Dějiny 12.7. - Richard Cantillon – Analýza peněz

Mises.cz: 15. května 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 1

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Vrcholem Cantillonovy teorie peněz je jeho pohled na hodnotu peněz jako na jednu z hodnot tržních komodit obecně. Stejně jako v případě jiných věcí je domnělá „vnitřní hodnota“ zlata pouhým nákladem jeho výroby. Hodnota zlata a stříbra je stejně jako u jiných komodit nastavena hodnotami a tedy poptávkou uživatelů na trhu – „souhlasem lidstva“. A stejně jako u jiných komodit neměl ani u zlata a stříbra Cantillon žádnou nákladovou teorii hodnoty, pouze jednoduše stejně jako jinde tvrdil, že mohou být vyprodukovány, pouze pokud hodnota pokryje náklady.

Proces přisuzování nákladů a hodnot zlata je však relativně dlouhý, jelikož se každý rok k celkové zásobě přidá pouze malá část. Pokud by jeho nominální hodnota klesla pod výrobní náklady, přestalo by se těžit, a pokud by ostře klesly náklady, vzrostla by produkce zlata, čímž se srovnávají náklady a normální hodnota. Cantillon rozpoznal, že vládní papírové a bankovní peníze nemají prakticky žádné výrobní náklady, a tedy v jeho terminologii žádnou „vnitřní hodnotu“, avšak upozornil, že tržní síly uchovávají hodnotu těchto fiduciárních peněz s hodnotou zlata a stříbra, za které je možné takový papír směnit. Ve výsledku nárůst zásoby „fiktivních či imaginárních peněz má stejný dopad jako nárůst oběhu skutečných peněz“. Avšak Cantillon poznamenal, že pokud je poškozena důvěra v peníze, zanikne peněžní řád a fiktivní peníze se zhroutí. Také upozornil, že vláda je ve velkém pokušení fiktivní peníze tisknout – takovou lekci bezpochyby získal od experimentu Johna Lawa nebo ji v něm alespoň ztělesňoval. Cantillon také poskytnul pevnou analýzu toho, jak trh nastavuje poměr hodnoty zlata a stříbra.

Jedna z velkolepých věcí na Cantillonově Eseji je skutečnost, že byl prvním, kdo v předrakouské analýze pochopil, že peníze vstupují do ekonomiky krok za korkem a tedy jednoduše nezvýší ceny jako homogenní agregát. [1] Kritizuje tak naivní kvantitativní teorii peněz Johna Locka – teorii stále udržovanou jak monetaristy, tak neoklasickými ekonomy – která tvrdí, že změna v celkové zásobě peněz způsobí pouze uniformní změnu všech cen ve stejném poměru. Ve zkratce, změna zásoby peněz nemá měnit relativní ceny různých věcí.

Cantillon se ptá, „jak a v jakém poměru zvyšuje nárůst množství peněz ceny?“ a odpovídá excelentní analýzou tohoto procesu:

„Růst množství současných peněz obecně způsobí v zemi nárůst spotřeby, která postupně přinese zvýšení cen. Pokud růst množství peněz přichází ze zlatých a stříbrných dolů v zemi, potom vlastníci těchto dolů, obchodníci, taviči a všichni další pracovníci zvýší své výdaje v poměru ku svému příjmu. Budou spotřebovávat… více… komodit. Následně zaměstnají několik dělníků, kteří předtím neměli moc co dělat a ze stejného důvodu narostou i jejich výdaje. Veškerý tento nárůst výdajů na maso, víno, vlnu atd. snižuje podíl všech ostatních obyvatel země, kteří se na počátku nepodíleli na zvýšení bohatství těchto dolů. Změna trhu, tedy mnohem silnější poptávky po masu, vínu, vlně atd. než obvykle, samozřejmě zvýší ceny. Tyto vysoké ceny ovlivní farmáře, kteří zaměstnají více půdy v dalším roce a ze zvýšených cen budou mít zisky a stejně jako jiní zvýší i jejich rodiny své výdaje. Z této drahoty a zvýšené spotřeby budou tratit jako první vlastníci pozemků, kteří je zapůjčili, poté domácí služebnictvo a další pracovníci se stabilní mzdou. Toto všechno musí snížit jejich výdaje v poměru k nové spotřebě... tedy přibližně lze tvrdit, že podstatný nárůst peněz z dolů zvyšuje spotřebu…

Ve zkratce, první příjemci nových peněz zvýší výdaje vzhledem ke svým preferencím, což zvýší ceny tohoto zboží na úkor nižšího životního standardu pozdních příjemců těchto nových peněz, neboli lidí na fixním příjmu, kteří se k novým penězům nedostanou vůbec. Navíc, relativní ceny se během tohoto obecného růstu cen také změní, jelikož zvýšená spotřeba je „vedena více či méně k určitému zboží vzhledem k názorům těch, kteří získají tyto peníze [a] tržní ceny vzrostou u určitých věcí více než u jiných…“. Nadto, celkový růst cen nemusí být nutně v poměru ke zvýšení nabídky peněz. Konkrétně jelikož ti, kteří dostanou nové peníze, je neutratí ve stejném poměru k původním hotovostním zůstatkům a poptávky a tedy i ceny nevzrostou stejně. Proto „v Anglii může být cena masa ztrojnásobena, zatímco cena obilí nevyroste ani o čtvrtinu“. Cantillon svůj objev nádherně shrnul, přičemž se dotknul důležité pravdy o tom, že ekonomické zákony jsou kvalitativní a nikoliv kvantitativní:

„Nárůst peněž v oběhu země je vždy způsobí růst spotřeby a vyšší výdaje. Avšak drahota způsobená těmito penězi neovlivní všechny výrobky a zboží ve stejné míře, pokud to, co je přidáno, neobíhá stejně jako peníze předtím – tj. pokud ti, kdož nabízí na trhu jednu unci stříbra, jsou právě ti samí lidé, jako ti, kdož nabízí nyní unce dvě, když se množství peněz v oběhu zdvojnásobilo, což je stěží ve skutečnosti pravda. Tvrdím, že když je do oběhu v zemi přidáno velké množství peněz, zvýší tyto peníze spotřebu a dokonce i rychlost oběhu. Avšak není možné jasně říct, jak moc.“ [2]

A nejen to, jak upozornil professor Herbert, Cantillon také představil pozoruhodnou předrakouskou analýzu různých dopadů nových peněz ve spotřebě a investicích. Pokud jsou nové peníze utraceny na spotřební zboží, potom bude zboží kupováno „vzhledem k inklinaci těch, kteří tyto peníze získají“, takže se ceny těchto statků zvýší a relativní ceny nezbytně změní. Na druhou stranu, pokud jdou nové peníze do rukou věřitelů, tak zvýší nabídku úvěru a dočasně sníží úrokovou míru, čímž zvýší investice. Cantillon odmítnul obvyklý povrchní názor, který do ekonomie dvacátého století vrátil John Maynard Kenyes, že je úrok čistě peněžní fenomén, a tvrdil, že úroková míra je ovlivněna množství interakcí mezi věřiteli a dlužníky, stejně jako jsou ceny jiného zboží ovlivněny interakcí kupujících a prodávajících. Tvrdil, že:

„Pokud jde hojnost peněz v zemi do rukou věřitelů, poté bez pochyby dojde ke snížení současné úrokové míry zvýšením počtu věřitelů – avšak pokud jde do rukou těch, kdož je utrácí, potom bude dopad přesně opačný a úroková míra vzroste zvýšením počtu podnikatelů, kteří uvidí zvýšenou aktivitu v důsledku vyššího utrácení a kteří si budou chtít půjčit, aby rozšířili svůj podnik na všechny vrstvy obyvatel.“

Zvýšení zásoby peněz tedy může dočasně snížit či zvýšit úrok, v závislosti na tom, kdo nové peníze dostane – věřitelé či lidé, kteří si budou chtít kvůli nově nabytému bohatství půjčit peníze na nové podniky. Ve své analýze rozšiřování úvěru a snižování úrokové míry navíc Cantillon předložil první náznak pozdější rakouské teorie hospodářského cyklu.

Nadto Cantillon představil první sofistikovanou analýzu toho, jak poptávka po penězích nebo spíše její převrácená hodnota, rychlost oběhu peněz, ovlivňuje peníze a tedy i pohyb cen. Jak říká, „zrychlení oběhu peněz ve směně je shodné s určitým nárůstem peněz“. Jeden z důvodů, proč se ceny nemění ve stejném poměru ke změně množství peněz je změna rychlosti oběhu: „Řeka, která teče a vlní se, nepoteče dvakrát rychleji, když se zdvojnásobí množství vody.“ Cantillon také viděl, že poptávka po peněžních zůstatcích závisí na frekvenci plateb ve společnosti. Jak shrnuje Cantillonův postoj Monroe: „Čím delší je interval mezi platbami, tím větší sumy se hromadí v rukou plátců a tím více peněz je v zemi potřeba.“ [3] Navíc, pokud lidé ukládají velké sumy, mohou „na dlouhou dobu peníze znehybnit“. Na druhou stranu, rozvoj mnohem efektivnějších zúčtovacích systémů dluhů a papírových peněz se na hotovosti projeví opačným způsobem: „Rychlost oběhu je zvýšena činností vyrovnávacích účtů obchodníků a užíváním bankovních a zlatnických poukázek, protože není nutné držet v rukou ekvivalentní množství peněz“. Cantillon shrnul svou analýzu vztahu mezi množstvím peněz a jejich rychlostí: „Dle principů, které jsme zde ustavili, množství peněz v oběhu nastavuje a určuje cenu všeho v zemi, přičemž závisí na rychlosti či pomalosti oběhu.“

Cantillon také předložil mistrovskou diskuzi vztahů mezi zlatem a stříbrem a obhajoval mezi nimi volně plovoucí směnný kurz útokem na jakýkoliv pokus, zjevně jakýkoliv dlouhodobě podporovaný pokus, tento směnný kurz zafixovat. To protože se tento kurz brzy nutně odchýlí od tržního. Cantillon tak v pokusech o udržení bimetalického standardu s fixním kurzem mezi dvěma drahými kovy viděl problém.

Nakonec lze jen pochopit Hayekovo nadšení, když uzavřel, že Cantillonova peněžní teorie „je bez pochyb nejvyšším úspěchem muže, jenž byl největší před-klasickou postavou přinejmenším této oblasti a kterého sami klasičtí autoři často nedokázali překonat a dokonce se mu ani vyrovnat“. [4]

[1] Vickers trefně píše, že: „Cantillon se oproti ostatním autorům první poloviny [osmnáctého] století pohybuje v teorii a vysvětlení směrem k dynamickému, mikroskopickému a mikroekonomickému pohledu a směrem od definičního a statického popisu peněžních záležitostí. Jeho ekonomická analýza vždy začíná od individuálních ekonomických úrovní a čísel.“ Nebo jinde: „Tržní ceny, peněžní ceny a úrovně aktivity a zaměstnanosti nebyly považovány za homogenní proměnné. Esej se zajímá o strukturu tržních cen, strukturu tržní nabídky a strukturu aktivity v ekonomice.“ Douglas Vickers, Studies in the Theory of Money 1690-1776 (Philadelphia: Chilton Co., 1959), stránky 187-188.
[2] Viz citace a diskuze v Chi-Yuen Wu, An Outline of International Price Theories (London: George Routledge & Sons, 1939), stránky 66-67.
[3] Arthur Eli Monroe, Monetary Theory before Adam Smith (1923, repr. Gloucester, Mass.:
Peter Smith, 1965), stránky 255-256.
[4] F. A. von Hayek, 'Introduction to a German translation of Cantillon's Essai' (Jena: Gustav Fischer, 1931); v překladu Hayekova úvodu Michaelem O'Suilleabhainem, Journal of Libertarian Studies, 7 (Autumn 1985), str. 226.