Dějiny 16.8. - Adam Smith - Mýtus o laissez-faire

Mises.cz: 25. prosince 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Pokud tedy Adam Smith ekonomickému myšlení ničím neprospěl a pokud ve skutečnosti přišel pouze s řadou omylů včetně pracovní teorie hodnoty, čímž ekonomické myšlení pouze významně poškodil oproti předchozím francouzským a britským ekonomům osmnáctého století – existuje vůbec nějaký jeho pozitivní přínos? Častá odpověď je, že přínos Bohatství národů byl politický spíše než analytický, že jeho velký přínos byl v započetí a vedení vůdčí role v obhajobě svobodného obchodu, svobodných trhů a laissez-faire. Je pravda, že Smith vyslovil politickou náladu své doby. Jak píše Joseph Schumpeter: „Ti, kdož obdivují dílo A. Smithe jako základní kámen celé epochy, mluví samozřejmě zejména o hospodářské politice, kterou obhajoval…“ Smithovy myšlenky, dodává Schumpeter, „nebyly neoblíbené. Byly v kurzu.“ Navíc Schumpeter chytře poznamenává, že byl Smith ve svém egalitarismu osmnáctého století „uvážlivě do jisté míry“ rousseauovec: „Lidské bytosti pro něj stejně jako příroda pouze jednoduše reagují na stimuly, s rozdílem pouze v různém tréninku a v odlišném prostředí.“ [1]

Avšak přestože Schumpeterovo vysvětlení Smithovy obrovské popularity [2] – tedy že byl v souladu s duchem své doby – ukazuje část pravdy, stále jen stěží vysvětluje, proč Smith vymazal všeobecné myšlenky všech předchozích autorů a svých současníků. Tato otázka bude prozkoumána v následující kapitole. Záhada Smithova úplného vítězství se prohlubuje, když si uvědomíme, že jen stěží začal s myšlenkami laissez-faire. Jak jsme viděli, Smith pouze pokračoval v tradici vzkétající ve Skotsku a zejména ve Francii. Proč byli tito ekonomičtí, analyticky mnohem pokročilejší předchůdci zastávající laissez-faire tak rychle zapomenutí? [3]

Za Smithův největší úspěch byla obecně považována jasná artikulace toho, jak účastníci svobodného trhu sledováním vlastního zájmu přispívají k obecnému blahu. Jak píše Smith ve své asi nejznámější pasáži:

„A tato také získáváme jeden od druhého valnou většinu oněch úsluh, které potřebujeme. Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za svůj oběd, ale je to jejich ohled na jejich vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nikdy jim nezdůrazňujeme naše potřeby, ale jejich výhody.“

A ve stejně slavné pasáži ukazuje obecné principy této myšlenky:

„A tak se tedy každý jednotlivec co nejvíce snaží použít svého kapitálu k podpoře domácí výroby a tuto výrobu řídit tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, pracuje tím nutně k tomu, aby roční důchod společnosti co nejvíce zvýšil. Ani mu zpravidla nejde o to, aby prospěl zájmu veřejnému, a nebývá si toho ani vědom, jak mu prospívá… tím, že tuto výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde.“

Smith jde přímo a moudře proti domnělým cílům v podobě „veřejného blaha“:

„A to, že jemu o nic takového nejde, nemusí být vždy společnosti nějak na újmu. Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět. Nikdy ještě, pokud vím, neudělali mnoho dobrého lidé, kteří předstírali, že provozují nějakou činnost pro dobro společnosti.“

Nepřátelští kritici laissez-faire rádi poukazovali na Smithovu terminologii při použití „neviditelné ruky“, čímž údajně začal svou analýzu mystickým a tedy flagrantně nevědeckým a priori předpokladem, že prozřetelnost vede lidi „neviditelnou rukou“ pro dobro všech. Smith ve skutečnosti vyslovil a posteriori závěr na základě své vědecké analýzy a obecné analýzy volného trhu, tedy že sledování vlastní zájmu vede na trhu ke zlepšení situace všech. Smith si pozorně všimnul, že podobný záměr vlády, tj. udělování monopolů a privilegií speciálním zájmovým skupinám, v žádném případě nevede ke stejně harmonickým a veselým koncům. Smith byl zbožný člověk a pouze vyslovil relativně ospravedlnitelný úžas nad harmonizujícím vlivem volného trhu a „neviditelná ruka“ byla pouze metaforou, která implicitně obsahovala před tímto pojmem spojení „jako kdyby“.

Navzdory nepochybnému vlivu těchto pasáží bylo laissez-faire Adama Smitha jen stěží konzistentní. Zaprvé se Smith odvrátil od absolutního přirozenoprávního postoje, jenž představil ve svém etickém díle Teorie mravních citů (1757). V této knize tvořila svobodná interakce jednotlivců harmonický přirozený řád, jenž může vládní zásah pouze narušit. V Bohatství národů se naopak laissez-faire stalo pouze standardním předpokladem a nikoliv jasným a pevným pravidlem, přičemž přirozený řád se stal nedokonalým a byl následován spojením „ve většině případů“. Právě tento krok zpět od laissez-faire je tím, co němečtí akademici nazvali Das AdamSmith Problem.

Výčet Smithovo výjimek z laissez-faire je překvapivě dlouhý. Například jeho oddanost militarismu národního státu ho vedla k zavedení zhoubného moderního názoru, že lze jakýkoliv státní zásah omluvit, pokud byl učiněn v zájmu „národní bezpečnosti“. Proto Smith podporoval navigační zákony, což byla bašta britského merkantilismu, a systematické dotace britské lodní dopravě. Jednou z výhrad Smithe k dělbě práce byla skutečnost, že vede k ústupu „bojovného ducha“ a Smith o tomto ústupu dlouze hovoří, konkrétně o zásadní důležitosti v jeho obnově a zachování. „Bezpečnost každé společnosti musí vždy záviset více či méně na bojovném duchu a silnému tělu lidu.“ S úzkostí lze sledovat, jak se Smith skrze umožnění vládních snah tohoto ducha posilovat dostal k dalšímu významnému odklonu od laissez-faire principů, a to ke státnímu vzdělávání. Smith tvrdil, že je také důležité mít státní vzdělávání, aby se lidem vštěpila poslušnost – to je stěží libertariánské či laissez-faire. Smith píše:

„Čím jsou vzdělanější, tím méně propadají zaslepenosti fanatismu a pověr, které u národů nevzdělaných vedou často k nejhroznějším bouřím. Lid pak spíše zkoumá a lépe prohledá sobecké stesky stran a rebelantů, a nedá se proto tak snadno svést k nějakému neuváženému nebo zbytečnému odporu proti opatřením vlády.“

Vedle navigačních zákonů a veřejného vzdělávání Adam Smith obhajoval následující formy vládních zásahů do ekonomiky:

• Regulace papírových bankovek, včetně postavení těch s nízkou denominací mimo zákon – a souhlas s frakčním rezervním bankovnictvím.
• Veřejné práce, včetně stavby dálnic, mostů a přístavů, jelikož soukromý sektor údajně nemá motivaci se o ně řádně starat (!?).
• Státní mincovny.
• Poštovní úřad, protože – a to u současných čtenářů vyvolá hořký úsměv – je to výdělečné!
• Povinné stavby protipožárních zdí.
• Povinné registrace hypoték.
• Omezení vývozu „obilí“ (pšenice).
• Postavení praxe výplat v naturáliích mimo zákon a donucení k peněžním výplatám.

Také existuje dlouhý seznam daní, které Adam Smith obhajoval, a z nichž každá zasahuje do svobodného trhu. Například Smith dláždil cestu Henrymu Georgovi a georgistům a „jediné dani“ tlakem na vyšší daně z neobhospodařované půdy, čímž ukazoval svou nelibost k pozemkovým vlastníkům. Také prosazoval mírné daně na dovoz zahraničních výrobků a daně na vývoz surové vlny, čímž zásadně oslabil svou domnělou oddanost svobodě v mezinárodním obchodě.

Smithovo kalvinistické opovrhování luxusem lze vidět také u jeho návrhů na zavedení vysokých daní z luxusní spotřeby. Volal po vyšších silničních clech pro luxusní zboží přepravované na nákladních vozech, konkrétně po dani z „netečnosti a marnivosti bohatých“. Jeho puritánská nenávist k alkoholu ho vedla k volání po vysoké dani pro palírny, čímž by měl být tvrdý alkohol omezen a lidé donuceni pít „zdravé a osvěžující pivo“. Oddanost pivu byla však minimální, jelikož také prosazoval daň na koncový prodej veškerého alkoholu, aby se zamezilo zvyšování počtu malých pivnic.

A konečně, Adam Smith také prosazoval progresivní zdanění.

Možná nejflagrantnější Smithovo narušení laissez-faire bylo v podobě silné obhajoby rigidních zákonů proti lichvě, což bylo v ostrém kontrastu k opozici k těmto zákonům v podobě Cantillona a Turgota. Smith si pochopitelně nepřál středověkou prohibici veškerého úvěru. Místo toho chtěl strop pro úrokovou míru ve výši pěti procent, což bylo lehce nad výší účtovanou nejlepším dlužníkům – „cena, která je obecně placena za užívání peněz těmi, kteří dokážou dát ty nejlepší záruky“. To vycházelo, jak jsme viděli, z jeho nesouhlasu s dobrovolnými tržními časovými preferencemi mezi spotřebou a úsporami. Smith byl veden kalvinistickou opozicí k luxusu a zkusil ohnout ekonomiku ve prospěch kapitálových investic a na úkor spotřeby. Násilným snížením úrokových měr pod tržní úroveň chtěl Smith nasměrovat úvěr do střízlivých rukou nejlepších z dlužníků a od rukou spekulantů a „marnotratných“ spotřebitelů. Jak přiznává profesor West, Adam Smith zavrhnul poptávku po půjčkách od „marnotratníků a podnikatelů“, jelikož marnotratní „jsou rozptylováni udržováním neproduktivního, určeného k podpoře pracovitých“. Jak poznamenává West, stropem na úrokové míry „měl být úvěr přesunut do těch nejproduktivnějších rukou“.

Přestože je West stoupencem volného trhu a obecně nekritickým obdivovatelem Smithe, v tomto případě tvrdí, že byl Smith překvapivě nekonzistentní, když si pouze zde neuvědomil, že zásahy do cen pouze vytvoří nedostatek úvěru. West zde argumentuje ze slavné eseje Obhajoba úroku smithovce Jeremyho Benthama, jenž obvinil svého mistra z nekonzistentního postoje při obvyklé obhajobě volného trhu. Avšak, jak ukazuje profesor Garrison ve svém komentáři k Westovi, Smith věděl moc dobře, co dělá. Ve snaze o realokaci úvěru vládou „do těch nejproduktivnějších rukou“ Adam Smith úmyslně chtěl vytvořit nedostatek úvěru pro spotřebitele a spekulanty a tím úvěr přesunout do rukou střízlivějších, méně riskujících obchodníků. Jak upozorňuje Garrison,

„Smith neměl zájem o zásahy do úvěrů kvůli snížení nákladů na půjčování. Snažil se omezit množství peněz poskytnutých pro určité druhy půjček. A tento anti-lichvářský zákon se proto skvěle hodil. Smith tvrdí, že peníze se vládě půjčují za tři procenta a dobrým obchodníkům za čtyři nebo čtyři a půl. Pouze „marnotratní a podnikaví“ lidé, kteří jsou nejvíce náchylní k „plýtvání a ničení“ kapitálu, by byli ochotni půjčit si za osm či deset procent. Smith proto doporučoval strop na úrok ve výši pěti procent. Toto opatření nemělo pomoci marnotratníkům a podnikatelům získat levnější úvěr, ale zamezit jim ho získat vůbec. Peníze měly být nasměrovány do rukou těch, kteří se více orientují na budoucnost.“

Ve zkratce, Smith dobře věděl, že nízký úrokový strop nepomůže mezním dlužníkům tím, že by jim poskytl levný úvěr. Věděl, že zákony proti lichvě zamezí mezním dlužníkům přístup k úvěru a přesně to chtěl. Smith totiž toužil po ideálu nulových časových preferencí – ne-časových preferencích svého mýtického „nezúčastněného pozorovatele“ – a, jak uzavírá Garrison: „Není složité si všimnout, jak Smithův standard v podobě nulových časových preferencí spolu s vědomím o ostře pozitivních časových preferencích ve skutečnosti vedl k tomu, co překvapovalo Westa. Chtěl přesunout zdroje od současnosti směrem k budoucnosti…“ [4]

Možná ze všeho nejdůležitější však je otázka, jak jde dohromady Smithova domnělá role velikána svobodného obchodu a laissez-faire s dvanáctiletou kariérou na pozici komisaře skotských celnic, jenž bil pašeráky porušující přehršel britských merkantilistických zákonů a unikající před dovozními daněmi? Považoval svou práci za sinekuru, za výnosný úřad vyžadující jen minimum úsilí? Nikoliv. Poslední studie ukazují, že pracoval jako vrchní vykonavatel merkantilistických zákonů a cel aktivně a tvrdě. Byl hnán hmotnou nouzí? Stěží, jelikož se svou reputací mohl pravděpodobně zastávat za stejné peníze vrcholný akademický post [5]. Trpěl výčitkami svědomí? Zjevně nikoliv, jelikož svůj post zastával se zápalem a byl patřičně bdělý a důsledný ve snaze vynucovat až do puntíku všechna zatěžující omezení a cla.

Edwin West, vášnivý obdivovatel Smitha jako domnělého stoupence laissez-faire, spekuluje, že Smith vstoupil do vysokého celního úřadu jako zastánce svobodného obchodu, jenž se snažil odstranit či omezit celní zátěž Skotské ekonomiky. Avšak, jak mu odpovídají Anderson et al.: „Pokud by měl Smith hluboký zájem na snížení nákladů vyplývajících z cel, nejefektivnější strategií na úrovni jeho pravomocí by bylo snížit efektivitu vynucovacího aparátu. Avšak to Smith nedělal [6]. Naopak, Smith neukázal žádné pochopení pro společenskou a ekonomickou hodnotu šedé ekonomiky či pro slavnou britskou tradici v pašování. Místo toho se snažil, seč mohl, aby vynucoval merkantilistické zákony a nařízení, jak nejefektivněji to šlo. Svého postu nevyužil ani k tomu, aby prosadil reformy směrem ke svobodnému obchodu. Naopak, jeho hlavní „reformní“ návrh z pozice komisaře bylo povinné automatické skladování veškerého dovozu, což mělo celním úředníkům ulehčit dozor a vynucování, na úkor pašeráků, mezinárodního obchodu a národní ekonomiky. Jak poznamenávají Anderson et al., „Smith navrhoval reformu, která měla navýšit v ekonomice náklady plynoucí z celních povinností“. A nakonec, Smithova korespondence z pozice komisaře neukazuje žádný zájem na omezení cel či restrikcí. Naopak, zdá se, že u něj dominovala touha po zničení pašeráků a navýšení vládních příjmů. V prosinci roku 1785 napsal jinému celnímu úředníkovi, že

„by mohlo učinit Vám radost být spraven o tom, že čistý výnos ze skotských cel je nejméně čtyřikrát vyšší, než byl před sedmi či osmi lety. Poslední čtyři či pět let rostl rychle a výnos tento rok byl nejméně o polovinu vyšší, než za nejlepší předchozí rok. Činí mi potěšení, že patrně ještě nadále poroste.“ [7]

Takže dobrý den! Tohle že psal domnělý mistr laisez-faire?

[1] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 184-186.
[2] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 181.
[3] Jak říká Schumpeter: „Princip svobodného trhu a přirozeného práva – svobodná interakce jednotlivců tvoří nikoliv chaos, ale řád, jenž je logicky vystavěn – byl relativně jasně vysloven již dříve, například Grotiem a Pufendorfem, J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 185.
[4] Ve své kritice Smithe Garrison poznamenává, že Smithovy pokusy o zvyšování bohatství byly… sebezničující, přestože neexistuje žádný důkaz o tom, že by si to Smith vůbec kdy uvědomoval… Ve skutečnosti slouží zásahy do úvěrového trhu pouze ke snížení výnosů z mezičasové směny. Jednotlivci mohou preferovat, řekněme, jednu jednotku spotřebního statku nyní oproti dvěma či dokonce pěti jednotkám téhož statku následující rok. Pokud není umožněno této preferenci projevit se na trhu, potom je bohatství národa vyjádřené v současné hodnotě, tj. diskontované mírou odpovídající časovým preferencím jednotlivců, ve skutečnosti nižší, než by mohlo být.“ Roger W. Garrison, 'West's "Cantillon and Adam Smith": A Comment', The Journal of Libertarian Studies, 7 (Autumn 1985), stránky 291-292. Viz také Edwin G. West, 'Richard Cantillon and Adam Smith: A Reappraisal' (nepublikováno), stránky 22-23.
[5] Viz G. M. Anderson et aI., 'Adam Smith in the Custom house', Journal of Political Economy, 93 (August 1985), str. 751n.
[6] Viz G. M. Anderson et aI., 'Adam Smith in the Custom house', Journal of Political Economy, 93 (August 1985), stránky 752-753.
[7] Smith k Georgeovi Chalmersovi, 22. prosince 1785, v Ernest C. Mossner a Ian S. Ross
(eds), The Correspondence of Adam Smith (Oxford: The Clarendon Press, 1977), dopis
251, stránky 289-290; citováno v G. M. Anderson et aI., 'Adam Smith in the Custom house', Journal of Political Economy, 93 (August 1985), str. 754.