Dějiny 16.9. - Adam Smith - O daních

Mises.cz: 02. ledna 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Po staletí přispěli ekonomové jen minimálně k otázce zdanění. Daně pouze popisovali a poté k nim obecně přistupovali z pohledu státu jako vlídného či méně vlídného despoty, jenž se snaží maximalizovat svůj příjem za co nejmenších škod k ekonomice. Různé školy se lišily, ale obecně byl jejich přístup stejný. Kameralisté (viz kapitola 17) a francouzští absolutisté se upřímně zajímali pouze o maximalizování státního příjmu a liberálnější ekonomové radili vládě udržovat daně nižší, než bylo zvykem.

Liberálnější ekonomové se snažili jasně ohraničit funkce, které by vlády měly a neměly provádět. Omezení různých druhů vládních zásahů pak je, za jinak nezměněných okolností, snížením celkového zdanění a vládních výdajů. Ale mimo to nám nabídli jen velmi málo rad. Pokud má vláda, jako například u Smithe, poskytovat veřejné práce, kolik jich má poskytovat a kolik má utrácet? Pro výdaje a celkové úrovně zdanění nebyla prakticky žádná preferovaná kritéria.

Více diskuzí se vedlo o distribuci daní. To jest, že dle určitého arbitrárního dikta celková výše daní má být T a široká diskuze se vedla o tom, jak T vybrat. Stručně řečeno, dva hlavní problémy daní jsou kolik vybrat a kdo má platit? Mnohem více se vedla diskuze o druhé otázce.

Avšak žádná z představených myšlenek nebyla uspokojivá. Opět byl základ v pohledu výběrčího mýta či otrokáře, jenž má zájem na maximálním výběru poplatků při co nejmenším množství stížností. V diskuzích ve Francii osmnáctého století byly oblíbené dva druhy daňových návrhů – proporční daň či daň z majetku, nebo, jak tomu bylo v případě maršála Vaubana a pozdních fyziokratů, jediná pozemková daň, kde je příjem fixován na viditelný zdroj, jenž se zdál neměnný a tedy pro stát snadný k uzmutí.

Stejně jako zbytek jeho díla i Smithova diskuze o daních v Bohatství národů se stala klasickým základem pro zaměření pozornosti následujících ekonomů. A stejně jako ve zbytku jeho díla, i zde šlo o směs banalit a omylů [1]. Smith představil čtyři „kánony“ „zjevné spravedlivosti a užitečnosti“ ve zdanění, které se významně proslavily. Tři ze čtyř jsou banální, tj. že by měla být platba co nejjednodušší, že by měly být náklady na výběr co nejnižší, jelikož by stát z takových daní ani nic nezískal, a že by měly být daně nepochybné a nikoliv arbitrární [2].

Podstatný Smithův kánon byl na seznamu jako první. Dle něj by daně měly být proporční k příjmu:

„V každém státě měli by poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají. Výdaje na správu státu jsou pro jednotlivé příslušníky velkého národa asi totéž, co výdaje na správu velkého panství pro všechny ty, mezi něž je rozpachtováno a kteří musí všichni na tyto výdaje přispívat podle toho, na jak velké části toho panství hospodaří.“

V první řadě je tato pasáž beznadějně zmatená, když považuje dvě různá kritéria pro spravedlivost a proporčnost ve zdanění za identická, tedy princip „schopnosti platit“ a princip „výhod“. Smith tvrdí, že schopnost platit je proporční k příjmu a že stejným způsobem jsou proporční i výhody plynoucí od státu. Ani pro jeden z těchto dvou sporných předpokladů však nenabízí žádné ospravedlnění.

U schopnosti platit není vůbec zřejmé, že – ať se už nadefinuje jakkoliv – roste spolu s příjmem. Co například vliv relativního bohatství (nikoliv příjmu), zdravotních či jiných výdajů apod.? Jedna věc je jistá – Adam Smith neposkytnul pro svá prostá tvrzení žádné argumenty.

Myšlenka, že výhody plynoucí od státu rostou s příjmem, je ještě křehčí. Jak konkrétně díky svému bohatství získávají od státu bohatí více, než získávají chudí? Byla by to pravda, pokud by byl stát zodpovědný za jejich bohatství skrze dotace, udělené monopoly či jiné formy speciálních privilegií. Pokud to není ze speciálních výsad, potom jakým způsobem získávají od státu bohatí více? Určitě ne skrze redistribuční aparát, kde stát bere bohatým peníze a dává je úředníkům a chudým. V takovém případě má výhody od státu skupina chudých a bohatí naopak ztrácí. Tak kdo by měl za tyto výhody platit? Úředníci a chudí? A výhody z policejní ochrany a veřejného školství? Vždyť bohatí si mohou snadněji zaplatit za soukromé poskytování těchto služeb a tak získávají od státu skrze tyto výdaje méně než střední třída nebo dokonce chudí.

Nezachrání to ani teorie, že pokud řekněme A vydělává pětkrát více peněz než B, tak tím získává pětkrát tolik od „společnosti“ a měl by platit pětkrát více daní. Skutečnost, že A vydělává pětkrát tolik, než B ukazuje, že jsou služby A na trhu individuálně pětkrát více hodnotné než služby B. A a B z existence společnosti těží obdobným způsobem, platil by tedy spíše opačný argument: že rozdíl mezi příjmem A a B je způsoben vyšší produktivitou A a „společnost“, pokud vůbec může být za něco konkrétního zodpovědná, je zodpovědná za jakýkoliv rozdíl v příjmech. Výsledkem této logiky je, že by měli všichni lidé platit stejnou daň, a to stejnou v absolutní výši.

Nakonec, jakýkoliv je nárok společnosti na příjmy lidí, společnost – tj. dělba práce, dosavadní poznání, kultura apod. – není v žádném případě stát. Stát nijak nepřispívá k dělbě práce, k výrobnímu procesu i k přesunu znalostí a civilizace v čase.  Proto ať už dlužíme „společnosti“ cokoliv, stát si může jen stěží nárokovat více než jakákoliv jiná skupina pozici zástupce společenských vztahů v zemi.

[1] Ve svých pravidlech zdanění byl Smith ovlivněn svým učitelem Hutchesonem a jeho přítelem Henrym Homem, lordem Kamesem. Smith také mohl být ovlivněn Pojednáním o daníchi (1743) Carla Antonia Broggia (1683-1763) a Rozjímáním nad politickou ekonomií (1771) hraběte Pietra Verriho (1728-1797). Broggia byl Neapolan a pravděpodobně vysloužilý obchodník a Verri byl Miláňan, jenž sloužil jako úředník rakouské a francouzské administrativy v Miláně.
[2] Přestože jsou možná tato pravidla banální, nejsou zjevná. Viz kritika v Murray N. Rothbard, Power and Market: Government and the Economy (Menlo  Park, Calif.: Institute for Humane Studies, 1970), stránky 102-103.