Dějiny 4.7. - Vzdělaný extrémista Juan de Mariana

Mises.cz: 17. ledna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 1

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jedním z posledních španělských scholastiků byl jezuita, který nepůsobil v Salamance. Byl to „extrémistický“ současník Moliny a Suareze Juan de Mariana (1536-1624). Mariana se narodil poblíž Toleda chudým a skromným rodičům. V roce 1553 vstoupil na slavnou univerzitu v Alcalá, jako student zářil a o rok později byl přijat do nového Tovaryšstva Ježíšova. Po dokončení studií v Alcalá se Mariana vydal na jezuitskou univerzitu v Římě, kde od roku 1561 učil filozofii a teologii a o čtyři roky později se přestěhoval na Sicílii, kde založil teologický program na místní jezuitské škole. V roce 1569 začal Mariana v pozoruhodném věku 33 let učit na slavné Pařížské univerzitě. Po čtyřech letech ho slabé zdraví donutilo odejít na důchod do Toleda. Slabé zdraví však často neznamená krátký život a Mariana žil do onehdy fenomenálně požehnaného věku 88 let.

Naštěstí byl Marianův „důchod“ aktivním a jeho slavné vzdělání a erudice přiměla nespočet lidí, od soukromých občanů až po stát a eklektické autority, žádat ho o rady a pokyny. Zvládl vydat dvě velké a vlivné knihy. Jedna byla historie Španělska, napsaná nejprve v latině a později ve španělštině, která byla v obou jazycích vydána v mnoha svazcích a v mnoha edicích. Verze v latině byla nakonec vydána v jedenácti svazcích a španělská ve třiceti. Španělská edice byla dlouho považována za jednu z klasických děl španělského stylu a do poloviny devatenáctého století byla mnohokrát znovu vydána.

Druhou významnou prací bylo dílo De Rege (Ke království), vydané v roce 1599, napsané na žádost španělského krále Filipa II. a věnované jeho následníkovi Filipovi III. Avšak monarchie nedopadla v rukou nesmlouvavého Mariany příliš dobře. Mariana, horlivý odpůrce narůstající vlny absolutismu v Evropě a takových doktrín, které tvrdily, že například anglický král Jakub I. vládne absolutní mocí z boží vůle, přetvořil scholastické učení o tyranii z abstraktního konceptu do zbraně, s kterou pobíjel historické monarchy. Takové starověké vládce, jakými byl Kýros Veliký, Alexandr Veliký, Julius Caesar, označil za tyrany, kteří získali svou moc díky nespravedlnosti a loupežím. Předchozí scholastici, včetně Suareze, věřili, že lidé mohou nespravedlivou usurpaci svým souhlasem schválit a učinit vládu legitimní. Mariana nebyl u souhlasu lidu tak rychlý. Oproti ostatním scholastikům, kteří přiznávali „vlastnictví“ moci králi, Mariana zdůraznil, že lidé mají právo vzít si zpět svou politickou moc, pokud ji král zneužívá. Mariana totiž tvrdil, že při převodu původní politické moci z přirozeného stavu ke králi si lidé důležitá práva ponechávají, a to vedle práva k navrácení suverenity, moci danit, vetovat zákony a práva určit nástupce, pokud král nemá dědice. Mělo by být zjevné, že to byl Mariana více než Suarez, kdo by měl být nazýván předchůdcem Johna Locka a jeho teorie společenské smlouvy a nekončící nadvlády lidu nad vládou. Navíc Mariana předznamenal Locka tvrzením, že lidé opouštějí přirozený stav a formují vlády, aby zachovali svá práva k soukromému vlastnictví. Mariana šel mnohem dál než Suarez v předpokladu přirozeného stavu, společnosti před zavedením vlády.

Avšak nejvíc fascinující vlastností Marianova „extrémismu“ v politické teorii byla jeho kreativní inovace v scholastické teorii tyranicidy. Již dlouhou dobu bylo standardní doktrínou, že může být tyran spravedlivě zabit lidem, avšak Mariana tuto doktrínu dvěma způsoby zásadně rozšířil. Zaprvé rozšířil definici tyranie – tyranem je jakýkoliv panovník, který poruší zákony náboženství, který zavede daně bez souhlasu lidu nebo který naruší schůzi demokratického parlamentu. Oproti tomu všichni ostatní scholastici přiznávali moc danit pouze králi. Ještě pozoruhodnější bylo, že u Mariany mohl spravedlivě zabít tyrana jakýkoliv občan a může tak učinit jakýmkoliv nezbytným způsobem. Vražda v tomto případě nevyžaduje žádný způsob kolektivního rozhodnutí všech lidí. Abychom to však ujasnili, Mariana si nemyslel, že by měl jedinec jen tak zabíjet. Nejprve by měl zkusit shromáždit lid, aby se mohl konečně rozhodnout. Pokud to není možné, měl by čin alespoň konzultovat s „erudovaným a váženým mužem“, pokud ovšem není nenávist lidu k tyranovi natolik zjevná, že je taková konzultace zbytečná.

Nadto Mariana tvrdil – jazykem připomínajícím Locka a Deklaraci nezávislosti v otázce ospravedlnění práva na povstání – že se nemusíme bát, že by byl veřejný pořádek zásadně narušován množstvím lidí snažících se o tyranicidu. Mariana rozumně poukázal na to, že jen málo lidí je připraveno riskovat svůj život při tak nebezpečném úkolu. Na druhou stranu většina tyranů nezemřela násilnou smrtí a vrahy tyranů lid téměř vždy oslavoval jako hrdiny. Navzdory obecné námitce proti tyranicidě Mariana uzavřel, že by bylo pro vládce blahodárné bát se lidu a rozpoznat, že kroky směrem k tyranii mohou lidi donutit povstat a vzít spravedlnost do svých rukou.

Mariana nám ve svém smrtícím díle zanechal výmluvný popis typického tyrana:

„Uchvacuje majetek jednotlivců a mrhá jím, poháněn nekrálovskými hříchy chtíče, hrabivosti, krutosti a podvodu… Tyrani se jistě snaží zranit a zničit každého, ale svůj útok cílí zejména na bohaté a poctivé napříč říší. Podezírají více dobro než zlo a ctnost, kterou sami postrádají, nejvíce je nejvíce straší…  Vyhání ze společnosti lepší lidi, jelikož se řídí principem, že cokoliv v království vyčnívá, musí být zarovnáno… Každý den vyžadují od lidí daně a rozdmýchávají hádky mezi občany chozením z války do války, čímž je vyčerpávají natolik, že se jim ani nedokážou postavit. Staví monumentální díla na náklady a za trpění občanů. Tak byly postaveny egyptské pyramidy… Tyran se vždy bojí, že se ho ti, které terorizuje a drží jako otroky, pokusí svrhnout… Proto svým občanům zakazuje se shromažďovat, setkávat se a diskutovat o společenství, bere jim metodami tajné policie možnost svobodného projevu a svobodného poslechu, takže si nemůžou ani svobodně stěžovat…“

„Erudovaný a vážený“ Juan de Mariana nezanechal žádné pochyby o tom, že mluvil o nejsoučasnější slavné tyranicidě, o zavraždění francouzského krále Jindřicha III. V roce 1588 byl Jindřich III. připraven jmenovat svým nástupcem Jindřicha Navarského, kalvinistu, který by vládl nad divokým katolickým národem. Jindřich III. čelil povstání katolické šlechty, vedenému vévodou de Guise a podporovanému katolickými občany Paříže, a proto si zavolal vévodu a jeho bratra kardinála k mírovému rozhovoru do svého tábora a oba nechal zabít. Následující rok byl při dobývání Paříže Jindřich III. zavražděn mladým dominikánským mnichem a členem katolické Ligy Jacquesem Clémentem. Pro Marianu tedy byla „krev vykoupena krví“ a vévoda de Guise byl „pomstěn královskou krví“. „Tak zemřel Clément,“ uzavřel Mariana, „věčný symbol Francie“. Tato vražda byla obdobně oslavována papežem Sixtem V. a horkokrevnými katolickými kazateli v Paříži.

Francouzské autority byly Marianovými teoriemi a jeho knihou De Rege pochopitelně podrážděny. V roce 1610 byl Jindřich IV. (dříve Jindřich Navarský, který konvertoval z kalvinismu ke katolické víře, aby se mohl stát francouzským králem) zavražděn katolickým atentátníkem Ravaillacem, který pohrdal náboženským centrismem a státním absolutismem krále. V tom okamžiku Francie propukla v orgie pobouření Marianou a pařížský parlament nechal veřejně katem pálit De Rege. Než byl Ravaillac popraven, byl dopodrobna vyslýchán, zda ho k vraždě vedlo čtení Mariany, avšak Ravaillac tvrdil, že o něm nikdy neslyšel. Zatímco španělský král odmítnul francouzskou žádost o potlačení tohoto podvratného díla, generální představený jezuitského řádu vydal pro svůj řád dekret, ve kterém zakazoval učit, že je spravedlivé vraždit tyrany. Toto podbízení však nezabránilo úspěšné francouzské pomlouvačské kampani proti jezuitskému řádu ani ztrátě politického a teologického vlivu.

Juan de Mariana byl jednou z nejvíce fascinujících osobností dějin politického a ekonomického myšlení. Poctivý, kurážný a nebojácný Mariana byl ve vroucích vodách po téměř celý svůj dlouhý život, dokonce i pro své ekonomické spisy. Když svou pozornost ve stručném pojednání De Monetae Mutatione (K úpravě peněz, 1609) obrátil na peněžní teorii a praxi, odsoudil Mariana svého vládce Filipa III. za okrádání lidí a mrzačení obchodu zlehčováním měděných mincí. Upozornil, že zlehčování přidalo k chronické španělské cenové inflaci navýšením zásoby peněz v zemi. Filip vymazal svůj veřejný dluh zlehčením svých měděných mincí o dvě třetiny, čímž ztrojnásobil zásobu měděných peněz.

Mariana poznamenal, že zlehčování a vládní překrucování tržní hodnoty peněz může přivodit pouze závažné ekonomické problémy:

„Jenom blázen by se snažil oddělit tyto hodnoty tak, aby se zákonná cena lišila od její přirozené. Hloupý, nikoliv, zlý je vládce, jenž nařídí, že věc, kterou lidé obecně hodnotí, řekněme, za pět, má být prodávána za deset. Lidé jsou v tomto vedeni obecným ohodnocováním, založeným na úvahách o kvalitě věcí, jejich hojnosti či vzácnosti. Je domýšlivé, pokud se vládce snaží podkopat tyto základy obchodu. Je nejlepší nechat je nedotčené, nikoliv je napadat na úkor veřejnosti.“

Mariana začal De Monetae okouzlující a upřímnou apologií za napsání této knihy, připomínající velkého švédského ekonoma Knuta Wicksella o dvě a půl století později. Věděl, že kritika krále s sebou nese velkou nepopularitu, avšak všichni sténají pod tíhou zlehčování peněz a nikdo nemá odvahu veřejně královo jednání kritizovat. Spravedlnost však potřebuje alespoň jednoho muže – Marianu – který veřejně vyjádří obecné rozhořčení. Když kombinace strachu a úplatků se spikne k utišení kritiků, měl by v zemi být alespoň jeden muž, který zná pravdu a má odvahu ji všem ukázat.

Mariana následně demonstruje, že zlehčování je velmi silně skrytá daň ze soukromého vlastnictví peněz a - v rozšíření své teorie - žádný král nemá právo uvalovat daně bez souhlasu lidu. Jelikož politická moc pramení z lidu, král nemá žádné právo nad soukromým majetkem svých poddaných, ani ho nemůže pomocí biče a vůle nijak nabýt. Mariana upozorňuje na papežskou bulu Coena Domini, která vyhlásila exkomunikaci jakéhokoliv panovníka, jenž uvalí nové daně. Mariana tvrdil, že by měl být jakýkoliv panovník, jenž zlehčuje peníze, potrestán stejně jako jakýkoliv jiný zákonný monopol bez souhlasu lidu. S takovými monopoly může sám stát či jejich zřizovatel prodávat výrobek veřejnosti za vyšší než tržní cenu a to není nic jiného, než daň. [1]

Mariana také popsal dějiny zlehčování a jeho nešťastné dopady a ukázal, že vlády by měly udržovat všechny standardy váhy a míry, nikoliv pouze u peněz, a že záznam porušování těchto standardů z jejich strany je skandální. Například Kastilie změnila míry užívané u oleje a vína, aby uvalila skrytou daň, což vedlo k ohromnému zmatení a lidovým nepokojům.

Marianova kniha útočila na královské zlehčování měny, což vedlo monarchu k dovlečení starého (bylo mu 73 let) učence do vězení za závažný zločin Lèse-majesté. Soudci z toho zločinu proti králi Marianu usvědčili, ale papež ho odmítnul potrestat a mariana byl nakonec po čtyřech měsících z vězení propuštěn za podmínky, že vystříhá ze svého díla dané útočné pasáže a v budoucnu se jich vyvaruje.

Král Filip a jeho přisluhovači však nenechali osud eventuálně pozměněné knihy v rukou autora. Král místo toho nařídil svým úředníkům, aby koupili každou vydanou kopii De Monetae Mutatione, kterou seženou, a zničili ji. A nejen to, po Marianově smrti španělská inkvizice zcenzurovala zbývající kopie, smazala mnoho vět a inkoustem rozmazala celé stránky. Všechny nezcenzurované kopie byly umístěny ve španělském Indexu a následně zcenzurovány během sedmnáctého století. Výsledkem této kruté cenzorské akce bylo zapomenutí existence tohoto latinského textu takového významu po 250 let. Objeven byl až díky tomu, že byla španělská verze zakomponována do kolekce klasických španělských esejů. Několik kompletních kopií knihy přežilo a jedna z nich je ve Spojených státech v bostonské městské knihovně. [2]

Ctihodný Mariana nebyl zjevně dostatečně v problémech. Poté, co byl vězněn králem, zabavily autority jeho poznámky a články a našly rukopis útočící na existující vládní síly v Tovaryšstvu Ježíšově. Mariana, individualista, jenž se nebál myslet sám za sebe, očividně neviděl nic na jezuitském ideálu společnosti ve striktně disciplinované vojenské podobě. Ve své knize Discurso de las Enfemedades de la Compañia pobíjí Mariana [3] jezuitský řád skrz naskrz, jeho administrativu a výcvik noviců, a soudí, že nadřízení v řádu nedokážou vládnout. Nadto všechno Mariana kritizoval hierarchii podobnou vojenské. Uzavřel, že generální představený má příliš mnoho moci a provinciálové a další jezuité příliš málo. Jezuité, tvrdil, by měli mít hlas alespoň při výběru jejich nejbližších nadřízených.

Když jezuitský generální představitel Claudius Aquaviva zjistil, že kopie Marianových děl ve formě podzemního samizdatu obíhají vně i vevnitř řádu, nařídil Marianovi, aby se za tento skandál omluvil. Vztahovačný a zásadový Mariana však odmítnul a Aquaviva mu knihu nevydal. Když Mariana zemřel, legie nepřátel jezuitského řádu vydaly Discurso zároveň ve francouzštině, latině a italštině. Stejně jako v případě jakýchkoliv byrokratických organizací i jezuité tehdy a dodnes byli více zaměřeni na skandál a na to, aby se na veřejnosti nepralo jejich špinavé prádlo, a nikoliv na svobodu projevu, sebekritiku či napravování jakýchkoliv zel, která Mariana mohl odhalit.

Jezuitský řád nikdy svého eminentního člena nevyloučil a on ho nikdy neopustil. Přesto byl po celý svůj život chápán jako divoký potížista neochotný podřídit se příkazům či tlaku kolegů. Otec Antonia Astrain ve svých dějinách jezuitského řádu poznamenává, že „i přes to vše musíme pamatovat na to, že jeho charakter byl velmi drsný a nenechal se ponížit.“ [4] V soukromí byl Mariana asketa, podobně jako svatí italští františkáni patnáctého století San Bernardin a sv. Antonín. Nikdy nenavštívil divadlo a tvrdil, že kněží a mniši by nikdy neměli degradovat svůj posvátný charakter poslechem herců. Také odmítal populární španělské zápasení s býky, což mu také jistě nepřispělo na popularitě. Mariana pochmurně tvrdil, že život je krátký, nejistý a plný roztrpčení. Přesto, přes svou asketičnost, byl otec Juan de Mariana jiskrně, až menckenovsky vtipný. Jeho bonmotem k manželství bylo: „Někdo moudře prohlásil, že v manželství je žádoucí první a poslední den, zbytek je hrůza.“

Avšak jeho patrně nejvtipnější poznámka se týkala býčích zápasů. Jeho útok na tento sport se setkal s námitkou, že někteří teologové ospravedlnili jejich existenci. Mariana k odsouzení teologů, kteří zmírňovali zločiny vymýšlením důvodů k uspokojení mas, přednesl větu blízce podobnou slavné poznámce Ludwiga von Misese o ekonomech o tři a půl století později: „Na světě neexistuje nic tak absurdního, že by to ještě žádný teolog neospravedlnil.“

[1] Mariana upozornil, že Filip zlehčoval peníze buď zdvojnásobením nominální hodnoty vyražené na měděné minci, zatímco mince měla stejnou váhu, a zisk z rozdílu tak putoval do královské pokladny, nebo ponecháním nominální hodnoty stříbro-měděných mincí a vytažením stříbra a snížením obsahu mědi, což pokladně přineslo zisk dvou třetin.
[2] Pro zájemce o toto dílo existuje starší kniha obsahující i kompletní přepis latinské verze, dostupná na http://mises.org/books/mariana.pdf, pozn. překl.
[3] Rothbard uvádí „Molina“, přestože zjevně mluví o Marianovi, pozn.překl.
[4] Citováno v John Laures, S. J., The Political Economy of Juan de Mariana (New York: Fordham University Press, 1928), str. 18.