Dějiny 4.3. - Škola Salamanky: První generace

Mises.cz: 20. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 7

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Pochodeň nově rašícího liberálního tomismu s kardinálem Kajetánem v Itálii byla záhy předána teologům šestnáctého století, kteří obživili tomismus a scholastiku a udrželi je při životě po více než století, škole Salamanky ve Španělsku.

Je více než jisté, že centrem scholastického učení v šestnáctém století bylo Španělsko. Toto století bylo mimořádně španělské. Španělsko bylo vůdcem v objevování a obsazování Nového světa, národem, který přivezl zlaté a stříbrné poklady přes Atlantik do Evropy, a spolu s Itálií a Portugalskem bylo jediným národem v Evropě, který zůstal silně katolický a prokázal odolnost před šířením protestantismu.

Známým zakladatelem školy Salamanky byl velký právní teoretik a zakladatel disciplíny mezinárodního práva Francisco de Vitoria (kolem 1485-1546) [1]. Francisco vyrostl jako Bask v Burgosu na severu Španělska v prosperující rodině, stal se dominikánem a odešel na studia a následně učit do Paříže. Tam se v jedné z ironických scén dějin myšlení stal žákem Vláma, jenž byl studentem jednoho z okhamovců, Jana Maira. Tím Vlámem byl Petr Crockaert (kolem 1450-1514) [2], jenž se stal studentem a následně učitelem teologie v pozdním věku. Crockaert se odvrátil od svého učitele Maira a zavrhnul nominalismus, přesunul se k tomismu, vstoupil do dominikánského řádu a začal učit na dominikánské univerzitě Saint-Jacques v Paříži. Po sedmnácti letech vstřebávání vědomostí a učení tomismu v Paříži se Vitoria vrátil do Španělska přednášet teologii ve Valladolidu a nakonec v roce 1526 dorazil do Salamanky, tou dobou královny mezi španělskými univerzitami, jako profesor teologie.

Vitoria, brilantní a vysoce vlivný učitel a mentor, nastavil úroveň práce školy Salamanky pro zbytek století. Přestože nepublikoval žádný spis, jeho přednášky byly vydány jako přepis jeho studentů, stejně jako v případě Aristotela. Velká část slávy salamanské univerzity byla zásluhou reforem právě Vitoria. Brzy tak univerzita měla ne méně než 70 profesorských míst obsazených nejlepšími učenci své doby, kteří učili nejen tradiční středověké disciplíny, ale také zbrusu nové obory jako navigační vědu či chaldejštinu.

Vitoriovy přednášky byly z většiny komentáře k Akvinského mravní teorii. Během nich Vitoria založil velkou španělskou scholastickou tradici veřejného odsuzování dobyvatelství a zejména zotročování indiánů v Novém světě Španěly. V éře francouzského a italského kázání světského absolutismu a moci státu obnovil Vitoria se svými žáky myšlenku přirozeného práva eticky nadřazeného pouhé síle státu.

Vitoria se příliš nevěnoval ekonomickým otázkám, ale zajímala ho obchodní morálka a jeho názory následovaly hlavní proud scholastické tradice – spravedlivá cena je obvyklá tržní cena, i kdyby byla nastavena zákonem. Stručně, zákonná nařízení cen musí být respektována. Avšak pro statky bez obvyklého trhu, řekněme s jedním či dvěma prodejci, Vitoria předčil své předchůdce. Vitoria se vrátil ke staré a téměř zapomenuté římské tradici laissez-faire, kdy spravedlivou cenu nedeterminují náklady výroby, ale, přestože tvrdil, že náklady mohou hrát roli, dobrovolné smlouvání. Při takové situaci musí být dle Vitorii cena nastavena pouze směnujícími stranami. Přesto pak dodal zvláštní rozdíl mezi luxusními a neluxusními statky. Luxusní statky mohou být prodány za „nóbl cenu“, jelikož kupující platí vysokou cenu dobrovolně na základě vlastní vůle. Proč by tato „svobodná vůle“ měla zmizet u neluxusních statků, naneštěstí Vitoria nevysvětlil.

Vitoriův nejeminentnější student a kolega v teologii v Salamance byl dominikán Domingo de Soto (1494-1560). De Soto se narodil v Segovii do zabezpečené, ale nikoliv bohaté rodiny, studoval na univerzitě v Alcalá nedaleko Madridu a přesunul se do Paříže, kde studoval po Vitoriem a později se stal profesorem. Po návratu do Španělska se stal de Soto profesorem metafyziky v Alcalá, vstoupil do dominikánského řádu a připojil se ke svému mentorovi jako profesor teologie v Salamance v roce 1532. Přestože byl povahou nesmělý, byl de Soto opakovaně účasten univerzitního úřadování a několikrát předákem Estabánovy fakulty. Taktéž výjimečná byla de Sotova práce ve fyzice.

V roce 1545 vyznamenal císař Karel V. de Sota jmenováním za zástupce na tridentském koncilu, na významném koncilu katolické protireformace. De Soto se brzy stal císařovým zpovědníkem, ale po několika letech tuto práci vzdal a navrátil se k funkci profesora v Salamance. De Sotova sláva spočívala v pojednání De justitia et jure, vydaném v roce 1553 a založeném na přednáškách ze Salamanky v letech 1540-1541. De justitia et jure byla přetištěna do konce století ne méně než 27krát a byla čtena a citována juristy a moralisty až do vrcholného osmnáctého století.

Naneštěstí byl v ekonomii de Soto reakcionářem a vrátil zpět některé liberální výdobytky předchozích scholastiků. Zatímco tvrdil, že „cena statků není determinována jejich přirozeností, ale mírou, ve které slouží potřebám lidstva,“ oslabil svou analýzu užitku vágním ústupkem „práci, útrapám a riziku“ v prodeji. Ještě hůře de Soto nebyl spokojený s připuštěním náležitosti vládního nastavování cen statků a ponecháním této myšlenky tak, jak je. Místo toho pevně tvrdil, že fixní cena je vždy lepší než cena tržní a ideálně všechny ceny by měly být nastaveny státem. Dle de Sota by měly být ceny nastaveny „názorem prozíravých a spravedlivých mužů“ (ať je to kdokoliv!), kteří nemají se směnou nic společného. Ceny by neměly být výsledkem svobodného smlouvání kupujících a prodávajících. Tím de Soto, více než kterýkoliv jiný scholastický myslitel, volal po etatismu a zavrhoval tržní vznik cen.

V zahraničním obchodu byl de Sotův vliv zmatený, na jednu stranu pro a na druhou proti trhu. Protržně přispěl možná prvním uceleným vysvětlením pohybu měn a směnných kurzů na měnových trzích, které bylo později nazváno „teorií parity kupní síly“.

Ekonomika šestnáctého století byla poznamenána inflací, která nejprve postihla Španělsko jako reakce na objevy zlata stříbra v Novém světě a jejich následný dovoz. Inflace nejprve zasáhla Španělsko a následně se šířila do zbytku Evropy, jak Španělé utráceli zvýšenou nabídku peněz. Výsledkem byla první rozsáhlá inflace na světě v dějinách, kdy se ceny v Evropě zdvojnásobily během první poloviny šestnáctého století.

De Soto se zajímal o vysvětlení zajímavého faktu, že hojnější zásoby kovů ve Španělsku způsobily nechtěný schodek platební bilance, jelikož peníze plynuly ze Španělska do zbytku Evropy. Jak napsal:

„Čím jsou peníze hojnější v Medině, tím méně vhodné jsou pro ni podmínky směny a musí být zaplacena vyšší cena kýmkoliv, kdo by si přál poslat peníze ze Španělska do Vlámska, jelikož poptávka po penězích je ve Španělsku menší než ve Vlámsku. A čím je peněz v Medině méně, tím méně je zde potřeba platit, jelikož lidé chtějí více peněz v Medině, než jich posílají do Vlámska.“

Krátce řečeno, hojnější peníze na daném místě způsobují jejich odliv a snižují směnný kurz k ostatním měnám. Hojnější zásoba peněz způsobuje, že peníze jsou zde „méně chtěné“, což je jednoduchý způsob, jak upozornit na nárůst nabídky při dané klesající poptávce po penězích, jejichž každá další jednotka je méně hodnotná. Analýza také obsahuje základní poznání teorie parity kupní síly u měnových kurzů.

Avšak navzdory tomuto nepatrnému pokroku v analýze fungování trhu se de Soto vrátil v otázce lichvy tak daleko, že obhajoval zákaz devizového trhu, jelikož ho považoval za lichvu. Ve skutečnosti se de Sotovi podařilo ovlivnit v roce 1552 soud v postavení všech vnitřních směn cizích měn nad či pod stanovený kurz mimo zákon.

Jak můžeme vidět, de Soto byl reakčním vlivem na zákaz lichvy a podařilo se mu zablokovat jakékoliv obecné uznání revolučního příspěvku Summenharta a Kajetána v oblasti lichvy. De Soto, ve snaze navrátit se zpět, šel tak daleko, že prohlásil standardní garantované či pojištěné investiční smlouvy za hříšné a lichvářské na staré zdiskreditované středověké myšlence, že riziko a vlastnictví nelze nikdy oddělit. Snažil se odvrátit lucrum cessans a obecně byl více odborný než téměř jakýkoliv středověký scholastik, když anachronisticky trval na tom, že peníze jsou neplodné a nenesou žádné ovoce, a tedy nemohou spravedlivě vyžadovat úrok.

Nicméně, ironicky, zatímco se všemi silami snažil odvrátit liberalizaci lichvy, de Soto sám přispěl k dlouhodobému odmítnutí jejího zákazu. Vzpomeňme si, že papež Urban III. ve svém dekretálu Consuluit v pozdním dvanáctém století vytáhl z klobouku zapomenutou pasáž z Lukáše (6:35) „půjčujte a nevymáhejte zpět“ a použil tuto vágní výzvu k dobročinnosti jako hůl k zákazu veškerého úroku z půjček. Všichni pozdní scholastici pozoruhodně následovali tento rozporuplný boží zákaz úročení. Dokonce i radikální Summenhart připustil boží příkaz proti úroku a jen ho jednoduše omezil na prakticky nic. Paradoxně až na konzervativního de Sota připadlo hození prvního kamene. Pohrdavě tvrdil, že Lukášovo prohlášení nemá žádnou souvislost s půjčováním za úrok a že Kristus s jistotou nepovažoval lichvu za hříšnou. Proto uzavřel, že lichva není proti přirozenému právu, naopak, je dokonale legitimní. Teologicky není s lichvou žádný problém.

[1] Také Francisci de Victoria, rokem narození taktéž kolem roku 1483, pozn. překl.
[2] Také Pierre Crockaert či Petr Bruselský, datum narození taktéž kolem roku 1465, pozn. překl.