Dějiny 4.2. - Liberální tomista kardinál Kajetán

Mises.cz: 13. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Pozdní scholastika byla produktem šestnáctého století, tedy století, které ohlašovalo protestantskou reformaci a katolickou protireformaci. Pokud lze třinácté století dobře popsat jako zlatý věk scholastické filozofie, potom šestnácté století je její stříbrný věk, věk záře renesance scholastického myšlení před konečným zatměním. Jak jsme viděli, čtrnácté a patnácté století spatřily vznik nominalismu a přinejmenším oslabení myšlenky racionálního, objektivního přirozeného práva, včetně přirozenoprávní etiky, které je možné poznat lidským rozumem. Šestnácté století bylo svědkem nového vzestupu tomismu, v jehož čele stál jeden z největších duchovních své doby, Tomáš De Vio, kardinál Kajetán (1469-1534) [1].

Kardinál Kajetán nebyl pouze eminentním tomistickým filozofem a teologem své doby, byl také italským dominikánem a stal se v roce 1508 vůdcem dominikánského řádu. Jako církevní kardinál byl papežův oblíbený vyslanec víry v rozhovorech se slavným zakladatelem protestantismu Martinem Lutherem. Ve svém Komentáři k Akvinského Summě Kajetán pochopitelně podpořil standardní scholastický pohled na spravedlivou cenu ve formě obvyklé tržní ceny reflektující ocenění kupujícími a tvrdil, že cena kolísá spolu se změnami poptávky a nabídky. V pokusech o očistu scholastické ekonomie od jakéhokoliv vlivu langensteinovské teorie „životního postavení“ však Kajetán kritizoval Akvinského za odmítání akumulace bohatství nad míru vlastního postavení a za tvrzení, že jde o hřích hrabivosti. Na druhou stranu Kajetán tvrdil, že je pro vysoce schopné legitimní zvýšit si společenské postavení dle svých schopností. Tato upřímná podpora růstu postavení na svobodném trhu byla nejširším dosavadním pokusem zbavit scholastiku všech stop starověkého odmítání obchodu a ekonomického zisku.

Ve svém obsáhlém pojednání o zahraničním obchodě De Cambiis (1499) představil Kajetán nejúplnější a nejvíce bezvýhradnou obhajobu devizového trhu, jaká byla do té doby napsaná. V napravování váhavé nerozhodnosti svého dominikánského kolegy, syna bankéře a bankéře obchodujícího se zahraniční měnou Fra Santi Rucellai (1437-1497) [2] byl kardinál pevný a úderný. Jelikož byla role obchodníka již dlouho považována za legitimní, tak by měla být i role bankéře, který se pouze účastní jistého druhu směny komodit. Nadto by současný obchod nemohl bez devizového trhu fungovat a města by bez obchodu neexistovala. Proto je existence devizového trhu potřebná a správná. Jako na jiných trzích je i zde obvyklá tržní cena cenou spravedlivou.

Ve své obhajobě devizového trhu v De Cambiis pokračoval Kajetán v rozvoji poznání o peněžní teorii. Jasně ukázal, že peníze jsou komoditou, zejména když se přesouvají z jednoho města do druhého, a jako takové jsou ovlivňovány zákony poptávky a nabídky, které ovlivňují ceny komodit. Tím Kajetán znatelně zlepšil peněžní teorii a pochopitelně i ekonomickou teorii obecně. Poukázal na to, že hodnota peněz nezáleží jen na současné poptávce a nabídce, ale také na současném očekávání budoucí situace na trhu. Očekávání válek a hladomorů a následných změn v nabídce peněz mění jejich současnou hodnotu. Proto může být kardinál Kajetán, vládce církve šestnáctého století, považován za zakladatele ekonomické teorie očekávání.

Navíc Kajetán rozlišil mezi dvěma druhy „hodnot peněz“; jejich kupní silou vyjádřenou ve statcích, a to tak, že zlato či stříbro je „rovno“ statkům, které se za něj nakupují a prodávají; a hodnotou jedné mince či měny vyjádřené v jiné měně na devizovém trhu. Zde má každá mince tendenci plynout do oblasti, kde je její hodnota nejvyšší, z oblasti, kde je její hodnota nejnižší.

K choulostivé otázce lichvy se Kajetán připojil ke svému německému souputníkovi Summenhartovi, přestože nebyl tak radikální jako on, a k jeho doktríně implicitního záměru a byl ještě radikálnější v oblasti, kterou Summenhart zanedbal, u lucrum cessans. Implicitní záměr znamenal, že pokud někdo skutečně věří, že smlouva není lichvou, potom není lichvářem, přestože může jít ve skutečnosti o půjčku. To pochopitelně dláždilo cestu praktické eliminaci zákazu lichvy. Navíc se Kajetán přidal ke svým liberálním kolegům v podpoře garantovaných investičních kontraktů.

Avšak Kajetánovo skutečné prolomení lichvy tkvělo v ospravedlnění lucrum cessans. Třímav  mocnou autoritu v bytí největším tomistou od samotného Akvinského, nabídl Kajetán bod po bodu kritiku Tomášova odmítnutí této výjimky ze zákazu lichvy. Ospravedlnil tak nejen veškeré lucrum cessans, ale také všechny půjčky podnikatelům. Věřitel tak může vyžadovat úrok z jakékoliv půjčky jako platbu za obětovaný zisk z jiných investic, pokud je půjčka poskytnuta podnikateli. Toto neobhajitelné rozdělení na podnikatele a spotřebitele bylo učiněno poprvé v historii a jako prostředek ospravedlnění veškerých podnikatelských půjček. Myšlenkou bylo, že vypůjčené peníze s sebou nesou obětovanou příležitost u podnikatelů, avšak ne pokud jsou vypůjčené od spotřebitelů. Kardinál Kajetán tak poprvé v křesťanské době ospravedlnil podnikání v oboru půjčování peněz, avšak pokud byly půjčovány podnikatelům. Před ním všichni autoři, ať sebevíc liberální, i Konrád Summenhart, ospravedlnili účtování úroku z lucrum cessans pouze pro ad hoc dobročinné půjčky. Nyní velký Kajetán ospravedlnil povolání půjčování peněz za úrok.

[1] Také Tommaso de Vio, Cajetan či Gaetano, narozen v roce 1469, přestože autor uvádí rok 1468, pozn. překl.
[2] Zvaný Pandolfo. Není o něm téměř nic známo, pozn. překl.