Dějiny 5.4. - Kalvinisté o lichvě

Mises.cz: 07. března 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Podstata příspěvků Carola Molinaea (1500-1566) byl v jeho době a později silně zveličována, možná protože byl považován za největšího francouzského právníka poloviny šestnáctého století. Molinaeus, katolík, který později konvertoval ke kalvinismu a byl nucen opustit Německo scholastikou pouze pohrdal a vehementně na ni útočil ve svém hojně publikovaném díle Tractatus contractuum et Usuarum (Paříž, 1546). Přestože Molinaeus oficiálně odmítnul prohibici lichvy, ve skutečnosti byly jeho názory jen málo odlišné od názorů tehdejších scholastiků či samotného Kalvína. Přestože jasně odmítnul názor, že peníze jsou neplodné a demonstroval, že jsou plodné stejně jako statky, které se za ně kupují, své názory opíral tak, že se příliš nelišily od názorů ostatních. Tvrdil, že účtování úroku z půjčky je per se nespravedlivé, avšak důmyslně upozornil, že věřitel ho účtuje kvůli užitku z peněz a ne z peněz samotných. Avšak Molinaeus zaútočil na „kruté lichvy“ představované lucrum cessans a tvrdil stejně jako Kalvín, že úrok nesmí být účtován chudým. (Člověk by se divil, zda by při vynucování tohoto pravidla vůbec někdo chudým půjčoval a zda by se tedy měli chudí zbavení jakýchkoliv úvěrů lépe.)

Zdá se, že Molinaevův hlavní příspěvek tkvěl v nespravedlivém očernění jména chudáka Konráda Summenharta, v kruté nespravedlnosti, která přetrvala po staletí. Molinaeus v zjevné zášti vůči scholastice uchopil Summenhartovy argumenty proti zákazu lichvy a překroutil je tak, aby to vypadalo, že byl tento Německý teolog zastáncem prohibice, a to navíc mimořádně hloupým. Vzal si Summenhartovy úvodní argumenty ve prospěch prohibice, které Summenhart následně ničil, a tvrdil, že byly Summenhartovy vlastní a následně plagiarizoval jeho kritiku těchto argumentů bez uvedení autorství. Výsledkem této špinavé prolhanosti bylo, jak ukazuje profesor Noonan, že se „Molinaeovy spisy staly slavnými a Konrád [Summenhart] pro další generace vypadal jak ho Molinaeus popsal, tj. jako mimořádně tvrdošíjný a zvláštně hloupý obhájce prohibice lichvy.“ [1]

Čest dát poslední kopačky prohibici lichvy připadla holandskému klasickému učenci sedmnáctého století Claudiovi Salmasiovi (1588-1653) [2]. V několika dílech publikovaných v Leidenu, od De usuris liber z roku 1630 až do díla roku 1645, ukončil Salmasius tento trapný pozůstatek vršících se omylů minulosti. Jeho forte nebylo ani tak v ražení nových teoretických argumentů, ale v tom, že byl konečně konzistentní. Ve zkratce, Salmasius břitce upozornil, že půjčování peněz je povolání jako každé jiné a tedy jako každé jiné si může účtovat tržní cenu. Učinil však také důležitý teoretický poznatek, že pokud se jako na každém jiném trhu znásobí počet lidí půjčujících peníze, cena peněz, tedy úrok, bude konkurencí tlačena dolů. Takže pokud někdo nemá rád vysoké úrokové sazby, potom čím více lichvářů, tím lépe!

Salmasius měl také odvahu upozornit, že neexistují žádné platné argumenty proti lichvě z pohledu božského či přirozeného práva. Židé zakázali lichvu pouze mezi sebou a šlo tedy spíše o politický či kmenový akt, nikoliv o vyjádření mravní teorie o ekonomických transakcích. Co se Ježíše týče, neučil nic o lidské společnosti či ekonomických transakcích. To ponechává pouze prostor pro eklektické právo papeže, a proč by ho měli kalvinisté poslouchat? Salmasisus také učinil několik zasloužených výpadů proti různým scholastickým výjimkám či „vnějším právům“, které měly ospravedlnit úrok. Podívejme se, tvrdil prakticky Salmasius, co kanonisté a scholastici „jednou rukou vyndali, druhou rukou vraceli zpět.“ Kontrakt census je skutečnou lichvou, měnový obchod je skutečnou lichvou, lucrum cessans je skutečnou lichvou. Vše toto je lichva a lichva je spravedlivá. Navíc, lichva je vždy kompenzací za něco, v podstatě za postrádání peněz a riziko ztráty z půjčky.

Salmasius také měl odvahu přistoupit k nejtěžšímu případu, k profesionálním věřitelům chudých, a k jejich ospravedlnění. Prodávat užívání peněz je podnik jako každý jiný. Pokud je legitimní vydělávat peníze za věci koupené penězi, proč ne za peníze rovnou? Noonan parafrázuje Salmasia: „Prodejce chleba se nemusí ptát, zda ho prodává chudému či bohatému. Proč by to mělo být jinak u věřitele?“ Nebo: „Pokud se u ostatních statků účtuje nejvyšší možná tržní cena, nejde o podvod či krádež, tak proč by mělo být u věřitele špatné účtovat si tu nejvyšší lichvu, kterou jen dokáže získat?“ [3].

Salmasius taktéž empiricky analyzoval případ veřejných lichvářů v Amsterodamu (v největším komerčním a finančním centru sedmnáctého století, které nahradilo Antwerpy předchozího století) a ukázal, že obvyklých 16 procent účtovaných k malým půjčkám chudých se většinou vztahuje k nákladům lichvářů půjčujících své vlastní peníze, k držení nevyužitých peněz, k pronájmu velkého domu, k pohlcení některých ztrát z půjček, k platbě licenčních poplatků, k najímání zaměstnanců a k platbě za licitátora. Když se všechny tyto náklady odmyslí, průměrná roční čistá úroková sazba věřitelů činí pouhých 8 procent, což je stěží udrží v podnikání.

V uzavření, že je lichva stejný podnik jako každý jiný, prohlásil Salmasius svým vtipným a duchaplným stylem: „Raději bych byl nazýván lichvářem, než krejčím.“ Naše příklady jeho stylu demonstrují blízkost závěru velkého rakouského ekonoma Böhm-Bawerka o jeho práci, která:

„je extrémně efektivním dílem, učiněným klenotem jiskřivé polemiky. Materiály pro něj, musí být přiznáno, byly z velké části poskytnuty jeho předchůdci… Avšak veselý přístup, s kterým je Salmasisus zpracovává a počet výstižných vtipných poznámek, které je obohacují, staví jeho polemiky vysoko nad cokoliv, co bylo do té doby zpracováno.“ [4]

Salmasiovy eseje měly ve výsledku široký vliv napříč Nizozemím a zbytek Evropy. Böhm-Bawerk prohlásil, že byly Salmasiovy názory na lichvu nejvyšším bodem teorie úroku a zůstaly jím po více než sto let.

[1] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 344n.
[2] Také jako Claude Saumaise. Salmasius nebyl Holanďan, ale Francouz, pozn. překl.
[3] John T. Noonan, Jr, The Scholastic Analysis of Usury (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1957), str. 371.
[4] Eugen von Böhm-Bawerk, Capital and Interest, Vol. I: History and Critique of Interest
Theories (1921, South Holland, III.: Libertarian Press, 1959), str. 24.