počtu kupujících…“ Poptávka je pak subjektivní, závislá na lidských „humorech, rozmarech, způsobech života“ atd. Tato subjektivní ocenění jsou tím, co vštěpuje hodnotu výrobků nabízených k prodeji. Cantillon říká, že „cenu krajky, látek, jemných tkanin, mědi a dalších kovů udává »souhlas lidstva«“. Pro Cantillona jsou aktuální tržní ceny determinovány poptávkou: „Často se stává, že mnoho věcí není na trhu prodáno za svou vnitřní hodnotu: Záleží na humoru a rozmaru lidí a na jejich spotřebě.“ Hodnota výrobku tak je odvozena od hodnocení spotřebitelů – to je zásadní proto-rakouský vhled vyvozený ze středověké a pozdní španělské scholastiky. Ve skutečnosti scholastici a post-scholastici zastávali názor, že je hodnota zboží odvozena od „užitku“ a „vzácnosti“, od subjektivního hodnocení dané nabídky. Čím vyšší užitek, tím vyšší cena a čím více hojná je nabídka, tím nižší je hodnota a cena jakéhokoliv statku na trhu. Cantillon sofistikovaně a promyšleně tento scholastický přístup rozvinul.

Zatímco Cantillon považuje „vnitřní hodnotu věcí“ za „měřítko půdy a práce, které vstupuje do výroby“, okamžitě přiznává, že spíše než „vnitřní hodnota“ určuje cenu subjektivní ocenění spotřebitelů. [1]

Cantillon se v detailním rozboru vnitřní hodnoty odkazuje na hypotetický příklad Američana, jenž cestuje do Evropy, aby prodal bobří kůže na klobouky, avšak je „řádně udiven, že stejně dobře k výrobě klobouků může sloužit vlna, a jediný rozdíl, který ho vedl k tak dlouhé cestě po moři, je rozmar těch, kteří považují bobří klobouky za lehčí, na dotyk jemnější a pro oko pohlednější.“ Ve zkratce, celé náklady výroby, veškerá práce a úsilí ve výrobě a přepravě bobřích kůží je k ničemu, pokud daná věc neuspokojuje potřeby natolik, že se náklady zaplatí a umožní výrobku soutěžit s jiným mnohem levnějším výrobkem domácím. Prodeje a cena závisí na spotřebitelské poptávce.

O’Mahony dale upozorňuje, že Cantillonův model velkostatku jasně ukazuje, že je to poptávka (v jeho případě poptávka celosvětového monopolního statkáře) a nikoliv náklady, co ovlivňuje cenu. Cantillon tak není předchůdcem klasické teorie rovnováhy, která tvrdí, že tržní cenu v dlouhém období, tj. tu nejdůležitější cenu, vytváří výrobní náklady. Naopak pro něj měly výrobní náklady úplně jinou funkci – rozhodují o tom, zda bude podnik v zisku nebo utrpí ztráty a půjde z trhu. Pokud spotřebitelé danou věc hodnotí vysoko a tedy i cena je dost vysoká na to, aby více než pokryla náklady, potom je firma v zisku; pokud není dostatečně vysoká, utrpí ztráty a nakonec bude muset odejít z trhu. To je důležitá část rakouského pohledu na roli nákladů. Cantillon v diskuzi o nákladech a cenách ve výrobě bruselské krajky říká:

„Pokud cena, kterou dámy platí za krajku, nepokryje veškeré náklady a pro výrobce se tedy nestanou zisky podporou, přestane podnikatel krajku dodávat nebo zbankrotuje; avšak jak vidíme, výroba pokračuje, takže je nezbytné, že jsou veškeré náklady pokryty cenou, kterou platí pařížské dámy…“

Pohyb směrem k dlouhodobé rovnováze tak není procesem přizpůsobování tržní ceny k vnitřním dlouhodobým výrobním nákladům, ale procesem vstupu a výstupu pracovníků a podnikatelů na trh a z něj v různých formách výroby, až se výrobní náklady a prodejní ceny srovnají. Jak to skvěle říká O’Mahony:

„Pro Cantillona tedy vnitřní hodnota neexistuje automaticky a spontánně a tržní ceny jsou k ní vedeny, ale jsou to tržní ceny, které ukazují, zda má smysl, nebo nemá něco vyrábět. Jinými slovy, ceny ovlivňují, jaké mohou být výrobní náklady, nikoliv že by výrobní náklady říkaly, jaká musí být cena.“

Samozřejmě existuje u Cantillona a pozdních klasiků tradice Smitha a Ricarda či dokonce mezi současnými ricardiánskými neoklasiky velká díra v podobě otázky: Odkud se berou „výrobní náklady“? Oproti Cantillonovi a klasikům nejsou nijak vnitřně dány či určeny jakousi tajemnou silou mimo ekonomický systém. Nakonec až rakouští ekonomové ukázali, že výrobní náklady jsou samy určeny očekávanou poptávkou po zboží a službách.

[1] V Aristotelovsky vznešeném tónu Cantillon prohlašuje, že půda „je zdrojem hmoty, z níž je extrahováno bohatství“, zatímco „lidská práce je formou, která jej vytváří“ a bohatství není uvnitř ve věcech, protože „samo o sobě není ničím jiným než obživou, vymoženostmi a pohodlím života“.