Dějiny 13.3. - Fyziokraté – Průkopník laissez-faire markýz d’Argenson

Mises.cz: 26. června 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Přestože byli fyziokraté prvními ekonomy, kteří se zaměřili na laissez-faire a zdůraznili jeho důležitost, existovali mezi francouzskými státníky a obchodníky významní předchůdci. Jak jsme viděli, koncept laissez-faire se vyvinul mezi klasickými liberály v opozici proti absolutismu pozdního sedmnáctého století ve Francii. Zahrnoval obchodníky, jako byl Thomas Le Gendre, a utilitarianistické úředníky, jako byl Belesbat nebo Boisguilbert.

Mostem mezi laissez-fair autory přelomu sedmnáctého a osmnáctého století a fyziokraty v šedesátých a sedmdesátých letech osmnáctého století byl eminentní státník René-Louis de Voyer de Paulmy, markýz d’Argenson (1694-1757). D’Argenson byl dědicem dlouhé řady ministrů, soudců a intendantů a jeho ambicí bylo stát se ministerským předsedou a zachránit Francii od hrozící revoluce nastolením laissez-faire. Celoživotně nenasytný čtenář a plodný spisovatel d’Argenson vydal během svého života jen několik článků v Journal Oeconomique na začátku padesátých let osmnáctého století, přičemž tyto články nebyly vytištěny, ale pouze kolovaly v ručních přepisech. Dlouhou dobu byl d’Argensonovi mylně přisuzován vznik fráze ‘laissez-faire’, která se objevila v jednom z jeho článků z Journal roku 1751.

Přestože d’Argenson frázi laissez-faire nevymyslel, francouzským autoritám ji protlačoval, a to navzdory tomu, že jeho myšlenky vládní kolegové odmítli jako excentrické. Jako mladý intendant na vlámských hranicích byl d’Argenson zasažen tím, co považoval za hranicemi ve Vlámsku za ekonomicky a společensky mnohem lepší svět – svobodnými lidmi a svobodnými trhy. Posléze byl velmi ovlivněn spisy Fénélona, Belesbata a Boisguilberta.

D’Argenson považoval sebelásku a vlastní zájem za počátek lidského jednání, za nosiče energie a produktivity ve snaze hledat své vlastní štěstí. Společenský život lidí měl dle d’Argensona „přirozenou tendenci k inherentní harmonii, pokud jsou odstraněna umělá omezení a umělá harmonie”. D’Argenson vzhlížel k osvícenému panovníkovi, který by tyto umělé dotace a omezení odstranil, přičemž upozornil, že v dokonalé společnosti by panovník neměl moc práce. „Kdo se příliš snaží, ten všechno zkazí… Nejlepší vláda je taková, která vládne nejméně.” Markýz tak předznamenal slavný citát přisuzovaný Thomasovi Jeffersonovi.

D’Argenson uzavřel, že „každý člověk [by měl být] ponechán sám své vlastní práci místo útrpných omezení a špatně koncipovaných opatření. Poté by bylo vše krásné…“ Následně pokračoval v proto-hayekovské myšlence Belesbata:

„Je to právě dokonalost svobody, co činí vědu o obchodu nemožnou, a to ve smyslu, jak jí rozumí hloubaví myslitelé. Chtějí nastavit obchod svými nařízeními a regulacemi; avšak aby toho byli schopni, museli by být plně vybaveni zájmy obchodníků… jednoho a každého jiného. Bez této znalosti může být [věda o obchodu] mnohem horší než nezájem o její špatné důsledky… A tedy laissez-faire! (Eh, qu'on laisse-faire!)“